„Někteří násilí ze strachu z jinakosti ospravedlňují ochranou křesťanských hodnot. To si odporuje,” říká katolický kněz
Autor: Jiří Pasz (další články)
Chebský farář Petr Hruška je spoluzakladatelem mobilního hospice, držitelem ocenění za péči o nemocné, běžcem, hráčem geocachingu a prototypem velmi otevřeného katolického kněze. Role církve v dnešní společnosti pro něj spočívá v předávání moudrosti, důrazu na pospolitost, nabízení možnosti někam patřit a ve službě chudým, trpícím a žijícím na okraji společnosti.
Proč podle něj některá témata tak dramaticky rozdělují společnost, církve i samotné lidi v jedné církvi? „Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení je, dle mého, strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní,“ líčí farář Hruška. Podle něj je stálou výzvou náboženství vyrovnávat se s fundamentalismem a politickým zneužitím náboženských myšlenek.
O tom všem bude řeč v rozhovoru Jiřího Pasze pro Hate Free.
Jak hodnotíte jako kněz vývoj české společnosti po revoluci?
Velmi schematicky řečeno, vnímám zde tři velká období symbolizované pro mě třemi prezidenty. V Havlovi vidím symbol prvního porevolučního období velké euforie z nově nabyté vnější svobody. Klaus je pro mě symbolem období, kdy mnozí z této euforie vystřízlivěli, když zjistili, jak lze nově nabytou svobodu zneužívat k úzkým ideologickým či ekonomickým zájmům. A konečně Zeman pro mě symbolizuje období, kdy jsou mnozí šokováni tím, jak je většina společnosti populisticky manipulovatelná a jak do té doby běžné demokratické nástroje a procesy přestávají fungovat. Jestliže v onom klausovském období jsem u mnohých lidí kolem sebe ještě vnímal chuť s tím něco dělat, dnes se spíše setkávám s bezradností. Mnozí si dnes začínají sahat na dno vlastní rezignovanosti. Možná to ale pomáhá odpoutat se ze spoléhání se na ty druhé či na nějaká řešení shůry. A právě i díky tomu z téhle rozbředlosti odspodu vyrůstají některé nové lokální občanské, společenské či politické iniciativy, které se poctivě snaží číst znamení doby a své aktivity nechávají pomalu vyrůst z reality, jaká je. A to je pro mě určitou jiskřičkou naděje, i když velmi křehkou.
Co je rolí církví v dnešní společnosti?
Jsem přesvědčený, že vlastním posláním křesťanských církví vždy bylo, je a bude zpřítomňování Kristovy radostné zvěsti uprostřed soudobé společnosti. Vždy tam tedy bude zůstávat napětí mezi tehdy a teď. Na jedné straně se každá církev musí pokoušet být zakořeněná v příběhu Boha, který se stal v Kristu jedním z nás. A to včetně utrpení a smrti. Boha, který však také z této smrti vystoupil a ukázal k tomu cestu i nám. A na tuto cestu od smrti k životu nám daroval všechno, co potřebujeme, abychom ji zvládli. Na straně druhé musí být každá církev součástí příběhu dnešní společnosti a všech v ní žijících lidí. Se vší její rozpolceností, křehkostí, mnohotvárností i absurditou. Jinak přestává být církví, stejně tak, jako kdyby přestala čerpat z kořene zvěsti o Kristu. Vydržet tohle napětí, to je podle mě jednou z největších výzev pro dnešní církve.
Jak to může vypadat konkrétně?
Tak naše církev, a myslím i většina křesťanů, se toto napětí snaží žít především ve třech oblastech. Slavíme liturgii, což je prostor, odkud lidé mohou čerpat moudrost a být součástí starobylých rituálů, znamení, hudby nebo společenství. Pokoušíme se nabízet pospolitost, tedy vytvářet možnosti patřit někam, kde lze najít přijetí a podporu pro vztahy. Vztahy, které se zdravě rozvíjejí v prostředí láskyplnosti a rozmanitosti. A třetí oblastí je diakonie, což jsou konkrétní projevy služby lidem, chudým, trpícím či žijícím na okraji společnosti. A to platí i pro angažovanost v aktivitách, které hledají a odstraňují systémové příčiny utrpení.
Jaký má Bible jako zdroj křesťanského učení význam pro současnost?
