Článek o zahradě jako prostoru uzdravení z naivity, lhostejnosti, strachu a nenávisti psaný 21. srpna 2013 pro katalog o díle Romana Podrázského (1943 - 2001), autora pískovcových soch křížové cesty na Meditační zahradě v Plzni

Zahrada uzdravení a naděje

„Jaký má Meditační zahrada Luboše Hrušky význam pro dnešek v očích jeho syna, v očích člověka, který byl vzniku nejvýznamnějšího díla Romana Podrázského v této zahradě umístěného velmi blízko?“ Josef Chalupa, který mě o odpověď na tuto otázku požádal, uzavírá část svého pojednání věnovanou v tomto katalogu Podrázského tvorbě v plzeňské Meditační zahradě citací jednoho ze Židů přeživších Osvětim, Ernesta Lobeta: „K úspěchu zla stačí jen to, aby poctiví lidé nedělali nic.“

Když jsem nedávno na Šumavě u Zadní Zvonkové procházel kolem Schwarzenberského kanálu místem, kde tátu v roce 1949 zatkli při pokusu o přechod státní hranice, ptal jsem se sám sebe, jaké postoje tehdejší poctivé lidi přiměly k tomu, aby „nedělali nic“. Jaké postoje tehdejších poctivých lidí přispěly k tomu, aby se totalitnímu režimu podařilo vytvořit prostředí, ve kterém bylo možné desetiletí ve vězení v drastických podmínkách držet nevinného člověka.

Když jsem si promítal životní příběh svého táty, jak jsem jej po jeho návratu z komunistických kriminálů později poznal, postupně se mi vynořovala čtyři slova: naivita, lhostejnost, zbabělost, nenávist. Myslím, že tyto čtyři postoje jsou u kořene každé totality. A tuším, že i plzeňská Meditační zahrada s Podrázského křížovou cestou i dnes právě v těchto čtyřech oblastech mnohým lidem slouží k tomu, čemu táta rád říkával „ozdravění duše“:

Uzdravení z naivity („nevím“)

Zahrada je „památníkem“ zla, připomínajícím hrůzy všech totalit, abychom nebyli naivní. Jak sám táta říkával: „Nikdy nezapomeňte na to, co dovedl udělat člověk člověku, Čech Čechovi, bratr bratrovi, v ‚civilizované‘ Evropě konce 20. století!“ Seznámení se nových generací s hrůzami nacistické i komunistické totality je důležité k tomu, aby se takováto zvěrstva už nikdy nemohla opakovat.

Uzdravení z lhostejnosti („vím, ale je mi to jedno“)

Zahrada je památníkem „zla“, odhalujícím zlo v jeho nahotě, abychom nebyli lhostejní. V jednotlivých Podrázského sochách na mě dýchá mrazivý dech zla krutě a osobně zasahujícího konkrétní lidský osud. Zlo není něčím abstraktním, vzdáleným. Zlo je něčím, co „leze pod kůži“. Něčím, vůči čemu nelze být lhostejní, i když se nás to (zatím) netýká. Všichni jsme „tělem Kristovým“. A, jak říká sv. Pavel, „trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy…“

Uzdravení ze zbabělosti („vím, není mi to jedno, ale bojím se“)

Památník obětem zla je dále meditační „zahradou“, bezpečným („za-hrazeným“) prostorem, abychom se nebáli. Nabízí prostor pro nadechnutí se, prostor pro odpočinek, prostor pro setkávání, prostor pro slavení, prostor pro hostinu dobra. To všechno člověka posiluje a umožňuje mu povstat i proti mnohým dnešním svinstvům kolem něj i v něm, protože ví, že na to není sám.

Uzdravení z nenávisti („vím, není mi to jedno, nebojím se, ale nenávidím“)

Památník obětem zla je nakonec také „meditační“ zahradou, prostorem osobní reflexe a ponoru na hlubinu, kde se může – podobně jako jsem to mohl sledovat u táty – postupně uzdravovat naše ochromující nenávist. A právě Podrázského sochy a jejich poselství uprostřed této za-hrady, uprostřed tohoto prostoru bezpečí, vnímám jako náročnou, ale právě proto ozdravnou pro-vokaci k tomuto ponoru na hlubinu k pramenům odpuštění, k pramenům života, bez kterého by bylo pobývání v zahradě jen zbabělým či zahořklým útěkem do růžového světa.

Tuším, že i Roman Podrázský mohl skrze spolupráci na tomto díle prožít dotyk této osvobozující a tvůrčí naděje. A jsem vděčný, že se něco z této naděje také pokusil pro další generace doslova „vytesat do kamene“.

V Chebu, 21. srpna 2013
Petr Hruška

Zdroj: Roman Podrázský: Život a dílo (1943-2001)

PS: Příběh Luboše Hrušky lze nalézt např. v knize Ireny Kastnerové Luboš Hruška a zahrada jeho duše, více k samotné zahradě pak najdete na www.meditacnizahrada.cz.