Moji milí,

někteří víte, že přes léto jsem ve svých volných chvílích (ale i s dětmi na Dovádění a s Chrty na farní dovolené) přičichl k tomu, čemu se dnes říká „geocaching“ („geo“ = Země, „cache“ = skrýš; tj. hledání pokladů ukrytých v různých skrýších na Zemi; viz také zde). Taková moderní honba za pokladem za pomoci elektronických pomůcek jako je internet a zaměřovač zeměpisných souřadnic (GPSka). Kromě toho, že to pro některé může být docela dobrý relax, případně zábava stmelující celou rodinu, jsem se při tom pobíhání po lese za pokladem sám sebe občas ptal: „A kde je tvůj pravý poklad?“ „Po čem vlastně z hloubi srdce toužíš?“ „Čemu věnuješ energii?“ „Proč tě to vlastně tak baví lítat po lese jenom proto, abys našel pár hraček v plastové krabce?“

A došlo mi při tom pár důležitých věcí.

  • Třeba to, že kromě těch velikých životních cílů, které mám víceméně nějak v hlavě a v srdci srovnané, potřebuju mít i nějaké ty malé cíle, které mě za těmi velikými budou každodenně „popotahovat“. Vědět, že tam a tam na mě dnes čeká právě ten či onen „poklad“, který stojí za to objevit právě dneska.
  • Pak taky, že když jsem sám, tak jsem při hledání vytrvalejší a nemusím se tak ohlížet na druhé (někdy jsem se pak vracel – s čelovkou na hlavě – až před půlnocí). Když je nás ale dobrá parta (jako jsme třeba byli v Domaslavi, nebo když jsme nedávno hledali pár chebských kešek s početnou rodinou mé sestry), tak jednoznačně platí „víc očí, víc vidí“ – a poklad je často objeven coby dup.
  • A do třetice – vyplatí se dobrá domácí příprava, pár kvalitních pomůcek, zácvik někým zkušenějším a vytrvalost. Postupně to jde lépe a lépe, ale je třeba se učit. Nejde všechno ouplně samo.

A tak se už moc těším na dny baběletní, podzimní a zimní. Tuším totiž, že v této farnosti na mě čeká ještě hodně neobjevených pokladů. A to ne především těch inzerovaných na geocaching.com. Pokladů ve vašich srdcích. Pokladů, kolem kterých často chodím nevšímavě, protože jsem tak trochu ve svém „lovení duší“ zlenivěl. Pokladů, které jsou nejen pod sněhem, ale pod povrchem vašich často bolavých srdcí.

A i to druhé poznání je pro mě povzbuzením. Některé z těchto pokladů (především ty nejhlouběji skryté v Božím srdci) musím chtě nechtě objevit sám. Od toho už je celibát. Ale jiné bych moc rád objevoval s vámi společně. Víc očí víc vidí. Víc srdcí se dovede víc radovat. Více společně unesou. Najdou více cest k osamělým a slabým.

A do třetice také vím, že nic z toho nejde hned. Poslední dobou jsem asi trochu na některé věci rezignoval, protože jsem je už přestal očekávat. Ale v téhle farnosti klíčí a roste spoustu nových křehkých květinek a i některé z těch starších zralých kmenů začínají vyhánět krásné nové výhonky. A tak se těším, že přes zimu načerpáme dostatek trpělivosti, která ale není rezignací. Spíše odvážným, ale zralým očekáváním toho, že „u Boha není nic nemožného“.

Krásné babí léto Vám přeje

Váš Petr