Právě takový, jaký předpokládá vaše otázka – jako zdroj křesťanského učení. Bible je soubor starobylých spisů vznikajících po celá tisíciletí v prostředí v jednoho Boha věřící komunity Židů a křesťanů. A právě v této komunitě může být proto smysluplně čtena a vykládána. Jen tak se lze vyhnout všem těm šíleným fundamentalistickým výkladům a jen tam lze krok za krokem poctivě hledat odpovědi na to, co konkrétně znamená to předtím načrtnuté poslání církve pro tu kterou oblast dnešního života. Bez tohoto kontextu lze pak Biblí podložit všechno – třeba nohu od stolu.
Společnost rozdělují témata jako uprchlíci, Romové či LGBT komunita. Co je podle vás v pozadí takového rozdělení, takových rozdílných názorů a přístupů?
Stejně tak jsou v těchto otázkách bohužel rozdělené často i křesťanské církve. Možná právě proto, že jsou opravdu součástí této společnosti. Nešťastné je, že to rozdělení často nepanuje kolem konkrétních receptů na to, jak k těmto otázkám přistupovat, ale spíše kolem mnohem hlubších východisek či předpokladů. Nesoulad v nich pak ovšem zabraňuje jakýmkoli dlouhodobě udržitelným praktickým řešením. Jednou z hlubších příčin tohoto rozdělení, a to jak v církvích, tak i v širší společnosti, je dle mého strach z jinakosti. Myslím, že tento strach často pramení z neznalosti vlastní identity či z nedostatečného zakořenění v ní. A protože člověk je sám sobě tajemstvím, může se pak toto točit v jakémsi začarovaném kruhu: protože mám strach z oné „jinakosti“, kterou jsem coby „tajemství“ sám sobě, nežiji dostatečně hluboce sám v sobě, nevím, kdo jsem, nejsem tak ve vlastní identitě dostatečně zkušenostně zakořeněn a o to větší strach pak mám z „jinakosti“ těch druhých, kteří tuto moji nejasnou identitu už jen svojí jinakostí ohrožují. Vytvářím si pak falešnou identitu v obraně před nimi a o to větší strach mám pak z jejího narušení…
Jak se církev staví, a jak vy osobně, k násilí z nenávisti?
To je vážně míněná otázka? Znáte snad někoho, kdo by principiálně nějaké „násilí z nenávisti“ schvaloval či připouštěl? To mi přijde absurdní. Bohužel se v dějinách církve některé proudy snažily, a možná že i dnes ještě snaží, nějaké spontánně a často podvědomě vznikající násilí z nenávisti či násilí ze strachu z jinakosti ospravedlnit nějakým svatým důvodem. Například ochranou křesťanských hodnot. To mi pak ovšem přijde jako téměř ďábelské a zcela neslučitelné s posláním křesťanů. Bohužel se obávám, že něco z toho se v určitých podprahových či skrytých podobách děje v některých církvích ještě i dnes. Třeba v oblasti domácího násilí, machismu, klerikalismu či homofobie. A pokud se s tím setkám ve své církvi, pak se hluboce stydím za to, že do těchto oblastí zvěst evangelia ještě nepronikla tak, aby tyto často hluboce zakořeněné pseudokřesťanské postoje uzdravila.
Jaký máte postoj k islámu a dalším náboženstvím?
Z dnešních světových náboženství se zdá, že islám má momentálně největší problémy vyrovnat se s tím, co je stálou výzvou všem náboženstvím – s fundamentalismem a politickým či národoveckým zneužitím. Místo, aby to které náboženství čerpalo ze základních podnětů svého duchovního bohatství a snažilo se je přeložit do dnešní kultury, může na základě povrchního čtení svých posvátných textů nebo podobně zkresleného výkladu svých posvátných tradic uvíznout ve snaze „dělat dnes vše tak, jak je psáno“. Takovémuto přístupu se dnes říká fundamentalismus. Tohoto se pak velmi lehce chopí různé nacionalistické či kmenové skupiny a povýší to na svoji ideologii, ve jménu které pak pro své zcela nenáboženské cíle získávají své ovečky. Ač toto pak už nemá s tím kterým náboženstvím příliš společného. Všechna mateřská náboženství stále ovšem nesou za tyto manipulativní výklady svůj díl zodpovědnosti a měla by proto také být součástí řešení neblahých důsledků těchto absurdních zvráceností. Z těchto důvodů je opravdu třeba dobře rozlišovat islám od politického islamismu, stejně jako katolickou církev od politického katolicismu.
Angažujete se v charitě, v sociální práci. Zakládal jste hospic. Jak jsou na tom podle vás Češi s vůlí pomáhat? Co vlastně má znamenat pomoc bližnímu pro každého jednotlivce? Má nějaké limity?
Jestliže jde o podporu nějaké konkrétní potřebné aktivity, která má za sebou dobré výsledky a před sebou důvěryhodné tváře, mám zkušenost, že ochota k pomoci bývá poměrně velká. Mám radost z toho, že například právě u našeho mobilního hospice se jeho podpora prohlubuje především tam, kde lidé mají osobně či ve svém bezprostředním okolí konkrétní zkušenost s jeho službou. Totéž se ukazuje také na různých charitativních sbírkách či akcích směřovaných na pomoc konkrétním lidem v nouzi. Limitem jsou zde pak spíše systémové překážky. Ve zmíněné oblasti hospicové péče je to například současná velmi nejasně nastavená transformace financování mobilních hospiců ze zdravotního pojištění nahrávající spíše velkým organizacím. Nekonečná jednání s politiky, představiteli obcí či šéfy různých firem či s médii pak značně omezují onu spontánní ochotu pomoci, která se objevuje u mnoha obyčejných lidí. A opět jsme zde u potřebnosti konkrétní péče o jednotlivce v nouzi a trpělivé systémové práce na proměně daného prostředí.
Podporujete sociální bydlení. V jaké formě a proč? Nejsou to vyhozené peníze?
Mám určitou omezenou zkušenost z naší fary, která mi potvrzuje podobné, šířeji a systematičtěji vyargumentované přístupy, z nichž je mi třeba velmi sympatický přístup zvaný „housing first“ propagovaný Platformou pro sociální bydlení, který se úspěšně zkouší v Brně. Pokud je někomu, kdo nemá střechu nad hlavou, rychle poskytnuto vlastní nájemní bydlení doplněné osobní podporou, je u tohoto člověka mnohem větší naděje, že je pak schopnější si dát do pořádku i další oblasti svého života. Což často neplatí, jestliže po něm toto zvládání naopak vyžadujeme jako vstupní podmínku k nějakému solidnějšímu bydlení. Protože je zde ale podmínkou úspěchu nejen rychlá nabídka onoho bydlení, ale také velmi osobní přístup, tuším, že udělat z toho širší systém práce s lidmi bez přístřeší není jednoduché. Fandím ale těm, kteří se o to snaží, a v každém případě považuju za nezbytné, aby ze státní strany byly v oblasti sociálního bydlení konečně udělány nějaké zásadní kroky. Myslím, že investice do oprav či stavby nízkorozpočtových bytů by se oproti dnešnímu systému těžko kontrolovatelných příspěvků na bydlení, které navíc často mizí v kapsách provozovatelů ubytoven, časem i ekonomicky vyplatila.
Jaké jsou příčiny a následky sociálního vyloučení? Jsou poznat v regionu?
Nemám k dispozici nějaká širší sociologická data, ale na základě osobních rozhovorů jsem přesvědčen, že jednou z hlavních příčin sociálního vyloučení je rozpad zdravého rodinného zázemí, z generace na generaci přenášená negativní zkušenost s nefunkční či neexistující rodinou a chybějící či nedostatečně rozvinutá nabídka volnočasových aktivit pro děti a mládež. Jinak řečeno chybějící prostředí, kde by mladí lidé – vedle své křehké původní rodiny – nacházeli dobré vzory chování, osobní podporu a přijetí a dostatečně robustní a kvalitní vztahovou síť, která unese i nejrůznější „jinakosti“. Následkem nedostatečné nabídky jak ze strany rodiny, tak komunitních prostorů, pak jsou různé závislosti na návykových látkách, ale třeba i na sociálních sítích. Tyto následky se pak ovšem zase překlápějí do kategorie příčin. A jsme opět u začarovaného kruhu, který je samozřejmě rozpoznatelný v sociální situaci lidí i v našem regionu a který bohužel někdy zasahuje i do srdce křesťanských církví. I když právě tam se mohu na druhou stranu občas setkat právě s nějakou z oněch jinak chybějících nabídek vztahového zázemí, o kterých jsem se zmiňoval. Často to jsou početně a personálně velmi křehké pokusy, ale o to povzbudivější.
Jak vidíte nedávnou kontroverzi okolo divadelní hry Naše násilí, Vaše násilí?
Čím víc se o tom mluví, tím větší chuť mám tu hru zhlédnout, ale zatím jsem neměl příležitost. Takže není pro mě jednoduché se ke kontroverzi kolem ní vyjadřovat. Když však sleduji vyjádření různých stran sporu, znovu a znovu mi přichází na mysl povzbuzení asi v tomto duchu: Propánajána nechte už těch hádek, vzájemného osočování a trestních oznámení a raději zkuste svoji víru žít tak, aby se v jejím jménu ve vašem okolí už nikdy žádné ani to sebemenší násilí nekonalo!
Zdá se, že osobnost a působení papeže Františka rozděluje církev i věřící. Proč to tak je a jak jeho působení vidíte vy sám?
Rozdělení, které někdy v katolické církvi vzniká kolem osobnosti a působení papeže Františka, je dle mého jedním ze symptomů onoho hlubšího rozdělení ve společnosti i v církvích, o kterém jsem se zmínil už dříve. Jestliže někdo jako svoji křesťanskou identitu přijal spíše kulturní katolicismus 19. století než důvěru ve vzkříšeného Ježíše Krista sdílenou s ostatními Kristovými učedníky a učednicemi, nutně pak musí být vyděšen papežem, který právě toto učednictví nejen hlásá, ale také osobně žije a praktikuje jako základní kritérium rozlišování při svých systémových rozhodnutích. A jestliže tento papež navíc přidá výzvu k solidaritě s nejchudšími nutně spojenou s výzvou k chudé církvi, pak chápu, že mnozí, kdo svoji identitu odvozují spíše od politického katolicismu neoliberálního střihu, musí být i tímto vyděšeni nebo přinejmenším zmateni. Občas si říkám, jestli na to nejde příliš zhurta a jestli to nepovede k nějakému hlubšímu strukturálnímu rozdělení. Ale nakonec – Ježíšovo vystoupení také nepřineslo zrovna klídek do tehdejších náboženských struktur, tak proč by dnes věrné hlásání a žití evangelia nemělo přinést očišťující či probouzející rozdělení tam, kde bylo zatím žito spíše jakési pseudoevangelium?
Proč jste se rozhodl stát knězem?
Protože jsem se ve třiaosmdesátém setkal s kolegou, který pro mě osobně i pro mnohé další byl obrazem a zpřítomněním laskavě přijímající, velmi lidské a pokorné a zároveň radikálně osvobozující Boží lásky k člověku. A tehdy jsem si řekl: Chci být jako on! (smích) Když jsem si to pak párkrát od podlahy vyříkal i s tím, s kým mě tento kněz tehdy záhy osobně seznámil, se vzkříšeným Kristem, a když jsem zjistil, že mi k podobné službě volá i On, po dalších asi 10 letech upevňování se v tomto rozhodnutí jsem mu pak na to kývnul. A dodneška toho nelituji.
Váš otec byl politickým vězněm. Jak vnímáte hrozbu totality?
Ano, táta byl téměř deset let politickým vězněm komunistické totality. A vždycky říkal, že komunistická zvěrstva je třeba trvale připomínat. Ale že je také třeba se osvobodit od nenávisti, protože s ní by se toto připomínání stalo dost neúčinným, ba protiproduktivním a nehodným křesťana. Naopak táta tvrdil, že právě připomínáním totalitních zvěrstev bez nenávisti, dokonce s ochotou k odpuštění jejich jednotlivým protagonistům, pokud by o ně požádali, lze teprve dojít pravé vnitřní svobody a platně přispět i ke svobodě vnější. Takže dnešní politický absurdistán je pro mě na jedné straně něčím, čím hluboce trpím, na straně druhé je tato situace ale také pro mě výzvou k ptaní se, kde jsem se ještě nezbavil nějakých stínů nenávisti či demotivující averze vůči něčemu, co mi není zrovna „pod fousy“. Abych pak v této hlubší svobodě mohl i já zase přiložit to své polínko k tomu, aby i u nás bylo skutečně lépe.
Má pro vás na této cestě k ozdravění společnosti nějaký smysl tzv. „křesťanská politika“?
Ano, moc rád bych povzbudil všechny křesťany k tomu, aby se nebáli právě ony postoje, o kterých jsem se zmiňoval dříve, přinést do všech možných politických uskupení odprava doleva, od největších liberálů po největší konzervativce. I tady dle mého platí, že církev naplní své poslání jedině tehdy, když se ponoří do příběhu dnešní společnosti. A jeden z důležitých proudů tohoto příběhu se odehrává i v dnešním společenském zápase o podobu naší společnosti, kterému se říká „politika“. A byl bych moc rád, kdyby svou přítomností v této politice ji právě autentičtí křesťané, ve spolupráci s mnoha dalšími lidmi dobré vůle, dělali alespoň zčásti autenticky křesťanskou.
Foto: Archiv Petra Hrušky
Autor: Jiří Pasz (další články)
Zdroj: Hate Free