Čtyřicítka na krku aneb Velikonoční svítání

Malá vzpomínka na velkou událost - před 40 lety jsem začal tušit, že můj život bude tak trochu jiný, než jsem si do té doby představoval...

Před 40 lety, na Velikonoční pondělí 4. 4. 1983, jsem ve svých 18 letech, rok po rozchodu se svojí první vážnou láskou, která mě tehdy jakožto "za kostel často rád chodícího" puberťáka přivedla do kostela mezi mladé, na tehdejším plzeňském arciděkanství, v kaplance tehdejšího novopečeného plzeňského kaplana Vaška Chrousta, prožil svoji první životní zpověď.

Zpočátku to byl takový spíš neformální rozhovor u kafe s člověkem, který mi pár dní před tím, při velkopátečních obřadech, tak nějak padl do oka. O tom velikonočním pondělí jsem za Václavem zašel a když jsem se mu během toho kafe svěřil s věcmi, které mě trápily a o kterých jsem do té doby nemluvil s nikým, ani ve zpovědnici, lapidárně poznamenal:

"Tak já ti dám rozhřešení, jo?"

"A to se takhle může?" já na to, do té doby zvyklý na spíše formální zpovědi, před kterými jsem v době svého dospívání spíše utíkal.

"No proč ne, když mi tady vyprávíš, co všechno jsi podělal, co všechno tě mrzí a že bys to rád změnil..."

"No dobře, tak jo!" pípnul jsem nesměle.

Když ze mě sundal ruce, které mi při rozhřešení vložil na hlavu, prvně v životě jsem uvěřil, že mě Pán Bůh úplně všechno odpustil. A že mi důvěřuje. A že se mnou počítá.

Z dva týdny, v pondělí 18. 4. 1983, jsem pak za Vaškem přišel znovu a říkám mu:

"Hele, Václave, já bych chtěl být farářem, jako ty!"

Na té povrchní rovině jsem asi prostě chtěl taky umět to, co Václav udělal pro mě - ujišťovat druhé, že je jim všechno odpuštěno, dodávat jim důvěru, žehnat bez podmínek... Na té hlubší rovině tam nejspíš už tehdy bylo něco, čemu jsem ani později, když jsem si tenhle šílenej začátek své cesty ke kněžství znovu a znovu zpochybňoval, nemohl odolat. Až mnohem později jsem objevil, že sv. Ignác tomu říká "první doba volby" - je ti to prostě jasné, že to je od Boha, a ani nevíš proč.

Václav mě tehdy do ničeho nehonil - ale také od ničeho neodrazoval. Citlivě mě doprovázel někdy víc z blízka, někdy spíš zpovzdálí... a učil mě rozlišovat. A tu "první dobu" doplňovat "dobou druhou" (vnímat, co mě v životě vede k pokoji, radosti a lásce) a "dobou třetí" (rozumově vážit pro a proti). A především mě ukazoval církev jako živé společenství obyčejných lidí, kteří se scházejí, dělí se o radosti a starosti, v Písmu hledají povzbuzení pro všední život, modlí se společně vlastními slovy a z komunistů si nic moc nedělají.

Nějak se mi v tom všem propojilo to, o čem mi svědčil táta (odvážná víra tváří v tvář nespravedlnosti), s tím, co žila máma (něžná víra sycená zdravou tradičností), a pomalu to ve mě dozrálo v něco, co už nebyla víra ani tátova, ani mámina, ale moje vlastní odpověď na tu pro mě překvapivou důvěru, kterou do mě vkládá ten, který se pro kvůli tomuhle všemu, a proto i kvůli mě, nechal pověsit na kříž. Ano, byl jsem zaskočen Jeho důvěrou. A začal jsem se učit důvěřovat Jemu...

Takhle se tedy v těch počátcích před 40 lety ve mně snoubilo objevení mé osobní cesty víry s cestou ke služebnému kněžství.

Naštěstí pro mě (proto, že jsem měl čas vyrůst z jakési prvotní naivity) mě pak za rok, po maturitě, do semináře nevzali (politicky nespolehlivá rodina). V pětaosmdesátém jsem pak po nějaké době práce coby zabezpečovací technik na dráze a pak jako topič v mateřské školce na dva roky narukoval na vojnu. Když mě po půl roce ze Zvolenu převeleli na Kříženec, nedaleko od Domaslavi, kde Václav farářoval, byl jsem pak u něj zase pečenej vařenej při každé možné i nemožné příležitosti.

Po vojně mě zase nevzali, tak jsem strávil rok jako sanitář a uklízečka na ARO ve fakultní nemocnici v Plzni. No a v osmaosmdesátém to pak na odvolání už "perestrojkově" klaplo a já byl najednou, rok před revolucí, přijatý do kněžského semináře a na CMBF v Litoměřicích. Ale to je už jiný, i když stejně dobrodružný příběh...

Měl jsem potřebu napsat si tady na svůj blog tohle krátké svědectví, na které jsem po celou velikonoční dobu s vděčností vzpomínal, když jsem od Božího hodu velikonočního až do Božího hodu svatodušního s nějakými přestávkami každý den za svítání stoupal na Plzeňskou věž. Na věž dnešní katedrály, tehdejšího farního kostela, kde jsme se s Václavem i některými dalšími často právě kolem šesté ráno "vymodlovali" před hlavním oltářem. Měl jsem tehdy od kostela klíče. Podobně jako dneska mám k dispozici klíče od věže. A je to zvláštní pocit... Od 40 let u Židů už smí muž studovat Píseň písní... Po 40 letech putování pouští doputoval Boží lid do Zaslíbené země...

Zdá se, už se nemám moc na co vymlouvat. Neměl bych se už přestat ohlížet na tu mnohou literatůru, co jsem za ta léta zhltal, a vydat se svojí vlastní cestou? Přestat papouškovat své oblíbené autory a dát prostor dospělému křesťanství? Přestat se ohlížet na toho či onoho, a jít tak, jak vnímám, že je to dobře?

Před rokem se mi mé už možná nezdravě zajeté farářské koleje tak trochu rozeběhly do stran a já se teď nově nabírám dech. A znovu, stejně jako na počátku téhle své cesty, stejně jako před svěcením, stejně jako v některých dalších klíčových či krizových chvílích mého života, stejně jako když jsem se před rokem rozhodoval, jestli mám přijmout novou služební výzvu, jsem včera slyšel evangelium o Šimonu Petrovi, kterého se Ježíš třikrát ptá na jeho první lásku a kterému tak důvěřuje, že mu říká:

"Pas moje ovce!", "Až budeš starší, jiný tě přepáše a povede, kam nechceš...", "Jestliže chci, aby tady zůstal, proč se o to staráš?" a "Ty mě následuj!" (Jan 21,15-25). 

Včerejší bohoslužba v katedrále pro mě byla časem a prostorem, kdy jsem znovu zakusil tohle Ježíšovo "důvěřuji ti" a "počítám s tebou" a "následuj mě".

A při tom dvojím trojitém burácejícím "Amen" na závěr eucharistické modlitby jsem k varhanům a sboru přidal i své, po těch letech mnohem nesmělejší a křehčí, než kdykoli dříve:

"Pane, ty víš všechno, ty víš také, že tě mám rád!"

Petr

Související: