„Nesmíš vyvrhnout žádný kámen ze svého středu“

Z knihy Wunibalda Müllera, Intimität - Vom Reichtum ganzheitlicher Begegnung (Intimita - O bohatství celostného setkání), Grünwald, 1997; autorkou kapitoly je Andrea Schwarzová; v r. 2000 přeložil Petr Hruška

„Tak, jako pro našeho Pána byla jeho lidská přirozenost nástrojem spásy, tak se i lidskost kněze má stát znamením spásy pro druhé. Smyslem celibátu tedy není nějaký bezpohlavní, tělu nepřátelský, a tím v konečném důsledku vztahu neschopný, nedotažený život, ale integrace všech duchovních, duševních a tělesných sil do celku života, který se má stát obrazem Ježíše Krista.“

Franziskus Eisenbach

 

Milý Bernarde,

půlnoc je pryč, já ještě sedím za psacím stolem, do postele se mi nechce... Náš rozhovor dnes večer, setkání s Tebou, mě zasáhlo asi přeci jen více, než jsem si sama připouštěla...

Ano, máš pravdu v tom, cos před tím řekl - když se setkáváme, stávají se naše setkání postupně intezivnější a nabitější a naše rozhovory víc a víc osobnější.

To, žes tentokrát mluvil o svých zraněních, která pocházejí až z Tvého dětství, to se mě velmi hluboce dotklo a musela jsem o tom hodně přemýšlet. Ano, teď Ti mohu trochu více rozumět, proč sis kolem sebe budoval tak vysoké hradby - a proč ses musel znovu a znovu zajišťovat i vůči mně. A přeci - zároveň to vše ve mně vyvolává jakýsi smutek...

Jak obrovský vliv mají postoje a chování dospělých a obzvlášť rodičů na duši malého dítěte! Je to tím, že v takové mladé duši je vtištěno ještě hodně málo dojmů? Že je taková duše obzvlášť zranitelná, měkká, tvárná?

Události, o kterých jsi vyprávěl, nebyly v očích dospělých určitě žádná světem otřásající záležitosti - možná, že dnes by si na ně ani nevzpomněli!

Pro Tebe se tehdy ale zhroutil celý svět - Tys miloval a byls opuštěn, Tys důvěřoval, někomu jsi bezhraničně důvěřoval - a byl jsi zklamán. A tehdy jsi možná začal svou duši obezdívat těmi prvními stavebními kameny... Tehdy neexistoval nikdo, kdo by to viděl nebo kdo by si toho všimnul, vždyť sis to neuvědomoval ani Ty sám - až teď, poslední dobou, kdy se už trochu dokážeš vcítit sám do sebe, se Ti tohle všechno znovu vynořilo na mysli...

Láska má co do činění se strachem a obavami, tos včera řekl - mám strach být zraněn, být zklamán, být opuštěn. Pak je lepší vůbec nic neriskovat, vůbec nic nezkoušet, vůbec ničeho se neodvážit - to mi k tomu napadlo, a to ve mně vyvolalo onen smutek... ale i hněv, jak jsi sám vycítil. Hněv ve mně vyvolalo vědomí toho, že ti nejsem schopna nijak pomoci, moje bezmocnost, když vidím, jak sám sebe (a jistě v jiných oblastech i já sama sebe) ochuzuješ, jak v sobě odstřiháváš řeku života - nebo snad lépe vyjádřeno (vždyť řeku života nelze odstřihnout, její energie je v nás přeci stále přítomná): jak se zeď kolem Tvé duše, kolem tebe samotného, postupně stává vysokou přehradní hrází, která zabraňuje volně téci proudu života. Jenomže - přítok nemůžeš uzavřít - voda se pak stále více hromadí - a proto Ty musíš svoji přehradní hráz budovat stále vyšší a vyšší, musíš na ní přidávat stále další a další kamenná poschodí, aby voda nepřetekla... a o to větší musí být tvé obavy z toho, co se vlastně stane, jestliže se přehradní hráz jednoho dne protrhne a celá ta vodní masa se vyřítí ven...

Když jsem jela domů, napadla mě ještě jedna věc - jestli tyto Tvé zkušenosti z ranného dětství u Tebe nepřispěly i ke Tvému rozhodnutí stát se knězem??? Celibát jakožto ochrana před tím, aby ses musel vystavit lásce a tím i možným zklamáním??? Abych se dále nezraňoval, hledám nějakou normu, nějaký předpis, zákon, který mě pomůže v této snaze se chránit před něčím, co mi nahání strach... protože lidem snad již tak moc důvěřovat nemohu a sám sobě také ne...

Avšak - jak jsem už řekla, to byla jen taková myšlenka... možná, že se zde nechávám unášet jen svou fantazií...

V každém případě - nyní jsem trochu víc porozuměla, proč pro Tebe bylo tak obtížné v našem vztahu připustit tělesný kontakt, třeba objetí při setkání nebo při rozloučení po nějakém intenzivním rozhovoru. Rozuměj mi dobře, nemám ten nejmenší úmysl nějak Tě „svádět“ nebo cokoli jiného, co zde třeba může vykreslit fantazie. To, co bych chtěla, je vlastně náš vztah tak trochu „normalizovat“... Gestům něžnosti bych pak u nás obou chtěla dát prostor tehdy, když odpovídají momentální situaci, když souhlasí s tím, co prožíváme ve svém nitru, když skutečně vyjadřují to, co se právě mezi námi odehrává...

A tady narážím na tvé hradby... možná je to strach z toho, že takové objetí či něžný dotyk by z tvé přehradní hráze mohly uvolnit nějaký stavební kámen - a že si pak nejsi jistý, zda by tě pak nezaplavil onen „velký příval“... se vším rizikem, které je s tím pro tebe spojené... jestliže by se tvá přehradní hráz protrhla, mohla by pak přeci být zpochybněna celá tvá existence...

Ano, právě tohle jsem dnes večer pochopila - a myslím se, že je to pro mě moc důležité, to vědět... mimochodem, teď mě ještě napadá, něco podobného prožívám nejen u kněží, nýbrž i u některých mužů žijících v manželství, kteří také nemohou „něco takového“ připustit, protože mají strach, že by to narušilo přehradní hráz jejich věrnosti k jejich manželce... ale to je téma, které by si zasloužilo samostatné pojednání...

V každém případě - dnes večer již mohu mnohem lépe onen Tvůj zdrženlivý postoj vůči objetí nejen pochopit, ale tím i přijmout a akceptovat...

A přesto - nejsem si jistá, zda je to pro Tebe na trvalo ta „správná“ cesta. Samozřejmě, nemohu a nechci Ti předepisovat, jak má vypadat Tvá cesta, Tvůj způsob života - ono rozhodnutí musíš učinit Ty sám pro sebe...

Dovol mi však, abych Ti k tomu řekla alespoň některé myšlenky - když na to přijde, můžeš je vždycky ještě vyhodit do koše... Mám dojem, že v současné době žiješ stále s obavou, že tvá namáhavě budovaná přehradní hráz by se mohla protrhnout - a to tedy musí být hodně vratká přehradní hráz, jestliže jedno objetí či nějaké něžné tělesné gesto by mohlo být rozbuškou pro její zhroucení. Příštích čtyřicet let budeš tedy asi muset prožít s tímto strachem a s touto vratkou přehradní hrází - i v případě, že kolem sebe budeš hromadit ještě více kamenů a ještě méně lidí si připustíš k tělu.

Samota farního domu, přeplněný plánovací kalendář, pocit, že jsem zde pro každého k dispozici, a to nejlépe ihned, v tom všem, myslím, mohu vidět zcela typické stavební kameny tvé přehradní hráze... Takový život mi ale připadá totálně nekřesťanský, promiň, že to říkám tak přímočaře... „Život v plnosti“ (a to také vlastně znamená také plný toho, co je pro člověka možné) zaměněný za život ve strachu, za zdí, s velkou distancí vůči lidem, se zákazem jakéhokoli dotyku. Avšak příběhy, které známe o Ježíšovi, mluví přeci jiným jazykem... ale komu to vlastně říkám, vždyť Ty o tom přeci kážeš dost často... Proto si myslím, že toto pro Tebe nemůže být dobrou cestou...

