Běhání a pobíhání chebského faráře

Představení vyšlo na Běžecké škola Miloše Škorpila v roce 2010.

„Občas si musím dopřát nějakou šílenost, abych pak jinak zůstal normální."

Takhle svým přátelům vysvětluji, proč při své profesi chebského faráře někdy běhám takové šílenosti jako Poutní maraton nebo Františkolázeňskou 20hodinovku. Běh jako součást svého životního stylu jsem objevil na podzim roku 2009. Běhám většinou pro radost a pro kondici, taky občas pro u(s)pokojení svého znejistěného středněvěkového ega ročníku 1965. Poslední dobou začínám objevovat plavání, rád bych pak také častěji osedlal kolo, "koně" svého mládí, a začínám tak vzdáleně laškovat s myšlenkou na Železného muže.

Miluji dlouhé výběhy o samotě často spojené s objevováním zapomenutých příhraničních zákoutí Českého lesa či Smrčin. Moc mě ale také těší občasný lauf ve skupině nebo ve dvojici, při kterém toho lze spoustu probrat, na co v běžném životě není čas, nebo naopak jen tak běžet bok po boku a mlčet. Nejvíce si užívám běh tak po 5 až 7 km, kdy pumpa už pracuje, jak má, a nohy ještě nejsou unavené. To pak vše kolem i ve mně nechávám volně plynout, užívám si života i Života a znovu a znovu se dotýkám tušení, že nikdy a nikde nejsem sám. No, občas pak při takovýchto výletech zabloudím a o to dobrodružnější a radostnější jsou pak ty návraty domů.

Kdybych chtěl být trochu patetický, pak bych na závěr tohoto malého představení s Pavlem Kosorinem pravil: 

"Nežiju proto, abych běhal, ale běhám proto, abych žil."

V Chebu 29. 11. 2010
Petr Hruška

Související odkazy:

Františkolázeňská 20hodinovka