Ještě v srpnu mě oslovil Pavel Říha z plzeňského biskupství s prosbou o rozhovor, který nyní vyšel v zářijovém čísle Diecézního zpravodaje. Co ze mě díky jeho inspirativním otázkám vypadlo, na to se můžete mrknout níže.

Rozhovor pro Diecézní zpravodaj 09/2022

Diecézní zpravodaj 9/2022, str. 14 - 17

„Velkou výzvou pro mě bude skloubení manažerských nároků s citlivým lidským doprovázením,“ říká v rozhovoru nový generální vikář plzeňské diecéze Petr Hruška.

Kdy a jak Vám biskup Tomáš nabídl funkci generálního vikáře plzeňské diecéze? Rozhodoval jste se dlouho? Byl na to vůbec čas?

Především bych rád mluvil o „službě“, ne o „funkci“. Tomáš se mi ozval v sobotu 23. dubna, jestli by se mohl v neděli odpoledne za mnou osobně zastavit v Chebu. To není úplně obvyklá situace, a tak jsem čekal nějaký průšvih. V neděli odpoledne jsme pak seděli v Chebu na faře, dlouze hovořili o situaci vzniklé Jakubovou rezignací a hledali všechny možné alternativy. Tomáš mě nakonec požádal, abych jej v této situaci podpořil a uvolněnou službu generálního vikáře přijal. Nakonec jsme se rozešli s tím, že jsem si vzal týden na rozmyšlenou. Moc času na rozhodování tedy nebylo, ale o to intenzivnější a náročnější ten čas byl. Zpočátku to bylo jako na houpačce. Může se takováto žádost odmítnout? Ale také – je tahle služba něčím, k čemu jsem osobně, prakticky a duchovně vybavený? Co to vlastně všechno obnáší? Koncem týdne jsem sice strávil celý večer s Jindřichem Fenclem, který mi líčil praktické záležitosti s touto službou spojené, ale stále jsem si nebyl jistý. V sobotu konečně přišel hluboký pokoj a pro mě nečekaná připravenost Tomášovu žádost jak odmítnout, tak přijmout. A to přes trvající vnitřní nechuť cokoli ve svém životě či službě měnit. A když jsem si otevřel evangelium ze 4. neděle velikonoční a dočetl k větě „… Až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš…“ (Jan 21,18), bylo mi vše jasné. Napsal jsem tedy Tomášovi dlouhý dopis, ve kterém jsem vyjmenoval všechny možné a nemožné důvody, proč si myslím, že by si měl vybrat někoho jiného, ale pokud na tom bude trvat, pozvání k této nové službě přijmu. A on na tom trval…

Dlouhou dobu jste byl farářem v Chebu. Jak těžké je loučení s místem, v němž jste prožil téměř celou část vaší pastorační služby? Co Vám bude nejvíc chybět?

Je jasné, že po osmnácti letech se mi neodchází snadno. Ač původem Plzeňák, cítím se už více doma v Chebu, než v Plzni. V procesu loučení mi hodně pomohly texty „Navigating Pastoral Transitions“ z diecéze Chicago, které farářům a farnostem nabízejí velmi moudré podněty pro takováto období personální změny ve vedení farnosti. Možná i díky těmto podnětům jsem si dovolil poslední měsíce před odchodem do Plzně opravdu užívat mých milovaných farníků a dalších přátel farnosti. Žandováci mi třeba darovali půlhodinový let ultralightem nad Chebem a Žandovem. S Chebskými jsem zas mohl prožít nádherný týden na farní dovolené v Jizerkách. S Klubem křesťanských žen jsem mohl slavit moc hezkou mši na Den seniorů na Pomezí, podobně jako se Spolkem Maria Loreto svoji poslední farářskou mši na Loretě. I v některých osobních vztazích jsme si mohli říci věci, na které dlouho nebyl čas. Bohužel to nestihnu se všemi, se kterými bych si to přál. Ale farnost přeci není o faráři. A chebské farnosti moc přeji, aby za doprovázení mého nástupce Libora Bučka ještě dále vrostla do svébytné komunity, která bude dobrým místem k životu pro všechny. I pro nového faráře. A to je asi právě to, co mi bude chybět. Stálé společenství lidí, které pro mě bylo opravdu dobrým místem k životu a se kterým jsem mohl spolupracovat na tom, aby takovým místem k životu bylo Chebsko a okolí i pro mnohé další.

Jaké výzvy pro sebe ve službě generálního vikáře především vidíte? Na co se chcete zaměřit?

Jak jsem už zmínil výše, se svou novou rolí se teprve seznamuji a doufám, že bude opravdu více o „službě“, než o „funkci“. I když vím, že něco z té „funkce“ tam chtě nechtě být musí, když je člověk druhým statutárním zástupcem diecéze, musí podepisovat všechno možné a nemožné a má na starosti jak chod menšího „podniku“ zvaného biskupství plzeňské, tak organizační a personální doprovázení kněží a jáhnů v celé diecézi. Velkou výzvou pro mě tedy určitě bude skloubení těchto manažerských nároků s citlivým lidským doprovázením. A také hledání způsobu spolupráce s biskupem Tomášem, se kterým se máme rádi, důvěřujeme si, máme i podobnou vizi církve, ale osobnostně každý z nás máme hodně jinou náturu. Nevidím proto jinou cestu, než se své nové roli učit jak „odspodu“ (od svých kolegů kněží a jáhnů i od všech pracovníků a vedoucích na biskupství), tak „shora“ (od svého šéfa Tomáše), ale především „zevnitř“ (od Toho, o kterém jsem si jistý, že mě sem zavolal a že mě nenechá ve štychu). Z pastoračního pohledu vnímám, že v diecézi se mnohé díky Tomášově odvaze v nepopulárních rozhodnutích i Jakubově vstřícnosti ve vzájemné komunikaci stabilizovalo. Časem bych možná rád – v návaznosti na synodu o synodalitě – pomohl hledat další praktické cesty, jak zakoušet místní církev jako společné putování dnešní rychle se měnící „kulturní krajinou“ a jak při tomto putování vnímat radosti i bohatství, bolesti i nejistoty všech lidí, uprostřed kterých tato naše místní církev žije. A zároveň při tomto putování mít odvahu zastavovat se v kontemplaci u zdrojů života, bez kterých bychom za chvilku i na sebelepší společné cestě zemdleli.

Vidíte v něčem specifika plzeňské diecéze oproti jiným diecézím v České republice?

I když něco podobného lze říci i o litoměřické, budějovické a částečně i ostravsko-opavské diecézi, specifikum plzeňské diecéze vidím ve velmi malém počtu lidí pravidelně navštěvujících bohoslužby, ve velkém území dodnes poznamenaném poválečným vyhnáním německy mluvícího obyvatelstva a v poměrně přehledných vztazích mezi lidmi, kterým v diecézi o něco dobrého jde. Dalším specifikem naší diecéze pak jsou také její první dva biskupové, kteří do ní přinesli něco, co nám možná někteří věřící z jiných diecézí závidí – hlubokou lidskost biskupa Františka a odvážnou otevřenost biskupa Tomáše.

Jste synem slavného Luboše Hrušky, armádního důstojníka, politického vězně a zakladatele Meditační zahrady s Památníkem obětem zla v Plzni. Takové rodinné zázemí Vás muselo naprosto jasně formovat a směrovat. Jak vzpomínáte na své dětství a dospívání?

Jsem moc vděčný, že jsem mohl vyrůstat v rodině, v jaké jsem vyrůstal. Ani ne tak kvůli tomu, že můj táta byl „slavný“ (to mě někdy občas i docela štvalo), ale kvůli jeho příkladu odvážné, ale pokorné statečnosti a kvůli láskyplnému a naslouchajícímu prostředí, jak jej v rodině dotvářela maminka. A když se k tomu přidali mí skvělí sourozenci, brácha Michal a sestra Jana, byl z toho rodinný „mix“, uprostřed kterého jsem velmi svobodně odkryl své povolání ke kněžství a do kterého jsem se, když naši umírali, mohl s velkou vděčností vracet. Možná tahle zkušenost také přispěla k tomu, že mi tak leží na srdci paliativní péče a že jsme s partou přátel na Chebsku mohli založit mobilní hospic, který dostal do vínku motto „Doma je doma“.