Dovol mi, abych se ještě jednou vrátila k tomu mému obrazu o přehradní hrázi: Myslím si, a tady Ti dávám s Tvojí opatrností za pravdu, Ty nesmíš vyvrhnout jen tak nějaký kámen z prostředku této hráze. Vodní příval by to vše ostatní nejspíše skutečně nekontrolovatelně strhl s sebou - a Ty bys stál před bahnitou pouští - a já bych Tě chtěla poprosit, abys mi důvěřoval, že tyto tvé kameny akceptuji. Avšak - proč nezačít odshora? Proč jednoduše neodstranit právě ten nejvýš položený kámen? A pak ještě jeden a ještě jeden? Tak dlouho, dokud by nebylo dosaženo úrovně vodní hladiny - a voda si pak bude moci pomalu hledat cestu, aniž by přivodila jakékoli škody... nahromaděná vodní masa se bude postupně snižovat a snižovat - v té míře, v jaké budeš snímat své další a další stavební kameny, tlak se bude zmenšovat - a snad budeš moci dokonce udělat překvapivou zkušenost, že vyprahlá krajina pod přehradní hrází najednou dostane zelený kabát, že zde začne růst a kvést něco nového a že tyto nové stromy dokonce jednou ponesou ovoce...

K tomuto obrazu mě napadá ještě jedna myšlenka, nad kterou jsem se musela v duchu usmát: Takovéto přehradní nádrže jsou přeci oblíbenými místy pro provozování různých rekreačních sportů - surfování, plachtění, plavání, jízdy na vodních lyžích, rybaření... a klesající hladina v přehradě může to nebo ono zcela znemožnit - a třeba i vyvolat zlobu těch, kteří zde tyto sporty doposud provozovali... nebo z jiné strany položená otázka: Kdo Tě doposud využíval, aby na Tobě provozoval vodní lyžování nebo si na Tobě vášnivě uspokojoval nějaké své jiné zájmy??? Avšak - teď jsem už jasně sklouzla na církevně-politickou rovinu a připadá mi škoda, se v tak pozdní hodinu zabývat takovýmito tématy...

Myslím, že už to teď nechám takhle, v mnohém jen nakousnuté... doufám, že cítíš, že mnohé z myšlenek tohoto dopisu jsou vlastně spíše otázkami, snad i mými vlastními otázkami... Avšak možná, že tam najdeš i nějaký pro tebe důležitý impuls - pak jej přijmi jako výraz mé vděčnosti za to, že ses, se všemi ohraničeními, kterým mohu dobře porozumět, s důvěrou ponořil do našeho vztahu, že se Tě mohu zeptat na cokoli, že ses toho nelekl a nevycouval... nepovažuji to za samozřejmost. Jestliže Tě některé moje myšlenky zranily, pak Tě jednoduše prosím o prominutí - právě protože jsi pro mě důležitý jako člověk, dovolila jsem si dnes večer ještě Tebou trochu zabývat... zranit jsem Tě tím však nechtěla.

Jedno je pro mě ještě důležité... ten dnešní večer s Tebou v sobě zahrnoval velkou vzájemnou blízkost. Vztah je však vždy procesem. Když se příště uvidíme, budeme muset znovu nalézt onu odpovídající blízkost nebo distanc mezi námi. A budeme pro to muset hledat odpovídající výrazové formy... Vztah není nikdy automatickým pokračováním předchozích setkání. A tak důležitá gesta se, myslím, nesmějí stát rituálem - tím bychom se proviňovali na tom, co ona gesta vlastně chtějí vyjádřit.

Co tím chci říci: Dnes večer po našem rozhovoru by oné atmosféře a situaci pro mě bylo zcela odpovídající rozloučení obejmutím (a teď prosím tě jenom neříkej, žes z auta vyskočil jen proto, že svítila červená) - avšak obejmutí na přivítanou při příštím setkání by pro mě byla lež. A lží by pro mě bylo i to, kdyby ses za nějaké takové gesto (nebo i jakékoli jiné) nemohl sám upřímně postavit, nýbrž bys jej jen jakoby uměle „vyráběl“ kvůli mně - nebo abys vyšel vstříc zdánlivému tlaku mých očekávání... pak bys mě špatně pochopil... Avšak mám nějak pocit, že to, co chci vlastně vyjádřit, u Tebe najde správné pochopení... a jestliže ne, pak se braň. Já na Tvé přehradě na vodních lyžích jezdit nechci...

Ještě jednou Ti děkuji za to knihu, kterous mi dnes večer daroval - udělalo mi to obrovskou radost a vnímala jsem to jako jakési objetí na Tvůj způsob...

Nakonec Ti ještě ze srdce přeji krásný den - ať Tě doprovází náš Bůh, který je Bohem života.

Andrea

Text ke stažení:
Další knihy autora v češtině: