Foto: Maurice de Vlaminck - Vesnický kostel

Úvodník k oběžníku plzeňské diecéze ACEP 6 / 2024

Moji milí,

tři měsíce našeho povelikonočního synodního naslouchání se kvapem blíží ke svému závěru. Mnozí z vás, kdo jste se s chutí, ale možná i jen z pouhé povinnosti pustili do vyplňování všech těch možných i nemožných dotazníků či organizování různých setkání, jste z toho pravděpodobně už docela unaveni. Možná je to únava příjemná, plná naděje či zvědavosti. Ale také to může být únava tíživá, nesená nejrůznějšími zklamáními, volající po odpočinku a nadechnutí se. A je také možné, že vás synodní dění v diecézi zatím zcela míjelo.

Nic z toho z vás nedělá křesťany první či druhé kategorie. I takto jsme společně na cestě. Se ždibcem naděje, že to právě takto má smysl. Spíš než ve všech těch spisech a zápisech, začínáte nacházet smysl v nové zkušenosti, že se dostanete ke slovu. Že vám někdo naslouchá. Že to, co říkáte, někdo bere vážně. Že máte odvahu i vy nově naslouchat, možná i těm, které jste doposud vážně nebrali. Třeba jen proto, že na spoustu věcí v církvi mají o tolik jiné názory, než vy. Nebo že doposud stáli jen za sloupem a zdálo se vám, že se o nic nezajímají. A vy jste jim najednou schopni říct: „Slyším tě!“ A oni před vašima očima rozkvetou.

A tak mi dovolte vás všechny, nadšené i unavené, povzbudit pár slovy z téhož článku, ze kterého jsem nepřímo citoval v rozhovoru v květnovém čísle diecézního zpravodaje. Autor zde zve k objevení kostela jako místa setkání. Setkání, bez kterého by všechny synodní metody zůstaly neplodnými. Setkání, skrze které se synoda teprve stává synodou:

„Ticho, světlo, oltář, kříž, schrána Nejsvětější svátosti. Místo, kam si nejdete odbýt své náboženské povinnosti. Místo, kde se neuspokojují náboženské potřeby jako v nějakém duchovním supermarketu. Místo, kde se není třeba blýsknout znalostmi, tituly, známostmi. Místo, kde si můžete najít své vlastní, osamocené místečko a sundat si masku, kterou nosíte venku proto, abyste přežili. Ne, ani odsud nevycházejí v zástupech místo lidí andělé. To, že po vás nikdo nechce, abyste se stal figurkou jeho pastoračních vizí, abyste chápal církevní život jako ‚bojový úkol‘ a abyste pořád chtěl něco měnit, něco porovnávat, něco organizovat, něco bourat, vás nakonec přivede k sobě samému. Když mě nikdo nenutí, abych dělal to, co chce on, co mám tváří v tvář Bohu tady dělat já? Kostel, který stojí proto, aby kladl otázky. Kostel, který stojí proto, abychom se i my ptali Boha na to, co ví jen on.“ (Zdeněk A. Eminger)

Moc nám všem přeji, abychom na naší společné cestě takováto místa nemíjeli.

Petr Hruška