Tříkrálové předvolební rezonance

Co se mi honí hlavou den po Slavnosti Zjevení Páně a týden před prvním kolem prezidentských voleb?

EDIT: Návazná úvaha z 10. 1. ZDE

Zaprvé mi zní v uších to, co včera říkal papež František ve své homilii při Slavnosti Zjevení Páně: S Bohem se setkáváme (1) v neklidu otázek, (2) v riziku cesty a (3) v zázraku klanění.

Zadruhé mi tyto tři výzvy rezonují i v otázce, kterou si v tyto poslední dny před prezidentskými volbami, jak doufám, klade každý dospělý občan naší republiky: Komu dát svůj hlas? Na první pohled mi to přišlo umělé, ale když jsem s myšlenkou, která se mi posléze vynořila, chvilku setrval, zdá se mi, že může mít hlubší základ.

V osudech a přístupech tří kandidátů, které mám podle jejich reálné šance na zvolení a jejich společenské nebezpečnosti vyselektované jako pro mě připadající v úvahu, mi rezonuje vždy jedna z výše zmíněných papežových výzev. Dovolte mi se s vámi o tyto "předvolební rezonance" podělit.

1. NEKLID OTÁZEK k mi nejvíce rezonuje v příběhu PETRA PAVLA. Papež František v této části své homilie říká, že cesta víry začíná, když "uděláme místo pro neklid, který nám nedá spát", "když si dovolíme klást otázky" jako např. "Kde je pro mě štěstí? Kde je plný život, o který usiluji? Kde je ta láska, která nepomíjí, která neochabuje, která se nezlomí ani tváří v tvář slabosti, selhání a zradě? Jaké příležitosti se skrývají v mých krizích a utrpeních?" Bůh se podle kard. Martiniho, kterého papež cituje , skrývá "v tichu, které nás znepokojuje při pohledu na smrt" či "v potřebě spravedlnosti a lásky". Přiznám se, že něco z tohoto ptaní se tuším i v osobním hledání mladého vojáka, který postupně možná i díky podobným otázkám a neklidu v nich dodnes skrytém došel od života a kariéry coby "součásti komunistického režimu" k životu a v některých momentech i velmi odvážné službě něčemu širšímu a s křesťanstvím mnohem spojitelnějšímu.

Petr Pavel pro mě není bezproblémovým kandidátem, můj táta by jej zcela jistě nevolil pro jeho komunistickou minulost, mnozí z mých přátel křesťanů jej nebudou volit pro jeho výrok, že by podepsal souhlas se zákonem připouštějícím eutanázii. Ale jeho příběh, jeho dnešní postoje a způsob jeho komunikace mě vedou k rozhodnutí, že je pro mě (podobně jako pro Jaroslava Hutku, Danielu Kolářovou, Johna Boka, Michala Horáčka, Moniku MacDonagh Pajerovou či Lucii Polákovou) ve světle výběru dalších možností jedním z kandidátů hodných vážné úvahy.

2. RIZIKO CESTY mi nejvíce rezonuje v příběhu DANUŠE NERUDOVÉ. Papež František ve druhé části své homilie říká: "Víra je cesta, víra je pouť, víra je příběh odchodů a dalších odchodů. Pamatujme na to: víra neroste, pokud zůstává statická; nemůžeme ji uzavřít do nějaké osobní zbožnosti nebo ji uzavřít do zdí kostelů, ale musíme ji vynášet, žít ji na neustálé cestě k Bohu a k našim bratřím a sestrám." V životním příběhu paní Nerudové, která se (na rozdíl od Petra Pavla, který prohlásil, že věřící není) prezentuje jako někdo, kdo "není nevěřící", i když "není praktikující v církvi", tuším že právě "víra jako cesta", která "není statická" a "není uzavřená do nějaké osobní zbožnosti", tam nějak v pozadí přítomna je. Pomrkává na mě třeba v tom, kolik si dokázala získat mladých lidí mezi svými podporovateli, v jejím zapojení se do hledání cesty ke spravedlivým důchodům, či v jejím ocenění, že církve pomáhají nejzranitelnějším v naší společnosti. A že je v ní i kus ráznosti, o které jsem zatím spíše pochyboval, bylo vidět na její včerejší videoreakci na demagogické video Andreje Babiše alespoň trochu nahrazujíc doposud chybějící možnost přímé konfrontace.

Ani Danuše Nerudová není pro ně bezproblémovou kandidátkou, část mých přátel ji, podobně jako Petra Pavla, nebude volit kvůli jejímu deklarovanému, i když podmíněnému, souhlasu se zákonem připouštějícím eutanázii, jiní zas proto, že kvůli historii jejího rektorování na Mendelově univerzitě nedůvěřují v její manažerské schopnosti. Pro mě (podobně jako např. pro Petra Pitharta, Pavla Svobodu, Tomáše Sedláčka, Lucii Hrdou či Daniela Hermana) je ale i ona, přes toto všechno, jedním z kandidátů hodných vážné úvahy.

