Na konci minulého tisíciletí jsem si dovolil chvilku se zasnít. Vzniklo z toho kázání pro svatodušní svátky v chodovské farnosti a následně pak tento článek z 26. 5. 1999.
Letnice: Snění v plné bdělosti
Když jsem seděl v noci po svatodušní vigilii u počítače a snažil se udělat si pár poznámek ke kázání na Slavnost Seslání Ducha svatého, padl mi zrak na jednu knížku s názvem "Snění v plné bdělosti - Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem". A proč bych se i já nemohl trochu zasnít, ptal jsem se. Proč bych zítra místo kázání nemohl také "bděle snít"? Ne o celé církvi, ani o všech rozměrech života naší farnosti. Jen o tom, co mi právě přijde na mysl. Možná, že tak sám sobě lépe porozumím, možná, že mi tak budou moci lépe porozumět i druzí, možná, že pak díky společnému snění lépe porozumíme "co Duch říká chodovské církvi" (srov. Zj 2,29) právě dnes, o svatodušních svátcích na sklonku tisíciletí...
A tak jsem se do toho pustil a psal a psal. Pak mazal a mazal, abych se v kostele vešel do desetiminutového kázání. Pak jsem to v kostele přečetl (moje první čtené kázání!). Pak jsem sklidil soustrastné úsměvy pár farníků - "dávno poučených realistů", které mě zaskočily tak, že jsem honem raději kvapem od kostela odjel do bufetu na snídani a chtěl jsem všechny sny zase zahodit. Pak mi jeden z mladších farníků při obědě řekl, že už dřív jej napadlo cosi, co velmi zapadá do mého snu, a že je ochotný to dělat...
A tak jsem zase dostal odvahu snít. A s tímhle vědomím zmatku a své vlastní nestálosti vám svůj sen dávám k rozcupování, k probuzení, ke spolusnění, k dotváření... Jak totiž v závěru zmíněné knihy říká onen dnes trochu kontroverzní teolog: "Sen může člověku nahradit realitu. Když si krásně zasní, je s obyčejnou skutečností spokojenější. Mají sny o budoucnosti církve pouze tuto demobilizující funkci? Jsou-li utopií, která není útěkem od reality, nýbrž vábí k uskutečnění, je důležité, co s nimi učiníme. Jsou nadšenci, kteří zapomenou, že jde o sny. Pochopí je jako pracovní program. Chtějí utopický model za každou cenu vtisknout realitě... Historická zkušenost nás poučila, k jakým koncům vede sociální inženýrství... I v církvi by naivní realizace utopie mohla vést k neblahým koncům... Zbývá možnost drobné práce, pozvolných reforem, práce na sobě i na bližních. Nelze nic lámat přes koleno, protože by to beztak nikam nevedlo. Je třeba důsledně žít svou víru v evangelní svobodě a otevřenosti. Ukáže se, nakolik se s něčím takovým člověk vejde do struktur a vztahů reálné církve. Já zatím doufám, že je to možné... Duchovní život směřuje přes rozum a víru ke kontemplaci. V ní se spojuje jasná neproměnná mysl i dynamika a rozmanitost reality. Pro mne jako pro kněze je určující to, jak je svět přítomen v liturgii. Ta je kontemplací promítnutou do času a prostoru. Liturgii kdosi kdysi nazval nebem na zemi. Kontemplaci a liturgii bych, jistě poněkud amatérsky, nazval sněním v plné bdělosti. V tomto smyslu bych chtěl snít nejen o církvi, ale také s církví a v církvi..."
Podobně bych chtěl tedy i já snít nejen o farnosti, ale také s farností a ve farnosti. A děkuju všem, kteří se o to pokouší také.
Váš P. Petr
Chodovské svatodušní kázání 1999
Sním o farnosti, kde nedělní slavení eucharistie je skutečným "zdrojem i vrcholem" všeho dalšího života (srov. II. vat. koncil, SC 10). Věřící z Chodova i širšího okolí se zde sejdou, sjedou a vzájemně se svezou ke slavení velikonočního tajemství, ale i k prožití vzájemného společenství všech členů farnosti. Již přes týden se při setkáních různých skupin připravují na slyšení biblických textů a shromažďují aktuální přímluvy pro nedělní liturgii. Boží slovo a přímluvy při mši pak čte někdo z již takto připravených. Půl hodiny přede mší se sejde malá skupinka zpěváků a s pár zpěvuchtivými lidmi si přezpívá již v týdnu nacvičené zpěvy. Něco s varhanami, něco s kytarou. Sejdou se i ministranti, lektoři a akolyté, aby si upřesnili liturgické služby a úkoly.
A v této půlhodině se schází i většina ostatních bratří a sester, protože se na sebe už moc těší. Před kostelem i v kostele se tvoří hloučky živě hovořících, ve kterých si lidé ještě sdělují to nejdůležitější, s čím ke slavení eucharistie přicházejí. Během této půlhodiny je zde samozřejmě k dispozici i farář, který prohodí pár slov s každým, kdo přichází. Delší rozhovory a zpovídání si samozřejmě domluví na pozdější dobu.
Zvonky nás pak svolávají, abychom se všichni, jak ministranti, tak postávající lidé, připojili ke vstupnímu průvodu. Protože většina lidí zjistila, že když chce, tak vlastně zpívat umí, zpívají nahlas a s radostí. Malá menšina, která si uvědomila, že chtě nechtě zpívat neumí, zpívá se stejnou radostí, ale hodně potichu. Mladší děti mají možnost si během bohoslužby slova kreslit, hrát a povídat v kapli pod kůrem s některou z maminek nebo "tet". Po pár slovech ke starším dětem následuje maximálně sedmiminutové kázání. Pan farář nepotřebuje něco podrobně vysvětlovat, protože může u věřících předpokládat samostatnou přípravu přes týden a možnost prohloubení v osobním doprovázení.
Na přípravě darů se podílí málem půlka kostela. Především děti, které se k nám připojují po své oddělené bohoslužbě slova - každé něco přináší. Oltář najednou rozkvete různými kytičkami, nakreslenými obrázky a drobnými symbolickými dárky. Dospělí se většinou podílejí na spolufinancování farnosti pomocí příkazů k úhradě přímo z účtu, takže sbírka je jen symbolická.
Děti již při eucharistické modlitbě zůstanou stát kolem oltáře a všichni ostatní, kteří mají alespoň trochu zdravé nohy, se tlačí v několika půlkruzích za nimi. Každý chce být co nejblíže prostřenému stolu. Do tichého díkůvzdání po přijetí těla a krve Páně vždycky někdo zanotuje nějaký radostný chvalozpěv či kánon a ostatní se přidají. Všechny důležité informace lze nalézt ve farním časopise, který u vchodu s úsměvem rozdává jeho šéfredaktor. Lidé mu zároveň předávají množství různých postřehů, návrhů, podnětů a článků, ze kterých on pro další číslo vybere to nejživější a nejdůležitější. Po závěrečném požehnání lidé poslechnou výzvy "Jděte ve jménu Páně!" a poměrně svižně vyklidí kostel, aby paní kostelnice mohla zamknout...
Ale to jen proto, že je již láká nabídka nových knih a vůně kávy podávané paní jáhnovou naproti v přízemí fary ve farním sále či na farní zahradě. Tady každý ještě alespoň půl hodinku posedí, a tak se tu propovídá spoustu důležitých i nedůležitých věcí. Děti mají zatím nedělní klub a o maličké, než se mámy vypovídají, se na prolejzačkách starají dvě "tety".
Většina se postupně začne přesouvat se (či za) svými rodinami do svých domovů, kde mámy od rodin během půl hodinky ohřejí a dokuchtí již včera předpřipravený slavnostní oběd. Totéž se děje na faře, ale tady se kuchtí oběd pro trochu víc než početnou rodinu. Většinou zde totiž na něj zůstávají ti, které doma nikdo právě nečeká a kteří by si museli něco klohnit sami. Po obědě se farář, stálý jáhen a pár dalších pomocníků vydají na návštěvy nemocných.
K večeru se pak část farníků sejde na nedělním společenství, které je otevřeno úplně každému. Především sem jsou zváni přátelé farníků, kteří vždy po nějaké době zatouží prožít, kde ti jejich známí čerpají tolik života. Někteří přicházejí a odcházejí, jiní zůstávají a postupně se připravují na křest...
Sním o farnosti, ve které lidé přes týden především žijí z toho, co načerpali v neděli. Žijí zcela obyčejnsky uprostřed světa. Mají své rodiny, své problémy, své zápasy, svá pokušení. Ale vědí, kde jsou zakořeněni. Vědí a denně se z Božího slova ujišťují o tom, na koho složili svoji naději. Něco pokojně radostného z nich čiší do okolí. A jejich přátelé a známí se jich občas ptají, co za tím vězí. A oni jsou ochotni jim svědčit o naději v Kristu...
Mají je kam pozvat. Nejprve k sobě domů, do rodiny, do domácí biblické skupinky, později i na farní společenství. Mnozí věřící vidí, že i přes týden (nebo jednou za čas o víkendu) se potřebují spolčovat s jim podobnými. Děti tak na faře vyhledávají ostatní děti na klubu a při výuce náboženství, mládež pořádá různé šílené hledačské akce a dovede oslovit i své kámoše z "podzemí", manželé občas vyhledávají jiné manžele a při setkáních rodin si předávají zkušenosti a modlí se za své děti, starouškové mají svůj 'křesťanský klub seniorů', kde si poklábosí někdy s farářem, někdy se starostou, někdy si pustí hezké video. Pro ty, kteří si chtějí oprášit nebo zcela nově nabýt znalosti z Bible a Katechismu, běží cyklus "náboženství pro dospělé"...
Sním o farnosti, kde se kromě tohoto základního života a sdílení objeví i lidé ochotní a schopní vrůstat do různých konkrétních služeb dovnitř i vně farní obce (především nasměrovaných k těm nejpotřebnějším a trpícím) a tyto služby budou prožívat nejen jako zátěž, ale jako obohacení života...
Sním o farnosti, kde většina z aktivit a společenství běží samostatně a farářovým úkolem je ne organizovat, ale doprovázet dle potřeby. Velmi osobně a intenzivně se však farář stará o všechny, kteří se jakýmkoli způsobem účastní na vedení nějakých aktivit a služeb. Tyto bratry a sestry navštěvuje i v jejich rodinách, je jim k dispozici, kdykoli to potřebují a jednou za čas se s nimi schází ke dni sdílení a modliteb, aby společně Hospodinu svěřili celou radost i tíhu života farní obce. Především z nich je pak také složena pastorační a ekonomická rada farnosti, která pomáhá faráři sjednocovat, koordinovat a rozlišovat všechny ty mnohé jednotlivé nápady a inspirace přicházející především od samotných farníků a spravovat farní finance.
Sním o farnosti, kde právě farní finance nejsou především problémem, ale cestou konkrétní solidarity s potřebnými, jak se alespoň částečně i v této oblasti přiblížit slovu ze Skutků: "... měli všechno společné".
K faráři mají farníci vztah spíše jako k bratru. Přinášejí své inspirace, své názory a nápady a některé z nich rovnou sami uskutečňují. Nebojí se s farářem přít o dobrou věc a říkají mu své názory z očí do očí. S láskou i jemu pomáhají odkrývat jeho dary a nedostatky a on se učí být biskupem pověřeným učedníkem mezi ostatními učedníky, který si může dovolit sám být potřebným a ve své slabosti nesen obcí...
Sním o farnosti, kde se lidé nedají odradit tím, že "je jich tak málo" a že "tenhle kraj je prokletý". Ano, obojí je pravda. Ale za prvé existují automobily a "farnost" lze žít i na širším území než je území jednoho města, a za druhé Vzkříšený Ježíš je silnější než jakákoli kletba...
Snít o takovéto církvi - není to pouhá utopie? Ale mě se zdá, že už jsem někde o takovéto "farnosti" četl. Jako pokračování prvního čtení ze Slavnosti Seslání Ducha svatého čteme ve Skutcích apoštolů 2,42nn:
"Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse."
Ano, ti z vás, kdo jste trochu zběhlejší v Písmu, máte pravdu: i tohle je jakýsi Lukášův sen, ideální vize prvotní církve. Při pohledu do Pavlových listů jsme hned ve větším reálu. Ale přestože je to také sen, věřím, že je to i sen Boží. A proto mám odvahu snít o farní obci, která ví, že je součástí stejné církve Kristovy - prvního plodu vylití Ducha svatého.
Církve, která má dnes, na Slavnost Seslání Ducha svatého, narozeniny a do jejíhož srdce je vtisknut vylitím Ducha Boží obraz, obraz společenství Trojice. Sním o farnosti, kde "radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí učedníků Kristových", o farní obci, která je "společenstvím skládajícím se z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do Otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem" (II. vat. koncil, GS 1).
Sním o farnosti, která se od takovéhoto snění nedá odradit vlastní slabostí a ubohostí ani rozumným "realismem" mnohých. Která vytrvale putuje a den ze dne se stává stále více tím, čím již v Božím srdci je. Kde se mladí ani staří nebojí snít společně. Kde zaznívají otázky jako: "V čem ten farářův sen odpovídá vizi Božího slova o církvi a v čem ne? V čem se shoduje s mojí osobní touhou a v čem ne? Kde bych jej rozvinul? Kde zreálnil? Co z toho lze uvést do života už teď? K čemu směřovat po krůčkách?" A hlavně: "Jaký krůček k žití takto společně dotvářeného snu je teď přede mnou osobně?".
Sním o farnosti, kde se s odchodem faráře vše nezhroutí jako domeček z karet...
Sním alespoň o padesáti lidech, kteří by takto snili společně a svůj sen měli také odvahu žít. Nebo snad o dvaceti. A možná, že by stačilo i dvanáct. Ano - na počátku, při narození církve, přeci bylo kromě "zástupů" pouze dvanáct ustrašených mužských a pár odvážných žen. A co dělali? Nic moc: Jen byli pohromadě a "svorně setrvávali v modlitbách..." (srov. Sk 1,14). A věřili, že Ježíšova zaslíbení platí i pro ně...
Že jsem něco podobného už jednou v Chodníku psal a že už jsem s tím votravnej? Ano, ale tehdy jsem asi příliš burcoval k činu (Chodník č. 4). A tady jde jen o společné snění... i když - doufám - že v plné bdělosti.
"Přijď, Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky...!"
V Chodově, 26. 5. 1999
Petr Hruška
Photo by Helena Lopes on Unsplash