Biskupové, co se nechávají vést

Otázky pro časopis Universum 1 / 2023 kladl v únoru 2023 Josef Beránek, odpovídal Petr Hruška. Odpovědi v tomto čísle vyšly spolu s odpověďmi Stefana Lunte jako součást jednoho rozhovoru.

Cílem evropského setkání, kterého se zúčastnily tři stovky zástupců všech 39 evropských biskupských konferencí, bylo vyjádřit, jak vnímá výzvy současné doby církev v jednotlivých státech; hledat, jaká prožíváme napětí a jaké otázky potřebujeme řešit; a nakonec navrhnout, čím by se měla z evropského pohledu zabývat celosvětová biskupská synoda, která se sejde letos na podzim v Římě.

Jaké byly vaše dojmy po skončení kontinentálního setkání v Praze?

Upřímně? Úleva, že je to už za námi. Bylo to časově i co se týče pozornosti velmi náročné být připojen online čtyři dny po sobě, přibližně po osmi hodinách. Ke konci jsem měl už hlavu jako škopek. Ale naštěstí byly prezentace a pracovní skupiny prokládány přestávkami a navíc i periodicky přerušovány krátkými momenty k tiché modlitbě, takže si vše postupně sedalo a z toho víru podnětů krok za krokem krystalizovalo něco, co ve mně vyvolávalo sice zdrženlivou, ale přesto poměrně jasnou radost a naději. 

Radost ze společného naslouchání, kdy kardinálové i ostatní biskupové naslouchali ostatním členům Božího lidu se stejnou pozorností, jakou běžně očekávají od ostatních, když kážou. A naději, že takováto atmosféra vzájemného respektu a naslouchání v atmosféře modlitby se bude v církvi stávat stále běžnější.

Jak byste popsali pracovní proces jednání? Co v něm bylo klíčové?

Celé jednání bylo strukturováno podle základní dynamiky tzv. „duchovní konverzace“, která synodu doprovází od samého počátku práce v synodních skupinkách ve farnostech. Během jednání v plénu bylo představeno 39 národních zpráv k otázkám z Dokumentu pro kontinentální etapu „Rozšiř prostor svého stanu“.  Svobodná a zároveň pestrá konfrontace často velmi protichůdných názorů a rozdílných zkušeností pokračovala v malých pracovních skupinách (13 skupin na místě, 12 dalších online), které se postupně v tom, co zaznělo na plénu, snažily odkrýt „intuice, které rezonují, napětí a rozdíly, které se objevují, a priority a výzvy k praktickému jednání, které je třeba sdílet s ostatními církvemi“. Do prezentace na plénu i během práce malých skupin byly pravidelně vkládány chvilky pro tichou modlitbu, ve kterých se mohli účastníci opakovaně propojit v hlubším naslouchání. Třetím krokem pak bylo referování o výsledcích sdílení v těchto skupinách zpět na plénu. 

K tomu přistupovaly příspěvky hostí či delegátů jednotlivých biskupských konferencí volně reagujících na tyto shrnující výstupy. Redakční rada si všechno pečlivě zapisovala, překládala z pěti jednacích jazyků, dostávala na stůl příspěvky i v písemné podobě. Redakční skupina nakonec přes noc ze středy na čtvrtek vytvořila pracovní návrh závěrečného dokumentu, který byl na plénu celý přečten a v následující diskusi i později zaslaných písemných relacích připomínkován. V posledních dvou dnech se pak sešli již jen předsedové biskupských konferencí, společně reflektovali prožitou zkušenost i pracovní text závěrečného dokumentu a na závěr vydali společné prohlášení, kde se zavazují k podpoře pokračování synodálního procesu ve strukturách i v životě svých diecézí. Za klíčové pro celé jednání vnímám to, že byla vytvořena velmi jasná, i když dle potřeby pružná a podpůrná struktura jednání, která umožňovala jak velkou svobodu vyjadřování, tak potřebnou atmosféru pro vzájemné naslouchání.

Účastníci byli z různých zemí, z různých oblastí/pozic v církvi... Mohl byste říci více o původu účastníků? Reprezentují skutečně evropskou církev?

Jistě zde nelze mluvit o jakémsi „reprezentativním vzorku“ v sociologickém smyslu slova. Již účastníci farních synodních skupinek se scházeli (alespoň u nás a něco podobného lze tušit i v jiných evropských zemích) v necelé polovině farností a v každé z těchto farností tvořili zpravidla jen velmi malou část všech farníků. A tato malá část byla navíc samozřejmě tvořena spíše těmi, kteří touží po nějakých změnách v církvi a chápou církev jako komunitu věřících se společným posláním, nejen jako jakýsi náboženský servis. S tím je třeba počítat jak při pročítání diecézních a národních synodních syntéz či poslechu samotných šestiminutových národních příspěvků v Praze, tak při pohledu na složení čtyřčlenných (resp. čtrnáctičlenných – včetně online účastníků) delegací jednotlivých biskupských konferencí. 

Podobně i zmíněný Dokument pro kontinentální etapu byl v tomto smyslu hodně otevřený a inspirující a mohli jsme nad ním v Praze velmi dobře společně rozlišovat „co Duch říká církvím“ v této době. Na druhou stranu v Praze také zaznívaly i hlasy vyjadřující obavy z příliš širokého rozkročení synody, varující před rozmělněním tradiční nauky církve či volající po řešeních spíše spirituálních než strukturálních. V závěrečném dokumentu byla tato velká různorodost hlasů pečlivě zmapována, částečně reflektována jako vyjádření tvůrčího napětí (např. mezi „pravdou a milosrdenstvím“, mezi „věrností tradici a nutností aggiornamenta“, mezi „institucí a charismatem“ apod.) a předložena k dalšímu rozlišování v rozhovoru s hlasy z jiných kontinentů, nyní již na úrovni univerzální církve.

Kdo z účastníků vás inspiroval svým projevem, svým příběhem, kdo ve vás probudil naději, že synodalita je správný směr?

Velmi se mi líbilo vystoupení našich delegátů s jejich šestiminutovým příspěvkem, který dle mého velmi dobře a srozumitelně zrcadlil situaci církve, synodálního procesu a dialogu se širší společností u nás a zároveň se pokusil nastínit i některé velmi konkrétní strukturální kroky vedoucí k prohloubení synodality v církvi. Velmi souzním s jejich konstatováním, že „klíčovou prioritou je nastolení správného vztahu mezi všeobecným kněžstvím věřících a mezi služebným kněžstvím“, což prý „znamená mimo jiné zbavit hierarchické pojetí církve nezdravých klerikálních představ o tom, co znamená ‚moc‘ a ‚autorita‘“, z čehož pak plyne, že „je nutné znovu promyslet odůvodněnost existence všech církevních struktur a procesů a zdůraznit jejich poslání ke službě všem, nikoliv k panování“. To pak, spolu s promýšlením možnosti svěcení ženatých mužů a ustanovením „nových forem vedení farních společenství skrze svátostné i nesvátostné služby, včetně zapojení žen do těchto služeb“, „může vést k uzdravení církevních struktur a k novému pojetí ‚autority‘ – zbavené striktně maskulinních a mocenských prvků – která vychází z potřeb konkrétního společenství (diecéze, farnosti)“.

Osobně mě pak hluboce zasáhly dva další příspěvky. První z nich byl přednesen delegací z Irska, vyjadřující hlubokou bolest způsobenou sexuálním zneužíváním, zneužíváním moci a krytím tohoto zneužívání ze strany představitelů církve, která je v irské církvi dodnes velmi živá a doslova vyzývá k pláči s plačícími, k naslouchání zraněným srdcím a k iniciování hluboké reformy struktur, které by v církvi vytvářely léčivý a bezpečný prostor pro všechny. Druhý pak přednesla delegace z Ukrajiny, která ve svých slovech vyjádřila jak nesmírnou bolest z rány nepřátelské agrese od bratrského ruského národa, tak také kristovskou důvěru a naději, že právě ochota žít synodální církev může přispět k budoucímu uzdravení ran touto agresí zasazených hluboko do srdce ukrajinského národa.

A nakonec mě potěšil kardinál Mario Grech, generální sekretář biskupské synody, který prý v jednom neformálním rozhovoru u stolu povzbuzoval, aby lidé měli trpělivost a nesnažili se do dnešních „otevřených dveří“ jednání synody vpašovat svá vlastní témata, kterými se synoda nyní nemůže do hloubky zabývat. A na poznámku, že mnozí ta témata protlačují, protože se obávají, že ty „otevřené dveře“ se záhy zase zavřou, prý lapidárně odvětil: „Nezavřou.“

Mohli byste popsat rozdíly mezi východoevropskou a západoevropskou perspektivou?

Tyto rozdíly v důrazech jsou často interpretovány ve smyslu rozdílu mezi důrazem na tradici, autoritu a osobní konverzi (Východ) vs. důrazem na změnu, komunitu a strukturální reformu (Západ). Jen na základě těch příspěvků, které na pražském setkání zazněly či které jsem tam slyšel, toto ale nejsem schopný takto paušálně potvrdit. Při naslouchání příspěvkům se mi spíše zdálo, že toto – dle mého nutné a tvůrčí – napětí prochází spíše našimi vlastními srdci, všemi našimi komunitami, diecézemi i farnostmi. A v synodálním procesu vnímám šanci se učit navzájem, že bez toho našeho „protipólu“ nepřežijeme a nebudeme moci ani plodně sloužit jako svědkové naděje uprostřed dnešní společnosti. A že se proto můžeme učit vzájemně si s respektem a porozuměním naslouchat, i když v něčem třeba i zásadně nesouhlasíme. To, co by nás mohlo rozdělovat (a bohužel často rozděluje), nejsou napětí mezi různými důrazy, ale odsouzení druhých z pozice z řetězu utržené vlastní „pravdy“, tedy bludu.

