V článku je vám k dispozici reportáž Aleše Palána o životě a službě chebské farnosti uveřejněná v Katolickém týdeníku č. 16 / 2011 (17. 4. 2011).
Na faráři zůstane lidi vést a povzbuzovat
„Buď máte velmi šikovného a fantazií nadaného webmastera, nebo toho děláte skutečně strašně moc.“ Těmito slovy jsem zahájil dialog s P. Petrem Hruškou, farářem v západočeském Chebu. „Náš webmaster je šikovný a to málo, co tu děláme, ještě nafoukne, aby to vypadalo hezky,“ zareaguje pohotově kněz. Sám ví, že žertuje, v Chebu toho v rámci farnosti dělají ohromné množství – a nejen, že o tom píšou na internetu.
Tato situace však představuje pro reportéra problém: vměstnat vše na jednu tiskovou stranu prostě nejde; chtělo by to celé noviny. Tato návštěva ve farnosti bude tedy skutečně jen namátková…
Dnešní farnost Cheb vznikla před několika lety sloučením Chebu s Dolním Žandovem, a to v rámci velkého balíku slučování farností v plzeňské diecézi. Na území farnosti žije zhruba 35 tisíc lidí; praktikujících katolíků je do dvou set padesáti – v neděli bývá na čtyřech mších kolem dvou stovek lidí. Při posledním sčítání se ke katolické církvi přihlásily asi tři tisíce lidí.
Před sedmi lety nastoupil do Chebu páter Petr Bauchner, po roce jeho působení se k němu přidal Petr Hruška. „Původně jsme měli od biskupa za úkol realizovat zde vizi založení pastoračního týmu pro podporu pastorace v diecézi. Později nás však biskup požádal, abychom spolupracovali na rozvinutí týmové pastorace v Chebu,“ vzpomíná dnešní administrátor farnosti Petr Hruška. Biskup oběma kněžím slíbil, že je nechá pohromadě pět až sedm let. A slib dodržel. P. Petr Bauchner odešel z Chebu teprve loni v září a začal působit v nedalekém Sokolově.
Jak taková společná duchovní správa fungovala? „Petr byl vedoucím týmu a já jeho jediným členem,“ směje se kněz. Je to model známý z řeholních komunit uplatněný na dvojici diecézních kněží, vysvětluje. „My to pojali tak, že do spolupráce vtahujeme lidi z našeho pracovního týmu. Dost aktivních lidí jsme převzali po našich předchůdcích. Petr inicioval vznik pastorační rady, snažil se, aby spolky nežily vedle sebe, nebo snad konkurenčně proti sobě, ale spolu. Další farní aktivity pak přinesl sám život.“
Třeba? Petr Bauchner začal chodit častěji do léčebny dlouhodobě nemocných a víc a víc viděl, jak tam jsou lidi vděční za každou návštěvu. A dal dohromady skupinku nějakých deseti lidí, většinou mladších důchodců, kteří do „eldéenky“ napřed chodili spolu s farářem, postupně už sami.
„S Petrem jsme se společně modlili, mohli se poradit. Teď, když jsem v Chebu jako kněz sám, se takovouto podporu učím hledat u dalších lidí,“ říká Petr Hruška. V nové situaci vidí i pozitiva: nutí ho to víc vystrkovat nos mezi spolubratry - jednou za čas se někteří kněží scházejí v Plané -, hodně věcí, které se dějí ve farnosti, nechává na farnících, jen to s nimi konzultuje. „Na mně zůstane lidi vést a povzbuzovat. Baví mě být v terénu, zpovídání, komunikace s lidmi. Ale musím být i s lidmi, kteří jsou s dalšíma lidmi, věnovat se jim, aby se oni mohli věnovat dalším. A tohle vybalancovat je náročné,“ uvědomuje si kněz.
Poptávka po dobrovolnických službách je velká
Kdo chce v Chebu přiložit ruku k dílu jako dobrovolník, obrátí se na zdejší Dobrovolnické centrum, které působí při farní charitě. I některé zdejší organizace už vědí, že ochotné lidi najdou právě tady.
Chebská farnost se inspirovala modelem ze Sokolova, kde občanské sdružení Střípky zajišťuje dobrovolníky pro místní léčebnu dlouhodobě nemocných. Takovou strukturu bychom taky mohli vybudovat, řekli si v Chebu a v rámci farní charity podchytili stávající dobrovolníky ke službě pro LDN a dva domovy pro seniory. Brzy se na to začaly nabalovat další služby.
