Photo by Helena Lopes on Unsplash

Poselství papeže Františka pro postní dobu 2023

Poselství papeže Františka pro postní dobu 2023 zveřejněné 17. února 2023 rozvíjející téma evangelia 2. postní neděle o proměnění na hoře

Postní pokání a synodální cesta

Drazí bratři a drahé sestry!

Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium líčí epizodu Ježíšova proměnění. Vidíme tam Pánovu reakci na to, že mu učedníci nerozumějí. Krátce předtím došlo ke skutečnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně pokáral: "Jdi za mnou, satane! Jsi mi pohoršením, protože neuvažuješ podle Boha, ale podle lidí!" (Mt 16,23). Následně, "o šest dní později, vzal Ježíš s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a odvedl je na vysokou horu" (Mt 17,1).

Evangelium o proměnění Páně se každoročně hlásá o druhé neděli postní. Během tohoto liturgického období nás Pán bere s sebou na odlehlé místo. Zatímco naše běžné závazky nás nutí setrvávat na obvyklých místech a v často se opakující a někdy nudné rutině, během postní doby jsme pozváni, abychom v Ježíšově společnosti vystoupili na "vysokou horu" a prožili zvláštní zkušenost duchovní kázně - ascesis - jako svatý Boží lid.

Postní pokání je milostí podporovaný závazek překonat nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na křížové cestě. Právě to potřeboval Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali tajemství jeho spásy, uskutečněné v naprostém sebedarování inspirovaném láskou, musíme se jím nechat odvést stranou a odpoutat se od průměrnosti a marnosti. Musíme se vydat na cestu, cestu do kopce, která stejně jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění. Tyto náležitosti jsou důležité i pro synodální cestu, k níž jsme se jako církev zavázali. Velmi nám může prospět, když se zamyslíme nad vztahem mezi postním pokáním a synodální zkušeností.

Ke své "rekolekci", k tomuto poodstoupení stranou na hoře Tábor Ježíš zve své tři učedníky, kteří byli vybráni, aby se stali svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti byla sdílená, nikoli osamocená, stejně jako je celý náš život víry zkušeností, která je sdílená. Ježíše totiž následujeme ve společenství. Společně také jako poutní církev v čase prožíváme liturgický rok a postní dobu v jeho rámci a kráčíme po boku těch, které Pán postavil mezi nás jako spolucestující. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je "synodální", protože ji absolvujeme společně po stejné cestě jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám je Cestou, a proto jak na liturgické cestě, tak také na cestě synodní církev nedělá nic jiného, než že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele.

A tak se dostáváme k vyvrcholení této cesty. Evangelium vypráví, že Ježíš se před učedníky „proměnil; jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo" (Mt 17,2). To je "vrchol", cíl cesty. Na konci výstupu, když stojí s Ježíšem na vrcholku hory, se třem učedníkům dostává milosti vidět ho v jeho slávě, zářícího v nadpřirozeném světle. Toto světlo nepřicházelo zvenčí, ale vyzařovalo ze samotného Pána. Božská krása tohoto vidění byla nesrovnatelně větší než veškeré úsilí, které učedníci vynaložili při výstupu na Tábor. Při každém namáhavém horském putování musíme mít oči pevně upřené na cestu; přesto nás panorama, které se na konci otevře, ohromí a odmění svou velikostí. Tak i synodální proces se nám často může zdát namáhavý a někdy nás může odradit. Avšak to, co nás čeká na konci, je nepochybně něco podivuhodného a úžasného, co nám pomůže lépe pochopit Boží vůli a naše poslání ve službě jeho království.

Zkušenost učedníků na hoře Tábor byla ještě obohacena, když se vedle proměněného Ježíše zjevili Mojžíš a Eliáš, kteří znázorňovali Zákon, respektive Proroky (srov. Mt 17,3). Kristova novost je zároveň naplněním dávné smlouvy a zaslíbení; je neoddělitelná od dějin Boha s jeho lidem a odhaluje jejich hlubší smysl. Podobným způsobem je synodální cesta zakořeněna v tradici církve a zároveň otevřena novosti. Tradice je zdrojem inspirace pro hledání nových cest a pro vyhýbání se protikladným pokušením nehybnosti a improvizovaného experimentování.

Cílem postní cesty pokání i cesty synody je proměna, a to jak osobní, tak církevní. Proměna, která má v obou případech svůj vzor v Ježíšově proměnění a je dosažena milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás toto proměnění v tomto roce stalo skutečností, rád bych navrhl dvě "stezky", po kterých se můžeme vydat, abychom spolu s Ježíšem vystoupili na horu a spolu s ním dosáhli cíle.

První stezka souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když kontemplují proměněného Ježíše. Hlas z oblaku říká: "Toho poslouchejte" (Mt 17,5). První návrh je tedy zcela jasný: musíme Ježíši naslouchat. Postní doba je dobou milosti do té míry, do jaké mu nasloucháme, když k nám mluví. A jak k nám mluví? Za prvé v Božím slově, které nám církev nabízí v liturgii. Kéž toto slovo nenarazí na naše hluché uši; nemůžeme-li se vždy účastnit mše svaté, studujme denní biblická čtení z liturgie, třeba i s pomocí internetu. Kromě Písma k nám Pán promlouvá skrze naše bratry a sestry, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří jsou v nouzi. Dovolte mi říci ještě něco, co je pro synodální proces docela důležité: naslouchání Kristu se často odehrává v naslouchání našim bratřím a sestrám v církvi. Takové vzájemné naslouchání je v některých fázích primárním cílem, ale v metodě a stylu synodální církve zůstává vždy nepostradatelné.

Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, "padli na zem a velmi se báli. Ježíš však přistoupil, dotkl se jich a řekl: 'Vstaňte a nebojte se'. A když učedníci zvedli oči, neviděli nikoho jiného než Ježíše samotného " (Mt 17,6-8). Zde je druhý návrh pro letošní postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené mimořádnými událostmi a dramatickými zážitky ze strachu čelit realitě a jejím každodenním zápasům, jejím těžkostem a rozporům. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je očekáváním velikonoční slávy, a to musí být cílem naší vlastní cesty, když následujeme "jeho samotného".  Postní doba vede k Velikonocům: tato "rekolekce", toto poodstoupení stranou, není cílem samo o sobě, ale prostředkem, který nás připravuje na to, abychom s vírou, nadějí a láskou prožívali Pánovo utrpení a kříž, a tak dospěli ke vzkříšení. Také na synodální cestě, kdy nám Bůh dává milost určitých silných zážitků společenství, bychom si neměli představovat, že jsme již dorazili k cíli - i tam nám totiž Pán opakuje: "Vstaňte a nebojte se". Sestupme tedy na rovinu a kéž nás zakoušená milost posílí, abychom byli "řemeslníky synodality" v běžném životě našich společenství.

Drazí bratři a drahé sestry, kéž nás Duch svatý v této postní době inspiruje a podporuje při našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru, a tak, utvrzeni ve víře, vytrvali na naší cestě spolu s ním, slávou jeho lidu a světlem národů.

Řím, Sv. Jan Lateránský, 25. ledna 2023, svátek Obrácení svatého Pavla

FRANTIŠEK


Ke stažení v .pdf:
Poselství pro postní dobu 2023 
Zdroj originálu: vatican.va
Komentář: vaticannews.va

Oficiální český překlad (EDIT 22. 2.): cirkev.cz