Jak ostatní účastníci vnímali postoje a připomínky německého týmu?

Nevšiml jsem si, že by německý tým při referátech v plénu zaujímal nějaké zvlášť jiné postoje než ostatní, takže ani nemohu referovat o nějakém zvláštním vnímání či nějakých specifických reakcích ze strany ostatních účastníků. Intence, které zaznívaly z úst německých delegátů, zaznívaly stejně silně v příspěvcích mnoha dalších, nejen západoevropských delegací. Naopak se mi líbil výrok jedné z německých delegátek, která řekla něco v tom smyslu, že teprve když tady slyší tak široké spektrum zkušeností, postojů, názorů a doporučení, tak jí začíná docházet, že názory, které jsou v německé církvi většinové, mohou být velmi dobře v jiné zemi v menšině, a že to ale ještě neznamená, že nemůžeme tvořit jednu církev na společné cestě.

Hlavním cílem synodálního setkání nebylo formulování nejpalčivějších otázek, ale hledání způsobu, jak dát prostor k vyjádření všem věřícím, protože každý z nás má co důležitého říci.  Přineslo v tomto ohledu setkání nějaké ovoce? Nebo jste slyšeli mnoho dílčích názorů, mnoho extrémních postojů, ale bez nějakého vyústění?

Myslím, že tím hlavním vyústěním byla praktická zkušenost s tím, že jsme ušli kus společné cesty, ve které nám dílčí odlišné názory, které vzájemně respektujeme, nemusí bránit. Že se tomuto vzájemnému respektu musíme ještě učit, probleskávalo i v některých konkrétních vystoupeních na plénu, a především pak prý v některých malých pracovních skupinách, kde moderátoři měli plné ruce práce, aby vytvořili prostředí takovéhoto na vzájemném respektu založeného naslouchání všem. Dokonce byl online účastníkům ke konci shromáždění vypnut chat, díky němuž bylo do té doby možné videopřenosy průběžně komentovat písemnými poznámkami. Protože se tam pak však začaly prý objevovat komentáře vyznívající pro některé účastníky velmi zraňujícím způsobem, pořadatelé se tento chat rozhodli nakonec vypnout.

Katolická církev čelí po všech těch mnohých případech sexuálního zneužívání vážné krizi smyslu a důvěryhodnosti. Mohl by být synodální proces odpovědí?

Ano, myslím, že jedině církev, která ve svém nitru znovu odkryje tuto synodální DNA a nechá jí ovlivnit i svůj způsob komunikace, rozhodování a výkonu autority, může v dnešním světě obstát a doufat, že její důvěryhodnost bude moci být alespoň zčásti obnovena.

Je třeba změnit styl, jakým je církev vedena? Jak církevní představitelé najdou rovnováhu mezi hierarchickým a synodálním principem?

Ano, bezpochyby. Monarchický způsob vedení církve nejenže není v dnešní společnosti přijatelný, ale ani neodpovídá poselství evangelia o trojičním Bohu, který je v hloubce svého srdce, ve své nejhlubší podstatě vztahem. A jak na to? Jak najít ztracenou rovnováhu mezi hierarchickým a charismatickým principem? 

Úmyslně zaměňuji termín „synodální“ za „charismatický“, protože správně chápaný „synodální princip“ nutně zahrnuje hierarchický stejně jako charismatický moment (a není proto vůči principu „hierarchickému“ protipólem, ale zahrnuje jej). Osobně jsem přesvědčený, že cesta k této tvůrčí rovnováze je dvojí: Ze strany hierarchie bude muset jít o další prohloubení pojetí svátosti „ordinace“ jakožto svátosti – služebného znamení – pro to, co je vlastní celému Božímu lidu: poslání a pověření zvěstovat evangelium a být pastýři celého stvoření. Ze strany každého křesťana pak bude muset jít o prohloubení vnímavosti vůči darům, schopnostem, charismatům a povoláním, které jim jsou ze společenství Trojice nabízeny, a o odvážnější uchopení těchto jedinečných darů a o jejich darování službě celku.

A z praktického hlediska očekávám, že skrze reformu možná napřed partikulárního, později i univerzálního práva budou postupně i rozhodovací struktury např. v pastoračních a ekonomických radách farností či diecéze přizpůsobeny této rovnováze (např. třeba jen skrze precizování, k čemu se musí pastorační rada vyjádřit, či co dokonce musí odsouhlasit, dříve než farář či biskup rozhodne). Učit se společnému rozlišování v atmosféře modlitby, ale i odvážného dialogu s nejnovějšími poznatky vědy, je pak samozřejmým předpokladem.

Jaká jsou hlavní doporučení v závěrečném dokumentu, který účastníci pražské synody vypracovali pro světové synodní shromáždění?

Zatím je k dispozici jen závěrečná část tohoto dokumentu nazvaná „Evropské kontinentální shromáždění: závěrečné poznámky“. Je to dvoustránkový dokument, ze kterého je těžké vytrhávat nějaké citáty jako příklad „hlavních doporučení“. Proto doporučuji jej pečlivě prostudovat celý. A nejlépe jej číst i ve světle kompletního, mnohastránkového textu celého závěrečného dokumentu, ve kterém teprve čtenář ochutná onu respektuplnou rozmanitost společné cesty mnoha místních církví v Evropě. Kdybych měl ale přece jen něco vypíchnout, pak to bude toto:

  • „Musíme milovat rozmanitost přítomnou v naší církvi a navzájem se podporovat ve vzájemné úctě, posilováni vírou v Pána a mocí jeho Ducha.“
  • „Proto chceme i nadále kráčet synodálním stylem a více než za metodologii ho považujeme za životní styl naší církve, společného rozlišování a rozlišování znamení doby.“
  • Pokud synodální metoda prostoupí všemi našimi strukturami a postupy na všech úrovních, „bude možné se zabývat otázkami, v nichž naše úsilí musí dozrát a zesílit: doprovázet zraněné, umožnit vyšší účast mládeže a žen, otevřenost a ochota učit se od lidí na okraji společnosti atd.“

Konkrétních priorit, které pražské shromáždění doporučilo k úvaze světovému synodnímu shromáždění, pak bylo osm: prohlubovat praxi a teologii synodality; zabývat se otázkou „cele služebné církve“, vytvářející prostor pro služby všech; prozkoumat podoby synodálního výkonu autority; objasnit kritéria pro rozlišování a úrovně rozhodování; přijmout konkrétní a odvážná rozhodnutí o úloze žen včetně jejich zapojení do rozhodovacích procesů a přijímání rozhodnutí; zvážit napětí kolem slavení liturgie; rozvíjet formaci celého Božího lidu k synodalitě; obnovit živý smysl pro misii ve smyslu překlenutí propasti mezi vírou a kulturou a naslouchání volání chudých, volání země i zoufalému volání obětí války. 

V závěrečné diskusi německý biskup Bätzing: „Tohle ještě nejsou letnice! Je to spíše zkušenost poslední večeře...“. Jak rozumíte jeho slovům?

To byla jeho reakce na zmínku v prvním návrhu závěrečného dokumentu, kde původně byla ve čtvrtém odstavci věta: „Během dní tohoto shromáždění jsme prošli čímsi jako Letnicemi, které nám poprvé umožnily zakusit, že je možné se setkat, naslouchat si a vést dialog, který vychází z našich rozdílů a překonává mnohé překážky, zdi a bariéry, jež nám do cesty staví naše dějiny.“ Ve finálním znění byla připomínka biskupa Bätzinga vyslyšena a v této větě byl obrat „prošli jsme čímsi jako Letnicemi“ nahrazen obratem „prošli jsme duchovní zkušeností“. Osobně tuto připomínku chápu tak, že biskup Bätzing chtěl vyjádřit, že ke zkušenosti Letnic, tedy k tomu, aby našemu hlásání rozuměli lidé všech národů jako tehdy o prvních Letnicích, máme ještě hodně daleko, že jsme se ještě nebyli schopni pořádně shromáždit ani pod křížem a že jsme stále ještě ve večeřadle a dohadujeme se o tom, „kdo z nás ho zradí“ nebo si závidíme „místa na Ježíšových prsou“. A i když s tím dost souzním, zároveň už tuto „zkušenost večeřadla“ považuji za zázrak. Vždyť jak často jsme poslední dobou u nás v církvi slyšeli něco podobného tomu, co bělehradský arcibiskup László Német řekl ve svém kázání u sv. Markéty v Břevnově: „Co když jsme my (biskupové) ti nemocní z dnešního evangelia, hluší, němí nebo slepí? A ti, kteří nás vedou k Ježíšovi, jsou účastníci kontinentální části synody o synodalitě?“ (celé kázání ZDE)

Josef Beránek a Petr Hruška

Universum 1 / 2023, str. 11 – 16

předpladné SEND

Související: