Meditační zahrada v Plzni
Meditační zahrada v Plzni

Článek o jedné zahradě, jednom tátovi, jedné mámě, dvojí zkušenosti s modlitbou a zemité spiritualitě; psáno v květnu 2005 pro časopis AD.

Zahrada jako modlitba

Zpěv, jásot, mlčení, naslouchání, litanie slov, nářek, pláč, gesto, objetí… To vše může být modlitbou. Prostorem setkání. Atmosférou proměny. Výrazem toužícího srdce. Výkřikem zraněné bytosti. Řečí lásky. Ovocem hledání. Ztělesněním vděčnosti. Voláním po spravedlnosti. Vylitím hořkosti a vzdoru. Cestou k odpuštění. Posilou v boji proti zlu.

Jestliže toto vše může být nazváno modlitbou, pak zcela jistě je modlitbou i jedna zahrada na kraji Plzně, ve které jsem jako kluk vyrůstal. Nemám teď na mysli krásný kus Božího stvoření, kde jsme ihned vtaženi do tvůrčího dialogu stvořitelské lásky: západ slunce, zurčící bystřina, majestátné kupy mraků, mořský příboj, kouzelné jihočeské zákoutí...

To vše se často může stát prostorem pro modlitbu, avšak samo o sobě modlitbou není. Zahrada, kterou mám na mysli, může jistě pro mnohé takovýmto k modlitbě vedoucím prostředím být také. Avšak pro mého tátu, který ji spolu s pár dalšími pomocníky léta vytvářel, nebyla jen prostředím pro modlitbu. Tato zahrada byla jeho jedinečným způsobem modlitby a ztělesněním jeho osobního dialogu s Bohem.

Můj táta nebyl nikdy mužem mnoha slov. Když jsem se jej kdysi ve svém mladickém nadšení snažil přitáhnout do modlitebního společenství, bylo vidět, že se mu poměrně těžko vyjadřuje nahlas to, co prožívá v srdci. Napřed jsem si říkal, že jeho modlitba musí ještě „dozrát“. Avšak postupně mi docházelo, že zde nejde o zralost či nezralost, ale spíše o jedinečnou formu modlitby.

Někteří z nás, a často to jsou muži, prostě potřebujeme i svůj vztah k Bohu vtělit do něčeho hmatatelného. Do něčeho, o co se lze opřít. Za čím můžeme, třeba mlčky, stát celou bytostí. Možná proto je v našich kostelích a společenstvích taková převaha žen. Vždyť náš běžný způsob modlitby je tolik postavený na slovech, sdílení, citech či vzájemnosti! Tak málo prostoru je tam pro nějakou akci. Pro spoluzodpovědnost. Pro zápas o porozumění. Pro vůdčí roli. Mnohým se možná zdá, že toto vše zastane ten jeden chlap u oltáře navíc ještě oblečený v ženských šatech, a na svou potřebu tohoto zemitého typu spirituality rezignují.

Můj táta tehdy, na začátku šedesátých let, po návratu z víc jak desetiletého komunistického kriminálu, potřeboval především dvě věci: do něčeho vtělit svoji obrovskou vděčnost za dar nového života, kterému se ve vězení otevřel skrze křesťanské svědectví a službu mnohých spoluvězňů, ale také někde skrýt svoji hlubokou zášť vůči čemukoli „rudému“. A tak začal přetvářet starý dědův ovocný sad v okrasnou zahradu.

Dříve mi občas přišlo, že zahrada je pro tátu modlou. Avšak dnes mi dochází, že pro něj byla modlitbou. Modlitbou pro něj byla třeba rašící větvička vzácného stromku naroubovaná na smrkovou podnož. Nebo pozorování ledňáčka tiše sedícího na smuteční vrbě. Nebo sázení stromků, hrabání listí, sekání trávy, čištění rybníka. Nebo stavba krbu, ohniště, totemu, zahradní chaty, exerciční kaple či křížové cesty. A v tom všem pomalý proces otevírání se lidem, hlubšímu odpuštění i službě odvážné kritiky každé totality.

Pro někoho bude modlitba stále spíše vztahem přerůstajícím v čin. Pro jiné pak naopak činem vedoucím ke vztahu. Obě tyto cesty modlitby jsem mohl zakusit na vlastní kůži. Tu první v široké náruči své mámy. Tu druhou na upracovaných rukou svého táty. Teď, jako farář, mohu z té máminy „domácí“ i z oné tátovy „zahradní“ modlitby žít dodnes. A přemýšlet, jak v dnešní církvi vytvořit více prostoru také pro liturgii činu.

Petr Hruška
Článek původně psaný pro časopis AD, květen 2005

PS: Příběh v článku zmiňované zahrady lze nalézt např. ZDE, fotografie v ní umístěné křížové cesty pak na www.meditacnizahrada.cz.