Photo by Chris Lawton on Unsplash
Poté, co část chebských farníků absolvovala několikatýdenní seminář nazvaný Tři barvy Tvých darů podle stejnojmenné knihy Christiana A. Schwarze (viz .pptx prezentace ZDE), v roce 2008 / 2009 farnost prožila další z tohoto "trojbarevného" cyklu Přirozeného růstu církve nazvaný Tři barvy lásky zaměřený na rozvoj láskyplných vztahů mezi rodiči a dětmi, životními partnery, celými rodinami, malými společenstvími, mezi sousedy, ve farní obci či vůbec v jakékoli životní situaci, kde se kdo z nás může pohybovat. Dále v článku nabízím úvodní kapitolu ze zmíněné knihy.
Hlad po lásce
Bylo to na jednom semináři ve Švýcarsku. Celý den jsem pracoval s jednou velmi motivovanou skupinou na centrálních otázkách rozvoje farností a sborů. Jaké jsou známky rostoucích křesťanských obcí? Jak získáme nové spolupracovníky? Jak dosáhneme toho, aby se skupiny v obci rozmnožovaly? Byl jsem zcela ve svém živlu, když jsem této skupině pomocí různých názorných obrázků, dotazníků a statistik zprostředkovával své poznatky.
Na konci tohoto večera – právě jsem se chystal uspořádat si své přeházené prezentační fólie a připravit si je tak pro následující den – ke mně přistoupila jedna žena a řekla: „Nepochybuji, že v každém jednotlivém bodě, který jste zmiňoval, máte pravdu.“ Poděkoval jsem jí za tento kompliment.
„Avšak,“ pokračovala pak dále, „musela jsem vynaložit velkou námahu, abych vám byla schopna vůbec naslouchat. Všechno to běželo tak zvláštně vzdáleně kolem mě, jako by to vůbec nemělo se mnou něco společného.“ „Ah, tyto potlačující mechanismy!“, pomyslel jsem si. „A proč myslíte, že rozvoj farností a sborů nemá s vámi nic společného?“, zeptal jsem se celkem bez větší chuti pokračovat v tomto rozhovoru.
Žena začala vyprávět. Vyprávěla, jak hluboce byla zraněna konflikty, které v posledních letech v její farnosti probíhaly… a že se její domácí skupinka z toho úplně rozpadla… a že někteří z jejích nejlepších přátel se jí již po dlouhý čas vyhýbají… a že její manžel, který pro její zájem o dění ve sboru nikdy neměl pochopení, od ní před čtyřmi měsíci odešel… a že ostatní členové farní obce na ní už nemají téměř žádný čas, protože jsou tak zaměstnáni – růstem farnosti… a že se několikrát nabídla ve farnosti převzít některé úkoly, ale vždy byla odmítnuta. „Nejprve se postarej o to, aby byla opět v pořádku tvá rodina,“ bylo jí řečeno.
„Žiji,“ řekla nakonec, „v živé, rostoucí farnosti – a mám pocit, že jsem tím nejosamělejším člověkem na světě.“ Když to říkala, měla v očích slzy.
Radikální změna smýšlení
Velmi se stydím vyprávět zde zbytek tohoto příběhu, ale snad bude užitečné, když se něco naučíte z mé chybějící citlivosti. Řekl jsem tehdy té ženě, že je mi to vše strašně líto, že to však není mým tématem. Řekl jsem jí, že mým tématem je rozvoj farností a sborů. A dal jsem jí radu, aby se se svými problémy obrátila na nějakého faráře či jiného pastýře. Potom jsem šel domů – a do svého pokoje.
Tu noc jsem nemohl usnout. Měl jsem stále před očima tvář té ženy. Čím více jsem o tomto setkání přemýšlel, tím méně jsem chápal, jak jsem tohoto člověka mohl tak chladně odbýt. Jistě: rozvoj farností a sborů je mým tématem. Ale co to pak znamená? Více programů? Více skupin? Více aktivit? Více výkonu? Můj Bože, v tom přeci nemůže spočívat budoucnost našich sborů a farností! Kašlu na všechny pastorační programy, které nebudou přispívat k tomu, aby z našich sborů a farností pomohly vytvářet taková místa k životu, kde by osamělé a zraněné ženy, jako byla tato, mohly najít podporu a uzdravení! Druhý den již tato žena na semináři nebyla a já jsem o ní od té doby už nikdy nic neslyšel.
Proč tady vyprávím o tomto setkání? Protože to byla tato žena, která mě přiměla zcela přehodnotit přístup k mé práci. Jsem přesvědčený o tom, že naše sbory a farnosti jsou plné takovýchto lidí: osamělých, zraněných, zklamaných. Dokonce si myslím, že každý z nás do jisté míry trpí podobnými pocity. A jen velmi málo z těchto lidí má skupinu křesťanů, v jejímž středu se mohou zcela otevřít, aby mohli zakusit něco z uzdravující síly Boží lásky.
Základní problém: Chybějící láska
Na jednom semináři jsem nechal jeho účastníky napsat, co považují za největší překážky rozvoje farností a sborů. „Spory,“ stálo na jednom lístku. „Boj o moc,“ napsal někdo jiný. „Pomluvy,“ „lhostejnost,“ „přetížení,“ „tradicionalismus,“ „neústupnost,“ „potřeba se oddělovat,“ „chybějící důvěra,“ mohli jsme číst na ostatních lístcích. Zeptal jsem se účastníků, zda by všechny tyto pojmy nebylo možné shrnout dvěma slovy: „chybějící láska“. Téměř všichni souhlasili.
Chybějící láska – to je natruc všemu tomu přemílání slova láska v médiích primární nemocí naší doby. Písničkové šlágry a laciné romány o údajné lásce jsou jen symptomem této společenské neurózy. Sotva nějaké jiné téma je tak často na tapetě jako téma lásky. Ale…
- Pravdou je: Osamělost se brzy stane nejvíce rozšířenou epidemií naší společnosti. Výsledky novějších výzkumů ukazují, že dnes již kolem čtvrtiny obyvatelstva trpí chronickou osamělostí. Osamělost je jednou z nejčastějších příčin sebevražd. Každý rok si více než 13.000 mužů a žen ve Spolkové republice Německo vezme život. Na jednu dokonanou sebevraždu pak navíc vychází osm až deset pokusů o sebevraždu.
- Pravdou je: V Evropě se dnes již rozvádí každé třetí manželství. Většina lidí touží po harmonickém partnerství, ale jen v Německu se každých pět minut – 24 hodin denně – nějaké manželství rozpadá.
- Pravdou je: Počet psychických onemocnění se v posledních letech v Evropě zvýšil v takové míře, že to vyvolává velké obavy. Každý pátý pacient, který vyhledá praktického lékaře, trpí nějakým psychickým onemocněním nebo tělesnými symptomy, které jsou podmíněny převážně psychicky. „Nedostatek lásky,“ říkají dnes vůdčí osobnosti v psychoterapii, „je dnes příčinou nejvážnějších neuróz a dokonce i psychóz u dospělých.“
Takovéto statistiky, ať jsou sebesmutnější, však neodkrývají skutečné utrpení, zranění, bolesti a slzy. Statistiky neodkrývají pocity odmítnutí a pochybností. Nejsou ani v nejmenším schopné vyjádřit, jaké utrpení může způsobit neutišený hlad po lásce. Kde jsou sbory, farnosti, komunity, společenství či jiné církevní obce, které jsou schopné vyjít vstříc tomuto hladu?