Slovo faráře na říjen: Víra jako bosonohý běh
V evangeliu první říjnové neděle (Lk 17,5-10) zazní prosba: „Pane, dej nám více víry!“ Úplně vidím, jak má Ježíš přimhouřené oči, láskyplně se usmívá, spiklenecky mrká a zmateným apoštolům kreslí před očima absurdní obraz moruše vytržené i s kořeny a přesazené do moře, to vše na povel naší „víry jako hořčičné zrnko“… ;-)
Jak často propadám takovéto absurdní touze. Jak často si stěžuji, že kolem sebe nevidím takovéto „zázraky“. Že se nedaří to či ono. Že někam z kostela zmizely rodiny s dětmi. Že u oltáře chybí chlapi. Že se nikomu v neděli nechce do naší skvělé „malé lodi“. Že nikdo nic nepíše do Zpravodaje. Že na dotaz po místu a času slavení nedělní mše se ozvou všehovšudy dva či tři…
A tu přijdu v jednom domově za pár jeho obyvateli, ležícími, bezbrannými, a odcházím plný vděčnosti za kouzelný úsměv těchto křehkých lidí, který vykouzlilo třeba jenom to, že dostali pusu na čelo. Jindy se vracím z návštěvy nemocného a v uších mi zní slova, která mi tento na první pohled bezmocný člověk řekl na rozloučenou: „Nekoukej se pořád dozadu, minulost je mrtvá. Budoucnosti se taky neboj. Ta se teprve tvoří. Prostě dělej dobro. To stačí!“
Nechtěl právě tohle říct i Ježíš těm svým věčně nespokojeným chlapům: „Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“? Není tohle ta pravá víra, kterou nás učí? Nestačí jen citlivě klást své bosé zranitelné nohy krok za krokem do podzimní louky, vytrvat v tom, a tak objati zázrakem nečekaně nádherného babího léta najednou zjistit, že jste v cíli? Úplně stejně v životě, jako onehdá, když jsem vypustil odpolední nedělní program a rozběhl se za zapadajícím sluncem jen tak bosky na louky krušnohorského podhůří?
Váš Petr