Kdy jste se rozhodl být knězem a proč myslíte, že to dnes mladé lidi ke kněžství příliš netáhne? Plzeňská diecéze nemá v současnosti v semináři ani jednoho bohoslovce.

Své povolání ke kněžství jsem začal tušit ve svých osmnácti letech, rok před maturitou, po setkání s tehdejším plzeňským kaplanem Vaškem Chroustem. Po jedné pro mě nečekaně hluboké a zároveň velmi neformální svátosti smíření jsem za ním za týden přišel a řekl jsem mu: „Vašku, chci být knězem, jako ty!“ Pak to ve mně samozřejmě ještě po léta dozrávalo, ale už mi tohle volání nikdy nedalo pokoj a já jsem v něm dodnes – i přes některá krizová období – šťastný. A proč kněžská služba netáhne více mladých lidí? Tak to bych také rád věděl. Osobně spíše tuším, že cestou dál bude krok za krokem hledat nové podoby kněžské služby, mnohem bližší běžnému způsobu života, včetně toho rodinného, než se do těch současných snažit za každou cenu nalézt nové adepty.

Církev žije poslední rok synodálním procesem. Jak jste ho prožili a uchopili v Chebu a myslíte, že může tento proces reálně přinést církvi užitek nebo ji dokonce nějak proměnit?

Synodu o synodalitě jsme si v Chebu – po počátečních rozpacích – docela užili. Ve 12 synodních skupinkách o 5 až 13 účastnících ve věku od 32 do 59 let jsme od prosince 2021 do března 2022 prožili 32 setkání, probrali jsme 9 témat a mnohé z farníků povzbudil především objev, že jim někdo naslouchá a že ve skupině nevládnou jen ti nejmluvnější. Na webovkách chebské farnosti z toho také zbylo poměrně dost inspirativního materiálu (farnostcheb.cz/synoda). Obecně jsme z celého procesu ve farnosti přijali povzbuzení celkově zpomalit, nechat věci růst více zevnitř, být staronovými způsoby spolu, odvážit se dalšího „prolínání světů“, učit se čerpat z větší hloubky v kontemplativní modlitbě, pokračovat ve vycházení na periférie a být pohostinní vůči každému příchozímu, i kdyby byl sebeodlišnější, a hledat způsoby, jak jít společnou cestou i s okolními farnostmi. A jestli tento proces může přinést církvi užitek? No samozřejmě – už přináší v tom, že je řečeno „Tudy vede společná cesta“ a zároveň je ponechána velká svoboda, jak po této společné cestě putovat.

Z čeho máte v nové službě největší obavy?

Ve své nové službě mám největší obavu z toho, abych jí nezačal praktikovat jako pouhou „funkci“. A také z toho, abych byl pro své kolegy – i přes veškeré často velké odlišnosti v pastoračních důrazech – dostatečně důvěryhodným parťákem na společné cestě.

A na co se naopak nejvíc těšíte?

Těším se na to, až budu přestěhovaný, protože mít poslední dva měsíce dvoje zaměstnání a dva domovy bylo docela náročné. A pak na to, až zjistím, že na tu Ježíšovu otázku „Miluješ mě?“ mohu a smím odpovídat jak v Chebu, tak v Plzni, s úplně stejnou nejistotou, ale zároveň s úplně stejným úžasem nad Ježíšovou důvěrou ke mně: „Ano, Pane, ty víš všechno, ty víš také, že tě mám rád.“

Otázky pro nového generálního vikáře, Petra Hrušku, si připravil Pavel Říha.

Zdroj: Diecézní zpravodaj 9/2022, str. 14 - 17

Photo by Samuele Bertoli on Unsplash

Více ZDE