Stuart Hazeldine: Chatrč (The Shack)
Drama, USA, 2017, 132 min
 

Podle knihy William P. Young: The Shack

Ve středu 13. září 2017 jsou farníci i jejich přátelé po čase opět zváni k "filmové rekolekci", při které ve dvou promítáních, od 9:00 a 19:00, nabídneme americké drama režiséra Stuarta Hazeldine Chatrč (The Shack, 2017, české titulky / český dabing / slovenský dabing) s možností následné besedy nad tématem filmu, kterým je možnost odpuštění hlubokého životního zranění, odkrytí milujícího Božího srdce a netradiční, ale o to inspirativnější prohloubení obrazu Boha jako každého člověka jedinečným způsobem milujícího společenství Trojice. Na místě bude možnost zakoupení světového bestselleru Wm. Paula Younga Chatrč: Kde se tragédie střetává s věčností, podle kterého byl film natočen a věrně podává jeho poselství, které silným způsobem prezentuje poselství samotného evangelia.

Missy, nejmladší dcera Mackenzieho Allena Phillipse, je unesena během rodinného výletu a důkazy o tom, že byla pravděpodobně zavražděna, se najdou v opuštěné chatrči uprostřed oregonské divočiny. O několik let později obdrží Mack, utápějící se v nejhlubší beznaději, podivný vzkaz, který vypadá, jako by byl od Boha, a ve kterém ho pisatel zve na víkend do chatrče. Přestože Mackovi jeho vlastní počínání připadá nanejvýš pošetilé, vrací se jednoho zimního odpoledne na toto místo, aby znovu vkročil do samého středu svých nejtemnějších nočních můr. To, co tam najde, navždy změní jeho život. Je téměř neskutečné, že se kniha, kterou si její autor původně vytiskl sám pouze v několika kopiích pro svou rodinu a své nejbližší přátele, stala bestsellerem deníku New York Times, přeloženým do 35 jazyků.

Chatrč oslovila miliony čtenářů svérázným, ale srozumitelným obrazem Boha, soucitného tváří v tvář velkému zlu. Na mnohé z nich zapůsobil Velký smutek hlavní postavy, to strašlivé břemeno, které často doprovází těžkou ztrátu a je tak běžnou součástí lidského údělu, že nás to nutí se ptát: Kde je Bůh, když ho nejvíce potřebujeme? A kdo vlastně je Bůh? Chatrč však není jen knihou o hledání Boha, ale mnohem více příběhem o tom, jak člověk tváří v tvář zlu a bolesti nalézá sebe sama.

William Paul Young, Chatrč. Kde se tragédie střetává s věčností. Knižní klub, 2009

Objednávky: Knižní klub (3. vydání)

Recenze Mirei Ryškové

Když Ježíš mluvil o Bohu, používal podobenství a metafory. Ostatně každá řeč o Bohu je metaforická nebo alespoň analogická. I když je Bůh uprostřed tohoto světa, není z tohoto světa. Kanadský teolog a spisovatel P. W. Young vytvořil svou knihou velmi pozoruhodné metaforické vyprávění, podobenství o Bohu v Trojici a člověku, který se táže na nejzákladnější otázky lidského života tváří v tvář Boží existenci nebo alespoň výpovědím o ní. Literárně není toto dílo nic, co by probouzelo velký zájem literárních teoretiků a kritiků. Český překlad také dílu na kráse rozhodně nepřidává. A přesto je to dílo, které zaznamenává obrovský úspěch u čtenářů v mnoha zemích světa. Ani mne nenechalo lhostejnou a od doby přečtení o výpovědích této knihy stále přemýšlím, ba dalo by se říci, že toužím, aby to tak opravdu bylo.

Autor sáhl velmi odvážně na naše představy o Bohu, na naši abstraktní víru v Trojici. Místo aby složitě teoretizoval a vedl hluboké filozoficko-náboženské úvahy, vypráví příběh. Jeho knihu můžeme nazvat narativní teologií. To, že se v ní Bůh Otec objevuje jako tlustá černoška, že má jméno Taťka (což je podle mého názoru skoro nejhorší volba překladu, mnohem lépe by znělo např. nesklonné Tati), ale píše se o něm v ženském rodě, může leckoho šokovat. To také bylo jistě záměrem autora. Otřást naším klišé Boha Otce jako muže. Onou mužsko-ženskou dvojrolí chtěl jen vyjádřit, že Bůh není „pohlavní“ bytost, ale má všechny krásné vlastnosti obou pohlaví. Autor se pokusil nejen nabourat naše abstraktní výpovědi o Bohu v Trojici jako lásce, za níž nejsme schopni si nic moc konkrétního představit a tváří v tvář tragédiím, neštěstím a obtížným situacím se utíkáme k mnohým klišé, aniž by nám to nebo jiným pomáhalo. Youngova kniha neříká žádné radikálně nové myšlenky, pouze leccos z toho, co abstraktně vyznáváme, převádí do konkrétních a sdělných obrazů. Po staletích a desetiletích hlásání Boha jako soudce nebo kohosi mimo náš život přichází s obrazy Boha skutečně milujícího, přejícího, soucitného a „zabydleného“ v lidské realitě starostí a radostí. Myslím si, že kniha našla takovou odezvu právě proto, že autorův Bůh je vřelý, moudrý a chápavý. Také obraz vztahů v Trojici považuji za nesmírně vydařený. Máme mnoho teorií o vnitřním životě Nejsvětější Trojice, jež však jsou tak abstraktní, že si pod nimi málokdo něco, natož někoho představí. Většině lidí to vůbec nic neříká a pro jejich život to také nic neznamená. Autor tu nabídl obraz plný pohody, porozumění, soucitu a pochopení. Obraz takového Boha, po němž lidské srdce opravdu touží. Boha, do jehož života v trojici jsme s hlavním hrdinou vtaženi. Osobně jsem zatím lepší obraz či podobenství o Boží Trojici nenašla. Kniha je výzvou k zamyšlení, jakého Boha vyznáváme, jaký obraz o něm podáváme.

Literární zápletka není extra originální, ale autorovi se podařilo na trochu teatrálním příběhu položit i ty nejpalčivější otázky tak, že otevírají cestu k odpovědím, které potřebujeme zakusit, slyšet. Svým způsobem by bylo možné srovnat autorovo tázání s Jobem. A ani v tomto románu Bůh nedává jednoduché odpovědi, nesplachuje lidské zlo a tragédii (a můžeme samozřejmě myslet i na holocaust a další nekonečné utrpení lidí) jako něco nepodstatného, jako Boží pedagogický prostředek či podobně, jak se při takových příležitostech děje, ani tu Bůh nemoralizuje, nýbrž v bodě největší bolesti, kterou jako bolest „vnímá“ a přijímá v její bezmeznosti, otevírá pro člověka nějaký nový prostor, novou dimenzi. Kniha nepodává závratně novou, natož vyčerpávající odpověď, proč Bůh dopouští zlo, nýbrž ukazuje Boha jako soucitného, plného zájmu a pochopení, přítomného, jako toho, kdo možná  „nedokáže“ zlu zabránit (i Ježíše nechal umřít na kříži), kdo však dokáže lidský hřích, zlo, utrpení, smutek proměnit v cestu, resp. skrze ně otevřít člověku novou cestu k plnějšímu životu, k plnějšímu bytí člověkem. V autorových intencích pak lze říci, že Ježíšovu smrt na kříži, onen těžký lidský hřích proměnil Bůh ve zdroj spásy ne proto,že ji dopředu naplánoval nebo že ji chtěl jako výkupné, nýbrž proto, že on je láska, a proto v posledku on vítězí nad hříchem, že on jediný má moc smrt proměnit v život. A stále tak činí, pokud se tomu člověk chce otevřít.

Autorova odvaha narušit naše náboženské stereotypy je velká a patří mu za ni dík. Kniha je o to autentičtější, že ji autor psal pro sebe a své blízké, je to osobní svědectví cesty víry a nalézání opravdové moudrosti. Potřebujeme slyšet poselství o dobrém Bohu, skutečné evangelium o radosti z Boha a jeho lásky. Moralizující kázání a odsuzující postoj vůči světu dnes málokoho oslovují, zato skutečná víra v dobrého Boha, jež není naivitou tváří v tvář těžkým problémům světa, přitahuje a probouzí lidská srdce, dodává lidem odvahu žít jako svobodný vykoupený člověk, nebát se žít i s riziky omylů, nebát se přijímat ani rozdávat a hlavně naučit se vidět věci i z jiné perspektivy než vlastní bolesti, naučit se díky tomu odpouštět.

Doc. Mireia Ryšková, vyučující biblické teologie
proděkanka Katolické teologické fakulty UK v Praze
Pramen: Univerzitné pastorační centrum Rožumberok

Recenze Dana Drápala

V roce 2007 vyšel ve Spojených státech román Williama P. Younga The Shack (Chatrč) a velmi brzy se stal bestsellerem. Držím v ruce britské vydání z roku 2008 a na přední straně obálky čtu doporučení Eugene Petersona, autora známé parafráze biblického textu The Message. Peterson píše: „Tato kniha by pro naši generaci mohla udělat totéž, co udělala Cesta Poutníkova pro generaci Johna Bunyana. Ano, je opravdu tak dobrá!“

Kniha je román, nicméně autor tvrdí, že se zakládá na skutečné události. Jistému Mackenzie Allenovi Phillipsovi unesl pedofil dceru, jednu ze šesti dětí, a po zneužití ji zabil. Tato ztráta poznamenala celou rodinu; na Allena (přátelé ho neoslovovali křestním jménem, ale říkali mu takto) padlo to, čemu říká Velký smutek.

Několik let po oné tragické ztrátě nalezl Allen v poštovní schránce podivný vzkaz: Výzvu, aby se vrátil do chatrče, v níž se našly stopy po zmizelé dcerce Missy, včetně její krve. Pro Allena bylo záhadou, jak se vzkaz do jeho schránky dostal. Phillipsovi bydleli na samotě a ve dnech, kdy byly zpráva doručena, zuřila sněhová bouře, která manželce a dětem zabránila vrátit se domů. Allen si u místního pošťáka ověřil, že on obálku se vzkazem nedoručil.

Po určitém váhání se Allen rozhodl manželce a dětem nic neříct, vypůjčit si auto od kamaráda a skutečně se do chatrče vydat. Nevěděl přitom, zda ho tam nechce vylákat tehdy ještě neodhalený vrah jeho dcerky.

Když po značných útrapách k horské chatrči dorazil, čekalo ho zklamání. V chatrči nebyly žádné známky, že by ho tam někdo čekal.

Když se Allen zklamán vracel k autu, zaparkovanému značný kus cesty od chatrče, všiml si, že zimní příroda se náhle mění. (Tato scéna z knihy trochu připomíná konec zimy z prvního dílu Lewisových Letopisů Narnie.) Rozhodne se, že se k chatrči ještě jednou vrátí. Chatrč náhle není polorozpadlá, ale krásně zařízená, a Allen v ní nalezne tři osoby. Starší černošku, mladého muže a jakousi éterickou bytost jménem Sarayu. Všichni se chovají jako dobří příbuzní – a jako obyčejní lidé, kteří vaří, pečou, pečují o zahrádku nebo chodí na ryby. Ukáže se, že starší černoška je Bůh Otec, mladý muž je Ježíš a ona éterická bytost Duch svatý.

