Pozdravy, rozhovory, fotky:

VDĚČNOST, JEDINEČNOST, NADĚJE: 30 LET PLZEŇSKÉ DIECÉZE

Mše svatá k 30. výročí plzeňské diecéze 27. května 2023 v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni
Homilie přednesená emeritním biskupem Františkem Radkovským

Na začátek bych rád poznamenal, že toto kázání, i když jej zde přednesu jen já, je kázáním, které jsme pro vás připravili společně s mým spolubratrem Tomášem, biskupem této diecéze.

Milí bratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, milí přátelé Boží, vzácní hosté!

Rád bych vám dnes vyprávěl příběh 30 let naší diecéze ve třech slovech:
VDĚČNOST, JEDINEČNOST a NADĚJE.

První slovo: VDĚČNOST

K vyslovení tohoto slova i k samotnému postoji vděčnosti nás povzbuzuje závěr dnešního evangelia, kde jsme četli: „Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš vykonal. Kdyby měla být vypsána každá zvlášť, myslím, že by celý svět neobsáhl knihy o tom napsané.“ Jednou z těchto „nenapsaných knih“ je i třicetiletá historie naší diecéze. A je dobré, abychom ji právě v těchto dnech četli s vděčností a svědčili si o oněch „mnohých jiných věcech, které Ježíš vykonal“.

Z mnohých důvodů k vděčnosti vyberu jen tři – a prosím, abyste v jejich vypočítávání pak pokračovali sami. Třeba hned dnes, až se po mši budete vzájemně potkávat, procházet otevřeným biskupstvím, shlížet na diecézi z věže naší katedrály nebo se smát se svými dětmi při divadle Víti Marčíka.

Prvním důvodem k vděčnosti je pro mě pokojný počátek naší diecéze. Na rozdíl od napětí mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna s jeho generálním vikářem Janem Nepomuckým, které před šesti sty lety provázelo snahu zřídit biskupství v Kladrubech, a na rozdíl od napětí, které vyvolaly další pokusy o jeho zřízení v Plzni či v Klatovech, proběhlo nakonec založení diecéze před třiceti lety pokojně a po vzájemné domluvě. Když jsme tehdy přemýšleli o dni vyhlášení diecéze, shodli jsme se na datu 31. května, na které připadá svátek Navštívení Panny Marie, jenž prosazoval právě arcibiskup Jan z Jenštejna. Na tento svátek byla také podle tradice na hlavní oltář naší nynější katedrály umístěna nádherná socha Panny Marie, která tomuto chrámu vévodí dodnes.

Druhý důvod k vděčnosti vidím v uzdravujících se česko-německých vztazích. Mám radost z postupného překonávání neblahých důsledků poválečného vyhnání německy mluvících obyvatel a osídlení velké části naší diecéze obyvateli novými, z nichž většina svoji víru během čtyřicetiletého ateistického tlaku ztratila. Naše diecéze tak vznikla v krajině zatížené bolestí, kterou její německy mluvící obyvatelé prožívali při svém vynuceném odchodu, v krajině zraněné vzájemnou nedůvěrou i zdevastováním kulturního dědictví. Tím spíše je velkým důvodem k vděčnosti, že tyto rány se postupně uzdravují. Přispělo k tomu i vytrvalé setkávání věřících z obou stran hranic při nejrůznějších poutích, bohoslužbách smíření či přeshraničních aktivitách, ale i při obnově mnoha kostelů. Vám, milí němečtí přátelé nejen z řezenské diecéze, naší „pečující babičky“, díky! A nás, milí diecézané, prosím, abychom na naše štědré sousedy nezapomínali v modlitbách.

Třetím důvodem k vděčnosti jsou pro mě nejrůznější projevy nového života v diecézi. Ti, kteří si víru i na zdejším „duchovním úhoru“ zachovali, byli lidmi, jež se v minulosti nebáli víru vyznávat a praktikovat i přes překážky, které ateistický režim kladl. Dovedli víru předávat i dál a vytvářet skupiny věřících, kteří se vzájemně podporovali. Tyto skupiny, často patřící k různým novým hnutím a společenstvím, pak v naší diecézi působily i po jejím vzniku a povzbuzení i podporu přinášejí nadále. Totéž pak lze říct i o působení řeholních komunit a mnohých kněží ze zahraničí. Důvodem k vděčnosti je pro mě také to, že jsem mohl v naší diecézi osobně doprovázet vznik a rozvoj charitních služeb, církevního školství, hospicového hnutí či centra mládeže. K tomu všemu se druží má velká vděčnost za vytrvalou službu kněží, jáhnů a ostatních pastoračních spolupracovníků i spolupracovnic při věrném doprovázení farností či hledání nových cest v pastoraci a evangelizaci.

Druhé slovo: JEDINEČNOST

K úžasu nad jedinečností naší diecéze nás vyzývá ta část dnešního evangelia, kdy se Petr ohlíží na „toho druhého učedníka, kterého Ježíš miloval“ a ptá se: „A co on?“ A Ježíš říká Petrovi: „…proč se o to staráš? Ty mě následuj!“ Ani naše diecéze se nemusí srovnávat s jinými diecézemi – většími, bohatšími, s plnějšími kostely… Máme svoji jedinečnou cestu, na které jsme povoláni v naší plzeňské diecézi Ježíše následovat.

Rád bych zmínil tři charakteristiky naší diecéze, které ji dle mého názoru činí jedinečnou v tomto smyslu. A každý z Vás si může tento můj seznam zase samozřejmě rozšířit i o své vlastní položky, třeba až po mši bude žasnout nad množstvím jedinečných specialit, které jste přivezli ze svých farností.

Naše diecéze je pro mne jedinečná především tím, že je v ní málo věřících. To by pro nás mohlo být důvodem ke smutku či obavám, ale také to lze přijmout jako šanci k hledání nových forem života církve. A o to jsme se také od začátku pokoušeli. Před lety jsme například spojili farní obvody a snížili tak počet farností, aby byl úměrný počtu věřících i počtu kněží a jáhnů, kteří v nich budou působit. Tím jsme se z více než 320 farností dostali na současných 67. Tento proces, zdá se, není ještě uzavřený. Na jedné straně lze předpokládat, že kněží bude v nejbližších letech ještě o hodně méně. Na druhé straně se ale tato „jedinečnost“ naší diecéze může stát šancí pro její další růst, jestliže situaci přijmeme jako realitu nabídnutou nám samotným Bohem a budeme společně hledat nejen nové struktury, ale především nové způsoby společného života, slavení svátostí i hlásání evangelia.

Naše diecéze je jedinečná i způsobem spolupráce se samosprávami při péči o kostely. Všech kostelů je v diecézi přes 500 a kaplí přibližně také tolik. Od začátku nám bylo jasné, že je nejsme schopni opravit, ačkoliv mnohé svou zchátralostí po obnově přímo křičely. Objevila se tak myšlenka předat některé kostely obcím, případně určitým spolkům. Bylo to ale těžké rozhodnutí. Kostely po staletí patřily církvi a teď se jich vzdáme? Dnes jsou poměry v obcích převážně příznivé, ale co bude za pár desítek let?  Alternativa však byla jasná: pokud si kostely necháme, hrozí mnohým zánik a nám, že se staneme pouhými údržbáři neudržitelného. Proto jsme se nakonec rozhodli, že kostely obcím, případně dalším vhodným zájemcům, po příslušném právním ošetření budoucích vztahů předáme. A zjistili jsme, díky Bohu, že to bylo dobré rozhodnutí. Rozhodnutí, které mnohde vede k intenzivní spolupráci s obecní samosprávou a přináší dobré plody jak pro společenství farnosti, tak i pro obyvatele obce.

Jedinečným v naší diecézi je nakonec pro mě hlad po Bohu tam, kde vymizela tradiční zbožnost.  Lidé dnes cítí, že jim chybí základ, na kterém mohou spolehlivě postavit svou existenci v tomto měnícím se světě. Mnozí proto hledají Boha, který jim chybí. A my křesťané o něm nemůžeme jen mluvit. Je třeba jim Boží blízkost ukazovat svým životem i svým vztahem k druhým. Vnímat kolem sebe tento hlad po Bohu je, dle mého, pro každého z nás velkým pozváním k úžasu nad jedinečností každého člověka a možností svědčit o náruči milujícího Boha, jež je otevřená úplně všem. A to, že v letošním roce bylo v naší diecézi o Velikonocích pokřtěno 70 dospělých, mi dává důvod k naději, že pokrm k utišení tohoto hladu nacházejí lidé i mezi námi křesťany.

Tedy třetí slovo: NADĚJE

Chtěl bych nyní vyslovit toto třetí slovo příběhu třiceti let plzeňské diecéze. K důvěryplné naději nás zve samotný začátek dnešního evangelia. Ježíš se tam Šimona Petra třikrát ptá na jeho lásku a následně mu svěřuje pastýřské poslání s tajuplným dodatkem: „Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“

I my jsme na cestě naší diecéze do nejisté budoucnosti zváni k nové důvěryplné naději, do které můžeme vstoupit skrze navracení se ke své první lásce k Ježíši a k původnímu poslání každého křesťana být Ježíšovým svědkem. To, že tato cesta často nebude vypadat podle našich představ, je jisté. Ale jisté je i to, že na ní nebudeme sami a že Ježíš nenechá bez pomoci ani naši diecézi.