3. ZÁZRAK KLANĚNÍ mi nakonec nejvíce rezonuje v příběhu PAVLA FISCHERA. Když papež František ve své včerejší homilii zdůraznil, že právě při klanění či adoraci "se učíme stát před Bohem ne proto, abychom ho o něco prosili nebo něco udělali, ale abychom se v tichosti zastavili a odevzdali se jeho lásce, abychom se nechali obejmout a obnovit jeho milosrdenstvím", vybavil se mi příběh Pavlovy rodiny, jeho osobní zápasy o důvěru tváří v tvář smrti dítěte, či jejich dlouhodobé nasazování se nejen pro ochranu života, ale také pro službu životu od jeho začátku až do jeho přirozeného konce. A i když někteří mí křesťanští přátelí říkají, že kdyby Pavel neměl tak "velké ego", tak že by dávno odstoupil, pro mě, je jeho život i jeho současné vystupování spíše svědectvím toho, co František ve své homilii zmínil dále: "Klaňme se Bohu, a ne svému egu; klaňme se Bohu, a ne falešným modlám, které nás svádějí lákadlem prestiže a moci, lákadlem falešných zpráv; klaňme se Bohu, abychom se nesklonili před věcmi, které pomíjejí, a před svůdnou, ale prázdnou logikou zla."

Ano, pro toto vše (spolu s jeho diplomatickou zkušeností) je pro mě (a pro mnoho dalších, jako např. Jana Bartoška, Hayato Okamuru, Marka Výborného, Tomáše Czernina, Petra Šilara, Věru Luxovou či Miloše Vystrčila) Pavel Fischer nejen přijatelným, ale mému osobními přesvědčení nejbližším kandidátem. Navíc v něm vidím spojené všechny tyto tři body, protože kromě "zázraku klanění" z jeho života i dnešních postojů prosvítá jak "neklid otázek", tak i "riziko cesty". A mnoho mých křesťanských přátel jej budou právě proto (minimálně v prvním kole) volit.

Proč tedy i já mám ve svém portfoliu pro první kolo krále tři, a ne jen toho jednoho, pro mnohé křesťany nejlepšího? Protože chtě nechtě přijímám jako realitu, že těch, kteří právě v něm vidí dnes tu nejlepší volbu, s vysokou pravděpodobností (stále více se pro mě blížící jistotě) není nadpoloviční většina, a že se stejnou pravděpodobností nemá Pavel Fischer za dnešních okolností (daných i realitou průzkumů veřejného mínění, které zpětně veřejné mínění ovlivňují) šanci dostat se ani do druhého kola.

Proto budu v nejbližších dnech ve svém politickém i duchovním rozlišování hledat, zda je ve mě dostatek důvěry nejen v "zázrak klanění", ale také v "zázrak zvolení" někoho, kdo je mi sice politicky i lidsky nejbližší, ale z lidského hlediska v dnešní ČR šanci na zvolení nemá. Pokud tuto důvěru v sobě nenaleznu, již v prvním kole (a tím spíše pak v kole druhém) budu (podle principu dvojího účinku) s čistým svědomím volit Petra Pavla nebo Danuši Nerudovou. A to jako výraz svého hlubokého, nejen politického, občanského, či křesťanského přesvědčení, ale i přesvědčení obecně etického a obecně lidského, že zvolení jejich v současné době dle průzkumů nejžhavějšího protivníka by pro Českou republiku a její občany (včetně naší křesťanské menšiny) bylo pro rozvoj naší společnosti mnohem destruktivnější než volba někoho, s kým ne ve všech etických, politických či občanských postojích zcela souzním.

Nakonec mi dovolte ještě jeden citát ze závěru Františkovy včerejší homilie. Ten totiž krásně vyjadřuje moji touhu, abychom - ať už budeme volit kteréhokoli z kandidátů a dokonce i kdyby nebyl nakonec zvolený ten "náš" - neztráceli naději a ochotu spolupracovat na společné cestě, a to i přes hranice všech našich předvolebních preferencí. Jak jinak obstát v absurditě dnešního světa? To, co včera řekl papež František, je tedy i mojí předvolební výzvou pro nás všechny:

"Bratři, sestry, otevřeme svá srdce neklidu, vyprošujme si odvahu jít vpřed po cestě a na konci se klanět! Nebojme se, je to cesta mudrců, je to cesta všech svatých v dějinách: přijměte neklid, vydejte se na cestu a klaňme se. Bratři a sestry, nedovolme, aby v nás vyprchal neklid otázek, nezastavujme svou cestu tím, že se poddáme apatii nebo pohodlnosti, a při setkání s Hospodinem se odevzdejme zázraku klanění. Pak zjistíme, že světlo ozařuje i ty nejtemnější noci: je to Ježíš, zářivá jitřní hvězda, slunce spravedlnosti, milosrdná záře Boha, který miluje každého člověka a každý národ na zemi."

Petr Hruška