Hory vděčnosti letem světem

Aneb stručná verze pokusu o vylíčení toho, co jsem na své vnitřní cestě prožíval při svém třítýdenním treku Severní cestou...

Informace – reformace – transformace… Že vám tahle tři slova zní v souvislosti s pěší poutí nějak moc technicizoidně? Mně taky. Ale nemůžu si pomoct, při svých letošních 376 km na cestě jsem právě tohle prožíval.

Už když jsem se na Severní cestu (agas.cz/severnicesta) připravoval, říkal jsem si, že bych na ní rád strávil víc dní než minule na Krušnohorském kvérunku (agas.cz/kverunk). Tušil jsem, že ty dva týdny, které jsem strávil na cestě před čtyřmi lety, jsou tak akorát na rozkoukání se a že nějaká hlubší proměna má šanci začít až později. Až po chvílích, kdy se vám chce skončit a vrátit se domů. Abych to tedy nezabalil při prvním puchýři, představil jsem si Bílou Vodu jako jeden z možných cílových bodů. Zároveň jsem ale také tušil, že je pro mě důležité, abych byl v dosažení své představy o cíli pouti dostatečně svobodný.

A tak když jsem po třech týdnech sešel z Rychlebských hor do Bílé Vody, s velkou vděčností jsem vnímal, že toho bylo právě tak akorát, aby se stačila rozvinout celá dynamika určité hlubší proměny. Dynamika, kterou jsem si pro sebe nazval informace – reformace – transformace:

  • Prvních devět dní putování z Lužických hor přes Ještědsko-kozákovský hřbet a Jizerské hory až do sestupu z Krkonoš jsem do sebe nasával především nové a nové informace. Informace o cestě, informace o sobě a své (ne)kondici, informace o možnostech, kudy jít dál.
  • Ve zvláštním zmatku způsobeném zhuntováním si kolene v Broumovských stěnách a s tím spojenými pochybnostmi, jestli jsem schopen pokračovat, v zoufalém shánění nové karimatky, protože jsem nemohl najít, kde mi uchází má nafukovací a ve všech těch s tím souvisejících přejezdech autem a vlakem jsem pak zpětně vnímal, že se mi na cestě pomalu otevíral prostor pro hlubší reformaci mých vnitřních nastavení, mých představ o cestě, mých plánů či snů.
  • Teprve od třetího týdne, když jsem začal vnímat, že to mé koleno přeci jen, při přechodu Orlických hor a pak především v Rychlebkách, jsem prožíval velmi silný a pokojný čas a prostor pro hlubší transformaci. Pro hlubší proměnu, která již nebyla tolik zatížena vnějšími ani vnitřními boji dní předchozích, ale děla se kdesi pod povrchem, v nové klidné vytrvalosti.

V každém případě už teď vím, že mi Severní cesta přinesla skutečné hory vděčnosti:

TADY A TEĎ: Prvních pětačtyřicet kilometrů Lužickými horami pro mě bylo sice fyzicky nečekaně náročných, ale nádherně pokojných a uklidňujících. Cestou jsem nepotkával téměř nikoho. Mohl jsem tak za sebe nechat pomalu odplývat všechen stres, starosti a temnoty posledního roku. Na mysl mi při tom přicházely verše Martina Jirouse "Je oheň v srdci temnoty? Jsi v temnotě to, Bože, ty?" A zároveň jsem se s každým novým krokem ujišťovat, že právě teď a právě tady se děje můj život. Ne včera, ne zítra. A ti milí lidé, které jsem na své cestě potkal, tomuto spočinutí v "tady a teď" vůbec nebránili. Ba naopak. Byl jsem za vše moc vděčný.

POHLED ZPĚT: Nevím, jestli to bylo přechodem do nového (mezi)pohoří, Ještědsko-kozákovského hřbetu, nebo předchozím lužickým zklidněním, ale následující tři dny se mi při chůzi opakovaně a intenzivně objevovala různá pracovní témata týkající se rozvoje či proměny pastorační služby v naší církvi. Rozhodl jsem se nebránit se jim, ale nechal jsem je spíše jen tak objevovat a zase mizet, než abych se jimi zabýval dopodrobna. Ale i tak (či možná právě proto) tento čas zasahující ještě další dva dny v Jizerkách, pro mě byl časem vděčnosti za možnosti, které jsem měl, a za lidi, kteří mě doprovázeli při objevování způsobu vnímání církve a pastorace už od mých křesťanských počátků, způsobu, který je tak podobný tomu, co dnes papež František hlásá z míst „nejvyšších“…

SOUPUTNICTVÍ: Další tři „krkonošské“ dny byly dny pro mne velmi náročné nejen fyzicky, ale i množstvím interakcí s okolím, s kolemjdoucími, s nádhernými výhledy i s bohatým vnitřním světem jednoho moc zajímavého souputníka, který se ke mně připojil na hřebeni a se kterým jsme pak společně strávili den a noc. Ale zároveň to byly dny, kdy jsem prožíval velkou vděčnost, že při vší náročnosti světa, ve kterém žiji, mám lidi, se kterými mohu tímto světem putovat společně. A to jak s těmi nejbližšími, tak s těmi, se kterými se teprve oťukáváme a zvědavě vnímáme radikální jinakost jejich světů. Jsem fakt rád, že v takovémto světě žiju. Jsem fakt vděčný, že jím putujeme společně. 

SVOBODA: I ten již zmíněný čas zmatku, krize a rozhodování, jestli pokračovat, prožitý v turistické ubytovně v Náchodě, byl nakonec něčím, v čem jsem objevil další vrstvu téhle vděčnosti. Byla to vděčnost, které se nic z tohoto všeho nijak příliš nedotýkalo a která trvala navzdory tomu všemu. Vděčnost, že tady ležím na posteli a mohu se rozhodnout, jak či jestli vůbec dál. Vděčnost, že i uprostřed téhle nejistoty nejsem sám a že existují lidé, kteří si všimnou člověka v nouzi a nabídnou pomoc, jídlo, ba i střechu nad hlavou. Vděčnost za to, že i když zítra svoji pouť ukončím, nic strašného se nestane a já si z ní odnesu skvělé věci.

PLYNUTÍ: A tyto „hory vděčnosti“ se pak, když jsem se rozhodl pokračovat do Orlických hor, postupně prohlubovaly. Šel jsem dál s vděčností za tiché šumění lesa i řeky. S vděčností za lidi, kteří uprostřed této pustiny nechávají rozkvést takové komunity, jaké jsou kolem Neratova či Vrchní Orlice. A také s vděčností za těch 40 let od chvíle, kdy jsem v třiaosmdesátém zaslechl volání na cestu kněžské služby. Na těch dlouhých orlických cestách jsem si postupně připomínal jednotlivé její etapy a srdcem mi procházeli jednotliví lidé, se kterými jsem mohl ten který čas společně putovat. Šel jsem vděčností za plynutí života, takového, jaký je, i jaký byl. 

PŘEKVAPENÍ: Králický Sněžník a Rychlebské hory pro mě pak byly horami plnými překvapení. Svojí výškovou náročností, svojí drsností, svojí nevyzpytatelností a krásnou divokostí. Ale také setkáními s milými lidmi, mariánským poutním místem, historií křesťanského setkávání za totality i historií předrevolučních česko-polských vztahů. Při závěrečné klidné procházce po Sudetské cestě (agas.cz/sudetskacesta) k Hauerově kapli mi v mysli vystávaly krajiny a tváře mé životní i té právě končící Severní cesty. A postupně se slévaly s tvářemi a krajinami dalších a dalších lidí. Vyhnaných. Na útěku. Bloudících. Putujících. Cestujících. Hledajících nové společné cesty onou podivnou postcovidovou, polarizovanou, válečnou krajinou dneška.

DOMOV: A nakonec, jednadvacátý den mé Severní cesty, když jsem se cestou zpátky do Plzně na den zastavil za svými přáteli z chebské farnosti, kteří byli právě na farní dovolené ve Žďárských vrších, jsem prožíval velkou vděčnost za všechna místa a lidi, kde a mezi kterými jsem na čas mohl být doma. Za místa, kde jsem vyrůstal i kde jsem studoval, za farnosti, kde jsem působil, za přátelství, která mi na téhle cestě byla darována. Za propuštění i požehnání na další cestu, které jsem ze všech těchto svých domovů dostal. Za zkušenost života, ve kterém je domov něčím hlubším než všechna tato konkrétní místa. Za domov, jehož jsou ale všechna tato místa a všechny tyto vztahy reálným znamením.

POHLED DOPŘEDU: Co toto vše ale se mnou udělá a co to pro můj život, mé vztahy a mé povolání přinese ve dnech následujících, to se teprve musí ukázat. Ale těším se na to.

Tohle všechno se mi tak trochu zatím zmateně honilo hlavou, když jsem se po návratu pokoušel něco z toho, co jsem prožil, obléci do slov, a pak po týdnu to zkrátit pro normálního čtenáře na čitelnou délku. Čtenáře vytrvalé odkazuji na agas.cz/severnicesta

13. 8. 2023
Petr Hruška

PS: Stádia vývoje poutníka podle Čtyřhranky

Nedá mi to, abych jako "PS" nepřipojil postřehy, které mě před časem oslovily z blogu Markéty Dobešové (Čtyřhranky), která se ve svém vyprávění ze svého treku po Svatoolafské cestě krásně popsala stádia vývoje poutníka, která - do větší holoubky, poetičtěji a podrobněji - ilustrují to, co jsem měl na mysli oněmi třemi fázemi putování: informace - reformace - transformace.

První stádium: Zúčtování

První dny Cesty. Ještě pořád se v myšlenkách vracíš ke svým rozehraným bitvám všedního života. Hádáš se s úřednicí na poště, rozčiluješ se nad zpožděným vlakem, řešíš problémy, před nimiž jsi utekl právě sem. Slyšíš hlasy z práce... kolegové... služba... odbory... frekvence... pořád ti argumentují a ty s nimi vedeš dlouhé, nikamnevedoucí polemiky.

Také vzpomínáš. Na sliby, které jsi nedodržel, na příležitosti, které jsi promeškal, na lidi, kteří tě opustili, i na ty, které jsi opustil ty.

Ale s přibývající vzdáleností vzpomínky slábnou a hlasy se ztišují, slyšíš jen zvuk větru a pravidelný dusot svých kroků. Znáš to, už jsi to zažil. Víš, že postupně ze všeho zůstane jen obraz Cesty v její přítomnosti, vzpomínky se smíchají a rozplynou do neurčitosti. Cesta ti rozostřuje minulost a zpochybňuje její důležitost.

A ty víš, že přesně tohle chceš. Utéct sám před sebou, zbýt se tíhy všednodennosti a nemyslet na nic. Vychodit si mozek. Aby ses pak mohl vrátit a začít na bílém listě s čistou, jasnou hlavou.

Neznám lepší způsob, jak se vším zúčtovat, než vydat se na Cestu.

Druhé stádium: Zvykání

Pak přijde druhé stadium, čas zvykání. Pořád přepočítáváš kilometry, nevidíš konce. Víš, že se musíš ukáznit, podvolit se vnitřní disciplíně, ale nemůžeš přestat myslet na celou tu šílenou vzdálenost, co máš před sebou, cíl se ti zdá příliš nedosažitelný. Kolik jsem ušel? Kolik zbývá? Je to hodně nebo málo? Ať počítáš jak počítáš, čísla jsou stále stejně krutá.

A všechno tě tlačí. Boty, batoh, čas, především ale tvoje vlastní hlava, dosud plná obav a otázek. Nedaří se ti najít v sobě klid, pořád hledáš, jak před Cestou utéct. Co to tady vzít zkratkou? Nebo se svézt kousek stopem? Vždyť kdo by to poznal? Jen kdyby mi tak někdo zastavil...

A pak přestaneš na chvíli počítat a hle - tu je pěkná mez. Sedneš si na ni, sleduješ motýla, jak spěchá po upolínech, hltáš vodu z dlaní a slunko tě hřeje do týla. Díváš se kolem sebe a máš ten svět rád. Vždyť kam bys utíkal? Nesnil jsi o přesně o tomhle celý ten čas, co jsi mřel v práci?

Třetí stádium: Vzdor

Třetím stadiem poutníka je vzdor.

