Svatý Jiří – legendy a poselství
Seminář o paliativní péči, otevření kontaktního místa Hospice sv. Jiří v Chebu 24. dubna 2009
Dovolte mi na začátku mého uvedení do tématu „Svatý Jiří – legendy a poselství“ podělit se s vámi o jeden příběh. O příběh zkušené lékařky z oboru paliativní péče, MUDr. Violy Svobodové, která vzpomíná na jednu ze svých prvních pacientek:
Pracuji jako lékařka v hospici už osmý rok. Za tu dobu, ač doprovázíme v posledních týdnech života onkologicky nemocné, jsem se s žádostí o eutanazii setkala výjimečně. Odhadem z 800 těžce nemocných lidí jen osmkrát. Jednou z nich byla paní K. Při svém onkologickém onemocnění nebyla vůbec trpělivá, spolupracovalo se s ní jen s obtížemi. Jednoho dne začala volat o eutanazii. Sestra jí trpělivě vysvětlovala, že my život neumíme prodloužit, ale ani ho nezkracujeme. Protože pacientka začala být agresivní, přivolali mne.
Pacientka nechtěla nic slyšet, používala hrubá slova, prý jsme nelidští, nedala se uklidnit. Byla jsem si jista, že léčbu bolesti má dostatečně zavedenou a problém musí být někde jinde. Bylo to na počátku mé praxe v hospici a přiznám se, že jsem se cítila v první chvíli bezradná. Co mohu této těžce nemocné paní říct já, zdravá… Věděla jsem, že v agresivní fázi nelze člověku nic vysvětlovat, ani ho těšit, povzbuzovat, ani mu radit. V agresivní fázi je třeba být s nemocným.
Přisedla jsem tedy k jejímu lůžku. Přiznala jsem, že jí asi nedokážu více pomoci, ale chci tu její bolest sdílet s ní a zda u ní mohu být. Ujistila jsem ji, že chápu, že po tak dlouhé době už nemá sílu to trápení nést, že bych asi na tom na jejím místě nebyla lépe. A požádala jsem ji o svolení, zda ji mohu vzít za ruku. A protože jsem skutečně před její nevyslovenou bolestí byla bezradná, dovolila jsem si mlčet.
To už po smrtící injekci přestala volat. Po delší chvíli, jak jsem u ní seděla, začala mluvit sama: „Vy jste ke mně všichni tak hodní, pozorní, já jsem protivná a vy mi to nevracíte… Já jsem kdysi opatrovala svého muže, který měl rakovinu… Byl také takový netrpělivý, jako jsem já teď… Nebyl schopen za nic poděkovat a já jsem byla už úplně vysílená z té služby ve dne v noci… A když byl zase nespokojený, ani já jsem na něho už nebyla hodná… A nepodala jsem mu vodu, kterou chtěl...“ Rozplakala se.
V tu chvíli jsem poznala, že se vyjevila velká bolest – ne tělesná, ale duchovní bolest – pocit viny, poznání, že co se stalo, už nemůže napravit… Bylo potřeba jí říct, že i tato bolest se dá zahojit. Pošlu za ní odpoledne kněze – v civilu. Nemusí se bát. Stačí, když mu řekne jen to, co řekla mně a uvidí, že se pomoc najde. A nepochybně se našla, protože když jsem k ní přišla druhý den, vyzvala ona mě, abych si k ní sedla. A chtěla ona mou ruku…
Chtěla mi ji políbit, a se slzami v očích řekla: „Paní doktorko, já vám tak moc děkuji, že jste mi tu injekci včera nedali…“ Svěřila se mi, že dva roky neviděla svého syna a včera večer za ní syn sám přišel, ona měla sílu mu odpustit a oba se smířili. Poslední týden jejího života z ní pokoj a klid přímo sálal, o žádnou eutanazii už nežádala.
