Zatím v klidu běhej...

ZATÍM V KLIDU BĚHEJ…

Tento článek vyšel na Běžecké škole Miloše Škorpila 30.11.2010

Nedávno jsem poslal mail jednomu z mých přátel. Říkejme mu Pepa. Přes léto jsme se neviděli, ani si nepsali. Jen jsme se občas viděli na facebooku. Tedy asi spíš Pepa viděl mé neustále se opakující nadšenecké statusy o té či oné běžecké trase, té či oné překonané metě, tom či onom (půl)maratonu či jednadvacetihodinovce. Od Pepy jsem teď akutně potřeboval určitou důležitou praktickou informaci. Napsal jsem mu tedy, že je mi blbý, že se ozývám po tak dlouhé době a jenom s takovouhle praktickou otázkou. Záhy přišla odpověď:

„Ahoj, nic ti blbý nemusí bejt, ozvu se s tím po neděli. Zatím v klidu běhej."

Jako blesk mě zasáhla ta čtyři poslední slovíčka: „Zatím v klidu běhej…" Mohl bych je samozřejmě chápat i jako upřímné přání, abych si své před rokem objevené vášně pro běhání prostě dál užíval a s tím, že se neozývám starým přátelům, si nedělal hlavu. Ale já ta čtyři slovíčka v té chvíli četl s jakýmsi smutným ostnem: „Hmm, na starého bracha si čas neuděláš, ale na to, abys pořád někde lítal po loukách, lesích a stráních, na to čas máš…" A když jsem si k tomu ještě vzpomněl na hlášku, kterou před časem jiná moje kamarádka okomentovala nějaký můj běžecký status („Jé, já myslela, že když si tě přidám do přátel, tak se občas dočtu nějaké duchovní úvahy, a ty zatím pořád píšeš o běhání…“), bylo zaděláno na tenhle článek.

Proč vlastně běhám? Jak jsem k tomu přišel? Co mi to dává? Souvisí to nějak s mým „duchovnem“? S mojí farářskou profesí? Nezabírá mi to příliš mnoho času? Můžu si dovolit běhat noc a den kolem parku jenom proto, abych se mohl pochlubit svojí první uběhnutou stovkou? Neutíkám tak před něčím? Můžu si vůbec jako farář dovolit „jen tak si prostě v klidu běhat“? A přitom vědět, kolik lidí, včetně mých skutečných i fejsbúkových přátel, zápasí se všemi možnými i nemožnými trápeními?

Když tak teď na to koukám, je mi jasné, že tyhle otázky jsou spíš na celý seriál, než na jeden článek. Ale když už jsem začal, tak se zakousnu aspoň do prvních dvou.

Proč tedy běhám? Kromě jiného proto, že jsem vloni v červnu přestal být „docentem“. To bylo tak. Tehdy jsem si totiž po několika letech sedavé práce na své dizertaci z praktické teologie stoupnul zase po čase na váhu. A ručička, potvora jedna, přelezla onen bájný „cent“.

Být „do-cent" čisté váhy, to jsem si při svých 180 cm ještě se zamhouřením obou očí omlouval. Ale být už „přes-cent“? To už přeci jen bylo moc. Navíc jsem se fakt necítil dobře. Zadýchával se po pár schodech. Ohnout se k tkaničkám už taky nebylo úplně snadný. Kam se poděl ten sportovec, který před čtvrt stoletím byl schopný na kole ujet 602 km za 24 hodin nebo si jen tak po obědě sám v mlze odskočit na Ostrý Roháč?

Díky této motivaci jsem se pak přes léto začal trochu víc hýbat, nasadil trochu zdravější životosprávu (vydatná a pravidelná snídaně, častější jídlo v menších porcích, hodně zeleniny a nevyjídat v noci ledničku), během jednoho týdne navíc podpořenou kůrou na základě produktů (tehdy ještě nezkrachovaného) Nutriline. V září jsem tak měl zpátky svých mladických 80 kg – a byl tak čas nazrálý k tomu, aby přišlo ono vlastní „běžecké" pozvání.

Jak jsem tedy pak přišel k vlastnímu běhání? Onen „iniciační" impulz přišel někdy v půlce září v podobě pozvání Karla Tyrpekla k účasti na cyklotrase prvního ročníku půlmaratonu Cheb – Waldsassen (Waldsassener Stadtlauf 2009). Měl jsem tam 3. října převzít pohár Běhů bez hranic pro plzeňského biskupa Františka Radkovského, takže se to nedalo odmítnout.

Poté, co jsem pak za hodinu na kole dofuněl do cíle, jsem si říkal: „Tak to jsou šílenci, co tohle běží po svých, a to ještě jen o málo pomaleji, než já to jedu na kole. To mně tedy nikdy nehrozí.“

V cíli mě pak Karel seznámil s Milošem Škorpilem, který mě pozval na první Františkolázeňskou dvacetihodinovku (fotoalbum). Tu jsme se tehdy rozhodli podpořit i společně se spolupracovníky naší farní charity. Musel jsem tedy začít trochu běhat, abych si tam během těch dvou hodin, co jsem si vzal na starosti v rámci naší štafety, neuříznul příliš velkou ostudu. Do toho 16. listopadu jsem tedy tehdy po malých ranních dávkách naběhal asi 70 km. Ve Frantovkách mě to pak začalo tak bavit, že kromě těch dvou hodin ve štafetě jsem si tam pak ještě kroužil jen tak pro radost, až na mě nakonec dopoledne Miloš Škorpil volá: „Hele, Petře, ještě chvíli kruž a budeš mít maraton!“

Takže nakonec z toho bylo hezkých 49,5 km.

Kromě moc hezkého prožití naší charitní party jsem se tam seznámil s dalšími fajn lidmi. Pamatuju si jako dnes, jak mi někdy po ránu dávala školení v běžeckém stylu „velká trojka" Petr a Libor Matouškovi spolu s Milanem Kůtkem, jak jsem tam kroužil se Štefanem Krčem, který mě častoval historkami o všech těch jeho možných a nemožných trojciferných trasách, či jak jsem chvilku doprovázel belhajícího se Zdeňka Danča, když se blížil své první stovce.

A především jak mě během jednoho jediného společného okruhu říká Miloš Škorpil: „Hele, Petře, co bys říkal na něco jako Poutní maraton? No vzali bychom to z Chebu přes Loretu na Kappl a zpátky přes Svatou Annu do Chebu… Mohla by to být taková běžecká meditace hezkou krajinou s pohnutou historií a silným duchovním nábojem…"

Nu, a od té doby mě to už nepustilo.

Proč tedy běhám? Myslím, že především proto, že v mém motivačním koktejlu se pěkně namíchaly tři hlavní ingredience, které již prosvítaly v dříve řečeném a které bych shrnul asi takto:

• (1) zdravý životní styl,
• (2) parta fajn lidí,
• (3) blahodárný vliv na moji duchovní kondici. Letos se pak k onomu koktejlu přidaly ještě další dvě složky:
• (4) běh jako způsob prezentace věcí, kterým věřím,
• (5) běh jako zdravý způsob experimentování s vlastními hranicemi.

Posilovaný tímto pětisložkovým koktejlem jsem se tak letos přes horoucí červnový Poutní maraton (v poutnickém čase 5:50), kouzelně přátelský zářijový Baroko (půl)marathon (v tandemu za 2:14), závodnicky protrpěný říjnový waldsassenský půlmaraton (teď už „po svých“, za 1:52 :-) viz fotoalbum) a přes tisícovku dalších kilometrů letos naběhaných po všech možných a nemožných cestách po roce proběhal k další výzvě. Začalo mě lákat zkusit, kolik zvládnu, když na letošní jednadvacetihodinovce poběžím, „co to dá“.

Nakonec „to" dalo stovku (viz fotoalbum) a já žasnu, jak moc se člověk může za pouhý rok posunout. A to ve všech výše zmíněných oblastech.

Ale to by už bylo na další story. Snad jsem prozatím odpověděl aspoň na to „proč" a „jak jsem k tomu přišel“. Možná, že se někdy časem vrátím i k těm dalším otázkám… A mezitím tedy dám na Pepovu radu a zkusím „zatím v klidu běhat…" :-)

S vděčností vám všem přátelům spoluběžcům za vaši podporu i vám všem přátelům neběžcům za vaši toleranci.

V Chebu 29. 11. 2010
Petr Hruška

• Viz také Moje benefiční pobíhání obrazem