Úvodník do diecézního věstníku Acta curiae episcopalis pilsnensis (léto 2022) s prosbou o trpělivost, vstřícnost a podporu a s úvahou o důležitosti zůstávání na společné cestě uprostřed dnešní rozpolcené doby, a to zvláště s těmi, kdo jsou na okraji pozornosti. 

Na společné cestě neznámou krajinou

Moji milí,

rád bych takto poprvé oslovil Vás všechny, kteří na společné cestě spolupracujete na doprovázení života z evangelia v naší diecézi. A znovu i Vás ostatní prosím o totéž, o co jsem již požádal své spolubratry kněze a jáhny na posledním kněžském dnu: Prosím, pomozte mi svou trpělivostí, vstřícností a podporou krok za krokem objevit, v čem bych Vám ze své nové role mohl být nápomocný. Abych si mohl udělat plnější představu o své nové službě, velmi mi pomůže slyšet i hlasy od Vás všech, třeba i z těch nejméně viditelných končin či služeb naší diecéze.

Osobně pro nejbližší měsíce vnímám jako klíčové především toto: Abychom uprostřed dnešní extrémně nejisté doby jakožto místní církev ve všech jejích podobách setrvali na společné cestě se všemi lidmi, zvlášť s těmi, kteří se právě kvůli nejistotě této doby ocitnou na okraji pozornosti. Když jsem více než před dvěma lety naslouchal slovům Tomášova pastýřského listu na počátku covidové pandemie o tom, že jsme pravděpodobně na prahu zásadní proměny společnosti, tušil jsem, že na tom něco bude. Jen jsem si tehdy ještě moc nedovedl představit, v čem ta proměna bude spočívat.

Dnes, uprostřed druhého roku pokračující celosvětové pandemie, po půl roce absurdní války na Ukrajině, na prahu celosvětové energetické krize, otřeseni novými a novými vlnami zpráv o zneužívání moci uvnitř naší vlastní církve a uprostřed s tím vším související hluboké krize vzájemné důvěry už obrysy oné temné „novosti“ vidím mnohem zřetelněji. A jsem o to více přesvědčený, že i naše místní církev je volána být součástí této společné cesty „neznámou krajinou“. Společné cesty, na které budeme hledat, jak být nablízku těm, kteří se propadnou sítem státní sociální podpory do neschopnosti ufinancovat své vlastní bydlení. Jak jít společně s těmi, kteří se propadnou sítem vztahů se svými nejbližšími do prázdnoty beznaděje. I jak na společné cestě naslouchat těm, kteří se propadnou sítem svých, pro ně již neudržitelných, představ o Bohu do vzpoury vůči čemukoli, co s těmito představami bylo spojené…

Těším se, že součástí tohoto našeho společného hledání bude nejen zářijová diecézní pouť či Doba stvoření či že na této cestě využijeme některou ze zajímavých nabídek k dalšímu pastoračnímu či duchovnímu vzdělávání se připomenutých v tomto ACEPu, ale že v duchu tohoto společného hledání budeme řešit i takové záležitosti jako potřebu zodpovědné aktualizace rozpočtu farnosti pro dobu energetické krize, potřebu sociální, pastorační i duchovní podpory farníků touto krizí zasažených často více, než naše fary a kostely, potřebu pokračující pomoci lidem na útěku z válkou zasažené Ukrajiny či potřebu osobního doprovázení lidí znejistěných tváří v tvář pro mnohé nečekané a matoucí polarizaci uvnitř dnešní církve i širší společnosti.

Děkuji, že jste v tomto společném hledání vytrvalí. A všem nám vyprošuji, abychom mohli společně zakoušet to, co zaznělo na závěr zmíněného pastýřského listu:

„Svět se skutečně mění a my jsme vyzváni, abychom na tyto změny reagovali zodpovědně, ale zároveň s důvěrou v dobrého Boha a s nadějí, že On je ten, který nás provází.“

Petr Hruška
generální vikář
plzeňské diecéze

Zdroj: bip.cz

Photo by Jan Canty on Unsplash