Přijde čas, kdy budeš bojovat se vším. Se zimou, s příkrými kopci, bolestmi nebo nemocí. Ráno se probudíš a nebudeš schopen se postavit na nohy, nebo budeš stát na holém hřebeni a bude tě ze všech stran mlátit vichr a ledový déšť. Myslíš si, že bojuješ s Tím nahoře. Prosíš ho, křičíš na něj, hrozíš mu pěstí a domlouváš mu. Ale ve skutečnosti bojuješ sám se sebou. Všechno je proti tobě, cítíš, jak slábneš na mysli, ale za nic na světě se nehodláš vzdát. Došel jsi příliš daleko a obětoval nemálo na to, abys to teď zabalil.

Nevíš, jestli se z toho srabu dostaneš. Víš jenom, že musíš jít. A toto jít si do zblbnutí opakuješ, když se s horečnatou hlavou a průsvitnou tváří rveš do obludného kopce, a jít si silou vtloukáš do hlavy ve strachu, že na toto slovo, nejdůležitější ze všech, zapomeneš.

Ty víš, že žádná bouře netrvá věčně. Jednou to musí skončit, vykřešeš se z toho a možná přijde i mír. A právě ta myšlenka na konec války, naděje, že zase přijdou dny bezmyšlenkovité, plynoucí hladce a nehlučně, to vědomí usmíření ti dává sílu, aby ses nezastavil.

Čtvrté stádium: Klid

Čtvrté stadium vývoje poutníka je klid.

V tuto chvíli jsi již hotovým poutníkem. Už dávno sis na Cestu zvykl a přijal její režim. Nespěcháš, nepolykáš kilometry, ba dokonce trochu lituješ, že jsi na začátku tak hnal. Pochybnosti, které tě na začátku sžíraly k panice, se zmírnily a upozadily. Už víš, že tam dojdeš. Jistě, ještě se ti může ledacos přihodit, ale ty tak nějak tušíš, že tím nejhorším už sis prošel. Bouři jsi ustál a neprohrál. Jdeš dál.

Taky už se zbytečně nebojíš. Nečteš denní kapitoly v průvodci s obavami, že to nezvládneš, že neujdeš předepsanou porci kilometrů nebo nevyjdeš převýšení. Pochopil jsi, že za tvým úspěchem nestojí svaly ale hlava, a naučil ses ji ovládat. Zároveň však s opadnutím strachu neztrácíš pokoru. Ba co víc - teď jí máš mnohem víc, protože už jsi poznal, jakou moc mají síly, které proti tobě stojí, a takticky si je nechceš znepřátelit pýchou.

Tvůj život se značně změnil. Starosti, které jsi denně řešil v civilu, jsou ti teď úplně cizí. Tvoje práce, rodina, hypotéka, jsou někde daleko, a běh věcí okolo nich nemůžeš nijak ovlivnit. Vše se nyní smrsklo jen do tří úkolů, které musíš každý den splnit: dojít o kus dál, získat něco k jídlu a najít místo na spaní. A tyto tři elementární činnosti - jít, jíst a spát - jsou nyní vším, co jako poutník ke svému životu potřebuješ.

A tak procházíš světem, svobodně a prost těžkých myšlenek, čteš krajinu a jsi šťastný tam, kde jsi.

Čtvrté stadium poutnictví je mým nejoblíbenějším.

Páté stádium: Vracení

Páté stadium je Vracení.

Pomalu ale jistě se smiřuješ s koncem, který je nevyhnutelný, vracíš se myšlenkami do svého civilního života, ale vynecháváš z něj nepodstatné věci. Řešíš jak budeš žít dál, bilancuješ, přemýšlíš co Ti to celé dalo a vzalo, atd.

Zjišťuješ, že Tě Cesta nejdříve rozložila na prvočástice, aby tě později znovu poskládala, ale úplně jinak, než jak jsi byl prve.

Je to období paradoxu, kdy docházíš kýženému vítězství, a přesto tě to neučinilo šťastným; je to spíš moment smutku, protože umírá jeden velký sen. 

Markéta Dobešová: Svatoolafská cesta
Citované úryvky najdete ZDE a ZDE
Viz také o vztahu s Bohem "na psí knížku" ZDE

Související odkazy: