Restrukturalizace aneb „Co máme dělat, Pane?“
Živě si pamatuji, že o potřebě určité restrukturalizace farní správy se v Čechách mluvilo již před deseti lety. Zdá se však, že konkrétní kroky jako by byly stále čímsi brzděny. Obavou neponičit si to málo, co nám ještě zbylo? Snahou najednou neopustit po desetiletí věrné návštěvníky kostela? Či snad i určitým zvláštním druhem teologie stavějící na principu „čím více mší na co nejvíce místech, tím lépe“?
Dnes se zdá, že kvůli rostoucímu nedostatku kněží a vyprazdňování kostelních lavic se opět začíná o restrukturalizaci farností uvažovat. Ale je dobře, když tak podstatné změny budou motivovány pouze negativně? Je dobře, když k nim budeme přinuceni okolnostmi a vnějším tlakem a budeme je realizovat uspěchaně? Je dobře, když budou „svrchu“ nově rozhraničeny farnosti a lidem se jednu neděli řekne: „Od příště tady mše nebude, můžete jezdit do města“? Je dobře, když si z Řezna, Dublinu či prostě okopírujeme pastorační strategii? Nebo je dobře, když za nás všechno vymyslí jakýsi Plenární sněm?
Jsem přesvědčen o tom, že tak hluboké změny musí být solidně připraveny a doprovázeny. Těmto procesům se dnes říká (pro české ucho asi ne příliš šťastně) „pastorační plánování“. V konkrétních metodách se můžeme velmi dobře inspirovat od mnoha zahraničních diecézí. Zásady jako pozitivní motivace a evangelijní vize, solidní příprava a zdroje, kvalitní vedení a doprovázení, co nejširší konzultace a spoluúčast, odvaha k nepopulárním rozhodnutím a dobrý duchovní základ jsou platné vždy a všude.
Ale vlastní výsledky takovýchto procesů nutně naváží na jedinečnou situaci té které diecéze a nikdo je za nás nevymyslí. Základní dynamika tázání je však opět všeobecně platná: Kdo jsme a kde jsme? Kdo jsou lidé kolem nás a co potřebují? Co od nás Bůh očekává a kam nás vede? Kudy se tam dostaneme? Co pro to můžeme a chceme udělat?
Jen pro ilustraci: Kde vlastně žijí dnešní lidé? Tam, kde bydlí, či tam, kde náhodou stojí kostel? Nebo spíše tam, kde pracují, studují, baví se? Kde jsou místa jejich setkávání, odpočinku, hledání, místa lásek a přátelství? Nejsou dnes tato místa roztroušená do všech možných klubů, hospůdek, barů, škol, podniků, ale i parků, kanálů či sklepních doupat, spíše než soustředěná do spořádaných rodin a komunálního života?
Jaký styl života církve nám pomůže se těmto lidem přiblížit? Jaké to předpokládá priority? Opravy prázdných kostelů? Dodržování všech liturgických tradic? Důraz na scházení se po bytech? Útulné klubovny na farách? Odvážné pastorační projekty? Malé pružné týmy? Různorodá živá centra? Větší pastorační celky? Ekonomickou nezávislost? Solidní pastorační analýzy?
A nakonec: Jak vypadá náš vlastní život a služba tomuto zraněnému a zraňujícímu, ale i dobrému a obohacujícímu světu? Chceme my sami vůbec riskovat, že každá hlubší změna se musí v posledku týkat i nás a že bude úspěšná, jen když bude odpovědí na otázku lidí zasažených v srdci jako Pavel na cestě do Damašku: „Co máme dělat, Pane?“ Co máme dělat, abychom byli účinnějším nástrojem Tvé lásky k tomuto světu?
Neočekávám, že na všechno budeme mít jasné odpovědi. Jde ale o to, abychom se začali odvážně ptát!
Dublin, 12.října 2003
Petr Hruška
Zdroj: Katolický týdeník č. 41/2003