Slovo faráře z farního Zpravodaje chebské farnosti (roč. 22, č. 10-11 z r. 2018) inspirované knihou Jeana Merciera Pan farář má krizi

Moji drazí,

Pan farář má krizi. Ne, nelekejte se, nebudu tady rozebírat své vnitřní nelady. A když, tak jen trochu. ;-) To velké „pé“ tam je správně. Tato úvodní věta je totiž názvem útlé knížečky, do které jsem se nedávno o jednom ze svých volných dní s chutí začetl. A neodtrhl se od ní, dokud jsem ji nepřelouskal celou. Ne nadarmo se tahle knížečka stala ve Francii bestsellerem. Jak se dočteme v anotaci na Paulinky.cz: „Tisíce čtenářů zaujal autorův inteligentní humor, jeho laskavá i krutá ironie a šokující otevřenost, s níž odkrývá existenciální problémy kněží v dnešním světě. Knížka otřese naším pohledem na církev a na to, co je v ní podstatné…“

Ano, musím přiznat, že jsem se i já při její četbě často popadal za břicho, poznával tam další a další mně tak známé situace a znovu a znovu se uprostřed smíchu cítil být „přistižen na švestkách“, poznávaje tam nejen nedokonalosti svých milovaných farníků, ale především neschopnosti své vlastní. Neschopnosti často skryté a nepřiznané. Až mi z toho, přiznám se, občas mrazilo…

Je to příběh faráře, který se hodně, ale opravdu hodně snaží. A pomalu, ale rychle, přichází o své mnohé iluze. O svých farnících, o spolubratřích, o biskupovi a nakonec i sám o sobě. Původně chtěl studovat bibli a zvěstovat radostnou zvěst. Nakonec se ale po letech ocitá v pasti na první pohled podivně povrchních vztahů svých farníků, stejně podivně zvláštních ambicí svých spolubratří, necitlivého jednání vlastního biskupa, hromady úředních papírů a své vlastní neschopnosti na toto vše reagovat jinak, než útěkem z farnosti… Aby také ne, když jednou z posledních kapek vedoucích nakonec k tomuto zoufalému rozhodnutí je objevení lidských výkalů rozmazaných jedním z jeho kritiků uvnitř jeho milované zpovědnice!

V knížce nejde ani tak o to, na které „straně“ církevně-politického sporu mezi vyprázdněnou liberální povrchností a zraňující konzervativní tvrdostí otec Benjamín, hlavní hrdina tohoto příběhu, stál. Nejde ani tak o samotné reálie tohoto příběhu, který se spíše blíží uměle zkonstruované starozákonní pohádce o Jonášovi, než reálně uvěřitelnému životnímu svědectví. A to nejen proto, že Benjaminův „útěk“ bylo to, že sám sebe zazdil zaživa do skrytého zahradního domku v zapadlém koutě farní zahrady a tam prožíval nejprve přerod své vlastní služby a pak i přerod svého vlastního nitra…

Podobně jako Jonáš v biblickém příběhu do sebe „nasál“ všechnu úzkoprsost tehdejšího Izraele a byl nakonec postaven před otázku, jestli chce tváří v tvář širokosrdcatému Hospodinu takto úzkoprsý zůstat i nadále, tak je to i s otcem Benjaminem. Jen s tím rozdílem, že tato knížečka (myslím, že k její škodě, i když škodě to snesitelné), nekončí otázkou, ale jakýmsi příliš polopatickým happyendem…

Kolikrát jsem se, konfrontován s tímto „farářským podobenstvím“ o cestě do šířky skrze ponoření se do hlubiny musel chytnout za nos a říci si: No není to přeci úplně jasné?!? Nevěděl jsem to dávno? Neříkali mi to již dříve mnozí?

A tak se tady (pokolikáté už?) opět v duchu mnoha z vás omlouvám a stydím se za to, že jsem se napřed snažil změnit vás a čekal jsem, že to prospěje i mně. Místo, abych byl služebníkem služebníků vycházejícím do vašich vlastních světů, tlačil jsem na vás, abyste tuhle službu dělali za mě a pro mě. Místo toho, abych se učil mluvit vaším vlastním jazykem, čekal jsem, že se naučíte mluvit jazykem mým. Místo toho, abych se spolu s vámi radoval z každého kousku společenství, který se nečekaně objeví uprostřed vašich všedních dní, jsem pořád mluvil o jakémsi imaginárním společenství farnosti, které se zcela míjelo s vaším běžným světem. Místo toho, abych podle svých skvělých „map“ (jmenujících se např. „mysterium-communio-missio“, „šest S života a poslání farnosti“, „tři P a dvě S učednictví“ apod.) nechal vést do mnohem bohatších a spletitějších labyrintů vašich skutečných životů a vztahů, jsem se snažil ty vaše životy a vztahy uměle přizpůsobit svým „mapám“…

Otec Benjamin v našem příběhu, aby došel moudrosti života, toho musel hodně ztratit. Nevím, co budu muset ztratit já. Možná to nebude o zazdění se na farní zahradě (i když na svaté Anně nám jednu pro tento účel jako stvořenou farní zahradu vrátili v restitucích! :-). Možná to nebude o útěku do nějaké dlouhodobější poustevny, jako před třemi lety (i když to bych si příští rok přeci jen rád zopakoval). Možná to bude spíše o tom, dělat všechno to obyčejné, co farář má (a v církevním právu je mnohem víc povinností faráře, než jsem minulou neděli citoval povinností farníků! :-), nechat život žít a stromy opadávat a čekat, jaký má pro nás Bůh i v naší farnosti připravený zázrak.

Nevím, co bude od letošního Adventu. Ať se ale tato farnost či já sám vydáme jakoukoli cestou, rád bych s vámi slavil na konci listopadu další farní dny. Zvoucí k tomu vybrat si jednu či dvě z nabízených „slavností společenství“, sejít se na ní, pobýt společně a vnímat bohatství. Bohatství života skrytého pod padajícím listím. Bohatství života ukládajícího se k zimnímu spánku. Bohatství života, takového, jaký je.

Těším se na to.                          

Váš Petr