Allen se tedy setkává s Trojjediným Bohem – a současně si živě uvědomuje všechny své námitky vůči Bohu, své výčitky, že dopustil smrt jeho dcery. O tom, co se stalo, nezačnou hovořit přímo a hned. Smrt malé Missy se stává tématem rozhovoru velice pozvolna. Ježíš přivede Allena k jiné podivné bytosti, Sophii (božské Moudrosti), která mu za zvláštních okolností umožní krátce spatřit v ráji si hrající Missy. Sophia ovšem po něm rovněž chce, aby rozhodl, které z jeho dětí půjdou do nebe a které do pekla. Allen je drsně konfrontován jak se svým vesměs nevědomým sudičstvím, tak s Božím dilematem: Kdy a jak odsoudit lidské bytosti, které miluje?

Možná vám připadá divné, že Boha Otce přestavuje v tomto románu postarší černoška (říká se jí Papa - Taťka). Ona sama to Allenovi vysvětluje: Potřebovala (tj. Bůh Otec potřeboval) zbavit Allena jeho zažraných stereotypů, co se týče pochopení, jaký Bůh ve skutečnosti je.

Vrcholem románu je patrně okamžik, kdy se Allen po dlouhém boji rozhodne odpustit vrahovi své dcerky. V závěru románu se vracíme na zem – autor nám při-pomene, že se jedná o skutečný příběh. V době, kdy dopisoval Allenův příběh, usiloval Allen o možnost navštívit zmíněného vraha, který byl mezitím dopaden.

Musím uznat, že kniha je výborně napsaná. Čte se opravdu jako detektivka a vůbec mě nepřekvapuje, že ji se zájmem čtou i nevěřící.

Křesťany – a zejména teology – tato kniha nemůže nechat chladnými. Její snaha rozbít nepatřičné stereotypy našeho chápání Boha je jistě chvályhodná a řekl bych, že patrně úspěšnější, než kdyby se o něco podobného snažil nějaký teologický traktát, jakkoli dobře napsaný. Knihu můžeme bez rozpaků považovat za „narativní teologii“.

Aniž bych chtěl jakkoli snižovat autorovu dovednost i jistou oprávněnost jeho snah, mám přece v této věci určitou otázku: Chce-li autor rozbít určité pojetí Boha a nahradit ho jiným, může si být jist, že se nedopustí stejné chyby? Jak může čtenář poznat, že autor jedno nedostatečné pojetí pouze nenahrazuje druhým nedostatečným pojetím?

Nebudu tajit, že sám si na tuto otázku nějak odpovídám. Jsem přesvědčen, že naprostou většinu z nás přivedl k Bohu nějaký jiný člověk; nicméně toto základní setkání má vést k tomu, aby každý z nás začal Boha hledat sám za sebe. A věřím – i na základě vlastní zkušenosti – že Bůh se dá najít každému, kdo ho hledá upřímně a celým srdcem. Knihu Williama Younga tedy beru jako srovnávání si poznámek. On vydává svědectví o tom, jak Boha poznal, a já to srovnávám s tím, jak jsem ho po-znal já. A arbitrem mezi námi – či spíše nad námi – může být pouze Písmo svaté.

A právě zde musím zmínit druhé vážné rozpaky (či druhý vážný rozpak?). Pokud jsem četl pozorně, kniha ani jednou nezmiňuje satana a démony. A nemohu si pomoci, pokud se zabýváme theodiceou (otázkou Boží spravedlnosti ve světě, který leží ve zlém a v němž pedofilové zabíjejí malé holčičky), považuji za ne plně biblické satana a démony vůbec nezmínit. Autorova theodicea je pozoruhodná, nicméně zdá se mi neúplná.

Proto mi kniha zůstává určitou záhadou. Ale opravdu stojí za přečtení.

25. května 2009, Dan Drápal
Pramen: Neviditelný pes

Prameny v češtině či slovenštině:

Film Chatrč:

Další knihy od autora Chatrče v češtině:

Prameny v angličtině: