JE CESTA SKUTEČNĚ CÍLEM?
Tento článek vyšel na Běžecké škole Miloše Škorpila 10.9.2011
V sobotu ráno to byl fakt boj. Nejprve se vstáváním: Po páteční Dyleni (viz Ber, co ti cesta dává!) jsem byl tak plný energie, že jsem začal dohánět spoustu věcí, které jsem do té chvíle odkládal, a šel spát hodně pozdě. Pak s rozhodováním: V pátek jsem sice vykřikoval, že ráno do Teplé jedu s farními babičkami poutním autobusem, ale zároveň mě přes noc neopustila touha přeci jen do té Teplé nějak doběhnout a spoluprožít nejen tamní diecézní „pospolitost“, o kapánek přeci jen širší, než tu včerejší pátečnickou, ale i tu cestu do této pospolitosti a do srdce diecéze. Pak s časem: Když už jsem se rozhodl, že do Teplé přeci jen ještě zkusím dneska doběhnout či dojet „po svých“, pořád jsem nemohl být hotov s přípravami.
Ranní trojboj
Ale nakonec bylo úspěšně dobojováno na všech třech frontách a já hodinu před polednem, právě v hodinu, kdy v Teplé začíná hlavní poutní mše s biskupem Františkem, zamykám auto v Úbočí, na úpatí nejvyššího kopce Slavkovského lesa, Lesného. Od Dyleně, kde jsme včera tuto poutnickou cestu opustili, mě sice dělí 10 km, ale alespoň vizuální kontakt je zachován, a tak tam alespoň zdání jakési vnitřní kontinuity se včerejší první etapou původně plánované dvoudenní cykloběžecké poutě do Teplé je zachováno. Sluníčko rychle stoupá do záhlaví, já se pomálu s litrem a půl ionťáku a několika gely v běžeckém batůžku drápu na Lesný a přede mnou 30 km osamělé pouti nádhernou přírodou.
Osamělost přespolního běžce
Na rozdíl od včerejška nemám na co hudrat. Cestu jsem si zvolil sám, čas a místo startu také, kudy poběžím, je také jen a jen na mně. A právě toto „sám" si hned od počátečních metrů podél potůčku stékajícího z Lesného plnými doušky užívám.
Ale taky „vyžírám" – takhle sám se totiž odvažuju znovu a znovu hledat tu nejkratší cestu, která se pak ovšem také znovu a znovu ukazuje jako zrovna ne ta nejrychlejší. Na Lesný jsem se třeba tentokrát dostal ze směru, odkud se mi to před tím ještě nikdy nepodařilo. Zato jsem ale objevil krásné skály na kótě 957 (kterou jsem dokonce chvilku za Lesný mylně považoval:-)). Ale právě tahle veliká svoboda ve volbě cesty a také osobní vyžrání si důsledků této volby mě dneska fascinuje a moc si ji užívám. Lozím přes polomy, slézám malé skalky, prodírám se houštinami a (občas i pomocí buzoly) vždy se jako dítě raduju, když nakonec přeci jen jsem tam, kde jsem přibližně chtěl být.
Připadám si jako Colin Smith z filmu Osamělost přespolního běžce (viz recenze) když si při svých dlouhých výbězích přírodou každičkým pórem svého těla užívá okamžiků svobody – něčeho, co nemůže být udupáno ani za zdmi polepšovny (viz VIDEO od t = 1:30; viz též rozhovor s Janem Třískou)…
Po malém občerstvení na vrcholu Lesného, zápise do vrcholové knihy a pokusu o vrcholovou fotografii s místním podivným „andělem" už zase pádím dolů, intuitivně oproti původní trase přes Kladskou volím výškově i vzdálenostně přívětivější modrou značku po Bašusově cestě na Králův Kámen. Tady vyžebrám vodu a zkouším dále běžet podle zimního lyžařského značení přes Smraďoch na Rájovskou Myslivnu. Odtud to je už kousek k silničce vedoucí přímo k cíli.
Nejkratší cestou k cíli?
Pomalu se blíží půl třetí a až naběhnu na silnici, bude to už jen 10 km do kláštera, kde od půl čtvrté začíná závěrečné požehnání. To bych mohl dát, a moc si to i sám začínám přát. Jakoby pro mě právě toto požehnání začínalo probleskovat jako vlastní cíl téhle tepelské pouti.
To bych ale ovšem nesměl až do posledního dechu trvat na své dnešní snaze hledat vždy nejkratší cestu. Ano, na silničku ke klášteru to sice bylo po červeném lyžařském značení přes Prameniště Teplé nejkratší, ale v zimě se prameniště chová přeci jen trochu jinak, než v létě. A tak, když jsem se asi po půlhodině bloudění, brodění a boření nakonec ocitl v dohledu oné vytoužení silničky, bylo mi jasné, že to do kláštera půl čtvrté nedám. Možná, kdybych byl čerstvý, ale takhle uondaný ne.
Pomalu tedy vyklusávám po sluncem prozářené letní louce kolem Homolky, kochám se pohledem na Služetínský vrch, kolem kterého se vine silnička do Teplé, začínám si po dvaceti kilometrech lesních cest zvykat na tvrdý asfalt a loučím se s představou být v klášteře včas před ukončením celého dnešního poutního setkání. Snad tam zastihnu ještě nějaké opozdilce.
Tvůrčí samota
A utěšuji se tím, že onen slogan „cesta je cíl" se mi dnes přeci vrchovatě potvrdil: Vždyť co víc si přát, než se takhle zase jednou dotknout svého povolání ke svobodě, k neulpívání, k tvůrčí samotě, k putování bez domova, k nalézání kousku domova ve všech věcech a ve všech lidech…?
Možná, že jsem v Teplé někomu chyběl. Možná, že se mi bude těžko vysvětlovat, proč jsem tam nebyl spolu s ostatními. Možná, že budu zas celý týden kulhat a vyčítat si, že jsem se měl trochu víc šetřit. Ale já prostě tenhle dotyk svobodné samoty občas potřebuju, abych byl schopný zůstat na cestě…
A pak – najednou mi někde v zátylku hlavy bleskla jakási jiskřička naděje: A co kdyby dnešní cesta byla s tím cílem přeci jen nakonec spojitelná? Vždyť jsem se na tuhle cestu vydal právě proto, že jsem měl před očima nějaký cíl. Co když stačí odhodit mně vlastní hrdost typu „to musím zvládnout sám" a vtáhnout do své osamělé cesty zase i druhé? Co kdybych třeba zavolal své včerejší „koloběžce" Evě, která právě v Teplé rozdává klobásky, aby pro mě zajela?
Spiklenecké mrknutí oka
Přiznám se, že tohle odhození své falešné hrdosti mi trvalo dost dlouho. Ale nakonec se to podařilo. Nikam jsem sice nezavolal, ale začal jsem – jako za mlada – stopovat a přitom jsem klusal dál směr Teplá. A asi třicáté autíčko mi konečně někdy po třetí hodině zastavilo. A řidič, nádherný chlapík s plnovousem málem až po břicho, po chvilce konverzace nakonec směrem ke své spolujezdkyni prohlásil: „Tak to my vás hodíme až do kláštera, viď, mamčo!" A to se neodmítá.
A tak jsem mohl po dnešní skvělé cestě nakonec nečekaně dosáhnout i svého původního cíle: Potkat se se spoustou milých lidí z celé diecéze, s několika z nich prohodit i pár slov a při závěrečném požehnání svěřit svoji cestu, cesty chebské farnosti, cesty chebské charity, cesty běžecké školy, cesty všech svých přátel a blízkých tam, kam všechny tyto cesty patří – do rukou toho, kdo je pro mě Cestou, Pravdou i Životem.
A pro mě osobně byla tahle chvilka ujištěním: Ať jsem byl jakkoli tento týden či ještě dnes ráno nerozhodný, ať jsem dnes i jindy před tím jakkoli bloudil, to, že jsem tohle dnešní požehnání stihnul, bylo pro mě takovým spikleneckým mrknutím oka – jakoby mi někdo chtěl říct: „Jo, máš ještě šanci, stačí vydat se na cestu a vytrvale směřovat k cíli; stačí otevřít se Cestě a zůstávat v Pravdě – a on už si tě Život v pravý čas najde…" Možná, že cesta je cílem právě proto, že není bezcílná! :)
V Chebu 9. 9. 2011
Petr Hruška