Působit jako dobrovolník v zavedeném dobrovolnickém centru přináší výhodu v určité supervizi dobrovolníků či v jejich pojištění, vystupovat pod nějakou značkou působí navenek také hodnověrněji. Je také možné akreditovat tuto službu na ministerstvu vnitra, což je takové potvrzení kvality, a zažádat o dotaci pro péči o dobrovolníky – to se v Chebu podařilo, i když letos chebská charita z ministerstva vnitra po čtyřech letech nedostala ani korunu a musí se učit získávat více financí od místních dárců, aby přežila. „Centrum už nyní neshání dobrovolníky jen pro nás, ale dělá zprostředkovatele i pro různé další neziskovky – třeba pro práci s dětmi, kterou přímo neděláme,“ vysvětluje chebský kněz Petr Hruška.
Příklad? Dobrovolníci se třeba střídají při hlídání chebského kostela sv. Mikuláše – ten je průběžně otevřený po celý rok. Někteří z dobrovolníků přitom ani nejsou zdejšími farníky. „To je právě šance pro naše zapojení: dobrovolnictví je prostupnější hranice mezi farností a neziskovým sektorem,“ uvažuje farář.
Jak Dobrovolnické centrum své dobrovolníky vůbec získává? „Ve farnosti jsme měli základ. Pokračujeme průběžně náborem: chodíme do škol, pořádáme přednášky, informujeme o naší činnosti v Radničních listech... Nejvíc ale funguje osobní doporučení mezi lidmi,“ vypočítává vedoucí Dobrovolnického centra Eva Kolafová. Dobrovolníci se zaregistrují, řeknou, do čeho se mohou zapojit, vyzkouší si to, a když jsou spokojeni, pustí se do práce. „Dost dlouho trvalo, než jsme se dostali do širšího povědomí. Změnilo se to, když se začal připravovat v Chebu komunitní plán sociálních služeb, na jehož přípravě jsme spolupracovali. Začali jsme se pravidelně scházet s ostatními poskytovateli, a měli jsme tak možnost informovat o tom, co nabízíme. Poptávka po dobrovolnických službách je pořád velká,“ uzavírá Eva Kolafová.
Chebský (výběrový) slovníček
Protidluhová poradna: Informace o tom, jak se vyhnout exekucím, jak jednat se sociálním odborem, a na co má vlastně člověk nárok, zprostředkovává zájemcům Zdena Hulínská. Chodí k ní pro radu lidi z farnosti i mimo ni. Pro některé z nich je takovéto poradenství poslední nadějí. Lidi v akutní krizové situaci zde někdy dostanou i jídlo. Poradna oficiálně při chebské farnosti funguje jeden rok.
Ferda mravenec: Takhle v Chebu pojmenovali služby farníků sobě navzájem. Na faře se sbíhají informace dvojího druhu: kdo co umí a dovede a naopak kdo by co potřeboval. Systém je založen na znalosti lidí. Jak to vypadá konkrétně? Někdo se třeba stěhuje a potřeboval by půjčit větší auto. Pracovnice farnosti už vědí, kdo ho má a byl by ochoten ho půjčit - a tu možnost zprostředkují. K autu někdy ochotně přibude i pár silných rukou.
Farní taxi: Ve farní taxi se každou nedělí mění jedno ze služebních aut farnosti. Vybraní farníci pak tímto autem vozí na bohoslužby další farníky, kteří to mají daleko a nemohou se dopravit jiným způsobem.
Poutní maraton: Přeshraniční běh, který vymyslel Miloš Škorpil, známý ultramaratonec dlouhodobě podporující různé charitativní aktivity. Účastníci maratonu platí dobrovolné startovné, které jde na podporu činnosti farní charity. Ne každý pochopitelně uběhne celých 42 kilometrů, někdo může běžet mnohem kratší trasu, jiný jet třeba na kole, nebo jít kousek pěšky. K dispozici je i poutní autobus. Letos v červnu se poběží podruhé (podrobnosti najdete na farnostcheb.cz/maraton).
Farní ples: Letos byl na programu již sedmý ročník této oblíbené akce, na které se může stát, že farnice tančí s farnicemi, protože mužů je nedostatek, ale všichni dohromady si to hezky užijí.
Rychlá rota: Skupina aktivních dobrovolníků v rámci dobrovolnického centra, která např. v době ničivých povodní odjela uklízet do severočeské Raspenavy.
Sasanka: Podpůrná skupina pro maminky s dětmi s postižením; název vznikl podle filmu Hledá se Nemo.
Martinův plášť: Dobrovolnice zapojené v tomto programu pomáhají s tříděním a rozdělováním šatstva v charitním šatníku, který patří Diecézní charitě Plzeň.
Dědictví otců: Dobrovolníci zapojení v tomto programu pomáhají s hlídáním kostela sv. Mikuláše a sv. Alžběty a poutního místa Maria Loreto.
Bolest a moudrost: Program doprovázení a navštěvování seniorů.
Půst od pořádání aktivit
Jinde by to mohlo vyznít absurdně, v Chebu to ale vypadá zcela logicky. V rámci postní doby si zdejší administrátor uložil půst od aktivit. „Farnost se mi zdála přehlcená nabídkami. V postu jsem se rozhodl neorganizovat nic jiného, než základní mše, přinutit se být víc sám, udělat si osobní exercicie a více se věnovat osobním návštěvám farníků, zvláště starých a nemocných. Akcí jsme měli někdy až moc, možná nám pak bránily v osobnějším setkávání,“ vysvětluje páter Petr Hruška.
Když kněz spočítá lidi, kteří pro farnost něco pravidelně dělají, dojde k číslu šedesát. A být s každým z nich, věnovat se osobně jemu, vyžaduje čas a prostor. Přitom právě to jsou lidé, kteří se starají o druhé a vytvářejí ve farnosti prostor pro službu, kterou by sám kněz nikdy nemohl obsáhnout.
Petr Hruška přitom slovo „aktivní katolík“ nemá vůbec rád. Poukazuje na to, že někteří z té šedesátky nejsou ani pravidelnými návštěvníky bohoslužeb. A někdo z farníků se zas naopak angažovat při spolupráci na farních službách v úzkém slova smyslu nemůže, protože má velmi náročnou vlastní práci a stará se o rodinu. „Takoví lidé se přijdou do kostela spíše nadechnout, načerpat, a přes týden žijí své křesťanství především ve své rodině a v zaměstnání. Jsou často velmi vytíženi a nemohou se takzvaně ‚angažovat‘. To ale přece neznamená, že by to byli nějací neaktivní křesťané – a už vůbec to nejsou žádní ‚laici‘! Často to jsou velcí ‚profesionálové‘ v křesťanském vedení dětí, ve svědectví evangeliu vůči přátelům či ve starosti o lidštější společnost,“ myslí si kněz.
Podle něj je třeba vidět farnost spíš jako prostor k životu, než jako množinu lidí, co chodí do kostela, nebo jen těch, kteří jsou ve farnosti tzv. aktivní. „Akce, které nabízíme, jsou často využívány jen těmi, kteří mají čas, ale ti, kteří by naši službu mnohdy nejvíc potřebovali, často přijít nemohou. Jak z toho ven? Přesnou odpověď nemám, ale snad ji naleznu v tomhle vymezení: mluv s nimi, jdi za nimi, něco s nimi prožij. Vztahy se musí rozvíjet i jinde, než na faře a v kostele. Řečeno marketingovým slovníkem: Nejde přeci o to, že máme nějaký hotový produkt (naše akce), který se pak snažíme za každou cenu prodat. Spíš nejprve musíme vyjít za lidmi, zjistit, co skutečně potřebují, a to se jim pak snažit zprostředkovat.“
Jak prožívají v Chebu Květnou neděli? Farníci jdou v průvodu mezi dvěma zdejšími kostely, procházejí přes náměstí, kde mají několik zastávek – např. před radnicí se modlí za samosprávu, před Špalíčkem za město apod. „Snažíme se lidi povzbudit, nejde jen o to ukázat se na veřejnosti, ale vzít naše město za své a uvažovat nad tím, co mu můžeme nabídnout. Kristus vstupoval do Jeruzaléma, a my v našem městě nechceme být jako cizinci, ale spíše jako ti, kteří v něm jsou spolu s ostatními obyvateli doma,“ uvažuje administrátor.
V minulých letech pak kněz na Květnou neděli odpoledne zval farníky také na modlitební vycházku. Dvě tři hodinky se procházeli městem, kam je nohy zanesly. Došli třeba do romského ghetta, ke sportovištím… a někdo z účastníků zde proslovil krátkou modlitbou inspirovanou tím, co právě člověk vidí kolem sebe, když nepospíchá.
Autor textů: Aleš Palán
KT č. 16 / 2011 ze 17. 4. 2011