Hory vděčnosti aneb Severní cestou

Pozn.: Text je provázán hypertextovými odkazy (podtržená slova), na které když kliknete, tak se vám v nové záložce otevřou buď některé další související informační zdroje, nebo se vám zobrazí s textem související fotografie z fotoalba Severní cesta, ve kterém pak můžete listovat dle libosti. Takovéto klikání je ovšem jen na vlastní nebezpečí. Může to délku čtení mnohonásobně prodloužit! A nepište mi, že je to dlouhý. To vím taky. Když mi na [email protected] nebo na FCB napíšete, co vás tam i přesto oslovilo, budu rád. :-) 

• Hory vděčnosti letem světem - stručná verze této reportáže

Krušné hory: Kde to všechno začalo?

V září 2019 jsem se plný nadšení vrátil ze svého prvního delšího osamělého pěšího putování po Krušných horách, Labských pískovcích a Českosaském Švýcarsku (srov.  Hory ticha aneb Krušnohorský kvérunk). A říkal jsem si – tohle potřebuji každý rok. A postupně takhle obkroužím celou republiku! Do toho ovšem přišel covid, pak lenost, a nakonec vloni stěhování do Plzně. Letos jsem už ale byl k neudržení. Zvlášť kdykoli jsem procházel kolem téhle fotky z Děčínského sněžníku ze svého minulého treku, kterou jsem si pověsil ke vchodu do svého nového bytu...

Plzeň: Odjedu vůbec? 

A tak jsem si včas s biskupem Tomášem vyjednal měsíční dovolenou v kuse s tím, že hezky natrénuju, připravím se a druhý týden v červenci vyrazím. Dokonce jsem si už pro své „severní“ putování vybral hymnu Severní vítr je krutý! Přičemž jsem doufal, že ten severní vítr z Německa a Polska až tak krutý nakonec nebude a když potkám vlky, tak snad jen takové, jako v tomhle videu. Také jsem se začal zaobírat otázkou, jestli bude lepší se držet Severní větve Stezky Českem, nebo spíše Severní stezky Via Czechia. Tedy jedné ze dvou na sobě nezávisle vzniklých dálkových cest kolem České republiky. Přiznám se, že Stezka Českem, podpořená Klubem českých turistů, mi byla na první pohled nějak sympatičtější, a tak jsem si jako přípravu na cestu poslechl i některé z jejích podcastů.

Kdesi v hlubinách (tehdy ještě) Twitteru jsem narazil na 10 „immunity boosters“. Tušil jsem sice, že ne všechny budou uskutečnitelné, ale intenzivní dávku většiny z nich (viz seznam pod článkem) jsem po náročném prvním roce své nové služby v Plzni už nutně potřeboval. Hlavně ticho a pohyb.

S tím natrénováním to nakonec moc nevyšlo. Po celý rok se mi nedařilo nahodit nějaký udržitelný rytmus pohybu, a tak to s mojí kondičkou šlo během roku nahoru a dolů. Ještě po Velikonocích jsem se vzchopil a začal během Velikonoční doby každý den na východ slunce vybíhat na věž naší plzeňské katedrály (300 schodů, někdy dokonce i vícekrát za sebou). Pak mi ale skolila nějaká viróza, Poutní maraton jsem zvládnul jen na koloběžce a v červenci jsem s hrůzou zjistil, že už skoro nejsem „docent“ a že mám celých 97 kg živé váhy (oproti svým optimálním 80 – 85)! Nu což, řekl jsem si a utěšil se klasickou hláškou pana Jiřího Dytrycha z Chebu, který před svojí cyklopoutí z Chebu do Compostelly prý prohlašoval, že není třeba trénovat, protože ta cesta je tak dlouhá, že bude stačit začít trénovat až po cestě.

Ač jsem měl dovolenou psanou už od 10. 7., nakonec jsem se k odjezdu kvůli různým nutným vyřizováním předodjezdových plných mocí a podpisů i kvůli odkládání posledních příprav a shánění posledního vybavení na cestu (tady mi moc pomohli kluci z Nalehko.com) dostal až v pátek 14. 7., na svátek patrona naší diecéze blahoslaveného Hroznaty. Balil jsem se až v noci ze čtvrtka na pátek a když jsem se pak k ránu postavil na váhu s mými 97 kg živé váhy i s batohem na zádech (ještě bez zásoby vody), objevilo se na displeji hrozivé číslo 113 kg! Sice jsem postupně ujídal zásoby a pár věcí, jak jsem se již zmínil, jsem odložil na první zastávce, ale i tak má výbava měla do doporučovaných „do 7 kilo“ (bez jídla a vody) pořád hodně daleko (po příjezdu měl bágl 12 kg a živá váha 89 kg). Tak třeba příště…

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

I. Lužické hory: Vděčné tady a teď

Znáte ten pocit, když po urputné několikadenní snaze všechno vyřídit, abyste mohly na pár dní odjet, konečně sednete za volant nebo do vlaku, všechno necháte za sebou a jen tak mimochodem registrujete, co všechno jste si zapomněli vzít s sebou a co všechno jste ještě nevyřídili? Ale tyhle postřehy vás už neruší, protože už stejně nic neovlivníte a důležitější než to, co děláte, nebo co máte, se stává to, čím jste? A že jste na cestě? V pohybu? Otevřeni novému?

Tak přesně tenhle pocit jsem si užíval, když jsem v pátek, po celonočním balení a velkém úklidu (co kdyby si během mé nepřítomnosti někdo potřeboval můj byt půjčit? :-D ), seděl v 5:22, minutu po jeho odjezdu, ve vlaku na Prahu, a bylo mi úplně jedno, že jsem si v tom ranním úprku na nádraží ani nestačil koupit jízdenku.

A právě tohle bylo hlavním „tónem“ prvního dne mého putování – propouštění starého, otevírání se novému a zvykání si na odlišný způsob fungování. Spočívající v ptaní se „kudy?“, v trpělivém kladení nohy před nohu pod nezvyklou tíhou na zádech, ve vnímání proměňujícího se výhledu na Lužické hory, kde jsem před čtyřmi lety ukončil svůj starý Krušnohorský kvérunk a před 16 lety jsme zde strávili třetí farní dovolenou chebské farnosti (FD 2007).

Hned první den jsem si také vyzkoušel, jak se filtruje voda. Moc jsem jí s sebou nechtěl tahat a spoléhal jsem se na studánku Raabensbörnel, kterou jsem objevil na Mapy.cz nedaleko hranic na německé straně. Byla to ale spíše taková malá bažinka, tak jsem raději vytáhl nádobíčko a dva litry křišťálové vody pro večerní vaření čaje bylo na světě! Prvně jsem si také vyzkoušel stavbu svého nového tarpu a ráno pak, jak chutnají míchaná vajíčka od Adventure Menu. A řeknu vám – chutnala přímo skvěle! Zvlášť poté, co jsem po celý páteční den vůbec nejedl v bláhové naději, že tím nějak akceleruji vysávání svých přebytečných tuků z mého páprdovsky zbytnělého břicha. Že to nebyl moc dobrý nápad a že s tím vysáváním musí být člověk trpělivý, to se ukázalo hned den druhý…

2. den: sobota 15. 7. Krkavčí kameny – Krompach (10 km) Mapy.cz

Do základu druhého dne jsem položil již zmíněná míchaná vajíčka a doufal, že i v trvajících tropických vedrech zvládnu už normální denní kilometráž mezi 20 a 30 km. To jsem se ale přepočítal. Trasa sice zpočátku vedla stinným skalním městem Jonsdorfer Felsenstadt, a to dokonce i přes nějakou tu černou díru, ale po pár kilometrech jsem byl už tak hotový, že jsem si při návratu na českou stranu hranice zplna hrdla zpíval Kde domov můj, kde domov můj?! Kousek nad Krompachem jsem si pak lehl do trávy a meditoval nad tím, jestli jsem vůbec ještě schopný se vyškrábat na nedalekou vyhlídku Hvozd, přes kterou se vinula Stezka Českem.

Bylo asi kolem dvou odpoledne, když mi přišla SMSka od Báry Spalové, o které jsem se domníval, že bydlí v Jablonném v Podještědí, a proto jsem jí včera poslal SMSku s tím, že jim mávám z hor. Bára psala, že se včera s celou rodinou vrátili po 7 měsících z Kalifornie a že se mám zastavit. Po nějaké další výměně jsem pak s úžasem zjistil, že Spalovi nebydlí v Jablonném, ale v Krompachu a že už dvě hodiny sedím 300 metrů od jejich chaloupky! S vidinou dobré večeře a pohodlného noclehu jsem si tedy ještě vyběhl na ten obávaný Hvozd a poté již strávil moc příjemný večer s téměř celou Báry rodinou.

Po dvou dnech putování jsem měl v nohách celých 23 km (!!!) a byl jsem hotovej, jako bych měl už za sebou celý týden a stovku k tomu. Výborné lasagne, přátelské povzbuzení, naložení se do vany a měkká postel mě ale postavily na nohy tak, že jsem byl druhý den schopný… jet s nimi autem do Jablonného do kostela! :-)

A byl to výlet velmi povedený. V Jablonném v Podještědí jsem byl poprvé v životě a mše svatá v refektáři dominikánského kláštera, při které moc hezky zpívala schola pod vedením Báry, mě také povzbudila. Po mši mě pak Bára ještě vzala na prohlídku podzemí i střechy právě rekonstruované baziliky, což byla taková hezká třešnička na dortu, stejně jako seznámení se s tvorbou fotografa bratra Karla Šimona Hlavatého, OP.

Silné pro mě bylo také setkání ještě před mší, kdy jsem v sakristii narazil na paní, která se ke mě očividně se zájmem měla, ale já ji nepoznával. Nakonec se z ní vyklubala velmi dobrá kamarádka mojí maminky, Lída Havrljuková, dnes Miriam Kristová, jejíž dceři Martě jsem na meditační zahradě před lety křtil syna Otu! Lída mi ve zkratc stačila vylíčit příběh jejího života od doby, kdy jsme se neviděli, objali jsme se, vzájemně si požehnali, a s velkou vděčností pokračovali každý svojí cestou.

U Spalů bylo tak milo, že jsem se k nim vrátil ještě i na oběd a odpolední kávičku a někdy kolem páté jsem se vypravil dál s tím, že si po pár kilometrech někde najdu příjemný bivak a po této skvělé odpočinkové neděli budu pokračovat až další den. Nevím ale, čím to bylo, jestli těmi lasagněmi, přátelským povzbuzením, teplou vanou, měkkou postelí, či odložením pár zbytečností (žďárák, pětiprsty, pončo, druhý nůž apod.), případně kombinací všeho tohoto, ale nohy se mi k večeru tak rozběhly, že se zastavily až po 20 kilometrech, za Lužickými horami v Jitravě. Už za tmy jsem se pak ještě vyškrábal na úpatí Velkého Vápenného, kde jsem doufal, že bude funkční na Mapách.cz slibovaná studánka Pod Velkým Vápenným. Naštěstí byla, a tak jsem se u blízkého přístřešku uložil ke své první noci pod širým nebem.

Těchto prvních pětačtyřicet kilometrů Lužickými horami pro mě bylo sice fyzicky nečekaně náročných, ale nádherně pokojných a uklidňujících. Cestou jsem nepotkával téměř nikoho. Mohl jsem tak za sebe nechat pomalu odplývat všechen stres, starosti a temnoty posledního roku. Na mysl mi při tom přicházely Magorovy verše "Je oheň v srdci temnoty? Jsi v temnotě to, Bože, ty?" A zároveň jsem se s každým novým krokem ujišťovat, že právě teď a právě tady se děje můj život. Ne včera, ne zítra. Nádherné lužické sestoupení do „tady a teď“! Ale ti milí lidé, které jsem na své cestě potkal, tomuto spočinutí v "tady a teď" vůbec nebránili. Ba naopak. Byl jsem za vše moc vděčný. A vděčnost se mi také postupně začala víc a víc ukazovat jako hlavní refrén celé mé letošní pouti...

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

II. Ještědský hřbet a Jizerské hory: Vděčná reflexe

4. den: pondělí 17. 7. Velký Vápenný – Pod Vysokým (22 km) Mapy.cz

Vyspal jsem se dorůžova. I když na etapy. Po prvním probuzení zpravidla kolem půl páté jsem to pak vždycky musel zalomit ještě aspoň nadvakrát. I přes snahu (kvůli během dne sílícímu vedru) vyjít co nejdříve se mi podařilo vykročit až tak kolem deváté. Kousek nad bivakem jsem si vylezl k Západní jeskyni, což je prý nejdelší známá jeskyně ještědského hřbetu, 446 metrů dlouhá. Bohužel nepřístupná. Po vysilujícím vydrápání se na Velký Vápenný mě pak doprovázely nádherné výhledy na Ještěd.

Vyprahlý poledním slunkem a nedostatkem vody jsem se pak s vyplazeným jazykem dobelhal do nádražní knajpy Perónka, abych zjistil, že mají zavřeno. Nedaleké hospůdka U Komína mi to pak ale vynahradila tak, že jsem v ní zkysnul do pozdního odpoledne a přečkal tak největší horka. Na náměstí jsem si pak ještě pro všechny případy koupil balíček sušených datlí a neúspěšně se, stále zmořen vedrem, pokusil ubytovat se v charitním Domově sv. Vavřince na bývalé faře.

Nakonec jsem pak k večeru přeci jen ještě pokračoval dál, vzhůru směrem na Jizerské hory. Zalomil jsem to totálně vyčerpaný v lese blízko kravami obklíčeného přístřešku Pod Vysokým, pod Lisým vrchem s větrnými elektrárnami. Ty mi příjemně hrály svoji šumivou písničku na dobrou noc. A ty mi takto probudily i do nového rána.

5. den: úterý 18. 7. Pod Vysokým – Hubertka (22 km) Mapy.cz + Mapy.cz

Na Jizerky jsem se moc těšil. Opět, podobně jak u Jiřetína pod Jedlovou, jsem se sem s vděčností vracel do kraje jedné z chebských farních dovolených, tentokrát té šesté, kterou jsme prožili v roce 2011 v Hejnicích. A rok před tím jsme si mákli s partou z naší farní charity při pomoci po tehdejších pustošivých záplavách v Raspenavě. Proto jsem také po krátkém váhání, jestli to nevzít z Oldřichovského sedla horem přes centrální Jizerky, zvolil cestu přes Hejnice. Také proto, že mě lákala nejvyšší hora Jizerských hor, Smrk, na které jsem nikdy nebyl a přes kterou ani Stezka Českem, ani Via Czechia nevedou.

To ale předbíhám. Ještě před Oldřichovským sedlem mě čekal Špičák. Sice jen 724 m n. m., ale co ten mi dal zabrat! Dokonce tady člověk potkal už i schody vytesané ve skále a kovové žebříky! Když jsem se ale vydrápal na vrchol, byl jsem z toho tak hotovej, že jsem asi půl hodiny jenom ležel a kochal se azurově modrým nebem. A byl jsem tak obyčejně šťastnej.

Pak jsem se vzchopil, místo spíš hřejivého, než před sluncem chránícího trekového klobouku jsem si vyrobil slušivou čepičku z kapesníku, pokochal se jedním z posledních výhledů na Ještěd a vydal se na sestup přes Oldřichovské sedlo po Staré poutní cestě do Hejnic. Ty mě přivítaly nejen upozorněním na prasečí mor, ale také křížkem s pamětní deskou připomínající Miloše Rabana, iniciátora a tahouna ne příliš povedeného Plenárního sněmu katolické církve v ČR (2003 – 2005). Pár tichých chvil pod klenbou hejnické baziliky jsem pak strávil modlitbou vděčnosti za to, že i přes ten velký odstup můžeme dnes na synodální cestě v církvi pokračovat, a to jak díky papeži Františkovi a jeho podnětům k synodalitě v posledních dvou letech, tak i v naší diecézi, kde jsme se rozhodli po dvaceti letech přijmout výzvu tehdejšího Plenárního sněmu a pozvat ke slavení diecézní synody.

Poté, co jsem se informoval, že pro poutníka mého typu by v Poutním domě v hejnickém klášteře měli pokoj se speciální slevou za 1320 Kč na noc a poté, co mi ujel autobus do Raspenavy, kde ten večer byla mše svatá (a já bych se možná mohl nasáčkovat ke kolegovi na faru), jsem zavzpomínal na sportovní odpoledne konané před 12 ledy v klášterní zahradě, namasíroval lejtka a vypravil se přes Bílý Potok aspoň kousek směrem k vytouženému Smrku. K zaslouženému odpočinku jsem se tentokrát uložil na verandě chaty Hubertka. A to poté, co jsem si uprostřed stoupání křížícího několikrát singltrekovou trasu Hejnický hřeben zavzpomínal na naše dvanáct let staré cyklořádění s Edou Kolafou tamtéž.

6. den: středa 19. 7. Hubertka – Martinské Údolí (26 km) Mapy.cz

A vzhůru na Smrk! Trochu jsem váhal, zda jej dobýt zleva či zprava, ale pak mě zlákal Nebeský žebřík a vydal jsem se po Francouzské cestě k němu. Což byl nakonec dobrý tah, protože na jeho úpatí jsem svůj batoh hodil do roští a do nebes už stoupal bez jakékoli zbytečné zátěže! :-) Na vrcholu natrefíte na zajímavě pojatou rozhlednu, která ve své patě ukrývá dokonce pro všechny otevřenou útulnu. A ty pohledy shora, odkud jsem přišel a kam směřuji, ty prostě vždycky miluju!

Cestou na Jizerku jsem pak míjel toto nádherné horské jezírko a dalo mi to v těch přetrvávajících vedrech hodně velkou práci odolat, abych v něm neskončil. U přístřešku Na Předělu jsem pak poprvé z dálky spatřil záda chlapa s velkým batohem. Jak se nakonec ukázalo, jmenoval se Čenda. Potkal jsem se s ním dnes ještě dvakrát. Podruhé to bylo po pěkném osvěžující slejváku za Jizerkou, u viaduktu po sestoupení k řece Jizeře do mě velmi dobře známé lokality, kterou jsme procházeli vloni při mé poslední chebské farní dovolené, kterou jsme trávili u Příchovic a na které jsme zde lovili povedenou multikešku Lesní vodopád. Tady jsme již prohodili pár slov a zjistili, že jdeme stejným směrem. Ale ani jeden z nás jsme neměli chuť své cesty spojovat. Oba jsme byli spíše vlci samotáři.

Když jsem se pak v Martinském Údolí v Chatě Sport-Ski ptal, jestli by tam neměli nějakou světničku pro poutníka, Čenda seděl na terase s místními štamgasty a popíjel pivo. I když už měli po zavíračce, světničku mi sice na chatě nenabídli, ale na pivo pozvali a jeden ze štamgastů pak i k sobě domů! Čenda sice podobné pozvání odmítl (samotářství stále převažovalo), ale protože už mi začínaly trochu zlobit puchýře, já jsem nabídku místnosti s postelí, sprchou, záchodem a rychlovarnou konvicí s vděčností přijal. Ze štamgasta a jeho ženy se pak vyklubali manželé Matoušovi, kteří zamlada zbrázdili půlku republiky a měli pochopení pro podobná individua.

Nevím, jestli to bylo přechodem do nového (mezi)pohoří, Ještědsko-kozákovského hřbetu, nebo předchozím lužickým zklidněním, ale poslední tři dny se mi při chůzi opakovaně a intenzivně objevovala různá pastoračně-teologická témata týkající se rozvoje či proměny pastorační služby v naší diecézi či v církvi obecně. Rozhodl jsem se nebránit se jim, ale nechal jsem je spíše jen tak objevovat a zase mizet, než abych se jimi dopodrobna zabýval. Ale i tak (či možná právě proto) tento čas zasahující ještě i tyto další dva dny v Jizerkách, pro mě byl časem vděčnosti za možnosti, které jsem měl, a za lidi, kteří mě doprovázeli při objevování způsobu vnímání církve a pastorace už od mých křesťanských počátků, způsobu, který je tak podobný tomu, co dnes papež František hlásá z míst „nejvyšších“…

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

III. Krkonoše: Vděčné souputnictví

7. den: čtvrtek 20. 7. Martinské Údolí – Černé Sedlo (21 km) Mapy.cz

Tentokrát jsem vyrazil hodně brzy ráno. Protože pan domácí musel brzy do práce. Což bylo dobře, protože mě čekal den s druhým nevětším počtem nastoupených metrů. To, že byl až druhý, jsem ke svému překvapení zjistil až pod Králickým Sněžníkem! :-O Po ranní procházce ještě ztichlým Harrachovem jsem se za chvilku už ponořil do naslouchání mumlání říčky Mumlavy s jejími vodopády a obřími hrnci, aby mě na Krakonošově snídani zastihl první pořádný krkonošský liják. Snad jako předzvěst změny povětrnostních podmínek, kdy mě od Krkonoš mělo doprovázet už spíše chladnější a deštivější počasí. Liják sice neměl dlouhého trvání, ale i tak nádherně osvěžil vzduch, že na Veseckou boudu se to stoupalo jedna radost. Jestliže jsem v dřívějších dnech někdy váhal, jestli to vzít tudy, nebo spíše tudy, v Krkonoších jsem se výjimečně nechal vést multikeškou Krkonoše Crossing, jejíž trasa vedla zhurta právě takto přímo na hřeben.

Protože jsme si včera v hospodě s Čendou vyměnili telefonní čísla, nešli jsme sice společně, ale průběžně jsme se začali vzájemně informovat o různých situacích na trase. Takto virtuálně jsme tedy začali svoji třídenní krkonošskou synodu (ř. syn-hodos = společná cesta). A bylo to příjemné. Jak Čenda později prohlásil – většinou chci jít sám, ale rád do své samoty někdy přizvu někoho dalšího. A já na tom byl podobně. Možná tím spíš, že jsem v Jizerkách tak uvažoval o těch našich církevnických „synodách“.

Pak už to byla klasika – krkonošská hřebenovka. Některá místa jsem si matně pamatoval z dětství z návštěv s rodiči (např. pramen Labe), jiná jsem viděl na vlastní oči poprvé (např. Sněžné jámy). Když jsem pak po kamenném chodníku klem Vysokého kola postaveném z velkých balvanů s někdy ještě většími mezerami scházel směrem k dnešnímu plánovanému útočišti, byla ve mně, přiznám se, docela malá dušička. A když jsem si představil, že Čenda, který šel tak dvě hodiny za mnou, to absolvuje už za šera a třeba i v mokru, docela jsem se o něj bál. Když jsem pak našel vytouženou útulnu Pod Smělcem na Černém Sedle volnou, spadl mi kámen ze srdce. A to zvlášť tehdy, když pak se setměním dorazil i Čenda.

Po rychlém posílení se nějakou tou Adventure Menu gulášovou polévkou jsme pak zalehli v přízemí útulny, zatímco první patro mezitím obsadil páreček učitelů z Prahy. Nevím, jestli se učitelé vyspali, ale my z Čendou jsme se prokecali až k půlnoci. Hodně se zajímal o to, co obnáší má práce, já zas byl zvědavý na jeho fotografické treky po všech možných a nemožných krajinách. Ale o těch mi asi stačil povyprávět až zítra, když jsme už měli syn-hodu i nablízko. Jen jsem pak při usínání po druhém dofukování své skvělé karimatky Vertex říkal, že reklamovat jí asi bude těžké (koupil jsem jí, já bláhový, přes nějakou FCB reklamu a její výrobce, Vertex Hiking, zatím už asi stačil zkrachovat. :-(

Tímto pátkem začínal můj druhý poutní týden. Puchýře, kterých mi pár naskočilo (asi i díky ošetřování chodidel indulonou) až převčírem, se příjemně zatáhly po aplikaci náplastí Compeed, takže nohy sloužily zatím dobře. Tělo si už za ten týden na celodenní námahu také docela zvyklo, a tak dnešní cíl Sněžka nám z dálky kynula spíše lákavě než hrozivě. S Čendou jsme si cestou stačili vzájemně převyprávět docela dost ze svých životních příběhů a cesta příjemně ubíhala. Po příjemném odpočinku na Luční boudě se ale začaly stahovat mraky a na Slezském domě už lilo jako z konve. Během výstupu na vrchol ale déšť ustal, takže rozhledy byly nakonec nádherné. Až tak, že mě pak při sestupu na Obří hřeben Čenda udělal dokonce hezkou promo fotku do profilovky. Ale to jsme ještě nevěděli, že klesání z Krkonoš je horší, než vylézání na jejich hřebeny…

Sestup ze Svorové hory, kterou končí Obří hřeben, se mi totiž zdál nekonečný. Stejně tak jako druhý den sestup do Horního Maršova. Právě tady jsem si asi začal zadělávat na malý „nelad“, který jsem pak druhý den pociťoval ve svých pohorkách. Ty se mi totiž najednou zdály býti příliš úzkými na to, aby se mi tam vešlo chodidlo i s malíčky. A tak jsem byl rád, že jsme se mohli nejprve osvěžit v jedné křišťálové studánce, že nám pak paní na Jelence načepovala i po zavíračce a že jsme konečně mohli své kosti složit v poslední krkonošské útulně na Jelení.

Na Jelení jsme se pak ráno s Čendou rozloučili, protože za ním do Horní Úpy přijela jeho přítelkyně, se kterou se pak chystal strávit pár dalších dní, než se opět vydá na svoji osamělou cestu kolem republiky. A já se zas chystal na poslední dvě stage Krkonoše Crossing, abych na Pomezním hřebeni za Pustevnami zjistil, že finálku musím hledat na sousedním, Dlouhém hřebeni a že se k ní musím dostávat dost složitě, abych nelezl do lokalit se zákazem vstupu kvůli hnízdícímu ptactvu. Už na tuto odchylku od přímé cesty na Žaltéř se tak trochu vymlouvám, když sám před sebou obhajuji, proč jsem nakonec kus mezi Horním Maršovem a Teplicemi nad Metují ze své pěší trasy vynechal. Ale po pořádku.

Finálka Krkonoše Crossing byla nakonec moc hezká, ve velmi klidné a opuštěné lokalitě (na záznamu ze Stopaře na Mapy.cz jsem příslušný kus vynechal, aby nebyla dohledatelná bez vyluštění). Cestou k ní se ke mně vrátil ten hluboký pokoj a klid onoho „tady a teď“, které jsem hodně prožíval na začátku v Lužických horách. A mohl jsem si s vděčností projít poslední tři krkonošské dny. A po náročném sestupu do Horního Maršova, kdy jsem myslel, že mi už pohorky od nateklých nohou prasknou a jenom jsem se už ke kostelu belhal, jsem pak mohl v místním kostelíku se svým bývalým spolužákem Petrem Boháčem slavit slavnost vděčnosti, eucharistii. Málem jsem se u oltáře neudržel na nohou, ale byl jsem šťastný.

Poslední tři „krkonošské“ dny byly dny velmi náročné nejen fyzicky, ale i množstvím interakcí s okolím, s kolemjdoucími, s nádhernými výhledy i se světem mého dočasného souputníka Čendy. Ale zároveň to byly dny, kdy jsem prožíval velkou vděčnost, že při vší náročnosti světa, ve kterém žiji, mám lidi, se kterými mohu tímto světem putovat společně, se kterými mohu „slavit životní synodu“. A to jak s těmi nejbližšími, tak s těmi, se kterými se teprve oťukáváme a zvědavě vnímáme radikální jinakost jejich světů (jako tomu bylo i v případě mého souputnictví s Čendou). Jsem fakt rád, že v takovémto světě žiju. Jsem fakt vděčný, že jím putujeme společně.  

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

IV. Ivanitská poustevna: Vděčné spočinutí

Devátý den mého putování sice ještě neskončil, ale já své povídání předřazuji již ke dni následujícímu, protože tady, v Horním Maršova po mši, se má pěší pouť začala divně zamotávat.

Nejprve zkouším, jestli by někdo z účastníků bohoslužby neměl doma zbytečnou karimatku, kterou bych si mohl zapůjčit, protože ta má nafukovací se už musí za noc aspoň třikrát dofukovat a stejně se probudím na tvrdém. Nikdo nemá, jen spolužák Petr mi nabízí molitanový podsedák z kostelní lavice. :-D Pak to zkouším, jestli by mě Petr nenechal pro dnešek u sebe na faře, abych si trochu odpočinul po těch náročných Krkonoších. Z nějakých důvodů to nešlo, ale nabídl mi, že mi odveze do Trutnova, kde bych si mohl ve Sportisimu koupit novou karimatku. Což jsem také nakonec učinil a s funglnovou klasickou karimatkou stočenou na báglu jsem se nechal ještě odvézt na adresu, kde jsem si na Mapy.cz našel jakousi Horskou ubytovnu Trutnov (i jejich web vypadal zajímavě). Když Petr odjel, jal jsem se hledat, kudy se do té ubytovny dostanu. Ale ať jsem chodil dokola jak jsem chodil, nic takového jako ubytovna na té adrese nebylo. Místo ubytovny zde totiž sídlila Horská prádelna Trutnov! :-D Nebo jsem prostě blbě hledal a měl před očima vlčí mhu (což je nakonec pravděpodobné, jak se později ukázalo v podobné situaci v Náchodě). :-O

V každém případě jsem tam pak bezradně seděl na chodníku a nikam se mi už nechtělo. Až doma jsem pak zjistil, že kdybych se vydal nahoru po žluté, došel bych pak po necelých 4 km k chatě Webrovka, na které jsme v r. 2012 trávili jednu z našich dalších chebských farních dovolených. Chata je dnes již sice nefunkční, ale byl by to hezký pocit se znovu podívat tam, kde nám tehdy bylo moc dobře. A pak by to druhý den bylo již jen 10 km do Žacléře, zpátky na trasu Stezky Českem. vedoucí pak přes Adršpach do Teplic nad Metují a přes Broumovské stěny do Hronova…

Ale jak jsem tak seděl na tom chodníku, najednou z blízké železniční stanice Trutnov střed slyším: „Na druhou kolej přijede osobní vlak do Teplic nad Metují…“ Beru to tedy jako „pokyn shůry“, vstávám a z posledních sil dobíhám téměř se už rozjíždějící motoráček… A začínám se těšit na den odpočinku na prahu Adršpachu, který tímto umě minu a vyhnu se tak davům turistů ještě větším, než byl v Krkonoších (a který jsem už stejně prošmejdil tehdá před jedenácti lety s Chebáky). Cestou si ještě najdu, že hned na stanici Teplice nad Metují Správa železnic provozuje ubytovnu! Po vystoupení, poučen trutnovskou zkušeností, již daný objekt obcházím s předběžnou opatrností v mysli – což se vyplácí, protože ubytovna zde již také neexistuje. :-D Jdu tedy rezignovaně směrem do centra městečka, zapadnu do prvního penzionu (Penzion Rybárna) a objednám si nocleh za sedm stovek plus za sto pade snídani. Domácí jsou ale moc milí, pečují o mě jako o vlastního, k večeři dostanu dvojitou porci výborného hovězího vývaru, co jim zbyl od oběda a jdu na kutě. A ještě před spaním jsem to zjistil, proč jsem tady: Ivanitská poustevna!

Po večerní sprše a z měkké postele se probouzím na slíbenou snídani (hemenex) a cítím se sice unavený, ale s chutí strávit zde odpočinkovou neděli, ať to stojí, co to stojí. Do příručního vaku beru plavky (na mapě jsem vypátral místní koupaliště), pár peněz na oběd a vyrážím na procházku za poustevníkem Ivanem. Cestou se stavím ve výborné restauraci, přelidněné koupaliště minu nakonec raději bez zastavení a příjemnou okružní procházkou dojdu ke kostelíku Panny Marie Pomocné, u kterého je přilepen historický unikát – barokní ivanitská poustevna z r. 1732 (podrobnosti ZDE). Poustevnou mě provádí jeden z jejích nadšených zachránců, pan Šikut (kostelník, průvodce, varhaník a zahradník), který na závěr moc hezky zahrál i na varhany. Když jsem viděl, jak tam ti poustevníci spali, říkal jsem si, že je to ode mě tedy pěkná změkčilost kupovat si druhou karimatku! ;-) Ale jednu věc měli promakanou. Protože nesměli žebrat, tak když kámen, který byl před kostelem, polili krví, znamenalo to, že už neměli co jíst, a lidé jim přinesli nějaké to jídlo. No, můžu to dneska před penzionem zkusit… :-D K večeru jsem si pak už ale jen zalezl na kutě, trochu promyslel další cestu a po dobré večeři spokojeně usnul.

Celý tento odpočinkový den ve mně zanechal, přiznám se, určitý zmatek. Na jedné straně zpětně vidím, že to bylo řešitelné jinak (viz výše úvahy o cestě z Trutnova na Webrovku). Na straně druhé jsem i v tomhle unaveném chaosu prožil vděčnou radost ze spočinutí tady a teď, v téhle chvíli a na tomhle místě, na kterém jsem se ocitl, ani nevím jak. Návštěvou poustevny se ve mně prohloubila moje potřeba pokračovat v další cestě zase více poustevnicky, fyzickým odpočinkem se mi trochu spravila moje bolavá chodidla a setkáním s milými lidmi, zvlášť pak s panem průvodcem, jsem byl povzbuzený v tom, že stále ještě žijí nadšenci, kteří se pouští do něčeho, co na první pohled vypadá beznadějně, a navíc v tom po léta vytrvají. Bohu díky za toto vše.

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

V. Ostaš a Broumovsko: Vděčná křehkost

Po ránu sbalen a dobře naladěn vyrážím na snídani, kde mi pan domácí již asi potřetí říká: „Do Náchoda? To máte nejlepší pořád podél Metuje! To je pořád s kopečka.“ A já to ani potřetí moc neslyším, protože pořád je ve mně, že ta Stezka Českem přeci vede tam někam nahoru, přes Broumovské stěny, kde jsem nikdy nebyl a bylo by přeci škoda se tam nepodívat. A navíc podél té Metuje tam bych musel občas po silničkách, a to se mi taky nechtělo… Jak jsem toho později litoval, že jsem neposlouchal domorodce!

Kromě výše uvedených důvodů, proč jsem nešel do Náchoda podél Metuje, byl ještě jeden – nějakým zvláštním způsobem mě na mapě přitahovalo Skalní město Ostaš, cosi, o čem jsem v životě neslyšel. A tak jsem se nakonec vypravil právě sem. A vůbec jsem nelitoval. Toto sice malé, ale kouzelné skalní město mě, spolu s Kočičími skálami, učarovalo. A to nejen svými romantickými průhledy na hezké horolezkyně, ;-) ale i tajuplnými průchody a nádhernými vyhlídkami. A má dokonce i svoji vlastní kapličku!

Z Ostaše jsem se pak tedy nakonec přeci jen vydal směrem k Broumovským stěnám, kde mě přivítla další kaplička, tentokrát na Hvězdě. A odtud je to pak už jen pár kilometrů hřebenovkou k přístřešku Pánův kříž, kde jsem tušil, že by bylo možné se vyspat. No jo, ale těch pár kilometrů bylo nahoru a dolů, lození na skály, ze skal i pod skalami, schody, žebříky, div že ne i lana! Moc jsem ani nestíhal fotit, jak jsem z toho byl utrmácenej. A začalo se mi ozývat mé pravé artrotické koleno. Při sestupech ze skalních stupňů mi v určitém úhlu přestávalo poslouchat. Tak jsem jej odlehčoval a všechno to rval levou nohou. No a výsledkem bylo, že jsem se k přístřešku Pánův kříž, pod Božanovský Špičák, doplazil s tak namoženým kolenem levým, že mě to až zaskočilo. Pokusil jsem se to ještě rozchodit krátkou skoronoční procházkou bez báglu, zajíst dobrou večeří, ale nakonec jsem byl rád, že jsem se tak tak vsoukal do spacáku.

A říkal jsem si: „Že jsem neposlech pana domácího a nešel podél té Metuje!!!“ Doma jsem pak zjistil, že jsem tohle pondělí nastoupal víc výškových metrů, než 7. den při stoupání z Martinského Údolí na hřeben Krkonoš na Černé sedlo!

Z Broumovských stěn dolů to pak bylo už po lepších cestách a silničkách, dokonce i po Cestě psa Voříška, ale i tak to bylo víc plazení se než chůze. Doufal jsem, že v Hronově, kde jsem na webu objevil, že se od osmi večer koná v Meditační zahradě u fary společná modlitba, budu moct hlavu složit na faře. Ale pan farář byl někde odjetý a na faře prý stejně nebydlí. Tak jsem podruhé skončil na nádraží a jel z Hronova do Náchoda, kde své služby nabízela ubytovna KČT. Zase jsem zpočátku marně hledal, kudy se do ní dostanu, ale nakonec dobrá paní domácí na telefonu trpělivě poradila a já po pouhých dvou dnech na cestě zase ležel na kavalci, zpytoval svědomí, co jsem udělal špatně, a přemýšlel, jestli to celé neukončit. Ani do sprchy jsem se nedoplazil a už jsem spal. A možné si před tím řekl, že ráno moudřejší večera.

Zvláštní bylo, že jsem pak zpětně objevil, že i uprostřed této zaskočenosti křehkostí svého těla jsem stále prožíval hlubokou vděčnost. Vděčnost, které se nic z tohoto všeho nijak příliš nedotýkalo a která trvala navzdory tomu všemu. Vděčnost, že tady ležím na posteli a mohu se rozhodnout, jak či jestli vůbec dál. Vděčnost, že i uprostřed téhle nejistoty nejsem sám. Vděčnost za to, že i když zítra svoji pouť ukončím, nic strašného se nestane a já si z ní odnesu skvělé věci…

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

VI. Náchod: Vděčná pohostinnost

13. den: středa 26. 7. Náchod (7 km) Mapy.cz

Po vyspání se do růžova, osprchování, přeprání pár svršků a lelkování na bidle jsem se pak odpoledne vydal do víru města Náchoda. Koleno pořád tak divně a nepříjemně z vnitřní strany bolelo, ale jít se dalo. Pokochal jsem se Náchodským zámečkem vršku kulatého, v lékárně jsem si koupil Emoxen na mazání toho svého kolena, zašel na pozdní oběd do pizzerie na rohu náměstí, odskočil si na mši do krásného náchodského kostela sv. Vavřince a – tam se to stalo!

Prvně za celou moji letošní pouť se mě někdo sám od sebe jako první zeptal, jestli něco nepotřebuju, jestli nechci jít k nimi domů na večeři, případně jestli u nich nechci přespat! No, bylo to po mši, kde jsem koncelebroval, a onen dotyčný asistoval, ale spíš bych tuhle otázku čekal od kolegy faráře, než od neznámého ministranta. Nakonec se ukázalo, že zde není sám, a tak mě spolu se svou paní oba manželé Šimonovi za chvilku už vedli do svého nedalekého domku. Paní Šimonová dělala večeři, pan Šimon (jak příznačné jméno!) vyprávěl o celé jejich rodině (jejich mladí prý právě zajišťují hudbu na Manželských setkáních v Blatné) a vnučky ukazovaly, co umí zazpívat (o jejich rodinném bandu se můžete něco dozvědět TADY, nebo si je přímo poslechnout TADY). Dozvěděl jsem se, že jejich domek je bývalým klášterem a že mají na zahradě Betlém. Po večeři jsme s panem Šimonem a jednou z vnuček jeli načepovat známou Náchodskou minerálku Idu, o níž jsem se cestou dozvěděl snad všechno.

A o tohle krásné setkání bych přišel, kdybych si to z Hronova štrádoval rovnou na Orlické hory!

Večer jsem tedy udělal velké mazání, vytáhl z brašny sportovní kolenní ortézu, vše připravil na ráno, jako bych měl pokračovat, a celý zbytek pouti svěřil Hospodinu s tím, že ráno uvidím. Když bude koleno jenom trochu poslouchat, skočím na autobus z Náchoda do Olešnice v Orlických horách a půjdu odtamtud dál. Pokud ne, svoji pouť s vděčností ukončím a pojedu s chebskými na farní dovolenou na Vysočinu.

Tahle neplánovaná odbočka do Náchoda mě naučila dvě věci: Stále existují lidé, kteří si všimnou člověka v nouzi a nabídnou pomoc, jídlo, ba i střechu nad hlavou. A za to jsem byl moc vděčný. Navíc jsem žasnul, s jakým klidem v srdci jsem byl připravený takto předčasně ukončit své putování a nechápat to jako selhání. A za to jsem byl vděčný stejně tak.

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

VII. Orlické hory: Vděčné plynutí

14. den: čtvrtek 27. 7. Olešnice v Orlických horách – Pěticestí (23 km) Mapy.cz

Ráno jsem vstal tak, abych případně stačil cyklobus v 8:05 do Olešnice v Orlických horách a měl před tím čas na krátké rozhodování, jestli si můžu dovolit pokračovat. Do Orlických hor mě to moc táhlo, těšil jsem se konečně na nějaké klidnější a poustevničtější putování, na druhou stranu zdraví je zdraví. Po ranní zátěžové kolenní zkoušce jsem mohl konstatovat, že zkouška je možná a vyrazil jsem autobusem vstříc Orličkám.

V Olešnici jsem začal návštěvou místního mechanického betléma a vydatnou snídaní před místní sámoškou. Tam jsem prvně potkal plně naložené tátu s dcerou, kteří si, jak mi táta pravil, „odskočili z rodinné dovolené“, aby společně „zdolali Orličky“. A pak už vzhůru krásnými klidnými táhlými cestami na jednu rozhlednu (Vrchmezí – Orlice), na druhou rozhlednu (Velká Deštná) a výš to už opravdu nešlo. Ale s kolenem to jinak šlo! Za pomoci masti, ortézy a holí i to rozcházení se po nějakém čase v klidu bylo zvládnutelné a po delší době chůze jsem o koleni už ani nevěděl. Byl jsem z toho tak šťastnej, že jsem dokonce na Deštné natočil i malé video. A protože sestupy i výstupy byly povětšinou opravdu meditativní, některé dokonce i velmi explicitně, moc jsem si to užíval a po těch turističtějších etapách v Krkonoších a Broumovských stěnách se zase zanořil do svého niternějšího tady a teď. A vůbec mi nevadilo, že kolem přístřešku na Pěticestí část cesty večer i pak ráno propršela.

15. den: pátek 28. 7. Pěticestí – Vrchní Orlice (14 km) Mapy.cz

Po příjemném odpočinku na Pěticestí, kde mě táta s dcerou kvůli mému pozdnímu vstávání zase celí promočení předběhli, jsem se pak už vydal směr Neratov. Tam jsem se moc těšil. Z Chebu jsme tam už před třemi lety rezervovali pobyt pro farní dovolenou 2024, které už ale nebude mojí farní dovolenou, tak aspoň takhle… A moje těšení mě nezklamalo. Kromě očekávatelných pohledů na kostel a z kostela a kromě výborného oběda v místní hospůdce jsem se totiž mohl od pěti hodin zúčastnit „roztančené slavnostní mše“ v rámci festivalu divadel pracujících s lidmi s postižením Menteatrál! A bylo to opravdu radostné, roztančené slavení s dalšími zajímavými liturgickými prvky, které vtáhlo jak malé, tak i starší. Navíc jsem se tam potkal s účastníky z Plzně a přes tričko z chlapské iniciace seznámil s jedním kolegou mimo službu, který poslední dobou dlouhodobě pracuje ve Sdružení Neratov a stará se tam o pohodlí návštěvníků.

I přes jeho nabídku na různé možnosti přespání na místě jsem se pak ale večer vydal na 5 km vzdálenou Vrchní Orlici, o které mi v infocentru prozradili, že je tam trvale otevřený kostel, ve kterém či u kterého lze prý dobře přespat. A tak jsem se zase ponořil do ticha. Už cesta tam byla nádherná. Ale to místo samotné mě pak přímo učarovalo., podobně jako autorovi básně, či autorům maleb či dalších artefaktů visícím tam na zdech. I když to asi někteří dělají, neubytoval jsem se přímo v kostele, ale v márnici za ním. Až po týdnu jsem zjistil, že mi přímo nad hlavou kynula schovaná keška s moc hezkým popisem celého místa.

16. den: sobota 29. 7. Vrchní Orlice – Králíky (25 km) Mapy.cz

Ráno jsem v márnici připravenou židli rád využil k posazení se k ranní kontemplaci. Koleno sice už tolik nebolelo, ale přeci jen lotosový květ by ještě nezvládlo. Ale jak zpívá Eva Henychová, tuhle židli mi nikdo nevezme! ;-) A na cestu dál jsem si pak z před kostelem instalovaného flašinetu pustil Orlici od Zuzany Navarové, která mi pak spolu se skutečnou Divokou Orlicí šuměla v uších po zbytek mého tichého putování Orličkami, jak cestou na Zemskou bránu, tak přímo na ní.

To už jsem ale postupně Orlické hory opouštěl a po letmém poseldním setkání s otcem a dcerou jsem po hranici už v úžasu nad rychle se měnícím, průzračným i deštivým nebem, spěchal směr Králíky. V sedm večer tam v místním kostele měla být mše svatá (a já doufal, že se ubytuji u kolegy na faře). Nebyla. A já tam zase bezradně seděl na náměstí pod křížem a vůbec se mi nechtělo další dva kilometry do kopce na poutní místo Hedeč, kde by mě možná někde v očekávaném nočním slejváku nechali. Nakonec jsem zkusil poslat kolegovi SMSku – a ten se záhy ozval, že právě odjíždí z fary něco zařídit a že pak pro mě přijde do hospody. Slovo dalo slovo a po skvělé večeři a několika společných pivech jsem pak skončil u něj v jeho poustevnicky (ne)zařízené faře, kde tekla jen studená voda, ale na pro mě připravené posteli s milým levandulovým polštářkem.

A tak jsem na konci Orliček usínal opět s velkou vděčností v srdci. S vděčností za to, že jsem byl před třemi dny v pokoji připravený jet domů. S vděčností za to, že jsem nakonec domů nemusel a že to koleno zvládlo. S vděčností za tiché orlické šumění lesa i řeky. S vděčností za lidi, kteří uprostřed této pustiny nechávají rozkvést takové komunity, jaké jsou kolem Neratova či Vrchní Orlice. A také s vděčností za těch 40 let od chvíle, kdy jsem v třiaosmdesátém zaslechl volání na cestu kněžské služby. Na těch dlouhých orlických cestách jsem si postupně připomínal jednotlivé její etapy a srdcem mi procházeli jednotliví lidé, se kterými jsem mohl ten který čas společně putovat: Plzeň, Litoměřice, Kutbertýni, Praha, Oázníci, Blahoslavenství, Klatovy, Chodov, Irsko, Cheb, Plzeň...  S vděčností za plynutí života, takového, jaký je, i jaký byl.  

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

VIII. Králický Sněžník a Rychlebky: Vděčné překvapení

17. den: neděle 30. 7. Králíky – Adélin pramen (25 km) Mapy.cz

Ráno mě čekalo brzké vstávání, protože nedělní mše začínala už v osm. A tak po rychlé snídani jsem už za chvilku koncelebroval s kolegou Pavlem, vnímal pro mě velmi silné biblické liturgické texty, které mě pak provázely po celý zbytek pouti, a těšil se na její příjemný nenáročný závěr v Rychlebských horách. V té nenáročnosti jsem se ale krutě spletl! Nějak mi nedošlo, že abych se dostal do Rychlebek, musím ještě přelézt Králický Sněžník, což je majestátní, 1423 m n. m. vysoká hora, která vám nedá nic zadarmo. Navíc Rychlebky se nakonec ukázaly také výškově divočejší, než jsem si představoval podle čtyři roky starých vzpomínek na naše brouzdání se po Smrku, Brousku a Travné hoře při další chebské farní dovolené v Petříkově. Nakonec se ukázalo, že za tyto poslední tři dny jsem musel nastoupat o tisícovku výškových metrů více, než v Krkonoších! :-O

Ale v této mé sladké nevědomosti se mi tyhle chodecké nároky posledních tří až čtyř dní, se kterými jsem počítal na cestě do Bílé Vody, naštěstí ukazovaly jenom postupně, tak jsem se jich nezalekl a s chutí po mši vyrazil na hřeben Klepáče. Rozhledna na jeho vrcholu mě přivítala mlhou jako mlíko, která se však po chvíli rozplynula a bylo nádherně, s krásnými výhledy na Horní Moravu. Vlastní výstup na hřeben Králického Sněžníku mi ale dal tak zabrat, že jsem chvílemi zastavoval abych chytil dech snad každých deset metrů. Když jsem se pak dostal nad úroveň lesa a konečně zahlédl vrchol rozhledny, spad mi kámen ze srdce. Vrcholek mě sice napřed přivítal v mlze, ale nakonec byly rozhledy z věže tak úžasné, že mě zase svedly k natočení dalších dvou vrcholových videí: prvního katolického, druhého židovského. ;-) Po napití se z pramene Moravy a povinného vyfocení se u slůněte (seciálně pro Honzu, který mě obětavě zastupoval v úřadu a citlivě na dálku doprovázel svými SMSkami) ;-) jsem pak už pelášil do nižších teplejších poloh, až se za mnou prášilo.

A u cesty najednou vidím sedět zvláštní postavu. Odpočíval tam jakýsi malý člověk s trekařským batohem a ve skotském kiltu a já si říkal – snad to není Tomáš Zahálka! A byl to on! :-O Právě na Králickém Sněžníku končící druhou etapu své Českomoravské stezky ze Žďáru nad Sázavou. Běžel ještě před setměním na vrchol, aby se pak vrátil do stejného přístřešku, ke kterému jsem měl namířeno i já. Já jsem pak k Adélinu prameni došel ještě za světla a suchý, Tomáš ale dorazil po dvou hodinách už s rozsvícenou čelovkou a promočený. V přístřešku, přímo do kterého byl sveden pramen, ale bylo místo pro oba, a tak jsme se po vypovídání něco z našich chodeckých příběhů nakonec příjemně vyspali do růžova.

18. den: pondělí 31. 7. Adélin pramen – Sedlo Peklo (23 km) Mapy.cz

Ráno se Tomáš rozloučil poměrně záhy, protože spěchal na vlak do Starého Města a chtěl se ještě podívat na Paprsek. A tak jsem pak už o něm dostával jen SMS zprávy o kvalitě cesty a o tom, kde běžel bosky. Já se ještě napil pro štěstí na další cestě a přes Kladské sedlo konečně vstoupil do vytoužených Rychlebských hor. Po zavzpomínání si na další farní dovolenou v r. 2019 v Petříkově, kdy jsme sice směřovali většinou do Jeseníků, ale jeden den věnovali i Paprsku, Brousku a Smrku jsem pak pokračoval dál po hřebeni, tentokrát už na sever. A skončil jsem v Pekle! Nebo tak se aspoň jmenovalo sedlo, kde jsem si postavil svůj tarp (teprve podruhé za celé své putování). Sice unavený, ale spokojený jsem se uložil ke spánku, těšíce se na jeden či dva poslední dny poutě. Což jsem ale ještě nevěděl, že ta poslední trasa bude mít ještě vo fous větší převýšení, jako ta první krkonošská!

19. den: úterý 1. 8. Sedlo Peklo – Bílá Voda (30 km) Mapy.cz

Tak, a teď už mě čekají jen čisté Rychlebské hory. Náhorní planiny, borůvčí, pořád po rovném hřebeni… Tak jsem si poslední úsek před sestupem do Bílé Vody představoval. Ale ouha! Ono se ukázalo, že „hřeben“ Rychlebek je pěkně kostrbatý a neustálé příkré výstupy a následné prudké sestupy mě zpočátku fakt docela zaskočily. Ale pak jsem si řekl – chlapče, není kam spěchat, jestli do Bílé Vody dojdeš zítra, pozítří, či za tři dny, není přeci důležité. A začal jsem si cestu zase užívat taková, jaká byla. A že byla nádherná i drsná. Ne sice tak pustá, jak jsem čekal (přeci jen jsem nějaké cyklisty či hikery potkával), ale i tak dostatečně meditativní na to, aby mě postupně připravila na sestup z hor. A díky tomu, že to byl z polské strany zároveň i Szlak Kurierów Solidarnosci, jsem se dozvídal, jak tady před revolucí probíhaly setkání české a polské opozice a jak se k nám tudy z Polska pašovaly zakázané materiály.

Na samoobslužném baru u Stříbrného pramene jsem pak měl poslední zajímavé setkání. Seděl jsem nad pramenem a liboval si nad tím, jak nevidím ani živáčka, a během požívání v baru koupených sušenek, kávy a  Pepsi-Coly se najednou na sebe nezávisle u baru objevilo asi osm lidí. Jednou z nich byla holčina s plnou polní. Tak jsem se po čase odvážil zeptat odkud a kam. Ukázalo se, že to je Maruška z Brna, pracující v lékárně v Tišnově a potřebující si trochu vyvětrat na tři dny hlavu v Rychlebkách. Mé zaměstnání jí očividně vůbec nepřekvapilo a vyprávěla mě o tom, jak od nich z farnosti právě odchází farář jinam. Nic moc víc jsme si neřekli, jen se ještě bavili o ošetřování puchýřů a kolen, a zase šli každý po svém (Maruška směřovala opačným směrem, než já). Ale i tak to bylo další z milých setkáních na cestě, která se takhle pro mě stávala spolucestou.

Od Stříbrného pramene byl dobrý výhled na Borůvkovou horu. Bylo z něj také poznat, že pokud tam chci ještě vylézt, nebude to zadarmo. Navíc značka před ní sestupovala ještě dost dolů z hřebene do Travné, kde lákal pramen Saletta s kapličkou a křížovou cestou. Přímo po hraničním hřebeni, zdálo se, žádná cesta přes Ostrý vrch na Borůvkovou horu nevedla. Nakonec jsem se rozhodl pro Salettu i Borůvkovou horu a pokračoval v cestě s krásnými výhledy na polská jezera v dálce. Po úžasu nad nedostavěným Domem Setkávání, ve kterém se za totality setkávala evangelická mládež a který měl nakročeno k velkému duchovnímu středisku (více ZDE), po osvěžení v mariánském zázračném prameni (prý dobrém na oči) a tichém projití křížové cesty jsem pak opět málem vypustil duši při zpětném stoupání na hřeben a poté na Borůvkovou horu. Krásný západ slunce a daleké rozhledy zpět na Orlické hory a Broumovské stěny, stejně jako další dávka česko-polské předrevoluční historie. A pak rozhodnutí – zůstat zde na nocleh (přístřešek i pramen k dispozici), nebo pokračovat ještě 8 km do Bílé Vody, kde je na kraji obce nová útulna u jezírka? Nakonec ve mně zvítězila touha po sestupu a výhled mít více času zítra přímo na Bílou Vodu. Tak již za šera, později v lijáku a s čelovkou, jsem se vydal na poslední horské kilometry. Sestup to byl zpočátku prudký, náročný, ale postupně se mírnící a já si užíval každý krok s vědomím, že je jeden z posledních. A bylo to dobré. Hodně dobré.

Bílá Voda mě přivítala nádhernou měsíční oblohou, tajuplným jezírkem (do kterého jsem si ještě v noci vlezl) a příjemnou útulnou (kde už v prvním patře byli dva nocležníci, ale přízemí bylo ještě volné). A tak jsem se, po dnešních rekordních 30 km a 1051 nastoupaných a 1523 sestoupaných výškových metrech, ponořil do poslední noci na cestě.

Jak jsem se už zmínil, Králický Sněžník a Rychlebské hory pro mě byli horami plnými překvapení. Svojí výškovou náročností, svojí drsností, svojí nevyzpytatelností a krásnou divokostí. Ale také setkáními s milými lidmi, mariánským poutním místem, historií křesťanského setkávání za totality i historií předrevolučních česko-polských vztahů. Ale asi nejvděčnější jsem byl za překvapení z nového svěžího osobních čtení nedělních biblických liturgických textů, které mě pak provázely po celé tři dny. A tak jsem ve světle prvního čtení o Šalamounově prosbě o „chápavé srdce“, které dovede „rozlišovat dobro a zlo“ děkoval za dar rozlišování, který jsem si před léty vyprošoval při svém prvním sieversovském semináři a do kterého jsem mohl po ta léta stále nově a hlouběji pronikat. Dlouhatánský Žalm 119, chvalozpěv na mnohotvárnost Božího slova, mě pak vedl k vděčnosti za tento zdroj moudrosti v Písmu. Pavlův příslib z druhého čtení, že „těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ jsem si pak zvnitřňoval do všech možných i nemožných situací svého minulého, současného i budoucího života a objevil v sobě novou touhu po tomto „milování“. A evangelium? To mi pro mě překvapivě nově otevřelo jak poklad v radosti z Božího království (ze vztahů mezi lidmi, které jsou potenciálně více životodárné, než smrtonosné), tak staronovou výzvu prodat „všechno“, aby Boží síť mohla zahrnout „všechno“ a Boží služebníci mohli ze svých pokladů vydat „všechno“… Obyčejnsky, na své cestě, ve svém životě, tady a teď… Díky za všechno!