A tak, když na závěr naší bohoslužby budeme do půdy přivezené ze všech farností symbolicky zasazovat sazeničku fíkovníku, ze které, jak věříme, vyroste strom nového života diecéze, můžeme myslet na toto Ježíšovo pozvání k zakořenění v jeho prvotní a vše předcházející lásce k nám a na jeho pozvání k důvěře, že i nám všem svěřuje své poslání být v naší diecézi společně pastýři stvoření a lidmi naděje.

Zítra jsou Letnice, svátky Ducha svatého, našeho Obhájce, Ochránce a Utěšitele. Je to On, kdo ochraňuje a naplňuje náš život. Denně ho prosme o pomoc a sílu a On nás bude inspirovat, posilovat a proměňovat.

Milé sestry a milí bratři, náš svět potřebuje Boha! Nabízejme ho tedy na společné cestě naší diecéze všem.

Kéž je tak plzeňská diecéze i v dalších letech živým chrámem vděčnosti, 

kéž je pevně postavena na jedinečnosti Kristovy lásky,

kéž naše diecéze svědčí pokorně a s důvěrou o naději pro všechny.

Amen

Text biblických textů a kázání v češtině i němčině:
Další pozdravy, rozhovory a fotky:

 

Emeritní biskup František Radkovský

Kázání emeritního biskupa Františka Radkovského
27. 5. 2023 katedrála sv. Bartoloměje
Foto: Facebook Martina Baxy

 

Bohoslužba k 30. výročí plzeňské diecéze
27. 5. 2023 katedrála sv. Bartoloměje
Foto: Facebook Martina Baxy

Poděkování ministra kultury Martina Baxy

Vážený pane kardinále, vážený pane arcibiskupe,

vážení a milí plzeňští biskupové, vzácní hosté,

dámy a pánové!

Je mi velikou ctí, že spolu s Vámi mohu slavit 30. výročí naší diecéze, jejímž patronem je blahoslavený Hroznata, rytíř a řeholník žijící na přelomu 12. a 13. století v západních Čechách a zakladatel klášterů v Teplé a v Chotěšově, které se staly významným symbolem zdejšího regionu.

Dovolte mi, abych navázal na kázání biskupa Františka, v němž jste nás vyzval, abychom po mši pokračovali ve vypočítávání důvodů k vděčnosti a jedinečnosti.

Těch důvodů je bezpočtu, včetně těch osobních. Nemohu například nevzpomenout na mimořádný zážitek, kdy jsem velmi brzy po nástupu do funkce primátora vyrazil s biskupem Františkem na generální audienci a při té příležitosti jsem se také uctil památku kardinála Josefa Berana, plzeňského rodáka, přímo v bazilice sv. Petra. A jsem velmi rád, že jsem s oběma biskupy mohl spolupracovat na řadě bohulibých projektů.

Jsem vděčný za vše, čím se Diecéze plzeňská propojuje s životem našeho města i obou krajů, a vřele děkuji za veškerou péči a pomoc, a to nejen duchovní. Připomněl bych kupříkladu všestrannou činnost rozmanitých spolků a sdružení, převelikou službu Charity nebo vynikající vzdělávání v církevních školách. A věřím, že tato plodná spolupráce bude pokračovat i nadále.

Pan biskup zmínil rovněž péči o kulturní dědictví, které na bedrech diecéze leží. To je téma, kterému se mám možnost věnovat ve velké míře nyní jako ministr kultury a které mi leží na srdci. Jedině aktivní spoluprací církve a veřejné správy je možné tyto poklady zachovat pro budoucí generace. Těší mě proto, že plzeňská diecéze je v na tomto poli tak činná, čehož příklad vidíme právě zde, díky velkorysé rekonstrukci naší katedrály. A při té příležitosti mi dovolte z celého srdce poděkovat otci biskupovi Tomášovi za to, že před dvěma lety nám dal možnost pohlédnout do tváře Plzeňské madony, když dovolil, aby byla na krátkou dobu vystavena v Západočeská galerie v Plzni.

Rád bych na závěr popřál do dalších ne třiceti, ale tří set let, jak to u církevních institucí bývá, mnoho zdaru a jsem si jistý tím, že naše diecéze nám pro futuro přinese mnoho dalších důvodů k vděčnosti.

Děkuji za pozornost.

Další texty a fotografie najdete zde:
 

Půda katedrály sv. Bartoloměje v Plzni

Půda katedrály sv. Bartoloměje v Plzni
Foto: Petr Hruška, 27 5. 2023