Žádost o eutanazii je vlastně výkřik nemocného: „Vyslechne mne už konečně někdo? Najde si někdo konečně pro mne čas? Stojí ještě o mne někdo? Má mne ještě někdo rád?“ A my se musíme naučit tyto nevyslovené výkřiky slyšet. Jde tu taky o bolest, ne tělesnou, ale duchovní. Tu diagnostikujeme, jen máme-li na nemocného čas, když mu nasloucháme a když získáme jeho důvěru. Duchovní bolestí trpí i lidé tzv. nevěřící. Vždyť kdo z nás někdy neutrpěl zklamání, ponížení, výsměch, zneužití, neocenění, pohrdání, opuštění, samotu atd. Toto všechno jsou duchovní bolesti, které mohou člověka přivést až k zoufalému volání po eutanazii. Lékem na ně je odpuštění a láska.
Co společného má voják a mučedník svatý Jiří z Kappadokie s tímto příběhem? Co společného má tento patron Anglie, skautů, rolníků, koní, pocestných, zajatců či vojáků s doprovázením umírajících či s paliativní péčí? Co nám může tato legendární postava, kterou naši předkové prosili o přímluvu v situacích různých pokušení, ve válečných nebezpečích, při horečce či morové nákaze, říci při dnešním slavnostním otevření kontaktního místa sdružení Hospic sv. Jiří? Jaké poselství můžeme ze svatojiřských legend vyčíst pro naši situaci, když hledáme cesty k rozvinutí paliativní a hospicové péče na Chebsku a v celém karlovarském kraji? Když jsem s těmito otázkami studoval legendy o svatém Jiřím, oslovily mě především dvě z nich:
Podle jedné se Jiří (nar. kolem 270) již jako mladý stal vojákem a později pak tribunem císaře Diokleciána. V roce 303 vydal císař edikty umožňující pronásledování a útisk křesťanů v celé Říši. Jiřímu bylo nařízeno účastnit se perzekucí křesťanů, ale namísto toho se Jiří přiznal ke křesťanství a kritizoval císařské rozhodnutí o pronásledování křesťanů. Rozzuřený císař Dioklecián ho nechal krutě mučit. Avšak, jak praví legenda, Jiřímu žádné z těchto mučení, které zcela rozervaly jeho tělo, neublížilo na duchu. Po hluboké duchovní zkušenosti, kterou křesťanské legendy nazývají setkání s Ježíšem Kristem, se Jiří přestal bát a rány jej přestaly bolet. Teprve když mu sťali hlavu, v pokoji zemřel (podle některých pramenů to bylo 24. dubna roku 303).
Smysl, pro který mohl do posledního dechu žít, jakoby „přikryl“ všechny jeho bolesti (latinsky „palliare“ = přikrýt, „pallium“ = přikrývka; od toho „paliativní péče“). Podobně i dnes se paliativní péče snaží svým mnohotvárným „pláštěm“ („palliem“) přikrýt mnohotvárnou bolest dnešních umírajících. Cílem paliativní péče není léčit neléčitelnou nemoc, ale „přikrýt“ její důsledek – bolest v jejích mnoha podobách. A právě na životě a smrti svatého Jiří lze vidět jednu z nejmocnějších podob tohoto „pallia“ – zkušenost hlubokého smyslu života, která léčí často také velmi hlubokou ránu a hlubokou bolest, dnes často zvanou bolestí „spirituální“, pramenící z pocitu „nesmyslnosti“ života. Druhá svatojiřská legenda nám pak může ukázat i na další aspekty paliativní péče.
Podle ní jednou, když byl svatý Jiří ještě mladým vojákem a pobýval v palestinském městě Lydda, trápil toto město hrozný drak. Obsadil jediný pramen, ke kterému obyvatelé města chodívali pro vodu. Když šel někdo kolem, drak jej sežehl svým horkým dechem. Aby je drak pro vodu pustil, obyvatelé města mu denně obětovali dvě ovce. Když pak ovce došly, požadoval drak lidské oběti vybrané losem. Jednou los padl na dceru krále. Po dlouhém smlouvání krále s lidem se nakonec sama princezna vydala se na cestu k drakovi. Svatý Jiří se však nabídl, že ji doprovodí a pokusí se jí zachránit. Když už ji drak chtěl spálit svým dechem, Jiřímu se podařilo jej zranit kopím do krku. Pak vyzval princeznu, aby drakovi vhodila na krk svůj pás. Jak to učinila, drak jako zázrakem zkrotl. Jiří s princeznou společně draka přivedli do města, ukázali jej králi a všemu lidu. Jiří pak draka zabil a městu se tak znovu otevřela cesta k prameni pitné vody.
V této legendě můžeme najít prohloubení poselství legendy předchozí. Není dobré se totiž spoléhat až na poslední chvíle, že nám bude darována nějaká hluboká duchovní zkušenost, která nás ochrání před bolestí a pomůže vyrovnat se se smrtí. Je dobře již teď a tady vnímat, jací „drakové“ střeží přístup k „prameni života“ – k životu v lásce a vzájemné lidské pospolitosti. Je dobré už teď nacházet mezi sebou ony dnešní „Jiříky“, kteří nás budou ochotni doprovázet horkým dechem naší mnohotvárné bolesti – našeho zoufalství, samoty, nesmíření, neodpuštění, nesmyslnosti. A tak nám dodají sílu, abychom tohoto „draka bolesti“ společně „zkrotili“.
A zdá se, že ten dnešní Jiřího drak, „drak umírání“, nemá jen jednu hlavu, ale hned hlavy čtyři. Existují totiž čtyři druhy bolesti, které běžně rozlišuje dnešní paliativní péče:
- bolest fyzická či tělesná (tu lze rozpoznat asi nejsnáze a dnes i velmi účinně tišit prostředky rozvinuté paliativní medicíny);
- bolest duševní či psychická (pocitový komplex zahrnující otřes, otupělost, stres, strach, hněv, smutek, smlouvání, úzkost či deprese);
- bolest sociální či vztahová (spojená s předtuchou ztráty nebo i skutečným odloučením od rodiny, od nejbližších, od přátel či spojená se ztrátou společenské role nebo s různým nesmířením);
- bolest spirituální či duchovní (spočívající v utrpení spojeném s odcizením od našeho nejhlubšího já, často prožívané jako strach z neznáma a jako pocit ztráty či nenalezení smyslu života).
Velmi bych přál občanskému sdružení Hospic sv. Jiří a hospicovým službám, které se toto sdružení chystá iniciovat, aby našlo hodně takových lékařů, zdravotních sester, ošetřovatelů i dobrovolníků, kteří by měli stejnou odvahu jako svatý Jiří s „kopím“ paliativní péče a se „štítem“ naslouchajícího láskyplného soucítění doprovázet i dnes ty, kteří směřují ke smrti.
A všem příslušníkům rodin umírajících bych moc přál, aby své nejbližší nemuseli „obětovat“ draku osamělého umírání a mohli spolu s nimi a za pomoci dnešních Jiříků zkrotit všechny jeho čtyři hlavy – podobně, jako se to podařilo v úvodním příběhu: tišením fyzické bolesti, tichou přítomností uprostřed bolesti duševní, povzbuzením uprostřed osamělosti bolesti sociální a vhodnou intervencí v oblasti viny a smyslu, tedy v bolesti spirituální.
V Chebu, 24. dubna 2009
Mgr. Petr Hruška
ředitel Farní charity Cheb
farnostcheb.cz/charita
Pozn.: Pro zpracování tohoto úvodního slova byla použita publikace MUDr. Marty Munzarové a kol. nazvaná Proč NE eutanazii aneb Být, či nebýt?, kterou pro Ecce homo, o. s., vydalo v roce 2008 Karmelitánské nakladatelství. Publikace je také zdarma ke stažení ZDE. K tématu čtyř druhů bolesti srov. str. 12–17, k tématu paliativní péče str. 41–48, citovaný příběh MUDr. Violy Svobodové pod názvem „Bolest, na kterou neplatí opiáty“ najdete na str. 79–81. Pro další informace o paliativní a hospicové péči odkazujeme na www.hospiccheb.cz, www.hospice.cz, nebo www.umirani.cz. Prameny pro svatojiřské legendy lze nalézt např. ZDE či ZDE.