Z útrob počítače jsem vytáhl reflexi svých zkušeností ze studia MA in Pastoral Leaderschop na All Hallows College v Dublinu v letech 2001 / 2002 sepsanou 30.4. a 7. 5. 2002. Třeba se někomu ještě i dnes může hodit.

Jak český farář irská studia přežil

Zkušenosti ze studia M.A. in Pastoral Leadership v Dublinu

Když jsem si tak nedávno pročítal všechny ty diskuse, které se na ChristNetu vedou o pražské teologické fakultě, na které jsem měl tu možnost prožít jako bohoslovec její „obnovené“ počátky (1990 – 1994), řekl jsem si, že by možná nebylo od věci podělit se o to, jak se (také) studuje v Irsku. Po několika letech jáhenské a kněžské služby v západočeském pohraničí se našemu biskupovi konečně podařilo přesvědčit mě k nějakému dalšímu studiu. A tak jsem se po půlročním „šprtání angličtiny“ v centru irského bohosloveckého studia v Maynooth ocitl na All Hallows College studujíce kurz MA in Pastoral Leadership…

Pastoral Leadership

Nejprve trochu jazyka: Legrační pro mě bylo to, že jsem až teprve v průběhu studia postupně zjišťoval, co to vlastně tady studuji. Našinec má hlavně problémy s překladem (a zpočátku často i s celkovým pochopením) té druhé části výrazu. „Vedení“ zní, aspoň pro mé uši, moc individualisticky či poradensky, asi jako „duchovní vedení“; jako když někomu osobně radíte „jak na to“ (a „vedoucí“ je pak buď na táboře nebo v obchodě, nebo v nějaké skupině, ale obecně v pastoraci?). „Vůdcovství“ podstatu věci vyjadřuje už trochu líp, ale vůdci mají přeci jen v našich zeměpisných šířkách dost nedobrou pověst a zní to také dost nešikovně. Při jedné výměně korespondence mě napadl výraz „kormidelnictví“. No, zní to nezvykle, ale přeci jen to vyjadřuje jeden z podstatných prvků toho, o co v tomhle pojmu jde – udávání směru, zpřesňování vize, jakési vizionářství. Ale je to zas jenom jeden z prvků…

On(a) ten (či ta) „pastoral leader“ nejen že má (občas) udávat směr, on(a) ho má také spolu s druhými hledat, naslouchat jim a nechat se jimi korigovat, on(a) je má také povzbuzovat a uschopňovat k tomu, aby se oni sami ujímali iniciativy (a tak se sami stávali „lídry“), on(a) s nimi má navazovat hluboké osobní vztahy a má jim pomáhat navazovat osobní vztahy i mezi sebou navzájem, on(a) jim má jít samozřejmě také při všech svých omezeních příkladem v osobním životě i ve způsobu služby atd. Takže co tedy? Inspirátor? Iniciátor? Povzbuzovač? Vizionář? Moderátor? Animátor? Facilitátor? Vedoucí? Koordinátor? Kouč? Služebník? Já fakt nevím. Každé z těchhle slovíček buď označuje jenom část toho, co se myslí „lídrem“, nebo už je spojené s nějakou užší rolí, nebo zní nešikovně. Kdyby někoho něco napadlo, dejte mi, prosím, vědět. Pracovně tomu budu zatím nadávat hezky česky „lídr“ a „lídrovství“.

Čili teprve postupně jsem zjišťoval, že se tímhle výrazem nemyslí především nějaká konkrétní funkce či role spojená s určitým postavením nebo nějakou formální autoritou, ale spíše určitý styl spolupráce v pastoraci, který není pasivní, který aktivně hledá často i nové cesty, a který se do tohoto hledání snaží zatáhnout i druhé kolem sebe. V tomhle smyslu může být „pastoračním lídrem“ jak nějaký „obyčejný“ věřící bez funkcí a oficiální zodpovědnosti ochotný a schopný inspirovat ostatní farníky k nějaké společné akci ve farnosti, tak katecheta, farář či biskup. A na druhé straně, i přes všechny případné „vedoucí“ funkce a tituly, někdo nemusí mít s pastoračním lídrovstvím v našem smyslu společného vůbec nic.

Kolegové studenti: Prakticky vzato, náš kurs byl ale přeci jen určen spíše pro lidi, kteří mají nebo počítají s tím, že budou mít nějakou tu formální „vedoucí“ roli v církvi. A tak se tady sešli jak kněží pracující v různých oblastech pastorace od farářů přes nemocniční, školní a vězeňské kaplany až k profesorce anglikánské církve, tak řeholníci či řeholnice pracující jako vedoucí různých pastoračních projektů či organizací, a samozřejmě i další věřící pracující nebo se připravující na vedoucí služby v nejrůznějších oblastech (od školství, přes zdravotnictví až k diecézní, farní či kategoriální pastoraci). Celkem přes 40 lidí, půlka jako denní studenti, půlka to měla rozložené na dva roky po dvou dnech v týdnu. Nejvíc samozřejmě Irů, ale také tři Afričani, Skotka, Angličanka, Ital, Malťan, Australanka, Singapurka, Malajka, Korejka, Němka. Z toho 15 mužských, což zas není tak špatný poměr! Většinou střední věk, pár mladších. Pár skvělých lidí, pár lezoucích na nervy, ostatní velmi milí.

Přednášející: Přednášeli nám samozřejmě jak místní, tak hostující lektoři. Vlastně až teď ke konci mi došlo, co mě tady asi hned zpočátku nějak podvědomě oslovilo, aniž jsem si to byl hned schopen uvědomit. Došlo mi totiž, že i když ne každý své přednašečské řemeslo zvládal na jedničku, tak valná většina k nám přistupovala jako k dospělým lidem. I když se třeba jednalo o 70letou irskou dominikánku vysvětlující základy práce ve skupině 20letému africkému „laikovi“, vždycky měl člověk pocit, že je respektován jako osobnost, jako někdo, komu stojí za to naslouchat a od koho se ten přednášející sám může hodně dozvědět (a těch pár výjimek byli takoví samorosti, že se jejich trochu jiný přístup dal přežít s humorem a v pohodě). Možná, že vám to připadne samozřejmé, ale já jsem tuhle zkušenost coby student udělal tady poprvé.

Celková skladba kursu: Celý kurs se skládal ze 6 studijních oblastí, z nichž každá zahrnovala několik předmětů, seminářů či kursů. Přednášky a semináře probíhaly od pondělního večera do čtvrtka odpoledne, s trochu volnější středou. Pátky byly úplně volné na psaní esejů a četbu. Nebyl to typický akademický kurs, který si člověk může naplánovat hodně dle vlastního výběru (to mě čeká spíš příští rok). Byla to spíš jakási hodně dobře promyšlená mozaika ze spousty do sebe vzájemně zapadajících prvků. Napřed jsem se hrozil toho, jak hodně to je různorodé a že budeme dělat všechno a nic pořádně. Ale pak mi došlo, že tady šlo spíše o ten celek a celkový styl přístupu, než o témata jednotlivých kursů. I když je fakt, že během roku jsem si občas rval vous při vědomí, kolik věcí z psychologie, sociologie nebo pastorálky, které se tady považují za součást základního bakalářského studia teologie, mi při mém studiu před nějakým tím pátkem asi nějak uniklo. Asi jsem při přednáškách spal.

Oblast 1: Osobnostní a duchovní rozvoj

Psychologie a spiritualita – kurs duchovního doprovázení: Jedním z klíčových předmětů celého studia byl pro mě tenhle františkánským knězem a dvěma řeholnicemi vedený kurs duchovního doprovázení. Týdně to obnášelo jednu hodinovou přednášku, povinnou přípravnou a dobrovolnou doplňkovou četbu, hodinovou praxi v malých skupinách a půlhodinový doprovazečský rozhovor s jedním z kolegů studentů. První semestr jsme se v přednáškách věnovali různým pojetím spirituality, základům duchovního doprovázení, struktuře a obsahu duchovní zkušenosti, teologii i psychologii modlitby a různým úskalím doprovazečského vztahu. Druhý semestr pak byl zaměřen na různé teorie z vývojové psychologie, zrání ve víře, psychologické a spirituální patologii a doprovázení zvláštních skupin (třeba homosexuální lidé) nebo ve zvláštních situací (trauma). „Zkouškou“ byly dvě 3.000slovné eseje, kde jsme měli popsat, jak jsme v průběhu svého života vnímali duchovní zkušenost, resp. jaké v současné době prožíváme krizové oblasti ve svém osobnostním a duchovním rozvoji, a vždycky to reflektovat ve světle přednášených teorií.

Skupinová dynamika – skupinová praxe: Velmi dobrým doplněním byla dvouhodinová skupina (vedená onou zmíněnou víc jak 70letou dominikánkou), která neměla žádnou strukturu ani žádný předem daný program (prostě se mluvilo o čem nás napadlo a jak nás napadlo) a jejímž účelem bylo na vlastní kůži studovat vnitřní dynamiku a zrání malé skupiny a jednotlivé role důležité pro její fungování. Dostávali jsme k tomu ofocené také nějaké chytré komentáře, ale nejvíc toho člověk odpozoroval přímo z praxe. Těžko se to popisuje, vůbec to nebylo vždycky jednoduché, ale stálo to zato.

Malá křesťanská společenství: První semestr byl nastartován celotýdenním seminářem na téma malých křesťanských společenství („Small Christian Communities“). Vedl to starší salesiánský kněz, který s tímhle svým oblíbeným tématem projezdil celý svět, napsal o tom pár knížek a kdo ještě před tím měl nějakou nedůvěru ke společenství, ten jeho ohromně pokornému přístupu asi těžko odolal. Jinak mě tenhle seminář potvrdil, jak jsou takovéhle malé komunity důležité, ale také, jak mohou být různorodé a pestré a jak moc potřebují, a to nejen zpočátku, nějakou podporu a doprovázení. Po skončení semináře jsme mu sepsali jakousi „zápočtovou“ třístránkovou reflexi o tom, co jsme si ze semináře odnesli.

Oblast 2: Aplikované Písmo a teologie

Teologické semináře: První semestr jsme měli hodinu a půl týdně jednoho diecézního kněze, který nám měl poskytnout jakési teologické pozadí pro pastorační lídrovství. Snažil se pokrýt spoustu teologických témat, ale dost suchým způsobem doplněným dosti náročnou doplňkovou četbou (Rahner, Schillebeeckx, Kasper, Elisabet Johnson, Tettemanzi, O‘Meara). Nebyl jsem tím stylem nějak unesen, ale pár věcí z té četby bylo pro mě důležitých. Z mnoha témat daných na výběr pro závěrečnou 3.000slovnou esej jsem si vybral „Farnost jako ohnisko pastorační obnovy – kristologická reflexe“. Jako ve všech předmětech, tak i tady po nás chtěli slušnou teoretickou reflexi spojit s vlastní zkušeností, takže jsem se pokoušel různé obrazy o Ježíši z Písma a tradice spojit s vlastními pastoračními zkušenostmi a dost mi to bavilo. Zjistil jsem, že takovýhle způsob „zkoušení“ mi hodně vyhovuje, protože člověka to donutí se ke všemu vrátit, načíst nějaké další věci, vyhmátnout důležité, spojit s praxí a něco kloudného sepsat. A to vše bez stresu, jestli si u zkoušky zrovna bude nebo nebude schopen vzpomenout na nějakou konkrétní latinskou definici…

Nová vize církve: Středně dlouhý kurs přes 2/3 druhého semestru. Byl veden hodně týmově (i když s nějakými organizačními zádrhely) 4 lidmi. Asi 4 první týdny (2,5 hodiny týdně) s námi měl kněz z místní lazaristické komunity učící na základním bakalářském kurzu ekleziologii. Pokoušel se s námi hodně dialogickým způsobem dát dohromady naše vlastní obrazy o církvi, pak jsme přešli na obrazy o církvi v Lumen Gentium a nakonec jsme pročítali a diskutovali část jedné skvělé knihy o církvi od Gerharda Lohfinka (v angličtině to je Does God Need the Church? ), která je gruntovním přepracováním jeho starší knížky podobného názvu, které napsal po své několikaleté zkušenosti života v mnichovské „Integrierte Gemeinde“. S dalším knězem jsme se pak jeden týden věnovali otázkám inkulturace. Nakonec se nám asi 4 týdny věnovala jedna poměrně mladá řeholní sestra, dříve full-time přednášející na All Hallows, nyní žijící v nejchudší oblasti Dublinu v něčem jako naše paneláky, plné drog, prostituce, nezaměstnanosti a všech s tím spojených problémů (pro znalé věci, něco jako „Bronx“ v Chodově). Asi 4 roky se tam vytrvale věnovala doučování malých dětí, než ji konečně asi před rokem vzali na vědomí i starší a teď jim tam dělá jakéhosi neoficiálního „kaplana“. S námi se tahle zajímavá osůbka věnovala hlavně třem tématům: autentické lídrovství, otázka moci a jejího užití i zneužití v pastoraci a otázce inklusivity. Uzavřel to hodně dobrý kriticko-vstřícný přehled všech možných teologií osvobození a feminismu. Na závěr jsme v malých skupinách zpracovávali „zápočtovou“ prezentaci vyjadřující naší vlastní vizi církve budoucnosti. Byl jsem v trochu netypické skupině složené z pěti mužských a jedné ženy (z toho tři kněží, dva z Afričané, tři Irové a Čech). Hodně mě překvapilo, jak různé a zároveň podobné mohou být pohledy a názory šesti lidí studujících stejný kurs (musím se sám sobě smát, že jsem nakonec, aby se nám celá ta naše „nová“ církev nerozsypala, chtě nechtě musel zaujmout celkem konzervativní pozici podporující důležitost jistých integračních principů v církvi). Ale ještě víc mě překvapilo, jak těžko nám šlo týmově spolupracovat. No ale něco jsme vyrobili a při závěrečné prezentaci všech pěti skupin to byla nejen velká legrace, ale i velká radost z té ohromné různorodosti snažící se vzájemně si naslouchat.

Praktické užití Písma v pastoraci: Tohle byly takové dva minikursy v druhém semestru (2 x 4 týdny po hodině a půl), které měly uvést do základů užití Písma v praxi. Ten první byl teoretickým i praktickým uvedením do Lectio Divina s jedním hostujícím dominikánským knězem. Celkem milé a dobré, ale nic nového. Podle reakcí spolužáků se mi zdálo, že jsme u nás s biblickou prací v malých společenství přeci jenom trochu dál. Na závěr jsme si jako zápočet vybrali nějaký biblický text a na jeho příkladu jsme na 4 stránkách vysvětlili nějaké malé skupině, co je to Lectio Divina… Ten druhý minikurs byl obecně o užití Písma v praxi. No, snažil se, chlapec (mladý kněz z místní lazaristické komunity z čerstvým doktorátem). Ale musím uznat, že na tohle téma jsem měl lepší (spíš toužimské než fakultní) učitele. Závěrečný zápočet byl vybrat si nějaký biblický text a na 5 stránkách popsat, jak bychom s ním pracovali v nějaké farní skupině. Tak jsem si vybral Lk 24 (psal jsem to o velikonočním pondělí) a udělal jsem putování do Emaus…

Oblast 3: Perspektivy společenských věd

Aplikovaná psychologie – ztráty a rodiny: Tak tohle byl pro mě další z klíčových předmětů. Vedl ho tentýž františkánský kněz jako v případě kursu Psychologie a spiritualita a skvěle tady dokázal spojit psychologickou, pastorační a osobní rovinu tématu. Celý první semestr jsme se zabývali tématem ztráty, procesem žalu a vyrovnávání se ztrátou nebo změnou, druhý semestr pak tématem rodiny a manželství. Obě ta témata byla napřed dosti podrobně reflektována ve světle dnešní psychologie (John Bowlby v prvním semestru a Murray Bowen v druhém) a poté jsme se zabývali různými pastoračními přístupy. V pozadí toho všeho bylo přesvědčení, že nikdo nemůže dobře pastoračně sloužit lidem zakoušejícím nějakou ztrátu, resp. rodinám a manželům, pokud sám ve svém osobním životě nenašel nějaké cesty, jak se vyrovnat ze svými vlastními ztrátami a změnami, resp. pokud sám není schopen alespoň reflektovat vliv jeho vlastních rodinných kořenů na jeho život. Obě závěrečné 3.000slovné eseje, samozřejmě na tato osobní témata, mi daly hodně do těla, ale cítím, že je to hodně velká pomoc pro osobní život i službu.

Sociologie náboženství: Celý první semestr, hodinu a půl vždycky v pondělí večer. Trochu potřeštěný, ale jinak skvělý kněz – sociolog, šéf katedry náboženské pedagogiky ze St. Patrick’s College přes ulici. Pro mě ohromně zajímavé téma, o které jsme na fakultě v Praze ani vzdáleně nezavadili. Dobré bylo, že jsme měli jednu knížku doporučenou jako doprovodnou literaturu (Meredith McGuire, Religion: The Social Context ) a tam se dalo dočíst, co jsem nepochytil na přednáškách (on totiž Joe občas hrozně mlel – aspoň 50x za přednášku se sice zeptal „Are you with me?“, ale na reakci nikdy nečekal a mlel dál; ale celkově se to dalo chytat). Třeba taková sociologická typologie různých náboženských uskupení, nebo místo různých speciálních skupin uvnitř větších uskupení, nebo vliv náboženství na soudržnost a konflikt ve společnosti či pohled na různé nové religiozity, to byly ohromně zajímavé věci. Na konci jsme si pak museli vybrat jednu nekatolickou náboženskou organizaci v Dublinu, navštívit její shromáždění, provést tzv. „participant observation“ (to jako že jste sice účastníky, ale zároveň pozorujete všechno možný a nemožný a potom si to honem rychle zapíšete, než to zapomenete) a nakonec udělat sociologicko-náboženskou analýzu té skupiny na 3.000 slov. Když vám řeknu, že jsem si vybral přivítání nevěsty Šabbatu v pátek večer v dublinské progresivní synagoze, tak ani nemusím zdůrazňovat, že to bylo hodně zajímavé …

Oblast 4: Lídrovství

Psychologie a teorie lídrovství: Další z klíčových témat. Týdenní seminář na začátku druhého semestru s jedním psychologem zabývajícím se hodně např. konfliktem v Severním Irsku a prakticky spolupracujícím na různých tamních projektech smíření. Celý ten kurs byl hodně dobrým uvedením do starších, novějších i nejnovějších teorií o lídrovství z oblasti akademické psychologie, politologie, byznysu, skupinové dynamiky a procesu osvobození. Teprve tady mi došlo, proč je třeba někdy na lidi „houknout“ nebo řídit tým pevnou rukou a jindy zas nechat věcem spíš volný průchod a jen doprovázet společné rozhodnutí. Nebo jsem tady ke svému překvapení zjistil, že v mnoha dnešních firmách je přístup jejich managementu mnohem spolupracovničtější, komunitnější a lidštější než v některých našich farnostech… No, závěrečná, jak jinak než 3.000slovná esej pak zase člověka přinutila spojit teorii s praxí: „Prvky efektivního lídrovství: Užitečné teorie a jejich vhodnost pro pastorační lídrovství“.

Organizace a management: Celý druhý semestr v pondělí večer. Téma, které mi dalo asi nejvíc zabrat na hlavu, ale téma, za které jsem byl nakonec hodně rád a o kterém si myslím, že pokud se na něj nevsadí jako na prioritu, tak že je něčím, co v pastoraci nemůže být opominuto. Přednášel nám ho tentýž kněz jako sociologii náboženství, tentokrát trochu hravějším způsobem. Když přednášel o roli skupin v organizačním procesu, hráli jsme si na skupiny. Když přednášel o decentralizaci a departmentalizaci, hráli jsme si na decentralizované a departmentalizované firmy vyrábějící přání k různým příležitostem, a tak jsme zjišťovali, která struktura je vhodnější pro daný úkol. Hodně mě zase překvapilo, jak je dnešní teorie managementu a organizace firem citlivá na mezilidské vztahy a jak velký má týmový, až komunitní rozměr. Jako závěrečnou (3.000slovnou) esej jsem si z nabídnutých témat vybral „analýzu organizační struktury nějaké církevní organizace, kterou znáte“. Tak jsem se jal na základě předběžného zpracování výsledků farního dotazníku a průzkumných skupin (což jsem podnikal v rámci přípravy závěrečné these) analyzovat plzeňskou diecézi a hodně mi to bavilo. I když závěr nebyl moc povzbudivý. Shrnul jsem jej do přizpůsobeného Pavlova citátu: „Duch sice dává život, ale nevhodné struktury zabíjejí.“

Oblast 5: Lídrovské strategie

Plánování osnov pro vzdělávání dospělých: V rámci oblasti „lídrovských strategií“, tedy určitých postupů, které je pro pastorační lídry celkem užitečné znát, byl tenhle kurs asi nejzajímavější. Hodně praktickým způsobem jsme si vyzkoušeli různé metody vzdělávání dospělých a krok za krokem také různé postupy plánování osnov nějakého nového kursu. Asi je to samozřejmé, ale mně zase až tady došlo, že dospělí nejsou děti. A občas jsem se chytal za hlavu, protože jsem si najednou uvědomil, že je to přeci tak samozřejmý, proč tehdy a tehdy ti farníci reagovali (nebo spíš nereagovali) tak a tak a proč jsem se k nim tehdy nemohl dostat se svými skvělými naukami. I když na druhou stranu zase musím uznat, že spoustu z těch metod a postupů člověk mohl okoukat při různých příležitostech i u nás. Jenom tady to dostalo trochu systematičtější základ… Naštěstí jenom 1.000slovná esej srovnávající různé teoretické přístupy k plánování osnov a ke vzdělávání dospělých.

Analýza médií a jejich využití v pastoraci: Další čtyřtýdenní minikurs s tímtéž již jednou zmíněným snaživým mladým knězem. Dozvěděli jsme se třeba, proč jsou některé strany v novinách černobílé a některé barevné. A také, že je dobré vést farníky k tomu, aby četli noviny kriticky. A že je dobré užívat media v pastoraci, ale ne příliš… No, řekl bych, že to byla zajímavá a důležitá témata, ale uchopená v podstatě středoškolsky a bez nějakého většího dopadu. Na závěr jsme si vybrali téma a cílovou skupinu a na čtyřech stránkách popsali, jaká média bychom při zpracování toho tématu použili a proč. Vybral jsem si katechezi o svátosti smíření a popisoval jsem, jak bych lidem (kromě jiného) promítal Rembrandtův Návrat marnotratného syna…

Výzkumné metody: Tak tohle byl další z hodně dobrých předmětů přednášený jednou socioložkou s Dublinské university. Probrali jsme tady v podstatě všechny základní kvalitativní i kvantitativní metody sociologického výzkumu. Samozřejmě že ne moc do hloubky, ale docela dobrý přehled dostatečný k tomu, aby si člověk načetl něco víc o metodách, které použije ve své thesis (aspoň jednu povinně). Jinak jako zápočet bylo provedení jedné imitované „focus group“ a analýza jejího přepisu plus navržení jednoho dotazníku o čemkoliv nebo analýza dvou dokumentů. To první bylo celkem zábavné (hráli jsme si na skupinu farníků, které jeden ze studentů z All Hallows zpovídá o spolupráci ve farnosti a dost jsme se při tom vyřádili), to druhé bylo jednoduché, protože jsem jenom přeložil ten dotazník, kterým jsem v zimě otravoval plzeňské diecezány. Jinak tahle přednášející je nám na požádání kdykoli k dispozici i dál a hodně dobře a ochotně nám radí s našimi „ostrými“ disertačními výzkumy.

Oblast 6: Supervize a pastorační praxe

Pastorační supervize: Další z témat, ke kterému jsem v minulosti teoreticky nepřičichl vůbec a v praxi jen velmi nesystematicky. Kurs (probíhající po celé dva semestry) měl část teoretickou (hodinovou přednášku týdně) a praktickou (hodinovou skupinu týdně). Na přednáškách se postupně vystřídali čtyři lektoři zaměření na různé styly pastorační supervize (formace pro pastoraci ve zdravotnictví, sociální analýza, teologická reflexe a sociální konstruktivismus). Ti pak také vedli čtyři malé skupiny, kde jsme supervizi provozovali v praxi. Pastorační supervize znamená, že člověk, který se vážně věnuje nějaké náročnější pastorační péči, se pravidelně jednou za čas (většinou jednou za měsíc) setkává s někým pastoračně zkušenějším (ve dvojici nebo i ve skupině), se kterým se dělí o to, ce se mu zdá důležité a náročné v jeho vlastní službě. Jde o to poskytnout konkrétní pomoc pro rozvoj vlastního stylu služby, při vyrovnávání se s osobními nezralostmi a při reflektování pastorační situace z konkrétního pastoračně-teologického a sociálního hlediska. V každém případě pro mě bylo důležité vidět a zkusit si takovýto styl i v praxi v naší malé skupině. Stejně tak bylo zajímavé být díky otázkám spolužáků nucen přemýšlet často o věcech, na které jsem se sám sebe nikdy nezeptal (třeba otázka, jestli moje váhavost oslovit někoho nepramení ještě z něčeho jiného než z jazykové bariéry, byla otázkou vedoucí mě k hodně zajímavým a důležitým zjištěním…). Ke „zkoušce“ se počítalo ohodnocení naší práce ve skupině a 1.500 slovná recenze nějaké knížky o supervizi. No, říkal jsem už v průběhu a říkám si i teď po skončení, to je něco, co nám hrozně moc v pastorační praxi chybí. Jak umět to poskytovat, tak také nechat se takhle doprovázet.

Pastorační praxe: Každý student si musel najít (nebo dostal přidělen) nějaký pastorační flek, kde by měl nějakou účast na jakékoli pastoraci během celého roku (tak 3 hodiny týdně). Já jsem si našel jednu nedalekou farnost zapojenou do PDR (Parish Development and Renewal, což je jakýsi proces oživení farností podporovaný z diecéze tam, kde je o to zájem). Mým hlavním cílem i úkolem bylo účastnit se všech možných i nemožných setkání, hlavně setkání jejich tzv. „Core Group“ (něco jako neoficiální farní rada) a dalších koordinačních týmů PDR. Jedna z vedoucích toho celého procesu obnovy mi dělala supervizorku a postupně mě zasvěcovala do všech radostí a problémů, které ve farnosti prožívají a řeší. No, řekl bych, celkem zajímavé, ale bylo to spíše pozorování než „praxe“. V každém případě mě to však častěji vytáhlo někam mezi lidi a také bylo co reflektovat na naší supervizorské skupině.

Závěrečná práce

V průběhu roku jsme měli asi 5 seminářů uvádějících nás do tajů sepisování závěrečné "thesis". To pro mě bylo velkou pomocí hlavně zpočátku, při vytváření základního plánu, který jsme museli odevzdat už někdy v říjnu. Nešikovné bylo, že teprve v průběhu kursu člověk zjišťoval, z jakých všech hledisek by to vlastně mohl pojmout, takže jsem si ten plán (včetně tématu) postupně musel ještě dost přizpůsobit a hlavně zúžit, aby to vůbec bylo zvládnutelné v 15.000 slovech. Takže nakonec z toho vylezl titul „Organizing Ministry“s podtitulem „Theological Reflection on Organizing Pastoral Ministry in the Diocese of Plzeň“ (tedy něco jako „Organizace pastorační služby: Teologická reflexe organizační dimenze pastorace v Diecézi Plzeň“). Budu pracovat se třemi hlavními zdroji (teologie pastorační služby, teorie řízení a současná pastorační situace), které nechám nějak se mezi sebou poprat v celkové teologicko-organizační analýze a celé by to mělo vyústit v nějaké závěry či doporučení. Díky literatuře, kterou si k tomu musím číst, celý ten kurs dostává i dobré pastoračně-teologické pozadí a mně to umožňuje si to všechno nějak víc zasazovat do naší západočeské reality. Poslední termín odevzdání máme 25. srpna, takže počítám, že když tomu věnuji doma ještě červen a červenec a když se mi podaří sehnat nějakého slušného korektora angličtináře, tak bych to mohl začátkem srpna poslat (nemusíme to obhajovat osobně). A také se těším, až po všem tom „organizování“ budu moc příští rok trochu „zduchovnět“ při studiu spirituality. Zase v Dublinu, ale u jezuitské konkurence (Milltown Institute Dublin).

Závěrem

Takže nakonec sami vidíte, že to tady není všechno úplně „nej“, ale přeci jen musím říct, že jsem hodně rád, že mě sem biskup vyhnal. Nejen kvůli tomu studiu, které je pro mě hodně důležité a praktické samo o sobě, ale i kvůli tomu, že jsem si na jeho pozadí a někdy i s jeho pomocí tady musel prokousat i spoustu osobních a duchovních věcí, které by uprostřed ostré služby asi neměly šanci se dostat na povrch.

Takže poslední otázka po té dlouhé reklamě – kdo se sem chytáte příští rok? ;-)

Petr Hruška
Dublin, 30.4. a 7. 5. 2002