Hory vděčnosti letem světem

Hory vděčnosti letem světem

Aneb stručná verze pokusu o vylíčení toho, co jsem na své vnitřní cestě prožíval při svém třítýdenním treku Severní cestou...

• Hory vděčnosti aneb Severní cestou - podrobný report
• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz

Informace – reformace – transformace… Že vám tahle tři slova zní v souvislosti s pěší poutí nějak moc technicizoidně? Mně taky. Ale nemůžu si pomoct, při svých letošních 376 km na cestě jsem právě tohle prožíval.

Už když jsem se na Severní cestu (agas.cz/severnicesta) připravoval, říkal jsem si, že bych na ní rád strávil víc dní než minule na Krušnohorském kvérunku (agas.cz/kverunk). Tušil jsem, že ty dva týdny, které jsem strávil na cestě před čtyřmi lety, jsou tak akorát na rozkoukání se a že nějaká hlubší proměna má šanci začít až později. Až po chvílích, kdy se vám chce skončit a vrátit se domů. Abych to tedy nezabalil při prvním puchýři, představil jsem si Bílou Vodu jako jeden z možných cílových bodů. Zároveň jsem ale také tušil, že je pro mě důležité, abych byl v dosažení své představy o cíli pouti dostatečně svobodný.

A tak když jsem po třech týdnech sešel z Rychlebských hor do Bílé Vody, s velkou vděčností jsem vnímal, že toho bylo právě tak akorát, aby se stačila rozvinout celá dynamika určité hlubší proměny. Dynamika, kterou jsem si pro sebe nazval informace – reformace – transformace:

• Prvních devět dní putování z Lužických hor přes Ještědsko-kozákovský hřbet a Jizerské hory až do sestupu z Krkonoš jsem do sebe nasával především nové a nové informace. Informace o cestě, informace o sobě a své (ne)kondici, informace o možnostech, kudy jít dál.
• Ve zvláštním zmatku způsobeném zhuntováním si kolene v Broumovských stěnách a s tím spojenými pochybnostmi, jestli jsem schopen pokračovat, v zoufalém shánění nové karimatky, protože jsem nemohl najít, kde mi uchází má nafukovací a ve všech těch s tím souvisejících přejezdech autem a vlakem jsem pak zpětně vnímal, že se mi na cestě pomalu otevíral prostor pro hlubší reformaci mých vnitřních nastavení, mých představ o cestě, mých plánů či snů.
• Teprve od třetího týdne, když jsem začal vnímat, že to mé koleno přeci jen, při přechodu Orlických hor a pak především v Rychlebkách, jsem prožíval velmi silný a pokojný čas a prostor pro hlubší transformaci. Pro hlubší proměnu, která již nebyla tolik zatížena vnějšími ani vnitřními boji dní předchozích, ale děla se kdesi pod povrchem, v nové klidné vytrvalosti.

V každém případě už teď vím, že mi Severní cesta přinesla skutečné hory vděčnosti:

TADY A TEĎ: Prvních pětačtyřicet kilometrů Lužickými horami pro mě bylo sice fyzicky nečekaně náročných, ale nádherně pokojných a uklidňujících. Cestou jsem nepotkával téměř nikoho. Mohl jsem tak za sebe nechat pomalu odplývat všechen stres, starosti a temnoty posledního roku. Na mysl mi při tom přicházely verše Martina Jirouse "Je oheň v srdci temnoty? Jsi v temnotě to, Bože, ty?" A zároveň jsem se s každým novým krokem ujišťovat, že právě teď a právě tady se děje můj život. Ne včera, ne zítra. A ti milí lidé, které jsem na své cestě potkal, tomuto spočinutí v "tady a teď" vůbec nebránili. Ba naopak. Byl jsem za vše moc vděčný.

POHLED ZPĚT: Nevím, jestli to bylo přechodem do nového (mezi)pohoří, Ještědsko-kozákovského hřbetu, nebo předchozím lužickým zklidněním, ale následující tři dny se mi při chůzi opakovaně a intenzivně objevovala různá pracovní témata týkající se rozvoje či proměny pastorační služby v naší církvi. Rozhodl jsem se nebránit se jim, ale nechal jsem je spíše jen tak objevovat a zase mizet, než abych se jimi zabýval dopodrobna. Ale i tak (či možná právě proto) tento čas zasahující ještě další dva dny v Jizerkách, pro mě byl časem vděčnosti za možnosti, které jsem měl, a za lidi, kteří mě doprovázeli při objevování způsobu vnímání církve a pastorace už od mých křesťanských počátků, způsobu, který je tak podobný tomu, co dnes papež František hlásá z míst „nejvyšších“…

SOUPUTNICTVÍ: Další tři „krkonošské“ dny byly dny pro mne velmi náročné nejen fyzicky, ale i množstvím interakcí s okolím, s kolemjdoucími, s nádhernými výhledy i s bohatým vnitřním světem jednoho moc zajímavého souputníka, který se ke mně připojil na hřebeni a se kterým jsme pak společně strávili den a noc. Ale zároveň to byly dny, kdy jsem prožíval velkou vděčnost, že při vší náročnosti světa, ve kterém žiji, mám lidi, se kterými mohu tímto světem putovat společně. A to jak s těmi nejbližšími, tak s těmi, se kterými se teprve oťukáváme a zvědavě vnímáme radikální jinakost jejich světů. Jsem fakt rád, že v takovémto světě žiju. Jsem fakt vděčný, že jím putujeme společně. 

SVOBODA: I ten již zmíněný čas zmatku, krize a rozhodování, jestli pokračovat, prožitý v turistické ubytovně v Náchodě, byl nakonec něčím, v čem jsem objevil další vrstvu téhle vděčnosti. Byla to vděčnost, které se nic z tohoto všeho nijak příliš nedotýkalo a která trvala navzdory tomu všemu. Vděčnost, že tady ležím na posteli a mohu se rozhodnout, jak či jestli vůbec dál. Vděčnost, že i uprostřed téhle nejistoty nejsem sám a že existují lidé, kteří si všimnou člověka v nouzi a nabídnou pomoc, jídlo, ba i střechu nad hlavou. Vděčnost za to, že i když zítra svoji pouť ukončím, nic strašného se nestane a já si z ní odnesu skvělé věci.

PLYNUTÍ: A tyto „hory vděčnosti“ se pak, když jsem se rozhodl pokračovat do Orlických hor, postupně prohlubovaly. Šel jsem dál s vděčností za tiché šumění lesa i řeky. S vděčností za lidi, kteří uprostřed této pustiny nechávají rozkvést takové komunity, jaké jsou kolem Neratova či Vrchní Orlice. A také s vděčností za těch 40 let od chvíle, kdy jsem v třiaosmdesátém zaslechl volání na cestu kněžské služby. Na těch dlouhých orlických cestách jsem si postupně připomínal jednotlivé její etapy a srdcem mi procházeli jednotliví lidé, se kterými jsem mohl ten který čas společně putovat. Šel jsem vděčností za plynutí života, takového, jaký je, i jaký byl. 

PŘEKVAPENÍ: Králický Sněžník a Rychlebské hory pro mě pak byly horami plnými překvapení. Svojí výškovou náročností, svojí drsností, svojí nevyzpytatelností a krásnou divokostí. Ale také setkáními s milými lidmi, mariánským poutním místem, historií křesťanského setkávání za totality i historií předrevolučních česko-polských vztahů. Při závěrečné klidné procházce po Sudetské cestě (agas.cz/sudetskacesta) k Hauerově kapli mi v mysli vystávaly krajiny a tváře mé životní i té právě končící Severní cesty. A postupně se slévaly s tvářemi a krajinami dalších a dalších lidí. Vyhnaných. Na útěku. Bloudících. Putujících. Cestujících. Hledajících nové společné cesty onou podivnou postcovidovou, polarizovanou, válečnou krajinou dneška.

DOMOV: A nakonec, jednadvacátý den mé Severní cesty, když jsem se cestou zpátky do Plzně na den zastavil za svými přáteli z chebské farnosti, kteří byli právě na farní dovolené ve Žďárských vrších, jsem prožíval velkou vděčnost za všechna místa a lidi, kde a mezi kterými jsem na čas mohl být doma. Za místa, kde jsem vyrůstal i kde jsem studoval, za farnosti, kde jsem působil, za přátelství, která mi na téhle cestě byla darována. Za propuštění i požehnání na další cestu, které jsem ze všech těchto svých domovů dostal. Za zkušenost života, ve kterém je domov něčím hlubším než všechna tato konkrétní místa. Za domov, jehož jsou ale všechna tato místa a všechny tyto vztahy reálným znamením.

POHLED DOPŘEDU: Co toto vše ale se mnou udělá a co to pro můj život, mé vztahy a mé povolání přinese ve dnech následujících, to se teprve musí ukázat. Ale těším se na to.

Tohle všechno se mi tak trochu zatím zmateně honilo hlavou, když jsem se po návratu pokoušel něco z toho, co jsem prožil, obléci do slov, a pak po týdnu to zkrátit pro normálního čtenáře na čitelnou délku. Čtenáře vytrvalé odkazuji na agas.cz/severnicesta. 

13. 8. 2023
Petr Hruška

PS: Stádia vývoje poutníka podle Čtyřhranky

Nedá mi to, abych jako "PS" nepřipojil postřehy, které mě před časem oslovily z blogu Markéty Dobešové (Čtyřhranky), která se ve svém vyprávění ze svého treku po Svatoolafské cestě krásně popsala stádia vývoje poutníka, která - do větší holoubky, poetičtěji a podrobněji - ilustrují to, co jsem měl na mysli oněmi třemi fázemi putování: informace - reformace - transformace.

Související odkazy:

• Hory vděčnosti aneb Severní cestou - podrobný report
• Fotoalbum Severní cesty na Zonerama
• Alternativní fotoalbum na MyAlbum (malý experiment)
• Trasa Severní cesty na Mapy.cz