Photo by Amin Hasani on Unsplash

Tři barvy lásky

Po předchozí úvaze na téma knihy Christiana A. Schwarze Tři barvy lásky (Hlad po lásce; viz úvod do Přirozeného růstu církve) je vám k dispozici další ochutnávka ze „skript“ pro studenty této Školy lásky, kterou jsme v chebské farnosti prožili v r. 2008 / 2009, tentokrát z 1. kapitoly knihy Tři barvy lásky.

Erós a agapé

Když Nový zákon mluví o lásce, používá zpravidla řecké slovo agapé. Význam tohoto slova se nám podaří pochopit teprve tehdy, když pochopíme Boží podstatu. Stručně vyjádřeno znamená agapé takovou podobu lásky, která není zapálena přeskočením nějaké jiskry způsobené setkáním mezi milujícím a milovaným (jak je to charakteristické pro sekulárně-romantické pojetí lásky), nýbrž se k druhému přiklání skrze milující skutky proto, že jej chce milovat. Agapé-láska nám umožňuje, že se láska může stát rozhodnutím.

V době Nového zákona existovaly – jako i dnes – i jiná pojetí lásky. Když Řek – nekřesťan mluvil o lásce, pak měl zpravidla na mysli erós. To se však v žádném případě nevztahovalo jen na pohlavní touhu. Tehdy se slovem erós označovala zcela obecná touha po tom, co člověk nemá, ale mít by měl či chtěl – tedy láska, která je uváděna do pohybu na základě setkání s milovaným. Erós-láska v tomto smyslu znamená: „Chci tě, potřebuji tě, toužím po tobě, protože bez tebe nejsem celý.“

Přístup založený na „erótu“

Rozlišení mezi přístupem založeným na erótu a přístupem založeným na agapé může sloužit jako základ pro typologii, která má dalekosáhlé a velmi praktické důsledky. Erós-láska je odkázána na to, že má svůj počátek v láskyplných pocitech vůči milovanému. Jen tak jsou pak lidé schopni také láskyplných myšlenek, ze kterých nakonec vyrůstají láskyplné skutky. Graficky je to vyjádřeno na prvním ze dvou níže uvedených schémat (pocity - myšlenky - skutky).

Pojetí lásky většiny lidí se orientuje podle tohoto přístupu založeného na erótu. Na počátku celého procesu jsou zde pocity. Pro mnoho křesťanů je obtížné projevovat vůči druhým skutky lásky, protože mají dojem, že takový postoj není upřímný. Jejich pocity těmto skutkům neodpovídají. V kategoriích přístupu založeného na erótu je také tato argumentace zcela logická. Bez pocitů zde nefunguje vůbec nic.

Přístup založený na „agapé“

Přístup založený na agapé mé jiné východisko. Protože agapé-láska se nezapaluje setkáním s milovaným, nýbrž vychází ze samotného milujícího, není v rámci tohoto přístupu zapotřebí, aby na počátku lásky stály láskyplné pocity. Při tomto přístupu se nejprve rozhodneme o druhém láskyplně smýšlet. Tohoto rozhodnutí vůle je každý člověk, který sám zakusil Boží lásku, schopen. Naše láskyplné myšlenky nás pak uschopňují k láskyplným skutkům. Tyto skutky pak posléze mají – když ne vždy, pak přeci jen v nesčetných případech – pozitivní dopad na naše pocity. Graficky je tento přístup založený na agapé znázorněn na druhém z výše uvedených schémat (myšlenky - skutky - pocity).

Všimněte si, že tento přístup v žádném případě nevylučuje naše pocity. Ty však nestojí na počátku, nýbrž na konci celého procesu. Jinými slovy: Pocity vyplývají z našich myšlenek a skutků. Agapé-láska znamená: Nemusíte čekat na to, až ve vás vystoupí láskyplné pocity, abyste mohli milovat druhé lidi. Protože Boží agapé-láska je ve vás, jste schopni se rozhodnout pro láskyplné myšlenky a láskyplné skutky. A pak se můžete klidně natáhnout s rukama za hlavou a s úžasem pozorovat, jak tato láska, která skrze vaše myšlenky a skutky proudí k druhým lidem, také příjemně ovlivňuje i váš citový život!

Jen na bázi tohoto přístupu založenému na agapé lze pak také pochopit Ježíšovo přikázání lásky k nepřátelům (Mt 5,44). Ježíš řekl: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ (Mt 5,46-47). Na sekulárně-romantickém pojetí lásky není skutečně nic zvláštního. Když už jednou funguje (to znamená, když silné pozitivní pocity stojí na počátku), prima! Ale jestliže by takovéto pocity neměly být přítomné, najednou nefunguje nic. Přístup založený na erotu nám nenabízí nic, co by nám mohlo pomoci v obdobích emočních krizí. Agapé-láska nás oproti tomu uschopňuje milovat i v takových situacích, kdy my sami jsme proniknuti silnými negativními pocity.

Praktické cvičení

Udělej si nyní chvilku čas a zkus si představit někoho, kdo je odkázán na tvoji lásku, ale vůči kterému je pro tebe náročné lásku vyjadřovat. A nyní se pokus v rámci svého vztahu k této osobě rozehrát dva myšlenkové scénáře: jeden inspirovaný přístupem založeným na erotu a druhý inspirovaný přístupem založeným na agapé. Přitom pozoruj, jaké praktické důsledky ten který scénář do tvého života přináší.

Níže uvedený diagram je příkladem tohoto cvičení, který vznikl v rámci mých seminářů. Načrtni si podobný diagram přizpůsobený konkrétnímu vztahu, na kterém chceš pracovat.

Christian A. Schwarz
Tři barvy lásky, str. 46 - 47

 

A co by k tomu (možná) řekl emeritní papež Benedict XVI.?

K prohloubení tématu vztahu mezi erótem a agapé, který je výše rozebrán spíše prakticky, lze doporučit 2. až 8. článek encykliky emeritního papeže Benedikta XI. Deus Caritas est (ke stažení např. ZDE). Zde připojuji alespoň malou ochutnávku.

Ze zběžného pohledu na pojímání erótu v dějinách i v přítomnosti vyplývají zcela zřetelně dvě věci. Především to, že mezi láskou a božstvím existuje určitý vztah, láska přislibuje neomezenost, věčnost, což je větší a naprosto jiná skutečnost nežli naše každodenní existence. Zároveň se také vyjasnilo, že cesta vedoucí ke zmíněnému cíli nespočívá v tom, že by se člověk nechal prostě přemáhat instinktem.

Je třeba očištění a zrání, které se uskutečňuje i prostřednictvím odříkání. To neznamená odmítnutí erótu, není to jeho "otrávení", nýbrž jeho uzdravení a zaměření k jeho pravé velkoleposti... Ano, erós nás chce pozvednout "do extáze" vůči božskému, vyvést nás za hranice nás samotných, ale právě proto vyžaduje putování směrem vzhůru, putování charakterizované odříkáním, očišťováním a uzdravováním...

... Ve skutečnosti ale platí, že erós a agapé, tedy vzestupná a sestupná láska, se nedají nikdy vzájemně kompletně odtrhnout. Čím více obě zmíněné dimenze lásky dospívají k oprávněnému sjednocení v jediné skutečnosti lásky, tím více se také uskutečňuje pravá povaha lásky obecně. I když je erós na počátku především žádostivý, vzestupný, což je dáno ohromením z velkého příslibu štěstí, pak při přibližování se druhému si člověk stále méně klade otázky ohledně sebe a bude stále více usilovat o štěstí toho druhého, bude se stále více zabývat jím, daruje se a bude toužit "existovat pro" druhého.

Tak se do erótu začleňuje prvek agapé. Pokud k tomu nedojde, erós upadá a nakonec ztratí i svou vlastní povahu. Na druhé straně platí, že člověk určitě nemůže žít výlučně v sestupné a dobropřejné lásce. Nemůže stále jen obdarovávat, musí také přijímat. Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar. Jistě, člověk se může, jak praví Pán, stát pramenem, z něhož prýští proudy živé vody (srov. Jan 7,37-38). Má-li se člověk opravdu stát takovým pramenem, musí se sám stále znovu napájet z onoho prvního a původního zdroje, jímž je Ježíš Kristus, z jehož probodeného srdce prýští Boží láska (srov. Jan 19,34).

Benedikt XVI., Deus caritas est, čl. 5 a 7

Více informací o konceptu přirozeného růstu církve: