Co jsem prožíval při četbě románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda po svém třítýdenním putování po našich severních horách z Jiřetína pod Jedlovou do Bílé Vody?
Kateřina Tučková: Bílá Voda
Nakladatelství Host
Brno 2022
686 stran
V ilustrované, brožované, e-book, mp3 i CD verzi k dostání např. ZDE, ukázka překladu do angličtiny ZDE.
Bolestná vděčnost a křehká naděje
Nad knihou Kateřiny Tučkové Bílá voda
Uspávající nuda svádějící mě k přeskakování stránek i nesnesitelná zvědavost pokoušející mě otočit rovnou na stránku poslední. Téměř fyzická žaludeční nevolnost z drastického líčení nelidskosti totalitního režimu či zvrácenosti některých církevních struktur i pocit hluboké vděčnosti za sílu života a naděje navzdory obojímu. Hluboké zděšení nad tím, jak některé odpudivé rysy románové církve nejednou vnímám jako zrcadlo církve dnešní i veliká radost z toho, že právě v té dnešní církvi mohu potkávat lidi, kteří neztratili naději.
Takhle rozporuplné emoce jsem v sobě objevoval během pár dní strávených s románem Bílá voda Kateřiny Tučkové. Pár dní, které jsem si dopřál jako klidné doznění svého třítýdenního putování po našich severních horách (srov. Hory vděčnosti aneb Severní cestou, část IX), které končilo právě v Bílé Vodě, tedy lokalitě, do které je tento román zasazený.
O románu jsem věděl i z dřívějška, měl jsem jej dokonce stažený ve svém mobilu jako e-knihu, ale jeho délka mě od četby zatím odrazovala. Co mě naopak k četbě paradoxně povzbuzovalo, byly rozporuplné reakce na tento román, se kterými jsem se setkal jak v církevním, tak v necírkevním prostředí. Ale teprve osobní návštěva Bílé Vody, kdy jsem se mohl pomalu projít jak po hřbitovu, kde je pochováno asi 750 řeholních sester, tak prohlédnout expozici muzea, kde je celý příběh internace, izolace a pokusu o integraci řeholnic v Bílé Vodě velmi živě prezentován, mě dokopala k vlastní četbě.
S tou jsem začal na svém mobilu hned ve vlaku na zpáteční cestě a pokračoval pak od v knize vypůjčené od sestry Iris po svém příjezdu domů. Bílá Voda mě tak doprovázela po celý zbytek dovolené, kterou jsem ještě měl a ve které jsem ve své „poustevně“ relaxoval po třítýdenním treku.
Když jsem knihu po přečtení zavřel, pocity, které jsem v sobě měl, byly velmi podobné pocitům, které se ve mně hlásily o slovo, když jsem po třech týdnech doputoval do Bílé Vody: Na jedné straně úleva, že ty náročné kopce jsou už za mnou, na druhé straně ale velká vděčnost, že jsem po nich mohl lézt a objevovat v sobě i kolem sebe „věci staré i nové“. Při četbě knihy jsem si např. připomněl spoustu známých postav a událostí, ale také mě to donutilo si některé věci, které tam byly jen naznačené, nebo jsem si nebyl jistý, kde je hranice mezi historií a fikcí, vygooglovat a osvěžit či doplnit si své historické znalosti.
Během četby mě také začala zajímat samotná autorka románu, protože jsem si během četby říkal, že tohle může napsat jenom někdo, kdo má v těchto tématech nějakou intenzivní osobní zkušenost. A tak jsem si něco o životě, názorech a duchovním hledání autorky opět vygoogloval. A řeknu vám, že její osobní životní příběh je opravdu zajímavý.
