Rozhovor pro časopis Effatha – magazín pro Katolickou charismatickou obnovu (1 / 2018)

Petr Hruška, nar. 1965 v Plzni. Teologii studoval v Litoměřicích a v Praze, rok pobýval ve Společenství Blahoslavenství v Rees. Jako kněz sloužil v Klatovech a v Chodově, poté odešel na studia pastoračního vedení a spirituality do irského Dublinu. Doktorát z praktické teologie obhájil na KTF UK v Praze, nyní už dvanáct let působí jako farář v Chebu.

Jak a kdy asi začal tvůj život z víry?

Na pondělí velikonoční roku 1983 v jedenáct hodin dopoledne. Tehdy přišel do Plzně nový kaplan, Václav Chroust. Už při slavení velikonočních liturgií mi padl do oka. V pondělí jsem za ním přišel a u kafe v jeho kaplance jsem mu vyklopil celý svůj život. Svá hledání, útěky, nejistoty, průšvihy. I to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl. A on na to: „Tak já ti dám rozhřešení, jo?“ Já na to: „A to se takhle může?“ Vašek: „A proč ne? Vždyť to, co jsi říkal, je úplná generální zpověď!“ Protože jsem do té doby zažil jen zpověď jako vysypání pár předem připravených hříchů do tmy skříňové zpovědnice, souhlasil jsem, ale zdráhavě. Vím už jen, že se za mě Vašek modlil vlastními slovy (to jsem to té doby také nezažil), vyslovil slova rozhřešení, a ještě jsme si chvilku povídali, ani nevím o čem. To hlavní ve mně ale zůstalo: Zkušenost bezpodmínečného Božího přijetí, odpuštění a důvěry, kterou do mě, zmateného osmnáctiletého fracka, Bůh natrvalo vkládá.

Jak jsi objevoval své povolání?

Ve dnech, které následovaly, se začaly narovnávat některé mé zamotané vztahy, začaly se uzdravovat některé mé zlozvyky a strachy. A přišla touha sloužit druhým tak, jako mně posloužil Václav. S narozením mého osobního života z víry se tak začalo rodit i mé povolání ke kněžství. Aniž bych o tom kdykoli před tím přemýšlel, za týden jsem za Vaškem přišel s tím, že chci vstoupit do kněžského semináře. Naštěstí toto vpravdě „charismatické“ povolání nenašlo u pánů z StB dostatečné pochopení a do semináře jsem byl „připuštěn“ až po pěti letech, kdy byla v plném proudu perestrojka. Ale vůbec si nestěžuji, protože těch pět let bylo skvělým časem dozrávání, zamilovávání a odmilovávání se, poznávání křesťanských rodin a malých společenství, včetně společenství Charismatické obnovy. Když se k tomu pak přidalo dalších šest let semináře včetně ročního přerušení, měl jsem do svého konečného „tady jsem“ dost času na to, abych objevil, že mé povolání není jenom onen dar bezpodmínečné Boží lásky, ale také moje věrnost v zůstávání v ní. Tohle poznání se pak hodně odrazilo v semináři Povolání a věrnost, který jsme během studií dali dohromady s Michaelem Špilarem pro skupinu studentů (viz Sborník textů či Sešit pro účastníky).

Ovlivnil někdo podstatně tvé hledání?

Až ve světle svého zralejšího osobního vztahu s Ježíšem jsem si později uvědomil, jak moc jsem byl formován vírou mých rodičů. Táta mě inspiroval svojí vírou zrozenou během desetiletého komunistického kriminálu, tudíž vírou protrpěnou, statečnou a vyznavačskou. V maminčině víře prosté šumavské ženy jsem zas mohl zakusit přijetí, něžnost a bezpodmínečnost. O páteru Václavu Chroustovi jsem se již zmínil. Kromě počáteční iniciace mi zprostředkoval i dlouholeté duchovní vedení a otevřel mi dveře do malého společenství, které tehdy v Plzni vedli Alenka a Pavel Poláčkovi a Majka a Tomáš Lachmanovi. Později mě také začal brát s sebou na setkání s Ludvíkem Kolkem z Brna a dalšími tehdejšími „tahouny“ Obnovy v Kostelci a Brodu nad Dyjí. Tam s námi později začal jezdit Aleš Opatrný, který mě přímo infikoval svojí láskou k Písmu: léta mě pak duchovně, pastoračně i teologicky doprovázel. Tam jsem také párkrát potkal Vojtěcha Kodeta, který mi v jedné krizi účinně posloužil modlitbou za vnitřní uzdravení.

Velkou inspirací mi byl roční pobyt ve Společenství Blahoslavenství v německém Rees, kde jsem objevil židovské kořeny naší víry a přičichl ke karmelitánské spiritualitě a k liturgii křesťanského Východu.

Je pro tebe zvláště důležitá nějaká pasáž z Bible? Jaká a proč?

V klíčových obdobích mého života se mi vracívá Ježíšův rozhovor se Šimonem Petrem po zázračném rybolovu u Tiberiadského jezera (Jan 21,15-22), zvláště pak první a poslední věta celého příběhu: „Šimone, synu Janův, miluješ mne více než tito / tyto zde?“ (v. 15) „To není tvá starost. Ty mě následuj!“ (v. 22). Jako by tyto dvě věty trvale rámovaly mé osobní povolání jménem a výzvu k následování Krista i tam, kam se mi nechce.

Máš nějakého oblíbence v dějinách církve?

Pro cestu do hloubky mě inspiruje především sv. Jan od Kříže, pro cestu do šířky sv. Ignác z Loyoly a pro cestu k vděčnosti a radosti sv. Cuthbert. A smím-li zmínit i současníky, pak pro cestu dnešní církví je mojí inspirací a radostí papež František.

Máš nějaké téma, které prochází Tvým životem a službou jako červená nit?

Je pro mě zásadní zkušenost s trojjediným Bohem, bezpodmínečně až k smrti věrným a zároveň vášnivě a životodárně něžným. Pro mou službu jsou dalšími klíčovými tématy pastorační rozlišování, vztah diakonie lásky a politické diakonie, vzájemná odkázanost struktur a života uvnitř církve a prorocký rozměr života a služby církve ve společnosti.

Jak a kde si nejlépe odpočineš?

Jako typický „přeučený“ introvert si nejlépe odpočinu o samotě či s několika málo přáteli, ať už zalezlý ve své jeskyni, při dlouhém běhu, toulkách přírodou, nebo při hledání kešek.

Jaká knížka tě v poslední době oslovila a proč?

Teď v lednu jsem konečně dočetl další ze série exegetických výkladů Norberta Baumerta Der Weg des Trauens (Cesta věrné důvěry: Překlad a výklad Pavlových listů Galaťanům a Filipanům) a byl jsem tím hodně potěšen. Jestliže Baumertovy výklady prvního listu Korinťanům mně otevřely úplně nové obzory v oblasti manželství a celibátu, pak jeho výklad listu Galaťanům mně dal novou perspektivu v otázce chápání Pavlova centrálního pojmu pistis, který je běžně překládán jako víra v Boha či důvěra vůči Bohu. V Baumertově interpretaci však jde primárně o pistis jakožto věrnou, odevzdávající se důvěru (Trauen), chápanou jako Boží dar člověku, ze kterého tato do něj vložená Boží důvěra touží jakoby sekundárně „vytáhnout“ i jeho vlastní pistis, tedy věrnou, odevzdávající se důvěru (Trauen) vůči Bohu.

Z duchovní literatury mě před časem nadchla kniha Hledání Boha (Anthony de Mello, SJ), nádherný komentář k Ignácovým exerciciím. Kdybych si něco takového přečetl před dvaceti lety, možná bych byl dnes jezuitou! Z odpočinkové literatury mě pak nedávno velmi potěšil Eric-Emmanuel Schmitt svojí sbírkou osmi povídek Všechno, co potřebuješ ke štěstí.

Jaký film tě poslední dobou zaujal?

Když pominu své „trvalky“, ke kterým se příležitostně s přáteli vracím, jako jsou Stalker Andreje Tarkovského, Návrat Andreje Zvjaginceva, či Magnolia Paula T. Andersona, velmi mě před časem potěšil film Schmitke debutujícího režiséra Štěpána Altrichtera se syrovými Krušnými horami, neopravitelnou větrnou elektrárnou, nepolapitelným Medvědím mužem, a především pozváním na cestu nového nalezení sama sebe.

Jakou rád posloucháš hudbu?

Nejsem nijak vyhraněný posluchač, vlastně ani poslech hudby nijak cíleně nevyhledávám. Naposledy jsem si ovšem moc hezky užil Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně při benefičním koncertu pro náš mobilní hospic.

Co tě v životě těší, a co tě dlouhodoběji trápí?

Těší mě, když se mi po nějakých padesáti minutách klopotného běhu podaří v sobě nalézt skrytou energii na dalších padesát minut, které si pak skvěle užívám. Stejně tak když jsem se po padesátce začal velmi nesměle, ale zároveň velmi konkrétně dotýkat naděje, že to těch dalších padesát let bude ještě fakt skvělá jízda. Pak mě také těší, že se nám ve farnosti před rokem podařilo rozběhnout každoměsíční večery chval a že se tyto večery postupně staly již poměrně zralým prostorem společné chvály, díkůvzdání a praktického vyučování. A nakonec mi dělá velkou radost již zmíněný papež František, jeho styl služby i jeho dosavadní spisy.

Dlouhodoběji mě trápí situace v naší české církvi, která je, zdá se mi, jako celek čím dál tím rozpolcenější a čím dál tím méně věrohodná pro širší společnost.

Co bylo ve tvém životě dosud nejtěžší?

Vybavují se mi tři velmi těžká krizová období, která do mého života zároveň přinesla (a vlastně stále ještě přinášejí) velká požehnání: zápas o obnovení důvěry v mé vlastní povolání, zápas o obnovení důvěry ve smysl biskupské služby a zápas o obnovení důvěry v bratrské společenství uvnitř diecézního presbyteria.

Co tě přitáhlo k Charismatické obnově a co tam nacházíš?

Zpočátku mě oslovovaly osobní důvěryplné vztahy a spontánní modlitby v malém společenství. Dnes v Obnově nacházím neodbytné volání k návratu ke své „první lásce“. S velkým užitkem jsem si před časem ve farnosti zase po mnoha letech užil čistokrevného „Sieverse“ (Ernst Sievers: Život v Duchu) – trvalou výzvu k důvěře v působení darů Ducha (předloni jsme ve farnosti prožili seminář pro odkrývání darů Ducha). A praktické povzbuzení na cestě k hlubší jednotě přes hranice církví: Vloni nám např. při modlitbě za vylití Ducha svatého hudbou a modlitbou sloužili bratři a sestry z chebského Křesťanského společenství.

Jaká vidíš v Obnově úskalí?

Ze své chebské „jeskyně“ nemám příliš přehled po Obnově u nás v celé její rozmanitosti, takže se mi na tuto otázku odpovídá obtížně. Obecně bych si snad z vlastní praxe mohl dovolit varovat před úskalím přizpůsobit základní seminář Obnovy příliš širokému „publiku“ (riziko rozmělnění nároků výzvy k učednictví a závaznému společenství, tj. riziko ztráty hloubky). Stejně tak před úskalím uzavření společenství Obnovy do příliš úzkého „charismatického“ světa (riziko odtržení se od běžného všedního života farností, rodin a širší společnosti, tj. riziko ztráty šířky).

Prošel sis v Obnově něčím, co bys dnes viděl a dělal jinak?

Asi bych více, intenzivněji a konkrétněji děkoval těm, kteří mi kdy na mé cestě pomohli, popostrčili mě či doprovázeli. Často jsem jejich službu bral jako samozřejmost, jako „dar Ducha“, za nějž je třeba děkovat především Bohu, ne už tolik lidem.

Měl bys chuť změnit některé ze svých vážnějších rozhodnutí, když se díváš zpátky?

Z dnešního pohledu bych asi více udržoval některé vztahy, které pro mě byly nosné, a to třeba i na dálku, skrze občasný písemný či online kontakt. Komunita farnosti, kde právě jsem, je pro mě sice základním duchovním domovem, ale bez větší šířky a rozmanitosti kontaktů člověk brzy směřuje k zakrnění. Jsem proto vděčný za těch pár přátelství, která vydržela i mé poměrně dlouhé „zalezení si do jeskyně“.

Zdroj: Effatha 1 / 2018 (str. 2 - 5)