Foto: 29. 11. 2024 Památník železné opony u Sv. Kříže
V článku najdete report z poustevny v Dolním Žandově (20. - 27. 11. 2024), treku kolem Ašského výběžku (28. 11. - 3. 12. 2024) a pár následujících dní, které jsem strávil návštěvami přátel na Chebsku (4. - 6. 12.).
Jaxem to málem nestihl
Po loňském třítýdenním treku Severní cestou (agas.cz/severnicesta) jsem měl původně v plánu letos v létě navázat na Rychlebské hory a pokračovat z Bílé Vody dál na východ přes Jeseníky do Beskyd. Pracovní záležitosti tomu ale chtěly jinak, a tak jsem si byl schopný vyčlenit tři týdny volna až teď na podzim. A když přišly zvěsti o tom, že na Červenohorském sedle je 80 cm sněhu, myšlenku na Jeseníky jsem rychle opustil a začal se smiřovat s tím, že letos další část své Cesty prostě nestihnu.
Nakonec jsem si ale řekl, že by vlastně bylo hezké zůstat pár dní v tichu a teple nějaké poustevny a k tomu obejít aspoň další kousek našich hranic. Obeslal jsem tedy pár potenciálních možností a jako první se mi se svojí velmi vstřícnou last-minute nabídkou ozval Farní penzion Dolní Žandov., kde jsem před dvaceti lety rok bydlel poté, co jsem nastoupil jako spolufarář do chebské farnosti.
A pak už se jen stačilo podívat na mapu, abych zjistil, že by mohlo být zajímavé vypravit se odtud přes Dyleň po hranicích na SZ, po druhé straně zase zpátky a dojít tak na Vysoký kámen, kde jsem před pěti lety začínal Krušnohorský kvérunk (agas.cz/kverunk).
Před odjezdem mě pak ještě silně oslovil film Mikrokosmos, který mě inspiroval k tomu, abych pak při svých toulkách našlapoval mnohem ostýchavěji, než kdykoli dříve. Vždyť tam někde dole, pod našima nohama (jak zazní v úvodu k filmu), "kamínky se stávají velehorami a každá loužička se dá přirovnat k oceánu. I čas tady běží jinak. Hodina je jako den. Den jako roční období a roční období je celý život. Kdo chce tento svět poznat, musí umět tiše pozorovat a naslouchat jeho šumu..." Proto jsem také své letošní přebývání v tichu nazval "Hory času"...
Pozn.: Text je provázán hypertextovými odkazy (podtržená slova), na které když kliknete, tak se vám v nové záložce otevřou buď některé další související informační zdroje, nebo se vám zobrazí fotografie z fotoalba Ašský výběžek, ve kterém pak můžete listovat dle libosti.
Toulky s hospodinem (20. - 27. 11.)
Ve středu odpoledne mě v Žandově přivítala nejen vrstva sněhu, ale především útulné teplo, pečující domácí a požehnání na cestu. A tak stačilo jen zařídit si modlitební kout, na týden si zalézt do srdce ticha a nechat se doprovázet Basilem Penningtonem a Thomasem Keatingem.
A bylo to dobré...
Foto: 20. 11. 2024 Přivítání na poustevně v Dolním Žandově
Toulky po kopcích (28. 11. - 3. 12.)
Od čtvrtka do úterka jsem pak hodil na záda batoh a vypravil se na pěší pouť kolem Ašského výběžku. Původní vize byla cca 135 km co nejtěsněji kopírujících státní hranice. Poté, co jsem nakonec zvolil dvě zkratky a rezignoval na zacházku na Trojstátí a do Lubů jsem si to z Dolních Pasek zkrátil přes Bad Brambach, to vyšlo na pohodlně toulavých 120 km za 6 dní.
Už od sestupu z Dyleně mě po celou dobu doprovázela melodie jedné trampské písničky, kterou jsme zpívávali zamlada, když jsme jezdívali s partou Plzeňáků "do Tater". Postupně se mi vynořovala, slovo za slovem, až se mi někde kolem Aše objevila v celé své kráse a nostalgii mládí. Na závěr, po sestupu s Vysokého kamene, jsem se jí pak pro ty, kteří mě v duchu doprovázeli, pokusil neuměle ztvárnit na videu. A i když mám už kompletní text i melodii a objevil jsem tuhle písničku i ve svém cancáku (srov. rozklikávací příloha na závěr článku), pořád nevím, kdo je jejím autorem. Pokud byste někdo věděli, dejte mi, prosím, vědět.
Foto: 7. 12. 2024 Mauglího cancák z r. 1982
STEJNĚ TAK JAKO TRÁVA
Stejně tak jako tráva,
stejně tak jako kytky,
stejně tak jako Slunce
zkoušej žít.
K čemu je ti sláva,
pocty a sladký řeči,
zkus zase jednou z potoků
vodu pít.
Přijď jednou za náma,
do hor a lesů nebo údolí,
možná, že taky poznáš,
že volně žít, to vůbec nebolí.
Přijď jednou za náma,
koukej se s náma chvíli na Měsíc,
možná, že taky poznáš,
že volnost je života polovic.
Stejně tak jako tráva,
stejně tak jako kytky,
stejně tak jako Slunce
zkoušej žít.
K čemu je ti sláva,
pocty a sladký řeči,
zkus zase jednou z potoků
vodu pít.
Tak vystup jednou z auta
a pohlaď rukou luční květiny,
pak se broď chvíli rosou
a napij se z horský bystřiny.
Počítej v noci hvězdy
a nedbej na to že tě chladí země pod tebou,
zkus taky chodit pěšky
a poslechni, když tě lesy zvou.
Refrén:
Stejně tak jako tráva,
stejně tak jako kytky,
stejně tak jako Slunce
můžeš žít.
Melodie amatérsky zapsaná v Muse Score:
Melodie amatérsky ztvárněná na videu:
Čtvrtek: Dolní Žandov - Maria Loreto
Bágl na záda, čepici na hlavu, hůlky do rukou - a nedočkavostí jsem téměř vyběhl. Ostrá chůze mě ovšem dlouho nevydržela, protože na prvním 7 kilometrech mě čekalo největší převýšení celého treku. A to mi dalo zabrat. Už na prvních kilometrech mi bylo jasné, že bude náročné regulovat teplotu tak, aby nebyla zima, ale zároveň abych se nepotil. Bylo pár stupňů nad nulou a občas mírně poprchávalo...
Zatím se mi nedaří ponořit se do rytmu cesty tak, abych nemyslel na cíl. Zvládnu to? Vydrží netrénované nohy? Přijdou ty předpovídané mrazy? Nebo bude spíš sychravo a mokro? Co to se mnou udělá? Dám těch průměrných 25 denně, abych to celé stihnul? Jak a odkud se někam připojím ke slavení nedělní mše?
Tuhle moji zatím spíše trekařsky než poutnicky naladěnou mysl pak jako když utne uklidní minisetkání s lesákem. Míjím jeho auto s přívěsem, do kterého nakládá u cesty nařezané smrkové větve. "Vánoce?" prám se. On na to: "Ale ne, slíbil jsem ženským z obce, že jim přivezu matroš na adventní věnce!" Ajo, vždyť on už bude advent! Pozítří večer jej někde přivítám: "Ejhle, Hospodin přijde..." A je přeci jedno, kde to bude. Budu prostě na Cestě s tím, který přichází. A bude se připojovat i k mým krokům. I kdybych to za Dylení otočil a uháněl zpátky do tepla... Tak dík, lesáku!
Míjím bývalou rotu (tudy jsem kolem ní ještě nikdy nešel). A vrchol mě vítá stylově: Namasté! Klaním se ti! Dyleň se mi klaní. A já jí. Teď už to půjde jenom z kopce. No, občas taky do kopce, ale výš už letos nepolezu. Někdy je dobré začít z nadhledu. Dotknout se oblaků a vidět ten náš stále ještě a nově zadrátovaný svět shůry. Jako skalnatou klíčovou dírkou.
Při sestupu po signálce nasazuju rukavice. Je už pěkná kosa. Myslím, že teplota se pomalu blíží k nule. Trochu bloudím, ale po chvilce jsem už na starých známých pláních u Oldřichova. Kdyby bylo později, určitě bych se tady ubytoval: Voda, střecha nad hlavou, ohniště, naštípané dřevo... Cítím něco na levé patě a pravém palci. Dlouhou nečinnosti zhýčkaná chodidla budou asi večer volat o pomoc. Že já si raději nevzal ty pohodlné Altry... Nebo že já jsem aspoň měsíc před tímhle trekem denně nevyrazil někam si zaběhat.
Při pití z potoka mě naskakují první tóny a první slova té výše zmíněné písničky. "... z potoků vodu pít" a "napij se z horský bystřiny"... Zasním se... Jo, to mi bylo nějakých 17. Po rozchodu se svojí první velkou vážnou láskou jsem se vrhnul do přírody. Objevoval svobodu navzdory režimu. Někdy sám, někdy s partou. Někde mám ještě cancák, kde tahle písnička musí být. Jak jen to je dál?
Setmělo se. Začíná poletovat sníh. A za chvilku se z toho rozprší. Nasazuji pončo, zaostřím čelovku a ze signálky odbočuji k Loretě. Rád bych spal u Božího hrobu. Ale je taková zima a tak leje, že mě ještě před východem z lese zlákal turistický přístřešek, kde jsem založil svůj první bivak. Nádhera! Jako v hotelu. Mohu si na lavici rozložit všechny potřebné propriety a začít se učit, jak co nejefektivněji zvládnout všechny ty nutné večerní stravovací, hygienické a spací úkony tak, abych při tom ztratil co nejméně tepla. "Počítej v noci hvězdy...", to dnes moc nepůjde. Ale "nedbej na to, že tě chladí země pod tebou", to mi vyskočilo docela záhy, i když moje vybavení ten chlad dooost eliminuje.
Chůze po tmě, dlouhé vaření, zabydlování se... obavy z toho, co budu od pěti, kdy se stmívá, celý ten večer bez ohně a bez spolupoutníků vlastně dělat, se pomalu rozptylují. Konečně teplo spacáku. Běží mi hlavou film... Po dlouhé době zase venku... Není tam taky něco jako "možná, že taky poznáš, že volně žít, to vůbec nebolí"? No, trochu bolet to bolí. Puchejře jsem ošetřil Compeed náplastmi a chodidla rozmasíroval. Ale i tak to za tu volnost stojí. Nádech, výdech... A už o sobě nevím...
Foto: čtvrtek 28. 11. 2024 Dyleň

Foto: čtvrtek 28. 11. 2024 Turistický přístřešek nad Oldřichov
Pátek: Maria Loreto - Ackerl-Kapelle
Ráno se mi z mého čtyřhvězdičkového lesního hotelu tak nechtělo, že jsem u Božího hrobu byl až kolem půl desáté, a tak jsem se minul s Alenkou z Hospice Sv. Jiří, která se tady těsně přede mnou zastavila položit pár větviček u Místa vzpomínek na nenarozené a předčasně narozené děti, které zde hospic před časem zřídil. Od Lorety byl pak nádherný rozhled až na německý Kappl, který mi ale nebránil vnímat i takové detaily jako černou číču vyhřívající se na již téměř poledním sluníčku pod hroznatovským zámkem.
Dnešní úsek je pak pro mě silný dvojím přechodem ocelových mostů se zábranami proti diverzantům (na Odravě u Šlapan a už za tmy na Ohři u Pomezí), mezi kterými míjím Památník železné opony, jehož symbolika přetrženého řetězu ve mě rozezvučela další verše z mé průvodní písně o svobodě: "... možná, že taky poznáš, že volnost je života polovic." Když jsme to pak rozebírali s moji milou hostitelkou Janou v Bad Brambachu, shodli jsme se, že ta písnička vůbec není naivní, jestliže volnosti přisuzuje pouze polovinu života. A ta druhá polovina? Zodpovědnost? Láska? Darování se?
K tomu druhému mostu jsem přišel už za tmy také proto, že kolem čtvrté se mi už tak nechtělo dál, že jsem v Pomezí nad Ohří zakotvil v restauraci U Přístavu a zůstal se tam ohřívat čas delší než krátký (už začínalo pěkně mrznout). Asi proto jsem pak také hned za Ohří přehlédl odbočku doprava na tvrz Pomezná, kde jsem zvažoval rozbít svůj wigwam (lákalo mě, že tam bývala veřejně přístupná WC budka). ;-) Za svitu čelovky se pak ale po signálce šlapalo docela dobře, a jsem dnes, jak na to koukám, zvládl nejdelší trasu ze všech 6 dní (25 km).
Včera jsem častěji upadal do pokušení říkat si do kdy někde mám být, abych pak stačil být tam či onam... Během dneška jsem se na to ale vykašlal a začal jsem si cestu užívat, i když jsem oproti původní představě začal nabírat mírné zpoždění. Ale díky tomu se zastavuju, odbočuju, žasnu a fakt je tu nádherně. Mohl jsem tak také odbočit na místo dnešního noclehu, které obdobně jako hospůdka U Přístavu leží mimo plánovanou trasu - k hraniční kapličce Ackerl-Kapelle. A protože se mi nechtělo chodit tam a zítra zpět stejnou cestou, risknul jsem přístup cestou vedlejší - a bylo to fakt drsný! :-D V ještě nepromrzlé půdě nezpevněné cesty se nemilosrdně otiskla kola dřevařských traktorů a já blahořečil svému rozhodnutí, že jsem si pro cestu vybral místo pohodlných trekovek Altra méně pohodlné, ale pevné, teplé a nepromokavé pohorky. Asi budu chodit víc v noci, než ve dne, má to svůj jistý půvab.
Na pro mě z dřívějších chebských výběhů starém známém místě uléhám ke spánku přímo u kamenného oltáře a cítím se tak jako doma. Voda v kropence ještě není zamrzlá, mohu si jí tedy přefiltrovat do zásoby. V noci má přijít mráz, tak si při usnutí zpívám: My čekali léto, a zatím přišel mráz...
Foto: pátek 29. 11. 2024 Místo vzpomínek na nenarozené děti
Foto: pátek 29. 11. 2024 Po průchodu lesní bažinou před Ackerl-Kapelle
Sobota: Ackerl-Kapelle - Nejzápadnější bod ČR
Ráno už byla voda zamrzlá jak v kropence, tak ve studni, a kaluže na přístupové cestě získaly na kráse. Je to pak zvláštní pocit, když se vynořujete z ojíněné lesní krásy k frekventovanému obchvatu Aše. Nevím proč, ale právě v tomto úseku se mi začala zvědomovat intenzivní touha nebýt v naší církvi součástí systému, který každý po svém záplatujeme, ale součástí Cesty, kterou společně jdeme. Možná mě k tomu inspirovali dva mniši, kteří na Ackerl-Kapelle pečují o bylinkovou zahrádku. Možná to přinesla ta "moje" písnička, do které se mi na dlouhé signálce před Aší doplnila poslední slovíčka a tóny... Jen ten poslední řádek druhé sloky jsem si nebyl jistý, co vlastně mám dělat, když mě ty "lesy zvou". Neváhat? Pospíšit si?
V každém případě lesy jsem na čas opustil a pozdní oběd a nabíjení mobilu s powerbankou jsem absolvoval v Restaurant Café na Selbské benzinové pumpě. Tam jsem se tak rozseděl, že jsem upadl do tak lenivého stavu a začal SMSkovat do blízké Krásné, jestli by mě tam nepřijali na kafe (doufajíce případně i v nocleh). Domácí ale doma nebyli, a tak jsem se nevyhnul dalšímu nočnímu pochodu - přes kaluže, ale s romantickým západem - tentokrát na Nejzápadnější bod ČR.
A tady jsem - v úžasu nad první vycházející hvězdou - přivítal Advent oním čekaným "Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním..." Nocleh v patrové útulně přímo na nejzápadnějším bodě, kde má své východisko severní větev Stezky Českem, je pak něčím, co mě v té touze po "společné cestě" oproti "záplatování systému" jen utvrdilo.
Foto: sobota 30. 11. 2024 Bylinková zahrádka u Ackerl-Kapelle
Foto: sobota 30. 11. 2024 Večer před Nejzápadnějším bodem ČR
Neděle: Nejzápadnější bod ČR - Podhradí
Zatím jeden z nejsilnějších zážitků letošní Cesty. Ve 4:30 se probouzím, pobalím a po páté vyrážím svižnou chůzí na 12,5 km dlouhou cestu na ranní mši (od 8:15 v Hranicích). Tam jsem při mši s P. Richardem a 7 dalšími farníky pěkně dovymrz, ale zachránila mě milá rodina Spisárových, kteří mě přijali, abych u nich mohl rozmrznout a usušit se. Prostě nádherný rorátní vstup do Adventu! Celý den mě pak v uších zněl Richardův minipříběh o stařičké paní, která na faru přinesla k požehnání adventní "věnec" udělaný neuměle pomocí obyčejného, prý až "směšného" prkýnka a čtyř hřebíků. Vnímavost pro obyčejné, až směšné věci může být často cestou vnímání obdivuhodné obětavosti těch, kteří s tím "směšným prkýnkem" darují "celé své živobytí", celý svůj život (srov Mk 12,41-44).
Nahoru na Trojstátí se mi už nechce vracet, a tak upaluji přes Studánku nádhernou přírodou zalitou odpoledním sluncem přímo do Podhradí s nádherným evangelickým kostelem Dobrého Pastýře. Po jeho prohlídce a popovídání si s panem kostelníkem o správě nepotřebných kostelů si na schodech suším spacák a vařím kuře s ratatouille. Pak se chvíli brouzdám po místní zřícenině a už se mi tak moooc nikam nechce a puchejře bolej, že telefonuju do penzionu Magdaléna do Doubravy, jestli mají volno. Neměli.
A tak pro prozkoumání jedné podzemní kobky zůstávám ve zříceninĕ Horního zámku. Prvně na tomto treku si uprostřed této zříceniny stavím svůj tarp hodně nízko k zemi a pokouším se tak zlepšit tepelný komfort, protože hlásej mínus 5. Když jsem už zalezlej, přichází velké pokušení v podobě intenzivního lákání na nocleh do Krásné. I s nabídkou odvozu. Ale já už jsem ve spacáku tak malátnej, že si nedovedu představit přesun na večer ani k těm nejmilejším přátelům. Tak se i tímto omlouvám, že jsem dal košem takhle exkluzivní nabídce. Zateplení se nakonec zadařilo tak, že spím jako mimino s jedním přerušením na záchod až do rána. Jen je třeba dát pozor na vrstvu zkondenzované páry zevnitř na celtě. Příště si přístřešek přeci jen musím postavit vyšší.
Neděle je neděle, tak dneska žádné noční chození! :-D O to více vzpomínání na chvíle strávené v Podhradí při různých akcích s dětmi, lovení kešek či běžeckých výpravách.
Foto: neděle 1. 12. 2024 Cesta ze Studánky na Podhradí
Foto: neděle 1. 12. 2024 Bivak v Novém zámku na Podhradí
Pondělí: Podhradí - Bad Brambach
Ranní chůze po zledovatělé silničce směrem na Doubravu byl docela akrobatický kousek (ještě že jsem měl ty hole!). Naštěstí jsem záhy odbočil po cyklotrase kolem přehrady Bílý Halštrov na Dolní Paseky, kde pod příjemnou chaloupkou vyvěrá výborná minerálka. V patře si pak sednete, prostřete si připravený stůl a zasednete k vydatné hostině (červy, energyplátek, sušené ovoce). :-D
Před Horními Pasekami, v zatáčce, kde doprava odbočuje cyklotrasa do přírodního parku Bílý Halštrov, za dozoru místních krav, jsem dost váhal. V noci mi totiž na mobil přilétla pozvánka od Jany a Bětušky z Bad Brambachu, že bych je, když se už takhle toulám kolem, mohl navštívit. Tak jsem sondnul, kdy budou doma, a ony že tak kolem čtvrté. Ale pokud bych se k nim vydal přímo, budu u nich za hodinku a co tam pak budu dvě hodiny dělat na mrazu? No, mohl bych se najíst v nějaké příjemné lázeňské hospůdce, ale to se mi moc nechtělo. Nebo se prostě držet zamýšlené trasy a pelášit na jih směr Skalná (kde by byla velká naděje na nocleh na faře)?
Nakonec jsem potvrdil návštěvu v Brambachu, ujistil se, že bude i s večeří a přespáním, ;-) a udělal si obcházku kolem nádherné lesní chaloupky až k přechodu hranic pašeráckými cestami necestami přes potůček Plesná o kus jižněji, po cestě z bodu záchrany CH036 přímo k potoku. (Trasa na mapě vede přes Žábu ještě jižněji, kde jsem si před lety odlovil jednu fešnou kešku, ale to jen proto, že to neumí kombinovat ruční trasování s automatickým). A protože vykouklo trochu hřející sluníčko, zůstal jsem tady asi půl hodiny sedět u stromu a užíval si to pohádkové prostředí, zpíval si "svoji" písničku a bylo to dobré... "Stejně tak jako tráva, stejně tak jako kytky, stejně tak jako Slunce můžeš žít... Přijď jednou za náma, do hor a lesů nebo údolí..."
Po hraniční krásně ojíněné stezce jsem se pak přehoupl k již německému Sorgebachu a z krytého dřevěného mostku přes něj jsem se chvilku díval za odcházejícím sluncem. A za chvilku jsem již zvonil u o trochu větší chaloupky, než té, kterou jsem potkal odpoledne v lese.
Další nádherný mrazivý den je tedy za mnou a v jeho závěru nakonec milé přijetí pod střechou... Tu horkou vanu jsem si fakt užil a celý večer se dvěma milými děvčaty je už asi předzvěstí konce mých letošních toulek.
Foto: pondělí 2. 12. 2024 Přírodní park Halštrov
Foto: pondělí 2. 12. 2024 Hraniční stezka Na Žábě
Úterý: Bad Brambach - Luby
Tak a hurá domů. Vydatná snídaně posílila, vydatná mlha neodradila a já mohl pokračovat na východ ještě krajinou, kterou jsme tak trochu s chebskou farností adoptovali svého času za svou. Kontrast mezi jásavě jarní atmosférou z vrcholu Galgenbergu a ponuře mlhavou po projití Rohrbachem mě tak udeřil do očí i srdce, že jsem se chvilku začal utápět v nostalgických vzpomínkách. A tu se mi vynořilo to poslední chybějící slovíčko "mé" písničky: "poslechni"! "Zkus taky chodit pěšky a POSLECHNI, když tě lesy zvou." Jo jo, tak to je ta druhá polovina života - vedle volnosti také vnímavá poslušnost.
Není to pro mě jednoduché pokračovat v cestě, když je kolem taková mlha, jakou dnes prožíváme jak v církvi, tak v širší společnosti a vlastně na celém světě. Když s jsme si tuhle písničku zpívávali, věděli jsme, že ty lesy jsou protestem proti mlhavému nepříteli mimo nás. Ale dneska jakoby ta mlha byla všude. Studí. Rozežírá vztahy zevnitř. Vysměje se každé dlouhodobější vizi. Nabízí rychlá praktická řešení, jejichž důsledky ale tu mlhu jen ještě zahustí rostoucí nedůvěrou... Zbývá tedy jen naslouchat a včas poslechnout? Mlze navzdory? Třeba se vydat i mimo značené cesty, přes hraniční potok, do kopce, kde člověku připadá, že se na něm nemůže udržet?
Aspoň tady na treku právě tohle bylo pro mě řešením v pokračování v Cestě. Ve Waldimbiss Zum Hammerl měli zavřeno, tak jsem se kolem něj proplížil přes Pstruhový potok zase zaječími stezkami na modrou z Plesné (hurá, Stezka Českem!). A pak už to bylo raz dva přes Liščí horu na východisko mého putování před pěti lety za Krušnohorským kvérunkem (srov. také fotoalbum). Sednul jsem si tady na lavičku a zavzpomínal. Tentokrát už ne nostalgicky, ale vděčně. Jo jo, je na na co navazovat. Je na čem stavět. Je k čemu se vracet. A zároveň pokračovat dál. Stojí za to občas se spojit se svým po velké Cestě toužícím sedmnáctiletým já a podívat se, kudy jsem po této Cestě šel před pěti lety, vloni... Navazovat, překračovat, pokračovat...
A asi si častěji číst titulní citát z mého (doma pak nalezeného) cancáku:
"Strach klepe na dveře. Víra odpovídá: 'Dále!' A nikdo nevstoupí." (MLK)
A tak mi to i přes velkou únavu nedalo a nakonec jsem si ještě vyběhl i na ten Vysoký kámen. Za sněhem, za vzpomínkami (na můj tehdejší první nocleh), za rozhledem (zpátky na Dyleň). Cestou zpátky mě po čase zastihl zase vydatný déšť a už z Lubů těsně před úprkem na odjíždějící vlak jsem pro vás nachystal jedno neumělé video na rozloučenou s letošní Cestou. Děkuji všem kteří jste mě provázeli v tomto experimentu, kdy jsem letos nebyl úplně odpojen od sítí, abych mohl putovat sice v tichu, ale i tak trochu s vámi.
A bude to dobré...
Foto: úterý 3. 12. 2024 Galgenberg nad Bad Brambachem

Potkávání
Když jdeš ze svýho posledního vandru,
promrzlý a zasypaný jinovatkou,
víš, že je to letos ten poslední.
Když trháš tělem ranní mlhy závoj,
najednou stojíš před někým
a ten někdo ti řekne: Ahoj!
My se přece známe,
jakej byl vandr?
A najednou se hřejou vaše ruce,
čas odbíjí vteřiny, je ti fajn.
Tak ahoj! řekne někdo.
A jako by se ti to zdálo.
Ale teď víš, že žádnej vandr
nebude ten poslední.
Sumář: Dyleň - Vysoký kámen
Kilometráž:
- Čtvrtek (Dolní Žandov - Dyleň - Maria Loreto): 19 km
- Pátek (Maria Loreto - Pomezí - Ackerl-Kapelle): 25 km
- Sobota (Ackerl-Kapelle - Aš - Nejzápadnější bod ČR): 22 km
- Neděle (Nejzápadnější bod ČR - Hranice - Podhradí): 18 km
- Pondělí (Podhradí - Bílý Halštrov - Bad Brambach): 16 km
- Úterý (Bad Brambach - Vysoký kámen - Luby): 22 km
- Celkem (Dyleň - Vysoký kámen po hranicích přes Hranice): 122 km
Zkus jít za sluncem
Zkus jít za sluncem.
Jdi přes hory, přes lesy,
skákej přes potoky, lez do strání,
všímej si trávy, stromů,
všímej si dobrých lidí
a všeho krásného.
Možná, že pak poznáš,
že tvým cílem
nebylo jen dojít ke slunci.
Toulky po lidech (4. - 6. 12.)
Mé toulání se po lidech začalo ještě během samotného treku v Bad Brambachu, pokračovalo pak ještě v úterý večer ve vláčku z Lubů do Skalné (kde mě pan průvodčí pozdravil a pravil: "Nejste vy náš bývalý pan farář Petr?" :-) a zintenzivnilo se ještě týž den večer na faře ve Skalné. Kde mimochodem mají úžasný vynález - vyklápěcí sedačku ve sprchovém koutě!!! To vám byla taková lahoda, moci pohodlně sedět, nechat na po sobě stékat horkou vodu a při tom si masírovat chodidla!
Ve středu ráno jsem se pak vetřel na farní snídani po rorátní mši (která ovšem byla už od sedmi, takže jsme jí nestačili). A bylo z toho moc milé dvouhodinové sdílení drbů z cesty i z farnosti, ze kterého se pak dokonce vyvinula i mírně strukturovaná debata o Teorii U a různých rovinách komunikace (hádka, debata, diskuze, dialog, sdílení a splynutí). :-D Oběd s částí chebského farního týmu v DejaVu pak byl takovou příjemnou třešničku na dortu. Odpoledne pak trochu již dříve slíbené technické podpory ve farní kanceláři, procházka po vánočních trzích a skvělý večer a nocleh u jedné moc milé rodiny, kde jsem si mohl (po kolikáté už?) říct, že u Hospodina není nic beznadějné.
Ve čtvrtek pak po krátké vizitaci Hospice Sv. Jiří na jeho základně v Písečné hupky dupky na vlak a pro auto do Žandova (s pokračující skvělou péčí domácích o můj žaludek), abych se pak odpoledne, večer a v pátek mohl potulovat po vícero milých návštěvách u lidí, které jsem už leta neviděl. Seznam jsem si nedělal a pokud jsem někoho minul, pak se moc omlouvám, ale ty dny na toulání se po lidech jsem měl jen tři. A tak jsem až na dvě výjimky jen reagoval na osobní pozvání či na podnět od dalších.
A teď už jen tak po sobotním večerním příjezdu do Plzně, vybalení, vyprání a usušení všeho možného spočívám, vděčně si při psaní procházím jednotlivé dny, začínám trochu přemýšlet, co mě čeká od pondělka, a slavím 2. adventní neděli...
A je to dobré...
JIří Černý: Všichni jsme
Všichni jsme
bratři a sestry
ba něco víc
něco blíž -
jenom jsme
na té zlé cestě
ztratili cestu
k sobě.
(srov. co je - prosinec 1981)
Foto: středa 4. 12. 2024 Farní snídaně po rorátech na chebské faře
-
Výbava a stravování (pro zobrazení textu klikni)
Váhal jsem, jestli vyrazit nalehko s trekovými botami Altra Lone Peak 7 a nepromokavými ponožkami, které jsem se pořídil až po loňské Severní cestě, nebo zůstat u svých pohorek (Lowa). Nakonec jsem byl konzervativní a dal jsem přednost teplu a suchu před pohodlím. Vysloužil jsem si tím sice pár puchýřů, ale nevím, jestli by Altry zvládly střídající se bahno s mrazem.
Batoh Osprey Aether AG 70, se kterým jsem byl moc spokojený na Severní cestě, jsem vyměnil za lehčí a menší Gossamer Gear Mariposa 60 s doplněnými různými vychytávkami jako kapsičkami na mobil a na jídlo na popruzích.
Svojí starou a stále ucházející nafukovací karimatku (Vertex Mattress) jsem vyměnil za výbornou Sea To Summit Ether Light XT Insulated, pod kterou jsem si ještě opatřil lehoučký materiál EVA a folii Tyvek. V kombinaci s mým osvědčeným spacákem Cumulus Lite Line 400 a žďárákem High Point Super Light 2.0, letos ještě doplněných vložkou Sea to Summit Reaktor Liner to s rezervou vystačilo i na ty noční mrazíky (do mínus 5).
Měl jsem s sebou také svůj osvědčený tarp (Six Moon Designs Deschutes Plus), ale použil jsem jej nakonec jen jednou jako další izolaci vůči rostoucímu mrazu (jinak jsem vždy narazil na nějaký dřevěný přístřešek). Myslím, že jsem si v tarpu "zadýchal" teplotu až o 2 či 3 stupně vyšší, ale samozřejmě za cenu dosti vysoké srážlivosti zevnitř celty.
Po loňském treku jsem si také trochu doplnil oděvní vybavení, a to dvěma triky Nalehko (krátký a dlouhý rukáv), tenoučkou, ale teplou mikinou Rab Nexus Hoody či spodkami Rab Syncrino Leggins. Zůstal jsem u svých osvědčených odepínacích kalhot The North Face a nepromokavých kalhot Rab Downpour Eco – Reg. Teplo mi přes den v mrazech zajišťovala softshellová bunda Craft Gear 1994 a v noci lehoučká péřovka Livergy. A samozřejmě čelová páska, čepice a jedny tenké běžecké a druhé silnější rukavice (ty tenké fakt někdy nestačily).
K již dříve používanému filtru na vodu (Sawyer Mini), sady na vaření (Pinguin Solo Alu X), plynovému vařiči (VAR 2), kápézetce (Kousky světa), trekovým holím (Fizan Compact), ponču (Sea to Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho), tekutému mýdlu a nabíječce jsem si dokoupil miniručník Sea to Summit. Powerbanku Nitecore NB20000 jsem vyměnil za lehčí NB10000, čelovku jsem si také pořídil menší a lehčí (Nitecore NU25 UL) a lehoučká toaletní lopatka The Tent Lab Deuce Backpacking Trowel.
K jídlu jsem s sebou táhnul 10 sušených jídel z Adventure Menu, 3 malé balíčky sušeného masa, 3 malé balíčky sušeného ovoce, 3 sáčky s praženými moučnými červy GRIG a nějaké pytlíkové čaje. Dvakrát jsem se zastavil přes den v hospůdce a jednou měl večeři u milých hostitelů.
Co bych příště vzal jiného? No, ani jednou jsem nepoužil svůj superlehký ručník a tekuté mýdlo (kartáček na zuby a pastu jo, ale mýt se v zamrzlé vodě, to mi fakt nešlo). ;-) A asi by bylo na čase si pořídit nějakou lehčí softshellovou bundu, protože ta moje po navlhnutí potem ztěžkla tak, že jsem si připadal, že mám o tři kila navíc. A pak bych si vzal druhé lehké spodky, protože ty jedny jsme sice zpočátku používal jen na spaní, ale když pak i přes den přituhlo potřeboval jsem je i pod kalhoty. I tak mělo sice mé vybavení bez jídla a vody nějakých 10 kg (tedy trochu méně oproti Severní cestě), ale i tak bude asi lepší spíše natrénovat a být v pohodě, než dál redukovat váhu batohu a klepat se zimou...
"Základním důvodem veškerého stvoření je Boží láska... Každý tvor je tak objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Objektem jeho lásky je dokonce i prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti. I několik sekund její existence ji objímá svou něhou." papež František, Laudato si', čl. |
-
Mauglího cancák (pro zobrazení textu klikni)
Po návratu z treku jsem doma našel svůj starý cancák v roku 1982, kterému hned jako první vévodila píseň Stejně tak jako tráva, :-) ovšem i zde bez uvedení autora. :-( Níže dávám k dispozici náhled, ke kterému pak připojuji opis dalších textů, které jsem tehdy považoval pro sebe za tak inspirativní, že jsem si je zaznamenal do cancáku. Jen výjimečně je to i s uvedením autora. Některé z básní jsem dohledal v sešitu co je - prosinec 1981 (staženo ze serveru s c r i p t u m . c z), a zjistil tak, že jsou od písničkáře a terapeuta Jiřího Černého.
Další texty z cancáku:
Človíček na prahu stál (2. strana) autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
Je pozdě autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
Čekání autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
Všichni jsme bratři a sestry autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
O čem si povídají autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
Vzal jsem důvěru a lásku autor: Jiří Černý (srov. co je - prosinec 1981)
Po návratu z přírody
Vystoupil jsem na tvé hory, Pane,
šel jsem vstříc vycházejícímu slunci,
ponořil jsem se do proudů jezer a řek,
hledal jsem tvé stopy v květech a mezi hvězdami.
Teď se vracím domů,
odnáším si kousek tvého nebe v očích,
radosti v srdci, pokoje v duši,
abych se zase mohl ponořit do rytmu práce,
abych mohl podložit svá ramena pod kříž
povinností všedního dne,
na kterém chci osvědčovat svou lásku
k tobě, Pane, i ke svým bratřím a sestrám.
Související odkazy: