Je tzv. "nový ekumenismus" překonáním rozdělení či cestou k destrukci?

V estonském hlavním městě Tallinnu se 14. - 18. června konalo Valné shromáždění Konference evropských církví (CEC), které se zaměřilo na otázky životního prostředí a sociální nerovnosti na evropském kontinentu. 

Ve čtvrtek 15. června na shromáždění vystoupila Svjatlana Cichanouská, národní vůdkyně opozice v Bělorusku, nyní v exilu, symbol pokojného boje za demokracii, s příspěvkem o tom, co mohou církve nabídnout evropské společnosti. V pátek 16. června byla na programu přednáška německého sociologa a politologa Hartmuta Rosy o sociologických souvislostech Evropy. V sobotu 17. června nabídl Rowan Williams, do roku 2012 anglikánský arcibiskup z Canterbury, zamyšlení nad teologickým přínosem křesťanů v současné evropské společnosti. A v neděli 18. června vystoupil konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj s projevem o budoucnosti ekumenické cesty v Evropě.

A právě tento projev patriarchy Bartoloměje doporučuje náš biskup Tomáš k pozornému prostudování v souvislosti s diskuzí posledních dní o tradičních hodnotách (viz ZDE). Na e-mail [email protected] je možné napsat, co si o myšlenkách patriarchy Bartoloměje a o tomto tématu myslíte. Biskup Tomáš se tomuto tématu bude následně věnovat v pořadu LIVE s biskupem, kde zodpoví i vaše případné otázky. Stream bude živě vysílán 18. září od 20:00 na YouTube kanálu Diecéze plzeňské.

Čtyři zásadní odstavce týkající se tématu "nového ekumenismu" jsou vám k dispozici níže, celý projev pak najdete na Proboha.cz, případně na webu Diecéze plzeňské. 
"Nový ekumenismus" očima ekumenického patriarchy Bartoloměje

Někteří volají po „novém ekumenismu“, tedy po sjednocení křesťanských církví na základě tzv. „tradičních hodnot“. Tato forma ekumenismu nevyhnutelně vytváří podivná spojenectví mezi křesťanskými církvemi. Církve, které se dříve stavěly proti jakémukoli typu vzájemného ekumenického rozhovoru, jsou nyní ochotny se podílet na tomto tzv. „novém ekumenismu“, který prosazuje tyto tradicionalistické hodnoty. Například někteří američtí evangelikálové, kteří dříve považovali katolické a pravoslavné křesťany za pohany uctívající modly, se nyní zdají být ochotni spolupracovat s některými katolickými a pravoslavnými křesťany, jen aby tyto hodnoty podpořili. Tento „nový ekumenismus“ zašel dokonce tak daleko, že za svého politického zastánce pomazal prezidenta Ruské federace Vladimira Putina a za svého duchovního vůdce patriarchu Ruské pravoslavné církve Kirilla.

Jestliže ve dvacátém století byl ekumenismus chápán jako způsob, jak přispět k vizi společného lidství a společného dobra, pak je „nový ekumenismus“ dvacátého prvního století naopak silou, která přináší rozdělení a destrukci. Důsledky této rozdělující a destruktivní mentality vidíme v plné síle v současném brutálním útoku Ruska proti Ukrajině, stejně jako v církevním ospravedlňování této války, která je vydávána za záchranu Ukrajiny před údajnými svody bezbožného, sekulárního a liberálního Západu. Tento „nový ekumenismus“ je bohužel ve své podstatě neekumenický, ne-li antiekumenický, protože se staví proti ostatním křesťanům, kteří nepodporují jeho výlučné zaměření na určitý soubor hodnot. Nakonec tento „nový ekumenismus“ podporuje étos polarizace, který je založen spíše na dualistickém než na inkarnačním chápání vztahu Boha ke světu.

Po staletích rozdělení a vzájemného podezírání se ekumenické hnutí minulého století shodlo na tom, že společná víra v Ježíše Krista je dostačující pro závazek k vzájemnému setkávání a k dialogu, k hledání společných kořenů křesťanské víry, která byla dříve skryta předsudky a nepřátelstvím. Nemůžeme se však domnívat, že by tradicionalistické hodnoty měly být stejnou výzvou pro jednotu křesťanů, protože tyto hodnoty jsou dnes zpochybňovány a kritizovány jak ve veřejné sféře, tak v církvích samotných. Rétorika takzvaných „kulturních válek“ dnes těžce ohrožuje jakýkoli potenciál dialogu a poškozuje samotné jádro ekumenismu, protože zde pravoslavní stojí proti pravoslavným, katolíci proti katolíkům, protestanti proti protestantům – a někdy je při tom spojuje pouze nesouhlas a odsouzení. Globalizace a náboženské posvěcení těchto „kulturních válek“ jsou pravděpodobně novou výzvou ekumenismu, novým problémem, který nás jako křesťany rozděluje, novou překážkou, která nám brání naslouchat jeden druhému a učit se od sebe navzájem. Jak na tuto novou výzvu odpovíme?

Jako křesťanská společenství si musíme nejprve osvojit smysl pro pokoru a přijmout fakt, že i my neseme vinu na této krizi ekumenismu. Místo toho, abychom napodobovali Kristův příklad, jsme příliš často očekávali, že nám bude slouženo, místo abychom sami sloužili; příliš často jsme vyžadovali privilegia, místo abychom sloužili znevýhodněným; příliš často jsme se spojovali s elitou a mocnými, s nacionalismem a národními státy, místo abychom se ztotožňovali se zranitelnými a diskriminovanými a sloužili jim – tedy i samotnému Kristu v jeho nejmenších a našim bratřím a sestrám.