Ale to hlavní, co si z těchto dní ztišení s Bílou Vodou odnáším, nejsou historické souvislosti či vhledy do života autorky. Tím nejdůležitějším je něco z toho, co jsem už částečně naznačil v úvodním odstavci při výčtu svých pocitů, které četbu doprovázely. Uznávám, že to velmi pravděpodobně bylo částečně způsobené i hlavním refrénem mé třítýdenní pouti, kterým byla vděčnost. Ale při četbě Bílé Vody jako by se tato vděčnost usazovala v hlubších vrstvách nejen mého osobního příběhu, ale i v širším příběhu české, moravské, polské… i celosvětové církve. Bolestná vděčnost a křehká naděje, které mě zaplavily podobně jako při závěrečných záběrech polského filmu Klér. Vděčnost z přijetí skutečnosti, že (jak v závěru knihy zazní skrze hlas sestry Evaristy v Lenině srdci) „někdy musí něco zemřít, aby se mohlo něco nového narodit“…
sobota 12. 8. 2023
Petr Hruška
Závěrečné zastavení na Sudetské cestě u Bílé Vody
Pár odkazů k prozkoumání:
- Různé reakce na román Bílá Voda v necírkevním prostředí sahající od nadšené chvály nového „stoprocentního“ výkonu známé spisovatelky (Radim Kopáč) až po drsnou kritiku příliš rozsáhlé popisnosti, nezvládání kvalitních literárních postupů, okaté předvídatelnosti, malé hloubky a přílišné rozředěnosti (Petr A. Bílek)
- Reakce v církevním prostředí byly v podobném rozsahu: od konstatování, že jde o „výjimečný literární zážitek“, ve kterém nás čeká „klasický tučkovský vypravěčský um“, a že tudíž že jde o knihu, kterou je „radost číst“ (Monika Floreková) přes hledání - a nalézání - různých zajímavých historických, spirituálních či literárních souvislostí (Hana Farná - pozor na dějové spoilery!) až po konstatování, že tento „hutný koktejl senzací na pokraji uvěřitelnosti“ se příliš soustředí na téma kněžství žen, který se spíše než „bělovodské obdobě Jména růže“ podobá „poněkud těžkopádnější Šifře mistra Leonarda v tuzemské verzi a s feministickým přesahem“ (Alena Scheinostová; podobně také Stanislav Balík).
- Nečernobílé, komplexnější pohledy na román Bílá voda i další autorčinu tvorbu jsou pak prezentovány např. v moc zajímavém rozhovoru s literárními publicisty a kritiky Kateřinou Čopjakovou a Petrem Nagym na ČT (viz ZDE), případně na konferenci pořádané KTF UK nazvané Fenomén Bílá Voda - kontexty (VIDEOZÁZNAM), včetně připravované monografie pod stejným názvem.
- O životním příběhu, postojích a názorech autorky nejen Bílé Vody, ale také Vyhnání Gerty Schnirch či Žítkovských bohyní, lze najít zajímavé věci např. v rozhovoru s ní v Deníku N, Interview ČT 24, na Heroine.cz či souhrnně na Christnetu (srov. také její vlastní web či facebook). Ve zmíněním rozhovoru v Deníku N mě např. zaujalo: „Rok jsem chodila na přípravy, ale těsně před biřmováním jsem od něj ustoupila. Necítila jsem se patřičně, a to i kvůli skutečnosti, že jsem před sebou, to znamená u oltáře, vídala jen samé muže. Měla jsem dojem, že ženám je vyhrazeno být pouze pasivně naslouchajícím, přikyvujícím davem v lavicích, což ve mně evokovalo pocity bezvýznamnosti a bezmoci. A v takové situaci jsem pochopitelně nechtěla setrvávat. Katolická církev by tu měla být pro všechny, měla by poskytovat bezpečnou náruč všem. Ale já jsem se v ní paradoxně cítila spíš ohrožená. Vydaná všanc rozhodnutím, která o mně mohou vynášet jiní, mezi nimiž nebude nikdo, kdo by reprezentoval mě – ženu jednadvacátého století. Tak jsem se stáhla, nemohla jsem přistoupit k biřmování. Myslím, že na to musí narážet i jiné konvertitky.“
- Ze staronových historických souvislostí pro mě byly zajímavé např. informace o matce, řeholnici a mystičce Vilemíně Milánské (či Blaženě Přemyslovně), údajné sestře sv. Anežky České, která byla stíhána inkvizicí. Musel jsem si doplnit i své znalosti o biskupovi Felixovi Maria Davídkovi, o tzv. Kobeřickém synodu a následném rozdělení moravské podzemní církve, o historii církevní (ne)recepce tajně vysvěcených kněží a biskupů u nás po r. 1989 (viz např. rozhovor Marie Kolářové s pracovnicí Ústavu pro studium totalitních režimů Evou Vybíralovou), případně o biskupovi Dušanu Špinerovi (Wikipédia, Getsemany). Pro základní orientaci poslouží „Poznámka k historickým reáliím“ připojená na závěr knihy (str. 681 – 683). Vůbec vztah mezi inspirací v reální historické situaci a románovou fikcí je něčím, co stojí za reflexi (viz např. rozhovor s pracovnicí ÚSTRu Evy Vybíralové s autorkou románu).
Další postřehy a reakce:
Ivana Čamková:
Dlouhodobý efekt té knihy u mě je podobný jako ten okamžitý u Tebe. Vzbudila, nebo prohloubila zájem, dohledávala jsem souvislosti, oddělovala pravdu od fikce. Hledala jsem v příspěvcích svůj bezprostřední dojem po dočtení, tady je:
"Bílá Voda, dočetla jsem. To je kniha, radost číst! A bolest taky, zvlášť pokud je čtenář žena a katolička.
Po celou dobu jsem se cítila znovu jako malá holka, která na Štědrý den bere z krabice jednu figurku z Betlému za druhou. Nejdřív jsem je musela otočit na líc, pochopit, kdo to je a proč nese to, co nese, a pak jsem je umístila na horní desku klavíru, kam jsem celou scenérii pečlivě skládala. Někdy jsem nějakou postavu ještě na poslední chvíli přesunula, aby celý příběh ve všech souvislostech seděl - a pak se dívala... Tak to bylo.
Dokonale poskládáná mozaika pohledů, příběhů jednotlivých postav, historických faktů a fikce. Je silné procházet tu cestu času od padesátých let až k nám a uvědomovat si, co vše se mísilo a kvasilo v české katolické církvi. A pak si i dohledat informace...
Uprostřed toho se Kateřina Tučková hluboce dotýká pravdy, která je na dně příběhů. S jejími postavami je možné být tak nablízko, že cítíme vlastní rány, vlastní zázraky a uzdravení, vlastní boje a bezmoci, a kus společné naděje. Tak trochu si uvědomit, kde na té cestě k Betlému jsem a co nesu. Jaké je evangelium podle Ivany..."
Monika Šatavová:
s dovolením zde přidávám svůj dosti disentní názor. od prvních stran mne hněvala špatná editorská práce (kvetoucí růže v květnu, koše malin v červnu, automatická pračka v roce 1968.....), hněvalo mne, že všechny postavy bez ohledu na věk a dobu a společenské postavení mluví jedním stylem, že čtyřicetiletá žena se chová a mluví jako šestnáctiletá puberťačka, že se ve všech osobních příbězích tlačí strašlivě na pilu, že je v nich příliš mnoho náhod, že úřední dokumenty nejsou psány dobovým ptydepe a že se ze závažného kusu naší historie (i mé vlastní) vyrábí pouťový barvotisk. knihu jsem několikrát v průběhu čtení chtěla vymrštit, a dočítala jsem ji v zuřivosti, jenom, abych věděla, jak to "dopadne". ale vím, že jsem s tímto názorem osamocena, jenom ho zde přidávám do palety....
Josef Bartoň:
Knihu považuji za špatnou - z hlediska literárně-estetického, tedy za špatnou beletrii. Je plná stylistických klišé,placatých postav, až příliš hlasitě "šustí papírem". Je prostě "špatně napsaná". Na rozdíl od V8s jsem přečetl jen asi 60 stran, pak už jsem neměl sílu, tak jsem to jen prolistoval, abych si ověřil, jestli to v dalších partiích nebude lepší.
Sázka na "neotřelé téma" prostě automaticky neznamená přátelství Múz 
Mimochodem - velice podobné pocity jsem zažíval u knih Jana Nováka ( toho, co napsal "Zatím dobrý" o mašínovské skupině, nesnáší Kunderu a tipuju, že si o sobě asi myslí , že je tak zhruba druhý Škvorecký 
)
Magdalena Martinovská:
Myslím si, že kniha asi přitáhla pozornost k zajimavěmu tématu, ale je literárně hodně špatná, příběh je nevěrohodný, působí vymyšleně, někdy postavy mluví jako by četly propagační leták, neustálé oddalování prozrazení, co vlastně hrdinka provedla, je průhlednà technika, jak udržet pozornost. Zajímavé pro mne byly některé historické věci- projev ministra, informace o způsobech jednání s internivanými řeholnicemi a pod. Kateřina Tučková je mi sympatická kvůli Gerte Schnirch, a kvuli tomu co dělá, ale tahle kniha se jí podle mne moc nepovedla.
A ještě k hlavnímu tématu knihy: nedokážu v sobě vykřesat ani trochu upřimného rozhořčení, že v katolické církvi nemůžu být farářkou. Přijde mi to jako trochu historická záležitost, ale nějak mi to nepřijde tak důležité, když tuto možnost mám ve více evangelických církvích. Ženy s nadáním vést vice lidí, vice mluvit, hlásat, psát, ale treba i společmě pečovat, založily třeba různá spolecenstvi. Je dobré, že jsou v poslední době snahy v církvi posílit hlas žen. Ale myslím, že ty odložené řeholnice, které v Bílé Vodě pečovaly o druhé, byly v něčem "vepředu" - ve smyslu, "kdo z vás chce být první, ať je poslední", a kdo chce být vpředu, ať je služebníkem všech.
|
Moje glosa k předchozímu komentáři: Na tím hlavním tématem, svěcení žen na presbyterky (lidově na kněze) v katolické církvi jsem také hodně v souvislosti s Bílou Vodou přemýšlel. Ale protože by to vyžadovalo spíš teologický traktát, než příspěvek na blogu, úmyslně jsem se mu vyhnul. Osobně si myslím, že tehdejší (a často někde ještě i dnešní) soustředění se na "právo" na svěcení žen je svým způsobem určitým projevem klerikalismu. Myslím, že dnešní církevní praxe (a částečně i oficiální katolická teologie) musí především ještě pokročit v prohloubení témat církve jako Božího lidu, všeobecného / královského kněžství všech věřících a ministeriálního charakteru celé církve. Teprve uvnitř tohoto obnoveného vnímání církve pak bude možné dát prostor i mnohem členitějšímu pojetí svátostného kněžství, které se pak bude samozřejmě týkat i žen... To ale jen, když jste to nadhodila, jinak, jak říkám, to je debata pro jiná fóra, než je toto... |
Martin Fojtíček:
... já jsem to zhltal. Recenze jsem četl předtím, ale nejsem takovej fajnšmekr, že by mě ty nedostatky odkláněly od čtení. Znal jsem to místo, tak už jenom proto, že ho někdo obydlel nějak zajímavými postavami, pro mě byl důvod to číst. A pak jsem při čtení v menším zažil to, co u Foucaultova kyvadla, že jsem na první dobrou někdy neuměl rozlišit historické reálie a fikci (třeba s tím poutním místem nad Dobrou Vodou), a to mě bavilo. A z většiny pro mě byly ty příběhy církevních lidí v knížce míň barvotiskový, než jaký - mám pocit - servíruje církevní mainstream. Prostě podle mě "na Česko dobrý"! A pro mě až moc dobrý!
Lukáš Kopecký:
První komentář - měl jsem chuť si knihu přečíst, ale zatím mě loni na konci roku odradila tahle recenze: Stanislav Balík: Tučkové bělovodská Šifra mistra Leonarda? (casopiskontexty.cz)
Komentář druhý - na jaře proběhl na KTF tahle konference věnující se širším souvislostem: Fenomén Bílá Voda: kontexty, je k dispozici videozáznam. Chystá se z ní sborník na příští rok, kam chci také přispět portrétem generální představené sester de Notre Dame Marie Vlasty Ptákové, rodačky z Lub u Klatov! Která se mimochodem pohřben přímo na hřbitově v Javorníku, minulý týden jsem si fotil tamní místo posledního odpočinku...
