Sudetská cesta u Bílé Vody

Sudetská cesta

Stezka obsahově navazuje na 14 zastavení křížové cesty a na události, které poznamenaly Sudetskou krajinu po odsunu Sudetských Němců. Z událostí křížové cesty čerpá jejich nadčasové sdělení a poselství. Poslední cesta Ježíše Krista není jen výpovědí o jeho osobní cestě, ale může být inspirací, zamyšlením pro jakéhokoliv (i nevěřícího) člověka. Situace, které Ježíš prožil, můžeme chápat jako archetypální, jako jakýsi "návod", jak se postavit náročné životní situaci. Kde hledat naději, lásku, důvod pokračovat. A stejně tak události, které doprovázely vysídlování Němců ze Sudetské krajiny, nejsou jen jejich soukromou vzpomínkou či traumatem. Lze v nich číst a hledat univerzálnější obraz spojení mezi člověkem a krajinou, člověkem a domovem, člověkem a Bohem. Zvláště pokud Boha chápeme jako nikdy nekončící proces ptaní se po smyslu života. Stezka proto zobrazuje cestu vysídlování velmi symbolicky. Jejím hlavním motivem je profil Tváře. Tvář nese význam jak původně biblický (Ježíš a jeho setkání s matkou, Veronikou, Šimonem, plačícími ženami...), tak i archetyp přenesený na "jakéhokoliv" člověka - lidstvo. Zároveň je uchopována jako reliéf - jako horizont krajiny, která je živá.

Židovský filosof Emmanuel Lévinas přemýšlí o Bohu tak, že skutečný živý kontakt s ním, můžeme mít jen skrz Tvář druhého člověka. Že to není setkání s něčím nehmotným, smyšleným nebo vymodelovaným dlouhým přemýšlením, modlitbami či meditacemi. Že je to spíše každodennost, kdy jsme schopni ve Tváři druhého zahlédnout, že k nám přichází, mluví, prosí o pozornost Bůh. Proto na této stezce lze uvidět Tvář nikoliv jen jako běžný profil, ale jako něco posvátného, jako setkání Člověka s Člověkem, i jako setkání Člověka s Krajinou, skrze které tiše a nenápadně promlouvá Bůh. Co se děje s člověkem, které je nucený opustit svůj domov, své horizonty a co se děje s krajinou? Možná jsou to naprosto dokonalá zrcadla, která v sobě navzájem odráží rozpad uvnitř člověka i rozpad krajiny vnější. Lze předpokládat, že dokud se nezahojí rány, které prožil člověk, nezahojí se ani jizvy v krajině. Tak jako Ježíšův příběh končí zmrtvýchvstáním a novou nadějí, tak i tato stezka by chtěla přispět k procesu léčby, k přijetí toho, co se stalo i ke svobodnému vykročení dále k životu novému.

Text: Autorka kachlí Zdenka Morávková