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

IX. Bílá Voda: Vděčná proměna

20. den: středa 2. 8. Bílá Voda (6 km) Mapy.cz

Poslední ráno na cestě. Moji spolunocležníci v prvním patře bělovodské útulny ještě spí. V umělém jezírku u útulny se odráží okolní příroda, stejně jako se během cesty odrážela v mém nitru. Jdu se jen tak projít kolem. Ráno jako každé jiné, jen zvláštní tím, že je poslední. Zve k jemnému spočinutí. K pohlazení trávy. Vymáchání si nohou ve vodě, kde pak vše najednou zmizí a zase se objeví. Pomalé balení. Odchod směrem ke vsi…

Na křižovatce se ale zastavuji. Jak jsem na to mohl zapomenout? Vždyť jsem si její značky všiml už včera na mapě! A teď tady před sebou mám první zastavení v celé jeho kráse! První zastavení Sudetské cesty. Nevím, jak je dlouhá, ale času mám dost. Nejde si jí neprojít. A k tomu zvu i vás – alespoň virtuálně (ZDE)…

• Virtuální Sudetská cesta

Při klidné procházce k Hauerově kapli, kde Sudetská cesta vrcholí, při jednotlivých zastávkách i mezi nimi, mi v mysli vystávaly krajiny a tváře mé životní i té právě končící Severní cesty. A postupně se slévaly s tvářemi a krajinami dalších a dalších lidí. Vyhnaných. Na útěku. Bloudících. Putujících. Cestujících. Hledajících nové společné cesty onou podivnou postcovidovou, polarizovanou, válečnou krajinou dneška. A i tam byla – spolu s vědomím vší té až absurdní a nečekaně se vynořivší bolesti – velká vděčnost. Důvěra. Naděje…  Děkuji.

Po téhle ranní meditaci jsem pak už volným krokem směřoval kolem psychiatrické léčebny v zámečku (více ZDE) l Terapeutické komunitě Fénix. Pro zajímavost - ty terapeutické komunity jsou v Bílé Vodě čtyři: Fénix, Fides, Harmonie a Tao. Dále pak volnou krajinou až ke hřbitovu sester, kde se i dnes nad jejich hroby vypíná kříž bolesti i kvetou růže naděje. V místním Muzeu izolace, internace i integrace jsem pak strávil také pár silných chvil, kdy se mi začaly před očima odvíjet příběhy z Bílé Vody těsně časově navazující na Sudetskou cestu a umělecky do současnosti zasazené v románu Bílá Voda Kateřiny Tučkové. Původně jsem si román chtěl aspoň prolistovat ještě před odchodem na Severní cestu, ale nakonec jsem se do něj v podobě e-knihy ve svém mobilu začetl až ve vlaku z Jeseníku. 

Při odchodu z muzea jsem si přes ulici všiml firmy Unita, kde se od roku 1984 dodnes pečou hostie pro slavení mše svaté v celé republice. Chtěl jsem tam coby dlouholetý odběratel jejich produktů požádat o malou exkurzi. Ale cestou jsem se zastavil na autobusové zastávce, abych se podíval, jak se odtud dostanu zpátky domů. A jeden z čekajících praví: „Za minutu Vám jede autobus do Jeseníku!“ No, a po zkušenosti, že jsem už jednou domorodce neposlechl, a co z toho pak bylo, jsem poslechl. Už jsem se sice nestačil ani podívat do Unity, ani do kostela či k piaristickému klášteru, ani jsem neodlovil kešku Bílá Voda. Až z domova jsem také zjistil, že v objektu bývalého piaristického kláštera by měl působit Institut Krista Velekněze (statutární zástupce Ing. Mgr. Marián Kuffa), tedy nejspíše jakýsi pokus o českou verzi slovenských Žákovců, a v prostorech zapůjčených Charitou Javorník zde v Domě S. M. Stanislavy Ernstové provozovat službu domova pro seniory. I to by mě lákalo prozkoumat. Ale to se dá přeci dohnat. Třeba až příště budu v Bílé Vodě začínat další část své Cesty.

Když jsem teď tedy seděl v autobuse, loučil se s Bílou Vodou a pozoroval v dálce ubíhající Rychlebské hory, začala se mi promítat celá Severní cesta. Vím, že ve mně tenhle vnitřní film bude doznívat ještě dlouho. Vím, že ještě dlouho budu postupně objevovat, co všechno jsem si vlastně z cesty přivezl. Co se ve mně změnilo. Co nového mi otevřela. A tak se tady na závěr aspoň v náznaku podělím o určitý základní vhled, který se mi postupně odkrýval již během cesty, ale teď se ve mně rozezněl naplno a s velkou vděčností.

Už když jsem se na cestu vydával, říkal jsem si, že bych na ní rád strávil víc, než minule na Krušnohorském kvérunku. Tušil jsem totiž, že ty dva týdny jsou tak akorát na rozkoukání se a osvojení si nových dovedností nutných k „přežití“. Ale že ta vlastní vnitřní proměna má šanci začít až později. Až po překonání krize. Až po chvílích, kdy se vám to chce ukončit a vrátit se domů. Na druhou stranu jsem si nedával žádné velké cíle. Byl jsem připravený vrátit se kdykoli. Vnímat, co se ve mně děje, naslouchat srdci, krajině i Bohu a nechat cestu odvíjet se v odpovědi na toto naslouchání. A nyní jsem vnímal jak určitý smutek z konce, tak úlevu, že už je konec. Chodidla se mi totiž už během posledního týdne tak vzpamatovala, že se mi zdálo, že nejdu v pohorkách, ale v bačkorách, a dovedl jsem si představit takhle putovat ještě třeba celý týden. Ale na druhé straně koleno sice vydrželo, ale pořád jsem jej cítil a nechtěl jsem už jej dál pokoušet.

Přesto jsem vnímal, že toho bylo tak akorát, aby se během těch tří týdnů mohla rozvinout celá dynamika proměny na cestě, ve které jsem objevil jakési tři etapy, které jsem si pro sebe pracovně nazval „informace – reformace – transformace“. Prvních devět dní, až do sestupu z Krkonoš, jsem především víceméně nasával nové a nové „informace“ o cestě, o sobě, o možnostech jak dál. V tom zvláštním zmatku přejezdů, odpočinků a zhuntování se kolem Trutnova, Broumovských stěn a Náchoda jsem teď zpětně vnímal prostor pro hlubší „reformaci“ mých vnitřních nastavení, mých představ, plánů či snů. A od třetího týdne, od Orlických hor a pak především v Rychlebkách, jsem vnímal velmi silný čas a prostor pro novou hlubší „transformaci“, již tolik nezatíženou vnějšími i vnitřními boji, ale odvíjející se v nové klidné vytrvalosti. Nu, co to ale udělá s mým všedním životem, to se teprve musí ukázat… V každém případě už teď vím, že mi Severní cesta přinesla opravdu hory vděčnosti.

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

X. Žďárské vrchy: Vděčný domov

21. den: čtvrtek 3. 8. Žďárské vrchy

Když jsem už byl na Moravě, slovo dalo slovo, tedy spíše SMSka dala SMSku, a z Jeseníku, kam mi odvezl bus z Bílé Vody, jsem se pozval na oběd k Magdě Skálové do Mohelnice. Leta jsme se neviděli, tak to bylo moc milé setkání. Nakonec mi nabídla, že mi kamkoli odveze, tak jsme se společně vydali navštívit Chebáky na jejich farní dovolené ve Sněžném u Milov ve Žďárských vrších. I to bylo všestranně milé a nečekané setkání. Nakonec jsem s nimi kromě vydatné středeční večeře strávil i celý pátek při výpravě do Žďáru nad Sázavou, kde jsme navštívili jak baziliku, tak Zelenou horu, a s dětmi jsem si dokonce i trochu zakeškoval. Obě setkání, jak s Magdou, která před lety pracovala na plzeňském DCM, tak s chebskou farností, k té hoře vděčnosti ze Severní cesty přidala navrch ještě vděčnost z ten kus spolucesty právě s těmito mými přáteli. Večer jsem pak sedl ve Sněžném na autobus, přestoupil ve Svratce a Hlinsku (západ slunce nad Hlinskem z autobusu), tak akorát v Pardubicích stačil Vindebonu a v Praze Berounku a v pátek v 1:21 jsem byl v Plzni.

O tomhle bonusovém dni  mého putování i během celé zpáteční cesty do Plzně jsem prožíval velkou vděčnost za všechna místa a lidi, kde a mezi kterými jsem na čas mohl být "doma": Plzeň, Litoměřice, Praha, Rees, Klatovy, Chodov, Maynooth, Dublin, Cheb a teď zase Plzeň. Za místa, kde jsem vyrůstal, i za to, že jsem stejně tak dlouhou, celých 18 let, mohl být doma v chebské farnosti. Za propuštění i požehnání na další cestu, které jsem ze všech těchto svých domovů dostal. Za zkušenost života, ve kterém je domov něčím hlubším, než konkrétní místa. Ve kterém ale i tato místa jsou tohoto domova reálným znamením. 

Epilog: Bolestná vděčnost

EDIT 12. 8.: Jak jsem se už zmínil, ve vlaku na cestě z Bílé Vody jsem se začetl do knihy Bílá voda Kateřiny Tučkové. Tato četba mě pak provázela po celou dobu mé následné "poustevny". Během těchto pár dní jsem s knihou prožíval velmi rozporuplné emoce:

Uspávající nudu svádějící mě k přeskakování stránek i nesnesitelná zvědavost pokoušející mě otočit rovnou na stránku poslední. Téměř fyzickou žaludeční nevolnost z drastického líčení nelidskosti totalitního režimu či zvrácenosti některých církevních struktur i pocit hluboké vděčnosti za sílu života a naděje navzdory obojímu. Hluboké zděšení nad tím, jak některé odpudivé rysy románové církve nejednou vnímám jako zrcadlo církve dnešní i velikou radost z toho, že právě v té dnešní církvi mohu potkávat lidi, kteří neztratili naději.

Ale tim nejdůležitějším, co jsem si z této četby odnesl, byla opět zkušenost vděčnosti. Při četbě Bílé Vody jako by se tato vděčnost usazovala v hlubších vrstvách nejen mého osobního příběhu, ale i v širším příběhu české, moravské, polské… i celosvětové církve. Bolestná vděčnost a křehká naděje, které mě zaplavily podobně jako při závěrečných záběrech polského filmu Klér. Vděčnost z přijetí skutečnosti, že (jak v závěru knihy zazní skrze hlas sestry Evaristy v Lenině srdci) „někdy musí něco zemřít, aby se mohlo něco nového narodit“…

• Podrobněji k románu Bílá Voda viz článek Bolestná vděčnost a křehká naděje

5. - 6. srpna 2023
Petr Hruška

• Hory vděčnosti letem světem - stručná verze této reportáže

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

PS: Stádia vývoje poutníka podle Čtyřhranky

Nedá mi to, abych jako "PS" nepřipojil postřehy, které mě před časem oslovily z blogu Markéty Dobešové (Čtyřhranky), která se ve svém vyprávění ze svého treku po Svatoolafské cestě krásně popsala stádia vývoje poutníka, která - do větší holoubky, poetičtěji a podrobněji - ilustrují to, co jsem měl na mysli oněmi třemi fázemi putování: informace - reformace - transformace.

Pár informací na závěr

Výbava a stravování

Nakonec ještě pár slov, co jsem táhnul s sebou. Výbavu jsem si sice částečně doplnil hned před těmi čtyřmi roky koupí batohu (Osprey Aether AG 70), pohorek (Lowa), nafukovací karimatky (Vertex Mattress) a filtru na vodu (Sawyer Mini), takže ke svému již dříve zakoupenému spacáku (Cumulus Lite Line 400), žďáráku (High Point Super Light 2.0), ponču-přístřešku (Sea to Summit Ultra-Sil Nano Tarp Poncho), odepínacím kalohtám (The North Face), sady na vaření (Pinguin Solo Alu X), plynovému vařiči (VAR 2), kápézetce (Kousky světa) a trekovým holím (Fizan Compact) jsem toho už moc nepotřeboval. Jen jsem si u nalehko.com objednal tarp s moskytiérou (Six Moon Designs Deschutes Plus), nepromokavou bundu (Rab Downpour Plus 2.0), nepromokavé kalhoty (Rab Downpour Eco – Reg), powerbanku (Nitecore NB20000), trekový klobouk a pár drobností.

Není mým úmyslem se zde podrobněji zabývat vhodností či nevhodností zmíněného vybavení, a tak jen již na okraj zmíním, že žďárák a pončo-přístřešek jsem kvůli odlehčení nechal u známých spolu s párem pětiprstů na přezutí a několika dalšími drobnostmi hned na první zastávce v Krompachu (a obojí mi to pak občas trochu chybělo), nafukovací karimatka mi během cesty začala ucházet a místo úniku jsem nenašel, takže jsem si v Trutnově musel koupit klasickou rolovací (a litoval jsem, že jsem pohrdl svojí skládací Therm-a-Rest Z-Lite) a trekový klobouk se do počátečních veder moc neosvědčil (víc hřál, než chránil před sluncem). Jinak se vším maximální spokojenost.

Snad jen zvážím, jestli si nepořídit lehčí batoh (ten Ospray Aether AG 70 je sice výborný, skvěle se nese, ale možná přeci jen zbytečně velký a váží 2,33 kg).  A určitě si pořídím lepší nafukovací karimatku. Případně zvážím, jestli pohory nevyměnit spíš za nějaké dobré nízké trekové boty a nepořídit si nějaké lehké přezouvací sandály. A také svůj šatník doplním nějakými kousky z merina, protože se svým jediným trikem tohoto druhu jsem byl maximálně spokojený. U powerbanky (která by možná stačila jen poloviční, a to i přesto, že jsem měl po celou dobu na Mapy.cz zapnutého Stopaře) pak ještě musím vychytat kablíky, abych měl dva dostatečně silné pro rychlonabíjení powerbanky i mobilu najednou.

Ohledně stravování jsem měl (samozřejmě že nereálnou) představu, že nebudu moc jíst, čímž rychle zhubnu a půjde se mi pak lépe. Objednal jsem si tedy 3 kg Burnout Fuel Diet od Gorilla Fitness a na zkoušku 7 sušených jídel z Adventure Menu a 3 malé balíčky sušeného masa. Cestou jsem si pak koupil balíček sušených datlí na doplňování energie v krizi (což se občas velmi osvědčilo). Ta jídla od Adventure Menu můžu všemi deseti doporučit, jsou chutná a rychlá na přípravu (zalijí se horkou vodou a za 10 min. můžeš jíst). Někomu se možná budou zdát nepřiměřeně drahá, ale někomu ta cena za tu chuť, rychlost přípravy a nízkou váhu bude odpovídající. Naopak s tím Burnout Fuel Diet jsem to nevychytal. Možná to bylo nedobře zvolenou příchutí, která mi nesedla, v každém případě se mi po tom občas zvedal žaludek a raději jsem využíval pohostinství lokálních zařízení, které jsem cestou potkal, víc, než jsem původně počítal. Možná i proto jsem během cesty shodil jen 7 kilo (místo očekávaných 15! :-D ). 

Itinerář Severní cesty

Mapa Severní cesty

Další odkazy

Fotky a mapy Severní cesty:

• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)

• Trasa Severní cesty na Mapy.cz
• Severní cesta (.gpx soubor)

• Sudetská cesta u Bílé Vody

• Hory vděčnosti letem světem - stručná verze této reportáže

Související odkazy:

• Krušnohorský kvérunk
• Stezka Českem - webové stránky
• Stezka Českem - FCB skupina
• Čeněk Folk
• Krkonoše Crossing
• Poustevna v Teplicích nad Metují
• Sdružení Neratov
• Menteatrál
• Židle od Evy Henychové
• Orlice od Zuzany Navarové
• Setkávání Travná
• Unita Bílá Voda
• Bílá Voda Kateřiny Tučkové
• Muzeum Bílá Voda

Tipy na vybavení:

• Nalehko
• Pod 7 kilo
• Ultraviktorka
• Adventure Menu
• Moonfood

Dálkové a poutní cesty:

• Stezka Českem (Martin Úbl) s podporou KČT
• Stezka Českem - FCB skupina
• Stezka Československem
• Česko-polská Hřebenovka
• Via Czechia (Jan Hocek)
• Skokovská stezka (Žlutice - Skoky - Toužim - Teplá)
• Via porta (Volkenroda - Maria Loreto - Waldsassen)
• Poutní ultramaraton Via porta
• Cyrilometodějská stezka (Putujeme bez hranic)
• Husova cesta (Praha - Kostnice)
• Zlatá stezka (Český les a Šumava)
• České svatojakubské cesty (Utreia)
• Svatojakubská cesta na Jižní Moravě
• Cesta Česka (Blaník - Říp)
• Vintířova stezka (Šumava - Jižní Čechy)
• Poutní trasy (Církevní turistika)
• Putování za kořeny (spolek Sv. Ludmila)
• Přechod karpatského oblouku (svetoutdooru.cz)
• Carpathian Thru-hikes
• Karpatský oblúk z Rumunska do Bratislavy
• Rumunské hory
• PCT, Camino a další dálkové trasy ve světě

Pro inspiraci:

• Miloslav Nevrlý: Karpatské hry (knihynahory.cz)
• Carpathian Games
• Miloslav Nevrlý: Kniha o Jizerských horách
• Miloslav Nevrlý: Karpatské hry (audio .mp3 na Radioteka.cz)
• Karpatské hry - rozhovor s Miloslavem Nevrlým (Radio Wave)
• Marek Orko Vácha o Karpatských hrách
• Náčelník - rozhovor Aleše Palána a Miloslavem Nevrlým
• Čtyřhranné zápisky (Markéta Dobešová alias Čtyřhranka)
• S Markétou Dobešovou o dálkových přechodech
• Viktorčina cesta tam (ultraviktorka.cz)
• Viktorka Hlaváčová: Hory a nekonečno
• Ladislav Zibura a jeho pěškopisy
• Rozhovor Lucie Výborné s Ladislavem Ziburou
• Martin Úbl a Stezka Českem
• Tomáš Lachman: Kolem Česka za 66 dní
• Miloš Škorpil: Šťastný životaběh
• Putování, poutnictví a poutníci
• Doprovázená pouť s Tomášem Gavlasem (putovat.cz)
• Tomáš Gavlas: Pouť je cesta k znovuzrození (DVTV)
• Tomáš Gavlas: Pouť jako transformace osobnosti (flowee.cz)
• Ukázka z knihy Karlaz: Cesta člověka (proboha.cz)
• Karlaz: Web Tomáše Gavlase (karlaz.cz)
• Magazín pro poutníky a moderní poutnictví (poutnictvi.cz)
• Film Divočina (Wild, 2014) - Pacific Crest Trail
• Film Pouť (The Way, 2010) - Camino de Santiago

Trekové multikešky:

• Krušnohorský kvérunk
• Zlatá stezka Českého ráje
• Krkonoše Crossing
• Orlické hory
• Rychlebská divočina
• Šumavskými hvozdy
• Hrebenom Nízkych Tatier
• München - Venedig
• Haute Route des Pyrenees

Deset immunity boosters:

• Sport
• Spánek
• Strava
• Studená sprcha
• Snížení stresu
• Sex
• Sluníčko
• Sauna
• Sociální kontakty
• SMYSL ŽIVOTA