MALÉ VÁNOČNÍ POBÍHÁNÍ
Dnes už přesně nerozliším, co bylo součástí těchto dvou běžeckých "vánočních zkušeností" samotných, už když se o letošních Vánocích a na Nový rok "dály“, a co se mi do nich promítlo, až když jsem se nad nimi s odstupem zamýšlel. Ale o to až tak nejde. Rád bych vám tyhle řádky daroval ještě "pod stromeček“: jako výraz mého samotářského („celibátního“) naturelu, ale i jako projev vděčnosti, že něco z toho můžu prožívat i s některými z vás, podobně během potrefenými.
Štědrá noc
Štědrý den se právě líně proměnil v Boží hod vánoční. Tři štědrovečerní bohoslužby, dvě večeře, jedna únava. Chvilka klábosení s posledními nejvytrvalejšími farníky v jídelně. Táhne mě to do postele, nebo… že bych ještě vyrazil do ztichlé štědré noci?
Důvod by tu byl. Pod stromeček jsem si nadělil novou běžeckou čelovku Super Bright a nesmeky All Purpose.
Tak by stálo za to tyhle funglovky zčerstva vyzkoušet. A navíc se z vánoční oblohy začínají snášet nádherné vločky…
Sněhové dobrodružství zvítězilo nad postelí. Vyrážím na Skalku. Napřed sem tam potkávám nějakého človíčka. Za přehradou jsem ale už v zemi nikoho. Jen stopy ve víc a víc se bořícím sněhu prozrazují, že jsem ještě moc blízko civilizace. Kolem Vyhlídky to pěkně fučí – i ty stopy tady mizí. Stein tiše svítí do noci, pštrosi mají jistě hlavu hluboko v písku. Blížím se k bodu, od kterého se mi pak už další dlouhé kilometry běží většinou nádherně. Bylo by škoda se vracet.
Ani si moc nevšímám, že silnička stoupá. U statku nad Steinem hoří u Panny Marie svíčka. Obloha září měsíčním svitem jakoby zrcadlícím se v bílých pláních. Čelovka ani není zapotřebí. Zaposlouchám se do sílícího větru a – že bych zaslechl svistot křídel betlémských andělů?
Komorním Dvorem jen tak prolétnu, a kdyby mě nepřitáhl pohled do temného stromoví, zastavil bych se možná až na Seebergu. Ale teď mě neodolatelně láká tajuplný vrchol Komorní hůrky. Hledat pevnější sníh na ušlapaných pěšinách mezi stromy je čím dál náročnější. Občas mizím v závěji až po pás. Musím si pomáhat už i rukama. Ale touha po vrcholu je silnější. Odtud už není návratu.
A pak už stojím na vrcholové planince. Sice uprostřed vzrostlých stromů, ale s dostatečným výhledem do všech stran. Před očima se mi mezi poletujícími vločkami a světly z Chebu i Františkových Lázní objevují jakoby světélkující tváře lidí, se kterými jsem se letos setkal. Se kterými jsem ušel či uběhl kus cesty. Kteří mě nesmírně obohatili. Kterým jsem možná mohl něco přinést i já. A uprostřed toho mihotání světel a očí – zase ten šustot andělských křídel…
A možná ještě něco navíc. Možná to byl lehký dotek jedné z těch větrných bytostí. Možná to byla obyčejná vzpomínka na dobu, když mi bylo osmnáct a já svým rozhodnutím položil první kámen své budoucí cesty osamělého poutníka uprostřed zástupu lidí. Možná to byl jen vyplavený adrenalin po namáhavém výstupu. V každém případě jsem tam nahoře byl neobvykle šťastný. Uprostřed větru, nohy obalené sněhem, oči těkající z jedné světélkující tváře na druhou, žádné z nich nepatřící, a přesto u každé z nich trochu doma…
A najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, všechno ztichlo. Již žádní andělé. Již žádné tváře. Již žádná světla… Jenom velké ticho. O Štědré noci přeci vydává Země své poklady. A já se mohl opět po letech dotknout toho svého: šťastné samoty uprostřed lidí. Samoty, která není osamělostí. Samoty, která mě děsí i láká. Samoty, před kterou utíkám, a každým krokem jí víc a víc padám do náručí. Samoty, ve které nejsem doma jen „trochu“. Samoty, ve které jsem doma „úplně“… o to víc toužící se o to štěstí z ní také „trochu“ dělit. Jsem fakt rád, že žiju právě tady… Jsem fakt rád, že žiju… Jsem fakt rád… Jsem…
Nový rok
Jak jsem se z Komorní hůrky vrátil zpátky do tepla, to je už nudná historie. Prostě jsem běžel, co to dalo, abych nezmrznul. :) Zajímavější bude, když vám povím ještě o té mé druhé „vánoční zkušenosti“, která jakoby nepřímo navazovala na onu štědronoční touhu po sdílení toho, co se ve mně rodí v samotě. Jestliže se ta předchozí zkušenost udála uprostřed noci a o samotě, tato novoroční byla už plná jasu a pospolitosti.
Prvního první, roku jedenáctého, nás jedenáct běžců (+ fotograf :)) v jedenáct hodin jedenáct minut vyrazilo na jedenáctikilometrový výběh na Zelenou horu (no dobře, čtrnáctikilometrový). Přesto, že většina z mých spoluběžců a spoluběžkyň byla po docela bujarém silvestrovském tahu a já byl po dobře prospané silvestrovské noci, od Myslivny jsem jim už nestačil. Nejprve jsem chtěl svoji slabost proměnit v sílu, a tak jsem čekal na jednu opožděnou spoluběžkyni, jako že s ní gentlemansky poběžím jejím tempem. Ale asi to vzala někudy jinudy, nebo se přidala k pěšákům, a tak mi bylo v tomto „dobrém skutku“ zabráněno.
Ale o to víc jsem si začal užívat setkávání s protijdoucími i předbíhanými, známými i neznámými pěšáky. Každým „Dobrej (den) a šťastnej (rok)!“ jsem si víc a víc užíval radost z toho, že každá noc ústí v den, každé mlčení ve slovo a každá samota ve společenství. Zvláštní radost mi mezi tou spoustou sympatických, ale neznámých tváří udělaly některé tváře známé. A že jich bylo docela dost! Z kostela, z úřadů, z neziskovek, ze škol, z koncertů…
S některými jsem si stačil vyměnit i novoroční „tahák naděje“, s dalšími si loknout „svěcené vody“ (slivovice zákeřně ukryté v běžecké láhvi), jiným jsem musel náročně vysvětlovat, že teď opravdu, ale opravdu nechci pracovat a cokoli plánovat (a s některými jsem dokonce zachraňoval jednoho opilého zraněného :))… I když mi všichni běžci už zase utekli, bylo mi i tady v tom pestrobarevném hemžení tak nějak zvláštně dobře. Že bych – po těch necelých sedmi letech – byl „doma“ už i v Egerlandu?
Tak bych vám i sobě chtěl popřát, aby pospolitostí těhotná samota, kterou jsem si mohl s vděčností uvědomit při těchto dvou „vánočních zkušenostech“, nás všechny, každého jeho jedinečným způsobem, provázela po celý rok. Těším se na vás zas v trochu teplejších dnech – třeba na Poutním maratonu!
A co vy? Co jste vy letos dostali k běžeckým Vánocům?
V Chebu 10. 1. 2011
Petr Hruška