Svatováclavská výzva katolickým biskupům

V tomto článku nejprve stručně představím okolnosti vzniku tzv. "Svatováclavské výzvy katolickým biskupům" z roku 2011, připojím samotný text Svatováclavské výzvy, nabídnu svoji vlastní osobní reflexi vysvětlující důvody, proč jsem tuto výzvu spolu s dalšími sedmi lidmi inicioval, a nakonec připojím několik s touto výzviou souvisejích odkazů.

Svatováclavská výzva: Okolnosti vzniku

V roce 2011, v reakci na politický projev tehdejšího prezidenta České republiky Václava Klause během slavení eucharistie při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi dne 28. září 2011 a na následné mediální komentáře, jsem byl u zrodu tzv. Svatováclavské výzvy katolickým biskupům. Na stránkách této výzvy (dostupné ZDE) jsou k kromě samotného textu výzvy také dostupné doprovodné dopisy a osobní komentáře pěti z jejích iniciátorů, včetně mého osobního komentáře Jak to vidí... Petr Hruška?.

Při vzniku Svatováclavské výzvy spolupracovalo sedm lidí, kteří jsme se tehdy dali dohromady na facebooku napříč náboženským, občanským i politickým spektrem a kterým společně ležela na srdci role křesťanů i ostatních věřících v naší společnosti, vztah státu a církví i další směřování české společnosti.

Svatováclavská výzva byla určena primárně katolickým biskupům, kterým byla předána 21. října 2021 (spolu s doprovodným dopisem ze středy 19. října 2011, který je k dispozici ZDE) při osobním setkání s tehdejším sekretářem ČBK Tomášem Holubem.

Za měsíc, 17. listopadu 2011, signatáři výzvy zaslali biskupům druhý doprovodný dopis, ve kterém shrnují plody dalších interních konzultací na téma výzvy, které absolvovali během tohoto měsíce a který měl sloužit jako další podnět k chystanému setkání rozšířené Stálé rady České biskupské konference dne 22. listopadu 2011 (dopis je k dispozici ZDE). V dopisu iniciátoři výzvy blíže vysvětlují, co jim leží na srdci (politická diakonie církví, krize a její důsledky, zneužívání důvěry křesťanů, nezávislost evangelia, autentický ekumenismus) a navrhují ke zvážení konkrétní kroky (vydání pastýřského listu, zorganizování studijního dne, vytvoření pracovní skupiny).

Po jednání stálé rady ČBK pak iniciátoři obdrželi dopis sekretáře ČBK Tomáše Holuba, ve kterém je ujišťuje, že výzvu si biskupové pozorně přečetli a že jej pověřili, aby jim sdělil, že "v minulosti nikdy neusilovali a ani v současnosti neusilují o diskreditaci katolické církve propojením s určitým názorovým proudem, uskupením, nebo politickou stranou". Navíc je v odpovědi zdůrazněno, že "již v dřívějších prohlášeních se (biskupové) konkrétně vyjádřili a také rázně distancovali od různých
nacionalistických i politických proudů (aktuální prohlášení ČBK k situaci na Šluknovsku, dokument
Pokoj a Dobro)".

V diskusi nad peticí pak prý také biskupové "zdůraznili nutnost znovu se zamyslet nad tématem vztahu církve, společnosti a státu v kontextu aktuálního stavu společnosti". Tato prohlášení biskupů prý podle Tomáše Holuba "vyjadřují, že jsou si biskupové vědomi, že učení katolické církve není žádným mocenským nástrojem, svými prohlášeními se snaží poukazovat na aktuální problémy, chránit slabé a nabízet i vládnoucím činitelům napříč politickým spektrem podklady, zázemí, chcete-li platformu, ze které mohou čerpat při tvorbě konkrétní politiky".

Celé znění tohoto dopisu Tomáše Holuba je k dispozici ZDE, zprávu o této reakci biskupů na Svatováclavskou výzvu i zprávu o reakci signatářů výzvy na tuto odpověď pak přinesl Katolický týdeník (k dispozici ZDE).

Dále v článku najdete celý text Svatováclavské výzvy s připojeným mým osobním vyjádřením a s odkazy na další doprovodné materiály.

Petr Hruška

Svatováclavská výzva: Text

Adresáti: Česká biskupská konference, Thákurova 3, 160 00 Praha 6

Vážený pane arcibiskupe Duko,
vážený pane arcibiskupe Graubnere,
vážení biskupové Čech, Moravy a Slezska,

naše svědomí a odpovědnost nás nutí, abychom veřejně vyjádřili znepokojení nad diskreditací katolické církve (a tím nepřímo i dalších křesťanů a věřících v této zemi), které jsme byli nedávno svědky v souvislosti s vystoupením prezidenta Václava Klause v průběhu svatováclavské poutní bohoslužby ve Staré Boleslavi (jeho tehdejší projev je dostupný ZDE). Názor Mons. Tomáše Halíka, který byl zveřejněn v článku "Klaus k oltáři nepatří" (článek je dostupný ZDE), není jen názorem jednotlivce, ale vyjadřuje i naše obavy a rozčarování. Jsme si vědomi, že společenská situace, ve které žijeme, je velmi složitá a vážíme si Vaší snahy ji pomoci řešit. Přesto jsme přesvědčeni, že je v této chvíli správné dát přednost jasnému slovu pravdy před taktizováním přinášejícím ztrátu hodnověrnosti. Proto si dovolujeme obrátit se na Vás s následujícími prosbami:

Prosíme a žádáme Vás, abyste nediskreditovali církev úzkým propojením s jakoukoli politickou silou či jakýmkoli vyhraněným politickým směrem v naší zemi.
Prosíme a žádáme Vás, abyste se jasně a veřejně distancovali od extremistických a nacionalistických proudů, které zneužívají často i církevní prostředí ve svém mocenském a politickém boji.
Prosíme a žádáme zejména ty z Vás, kteří v dobách komunistické perzekuce projevili občanskou angažovanost i osobní statečnost, abyste nezrazovali zásady, kterými jste se tehdy řídili.
Prosíme a žádáme Vás, abyste vždy stáli na straně poctivosti a svými slovy i činy odvážně bránili jakékoli korupci či politickému obchodování, i kdyby z něj měly církve dočasný užitek.
O toto vše si Vás dovolujeme požádat také s ohledem na nedávnou výzvu papeže Benedikta XVI., která nás velmi oslovila a kterou považujeme za aktuální pro současnou situaci katolické církve i v naší zemi: „Je-li církev osvobozena od svých materiálních a politických břemen a privilegií, může se lépe a skutečně křesťansky věnovat celému světu a být mu otevřena" (Freiburg im Breisgau, 25. 9. 2011).

Děkujeme Vám, že jste věnovali pozornost tomuto dopisu, který v odpovědi na Vaše veřejná prohlášení a veřejné dopisy reagující na vystoupení Václava Klause ve Staré Boleslavi předkládáme širší veřejnosti.

Z celého srdce Vám přejeme a v modlitbě vyprošujeme moudrost a odvahu ve Vašich dalších rozhodnutích.

V Praze, 19. října 2011

Svatováclavská výzva: Jak to vidí… Petr Hruška?

V tomto textu se chci s těmi, kteří jakýmkoli způsobem přemýšlejí o tématech načrtnutých ve Svatováclavské výzvě katolickým biskupům (19. 10. 2011; viz ZDE), podělit o své osobní důvody, které mě přivedly ke spolupráci na tvorbě jejího textu i na snaze o prohloubení osobního dialogu s našimi biskupy. Oproti původnímu znění jsou zde aktualizované odkazy na internetové zdroje.

Svatováclavská výzva: Jak to vidí... Petr Hruška? (.pdf)

Protože jsem si vědom toho, že někteří mají raději jednoduchá a jasná hesla než složité vysvětlování, pokusím se nejprve tyto své důvody vyjádřit lapidárně. Protože jsem si však zároveň vědom, že jakékoli zjednodušování zde může vést k spíše k dalším nedorozuměním než k objasnění, dovolím si následně nabídnout poměrně rozsáhlou reflexi těchto svých důvodů.

Vysvětlení lapidární

Pan arcibiskup Dominik Duka ve svém článku nazvaném Svatováclavské oslavy – státní, nebo církevní svátek? (19. 10. 2011; viz ZDE) ve kterém očividně reagoval na mediální kritiky postoje biskupů k vystoupení Václava Klause při mši svaté na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, kromě jiného napsal: „Snaha najít se všemi lidmi dobré vůle společnou řeč při sledování blaha této země není nic, co by mne ponižovalo a zač bych se styděl.“

Pokud bych použil jazyk tohoto vyjádření, pak Svatováclavská výzva pro mě je jedním z nástrojů, jak se přiblížit k našim (mnohými dalšími starostmi zavaleným a na osobní dopisy a žádosti o rozhovor většinou nereagujícím) biskupům a požádat je takto, s podporou desítek, ba stovek dalších lidí, o zvážení odpovědi na následující otázky:

Jde v případě současné mohutně na mnoha frontách rozvíjené „nové procírkevní linie“ pana prezidenta a mediálně velmi sledovaných vstřícných kroků církevních představitelů vůči němu skutečně o hledání „společné řeči“ se zmoudřelým, svých dřívějších negativních postojů vůči církvi litujícím státníkem „dobré vůle“? Pokud ano, jsou si pak ale biskupové vědomi toho, že toto hledání „společné řeči“ je některými extrémními politickými proudy zneužíváno pro vlastní zviditelňování?
Avšak není snad toto hledání „společné řeči“ s „novou procírkevní linií“ pana prezidenta ze strany biskupů ještě něčím nebezpečnějším, a to sice nejspíše upřímně míněným, ale přeci jen trochu naivním „sedáním na lep“ politikovi, který se snaží církevní přízeň manipulativně využít pro svoji budoucí, neoliberálně-nacionalisticky zaměřenou politickou kariéru?

Náčrt kroků osobní reflexe

V následujících odstavcích se pro ty, kteří se o tyto otázky zajímají více do hloubky, pokusím nejprve načrtnout svoji osobní zkušenost s „politickou diakonií“ na lokální rovině, ze které jsem si zformuloval některá svá osobní východiska, na jejichž základě se cítím oprávněn hodnotit mediální mozaiku svatováclavské kauzy a její (biskupy a mnohými dalšími komentátory prezentovaný) interpretační rámec jako něco, co volá po přátelské, ale jasné konfrontaci.

Budu se snažit také vysvětlit, že Svatováclavskou výzvu ve vztahu k autoritě biskupů chápu jako pomoc k rozlišování v náročné oblasti vztahu církve ke státní moci a politické sféře, která není jasně dána nějakými dogmatickými definicemi, ale volá po pečlivém rozlišování na základě praktické teologické reflexe momentálního politicko-společenského kontextu.

Na závěr připojím prosbu o zvážení různých způsobů, jak náročnou službu biskupů podpořit, tak aby byla i v této náročné oblasti politické diakonie srozumitelná i širší veřejnosti a vedla tak k prohloubení praktického života podle starobylé zásady: V nutném jednota, v nerozhodnutém svoboda, ve všem láska.

Moje osobní zkušenost

Při hlubších úvahách, proč mě, který jsem ke společenské angažovanosti křesťanů nikdy neměl příliš blízko, téma Svatováclavské výzvy najednou tak oslovilo, se mi vybavily konkrétní osobní zkušenosti z posledních let, jež zde hrály a hrají důležitou roli.

Posledních několik let jsem si začal víc všímat toho, co naši biskupové na svém plenárním sněmu v roce 2005 v dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě (ke stažení ZDE) nazvali „politická diakonie“:

„Láska (caritas/diakonia) k bližnímu zakořeněná v lásce k Bohu je především úkolem pro jednotlivého věřícího, ale je také úlohou pro celou církevní komunitu (Benedikt XVI.: Deus caritas est č. 20)… Uplatňování lásky (caritas/diakonia) je úkonem církve jako takové a patří k podstatě jejího původního poslání. K pozornosti vybízíme zvláště u dvou základních směrů diakonie: pomáhající a takzvané politické“ (ŽaP 218).

„Takzvaná politická diakonie je vyjádřením zodpovědné péče o osoby, politické uspořádání a struktury, které slouží občanské společnosti a také církvím. Jde především o zodpovědnou správu veřejných záležitostí. K tomuto úkolu jsou povoláni především laici. Církev se neidentifikuje s žádnou politickou stranou, ale má povinnost oceňovat a podporovat to, co je konáno v evangelijním duchu a poukazovat na nedostatky. V širokém slova smyslu se nazývá politikou vše, co se týká vykonávání veřejné moci. V tomto smyslu neexistují apolitické postoje, a proto má církev konat také výše objasněnou politickou diakonii“ (ŽaP 220; srov. také 274 – 284).

V posledních letech se u nás ve farnosti rozvíjela velmi dobrá spolupráce mezi farností, farní charitou, místní samosprávou a dalšími církvemi či neziskovkami, z čehož mám upřímnou radost. S tím samozřejmě také souvisejí různá jednání, žádosti, vystoupení na zastupitelstvu, zvaní představitelů města na některé charitativní či společenské události v životě farnosti, a naopak spolupráce na některých reprezentativních akcích pořádaných městem. Vidím v této oblasti příležitost k vytváření možností spolupráce se všemi lidmi dobré vůle ve veřejném prostoru naší společnosti. Také se díky těmto setkáním a osobním kontaktům samozřejmě prohlubuje i vzájemná důvěra, díky které se pak příslušným orgánům lépe rozhoduje o případné finanční spoluúčasti na různých investičních, kulturních, charitativních či společenských akcích, které pořádáme.

Za poslední roky jsem se ale také snažil hlouběji se seznámit se sociální naukou církve, povzbuzovat jednotlivé křesťany jak k zodpovědné volbě „menšího zla“ mezi stranickou nabídkou ve volbách, tak k aktivnímu angažování se v politice i občanské společnosti, komunikoval nejen s představiteli místní „koalice“, ale také s křesťany i nekřesťany z ostatních politických proudů, a tak se snažil postupně si udělat obrázek o složitých vztazích, volbách, kompromisech a tlacích, které často bývají v pozadí mnoha politických rozhodnutí. Zároveň jsem pochopil, že hlas faráře je ve veřejném prostoru víc a víc vnímán jako něco, s čím místní politici (někteří vstřícně, jiní opatrně či s vědomým kalkulem, další pak docela naštvaně) začínají počítat nějak víc, než tomu bylo v letech předchozích. Ne vždy se to, co jsem kdy veřejně prohlásil či napsal k některým aktivitám veřejných činitelů, obecně líbilo. A stejně tak jsem si byl (i na základě osobní zkušenosti) vědom, jak snadno se z poctivě míněného „zaujetí postoje“ v médiích udělá „kauza“, která pak už svůj mediální obraz vytrvale maluje tím či oním, původními aktéry vůbec nezamýšleným (či naivně nedomyšleným), směrem.

Začaly se vyskytovat hlasy typu: „Co se ten farář do toho se.e, ať si hledí svých oveček a politiku nechá politikům…“ Ale i zevnitř církve: „Raději toho veřejného zaujímání postojů k některým sporným věcem nechej, vždyť přece víš, že potřebujeme jejich podporu…“ Ale také: „To je skvělé, že se církev konečně odhodlala vylézt z té své ulity a je schopna i kritického hlasu tam, kde hrozí nějaká levárna…“ Nebo opět zevnitř církve: „Konečně se se svými politickými názory necítím jako křesťan nějakého druhého řádu, když vidím, že církvi nejde o paktování se jen s jedním jediným politickým proudem…“

Moje osobní východiska

Postupně jsem si tedy ve světle svého studia, ale i na základě těchto osobních zkušeností utvářel svůj osobní postoj a přístup k oné oblasti našimi biskupy nazvané „politická diakonie“. Vylouplo se mi z toho několik bodů, které vnímám jako svá pracovní východiska:

Jakožto občan smím a mám mít své jasné preference projevované formálně ve volbách všeho druhu, dané na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí a krystalizované v soukromých rozhovorech s lidmi, kteří se ve stranické politice různého směru aktivně angažují.
Jakožto farář v roli pastýře místní komunity katolických věřících mám uvnitř této komunity podporovat vytváření možností pro tvůrčí rozvoj všech občanských a politických názorů svěřených lidí, které nejsou v rozporu s evangeliem chápaným ve světle sociální nauky církve. Naopak před těmi, jež v rozporu jsou, nebo jež k tomuto rozporu tíhnou, mám varovat a mám pomoci jednotlivým křesťanům demaskovat tato nebezpečí či rizika.
Jakožto farář v roli veřejné osoby formálně zastupující místní komunitu katolických věřících ve veřejném prostoru mám spolupracovat s představiteli místní samosprávy (a to nezávisle na jejich politických barvách) ve všem, co prospívá obecnému dobru, a to s vědomím, že prioritou není získání co nejvyšších finančních příspěvků pro farnost, ale vytvoření prostoru pro růst Božího království v tomto světě, a to také skrze politickou diakonii.
V téže roli pak mám ovšem také uvnitř i vně této komunity pozvednout svůj hlas v situacích, kdy (třeba i na základě zkresleného mediálního obrazu) hrozí nebezpečí, že církev, místní samospráva či jakýkoli církevní či světský představitel svým životem, skutky nebo slovy aktivně prosazují něco či pasivně mlčí k něčemu, co do společnosti vnáší destrukci základních lidských hodnot.

V tomto duchu jsem také spolupracoval na vzniku Svatováclavské výzvy, a proto jsem se k ní pak také veřejně připojil – protože jako občan tohoto státu, jako katolický křesťan a jako spolupracovník svého biskupa na Boží vinici velmi bolestně vnímám, že mediální obraz toho, jak se naši biskupové vztahují k jednomu z nejvyšších představitelů veřejné správy, je pro mne, pro mnoho dalších křesťanů i pro mnoho ostatních lidí nejrůznějšího náboženského či politického přesvědčení zcela nepřijatelný. Proč?

Mediální mozaika „svatováclavské kauzy“

Protože následující jednotlivé „kamínky do mozaiky“ (i když každý sám o sobě možná interpretovatelný nejrůznějším způsobem) pro mě a pro mnohé další, se kterými se setkávám, chtě nechtě vytvářejí takový mediální obraz, který jako celek volá po přátelské, ale jasné konfrontaci:

dlouhodobé kontroverzní a společnost i křesťany hluboce rozdělující politické působení současného prezidenta republiky, pro kterého byla církev v roce 1993 „něco jako spolek zahrádkářů“, podle kterého po revoluci církev začala „hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi“ (8. 7. 1993; viz ZDE) a který tvrdě kritizoval dokument našich biskupů Pokoj a dobro z roku 2000 (22. 12. 2000; viz ZDE)
různým interpretacím otevřený projev téhož prezidenta zdůrazňující tzv. konzervativní hodnoty (včetně boje proti „falši sociálního státu nezaslouženého blahobytu“ a proti „falešným prorokům takzvaného pokroku a modernismu“; 28. 9. 2011; viz ZDE) a připisující církvi důležité postavení ve společnosti, pronesený za potlesku mnohých biskupů a bez jakéhokoli následného komentáře předsedajícího jako součást slavení eucharistie při Národní svatováclavské pouti
prohlášení iniciativy D.O.S.T., která se těší otevřené prezidentově podpoře (viz ZDE), že prezidentův projev „rozhodně není zdvořilostní zdravicí, nýbrž nosným politickým programem a realistickou státnickou vizí“ (29. 9. 2011, viz ZDE)
lidsky dehonestující a politicky jednostranné komentáře následného kritického článku Tomáše Halíka ze strany osob, kterým pan prezident zcela oficiálně vyslovuje svoji podporu ((30. 9. 2011; viz ZDE; 1. 10. 2011; viz ZDE)
odmítnutí kritiky Tomáše Halíka ze strany biskupů v Prohlášení ČBK k výrokům prof. Halíka, z něhož (v kontextu reakce na daný článek) vyplývá, že obavy vyjádřené v Halíkově článku nejsou podle biskupů opodstatněné (1. 10. 2011; viz ZDE)
osobní děkovný dopis předsedy ČBK prezidentovi (se „schvalovací doložkou“ všech diecézních biskupů), proti kterému opět nelze po obsahové stránce namítat téměř nic, který je však mnohými čten jako vyjádření jasné osobní podpory nejvyšších představitelů církve kontroverznímu a společnost i křesťany rozdělujícímu politikovi (6. 10. 2011; viz ZDE)
komentář arcibiskupa Dominika Duky nazvaný Svatováclavské oslavy – státní, nebo církevní svátek?, v jehož závěru pan arcibiskup prohlašuje: „Snaha najít se všemi lidmi dobré vůle společnou řeč při sledování blaha této země není nic, co by mne ponižovalo a zač bych se styděl.“ (8. 10. 2011; viz ZDE)
pracovní oběd biskupů s prezidentem (11. 10. 2011; viz ZDE), po kterém prezident dává jasně najevo, že je ve svých názorech konsistentní a že na svých dřívějších postojích trvá: „Cokoliv udělám, tak budí spekulace. Pouze lidé, kteří nechtějí pochopit, jak uvažuji a co už dlouhou dobu říkám, tak v tom možná mohli vidět něco nového. Kdyby mě četli, tak by v tom nic nového neviděli… Jestli jsem něco řekl ve Staré Boleslavi, tak je to pro mě celoživotní téma, které jsem jenom vypointoval při této příležitosti.“ (12. 10. 2011; viz ZDE)
prohlášení Ivany Haslingerové z Kulturně hospodářské revue Fragmenty, že „Ladislav Bátora spolu s panem prezidentem“ pro svůj projekt „dokončení ‚sametové‘ revoluce“ mají „nad sebou požehnání pana arcibiskupa Duky" (viz ZDE)

Dva interpretační rámce „svatováclavské kauzy“

V dosavadních osobních i mediálních diskuzích iniciovaných výše uvedenými „kamínky“ se objevoval rovněž jistý (pro mě osobně velmi překvapivý) „interpretační rámec“, který, pokud by platil, by po nějaké konfrontaci až tak intenzivně nevolal:

Rámec, který vychází z předpokladu, že pan prezident je „člověk dobré vůle“ (8. 10. 2011; viz ZDE) že se ve svých názorech na roli církve ve společnosti prostě posouvá, že jeho kritika „sociálního státu“ není kritikou sociálního učení církve (jak tomu bylo ještě před 11 lety), ale pouze kritikou jeho extrémních a ekonomicky neudržitelných forem, že se pan prezident také vyvíjí ve svém praktickém žití věrnosti v manželství, a proto si dnes již může dovolit hlásat důležitost rodiny, že v církvi upřímně hledá spojence pro spolupráci na rozvoji obecného blaha, či dokonce že se takto pomalu a postupně obrací k Bohu, a že všechny ty politicky extrémně nacionalistické a církevně extrémně tradicionalistické hlasy kolem se jen snaží jej a jeho projevy zneužít ve svůj vlastní prospěch…

Je možné (dokonce velmi pravděpodobné), že biskupové o vnitřních proměnách a postojích pana prezidenta vědí mnohem více než kterýkoli z iniciátorů Svatováclavské výzvy. Ale i kdyby vše výše uvedené či alespoň něco z toho odpovídalo skutečnosti, pak je zde onen zmíněný mediální obraz, který místo tohoto prvního interpretačního rámce nabízí rámec trochu jiný:

Rámec, který vychází z předpokladu (v němž je znovu a znovu utvrzován samotným prezidentem a lidmi z jeho okolí), že pan prezident i ve své prezidentské roli zůstává především neoliberálně-nacionalisticky nasměrovaným politikem manipulativně používajícím konzervativní hodnoty, církevní slavnosti a zdůrazňování důležitosti církve jako vábničky pro získání širší podpory svého vlastního jedině správného a dlouhodobě neměnného politického názoru, ve kterém, jak on sám prohlásil, „pouze lidé, kteří nechtějí pochopit“, by „možná mohli vidět něco nového“… (12. 10. 2011; viz ZDE)

Pokud je tedy platný spíš onen první interpretační rámec (tj. „Václav Klaus ‚obrácený‘, ‚zmoudřelý‘ a s církvemi upřímně spolupracující“), pak Svatováclavská výzva a s ní související procesy osobního dialogu či veřejné diskuze o těchto tématech mohou přispět k tomu, aby lidé tomuto prezidentovu myšlenkovému obratu skutečně porozuměli a uvěřili mu. Pan prezident by tak mohl v této diskuzi dostat prostor k jasnému prohlášení ve stylu „mýlil jsem se, omlouvám se, prosím za odpuštění“. Pak také bude mnohem snadnější zabránit zneužívání této upřímně míněné „nové procírkevní linie“ pana prezidenta k přihřívání vlastní politické polívčičky, protože bude mnohem jasnější, že biskupové před nikým „nepoklonkují“, nejsou „omotáváni kolem prstu“ a jsou tak trvalým znamením „jednoty (evangelia) v rozmanitosti (politických názorů)“.

Pokud je však (jak z vidění jednotlivých kamínků mozaiky v celkovém kontextu politického směřování prezidenta pro mě osobně spíše vyplývá) platný spíše onen druhý interpretační rámec (tj. „Václav Klaus stále stejný a s církvemi neupřímně manipulující“), pak by Svatováclavská výzva – spolu s mnoha dalšími podobnými hlasy a snahami – chtěla být silným varováním a pobídkou našim biskupům ke včasnému odhození nejspíše dobře míněné, ale z dlouhodobého hlediska destruktivní naivní vstřícnosti nejen vůči současnému „klausismu“, ale i vůči jakémukoli úzce zaměřenému politickému či ekonomickému proudu, i kdyby se tvářil sebepřátelštěji.

Svatováclavská výzva ve vztahu k biskupům

V žádném případě není Svatováclavská výzva něčím, co by zpochybňovalo nauku církve nebo vyzývalo katolíky k neposlušnosti biskupům – vždyť nereaguje na nějaké biskupské naukové či právní dekrety, ale pouze na medializované jednání a postoje našich biskupů v náročné oblasti vztahu církve a státu, ve které neexistuje žádná předem daná jediná linie jednání, ale kde je zapotřebí moudré rozlišování na základě momentálního politického kontextu hodnoceného ve světle evangelia a nauky církve.

Takto viděná je pak Svatováclavská výzva pro mě jedním z nástrojů, jak po mnoha ne příliš úspěšných pokusech o osobní dialog podpořit představitele mé církve a povzbudit je k tomu, aby si všimli, že poměrně mnoho upřímně smýšlejících katolíků (a spolu s nimi i další lidé napříč křesťanskými vyznáními a politickým spektrem) je přesvědčeno, že to, co napsal Tomáš Halík ve svém článku Klaus k oltáři nepatří (29. 9. 2011; viz ZDE) je hodno pozorného naslouchání, pečlivého zvážení a jasné odpovědi.

V nutném jednota, v nerozhodnutém svoboda, ve všem láska

Rád bych proto na závěr své úvahy přijal za vlastní slova, která pan arcibiskup Duka použil ve své reflexi Svatováclavské oslavy – státní, nebo církevní svátek? (8. 10. 2011; viz ZDE):

„Pokusme se i přes své politické a osobní výhrady a antipatie vidět na druhých lidech jejich lepší stránky, hledejme spíše to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Bojím se totiž, že mnohdy jsme už ve stavu, kdy se díváme podezřívavě na pravdivé a správné výroky jen proto, že je vysloví někdo, kdo se nám nezamlouvá, na koho jsme zkrátka alergičtí. Zbytečně pak věcně rozdílná stanoviska personifikujeme a bojujeme spíše než proti myšlenkám, proti jejich nositelům.“

Přesně o totéž bych chtěl požádat i čtenáře Svatováclavské výzvy, a to tentokrát také vzhledem k článku Tomáše Halíka, na který se tato výzva pro jednoduchost a potřebu zachovat si stručnost odvolává. A pokud některé z Halíkových myšlenek nebo některé z proseb obsažených ve Svatováclavské výzvě považujete za důležité pro život naší společnosti a našich církví, prosím, zvažte, jakým způsobem biskupy v jejich náročné službě v oblasti politické diakonie podpořit:

Ať už tato podpora bude mít podobu jakéhokoli způsobu připojení se ke Svatováclavské výzvě, ať už nabere formu tvorby dalších prohlášení, článků či iniciativ, ať se projeví snahou o osobní dialog s diecézním biskupem nebo se vtělí do osobního odvážného rozvíjení politické diakonie ve svém vlastním prostředí či do praktikování vytrvalých modliteb za veřejné záležitosti – cokoli z toho může být naším vlastním „kamínkem do mozaiky“, která pak bude schopna zdravě konfrontovat onu výše načrtnutou „mediální mozaiku“, jenž degraduje církev na instituci sem tam zmítanou politickým větrem, kde navíc není příliš vstřícný prostor pro názory jakkoli odlišné od momentální církevně-politické linie.

Jsem přesvědčen, jestliže ve službě politické diakonie biskupové nezůstanou sami, pak i jejich prohlášení a postoje – třeba i sebevíc přefiltrované médii – budou pro širokou veřejnost mnohem srozumitelnějším výrazem oné starobylé, z evangelia vyplývající zásady, jejíž praktické žití může učinit naše církve i naši společnost skutečně lákavým místem k životu pro všechny:

"In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas." (viz ZDE)

"V nutném jednota, v nerozhodnutém svoboda, ve všem láska."

Petr Hruška, Th.D.
V Chebu, 9. listopadu 2011