Sloup jako osamělý kůl v plotě?

Protože jsem byl redaktorem Katolického týdeníku dotázán, co mě ve středu 16. 1. 2013, v den upálení se Jana Palacha, vedlo k tomu, že jsem se zúčastnil Manifestace za odvolání Václava Sloupa z funkce náměstka hejtmana pro školství, sepsal jsem na vysvětlení těchto pár odstavců:

KT: Kdy jste se rozhodl do protestu zapojit a co vás k tomu vedlo?

K protestu pedagogů a studentů jsem se rozhodl připojit hned, jak jsem se o něm dozvěděl na konci listopadu. Vedlo mě k tomu to, že jsem si v médiích (IHNED.cz, 28. 11. 2012) přečetl výrok Václava Sloupa, kterým odpovídal na otázku, kolik lidí se za doby jeho působení pokusilo překročit hranice: "Já nemohu vědět takovéto údaje. To je pro mě dávná historie, o kterou se vůbec nezajímám... Vždy jsem byl hrdý na to, že jsem sloužil u Pohraniční stráže. To se dodnes nezměnilo."

Když jsem jej pak později slyšel na vlastní uši říkat (Dvacet minut Radiožurnálu, 4. 12. 2012), že by studenti neměli psát seminární práce na téma "Útěky přes železnou oponu", že "psát o tom může kdokoliv, kdo to prožil", že učitelé dnes "učí tyto předměty jednostranně, bez pohledu z druhé strany", že hranice tehdy pouze "chránili proti lidem v duchu té doby platných, v té době platných zákonů a předpisů o ochraně státních hranic", že se "nemá za co stydět" a opět zopakoval, že na svoji službu ve složkách pohraniční stráže je „hrdý“, vzpomněl jsem si na zvláštní vnitřní pocit, který jsem měl těsně poté, co před pěti a půl rokem zemřel můj táta.

Tehdy jsem vnímal, jako by mi táta říkal: "Teď je to, kluku, na tobě!"

Moc jsem tomu nerozuměl. Ale když jsem si s tím spojil fakt, že po 23 letech po "sametu" je tady někdo, kdo je hrdý na svoji službu totalitnímu komunistickému režimu a kdo může svými rozhodnutími sice nepřímo, ale velmi silně ovlivňovat krajské školství, došlo mi, že "je to (i) na mě", aby tomu tak pokud možno nebylo.

KT: V čem konkrétně je podle vás komunistický náměstek pro školství problémem?

Ve Varech se dnes sešlo mezi 350 a 400 lidmi, pedagogů, studentů a mnoha dalších, kterým není jedno, že za školství v kraji zodpovídá někdo, kdo se nejen aktivně podílel na budování režimu, který je v naší legislativě označen jako "zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný" (Zákon č. 198/1993 Sb.), ale dodnes také veřejně prohlašuje, že je na to hrdý. Tentýž zákon říká, že za zločiny z období komunistické totality "jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti". A jedním z nich byl coby politruk pohraniční stráže právě pan Sloup.

KT: Jak protest probíhal?

Dnešní demonstrace, která se konala v rámci série demonstrací Palachova týdne i v ostatních krajích, kde jsou v krajských radách komunisté, začala čtením jmen lidí, kteří byli během doby totality zastřeleni na hranicích. Po představení dosavadních protestních aktivit (např. petice, kterou podepsalo již kolem 3000 lidí) promluvili zástupci Konfederace politických vězňů, pedagogů, studentů i širší veřejnosti. Vše bylo prokládáno různými vážnými i humornými protestsongy. Manifestace pak byla zakončena humorně-vážnou "večerníčkovou" dramatizací některých z nejabsurdnějších výroků pana Sloupa a žonglováním s kužely s nápisy LEŽ, PRAVDA, DEMOKRACIE, TOTALITA, SVOBODA, CENZURA, přičemž shromáždění dalo najevo, že takovýchto žonglování se slovy již bylo dost.

Já sám jsem měl v duchu životní zkušenosti svého táty ve svém slovu na manifestaci potřebu zdůraznit, že je třeba spojit radikální kritiku veškeré totality s radikální ochotou k odpuštění, které je dovršením cesty do svobody. Proto ani toto naše „manifestační" připomínání totalitních zvěrstev dalším generacím nesmí vést k nenávisti, zahořklosti či pasivitě, ale spíše k tvůrčímu rozvoji života.

KT: A povede to k odstoupení či výměně hejtmanova náměstka?

Osobně musím přiznat, že jsem v tomto ohledu spíše skeptik. Ale, jak jsem řekl i ve svém slově při demonstraci, je tady spousta další práce. Pan Sloup je jen jedna zastávka na cestě. A i kdyby přes všechnu snahu zůstal stát, tam, kde je, i přesto stojí za to v sobě a kolem sebe rozvíjet život tak, že se ze všech takovýchto "Sloupů" stanou jen ony jakešovské "osamělé kůly v plotě". I tak můžeme zůstat lidmi naděje, ten "plot" prostě ignorovat a žít tak, aby se za nás naši tátové a mámy, kteří se s totalitou ještě prali v celé její obludnosti, nemuseli stydět.

Protože, jak napsal Václav Havel, "naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne". A toto dnešní setkání v každém případě svůj smysl mělo. Třeba v tom, že příště si snad už nikdo nedovolí na důležitá místa v naší společnosti stavět nějaké další totalitní Sloupy.

Petr Hruška
16. ledna 2013

Závěr slova Petra Hrušky na manifestaci

Po citacích ze zákona o protiprávnosti komunistického režimu, po uvedení některých z výroků JUDr. Václava Sloupa a seznámení s výše uvedenými postoji svého táty k vyrovnání se s totalitní minulostí jsem se na závěr pokusil předat tátovo osobní poselství těmito slovy:

Nikdy nezapomeňte na to, co dovedl udělat člověk člověku, Čech Čechovi, bratr bratrovi, v „civilizované“ Evropě konce 20. století! Seznámení se nových generací s hrůzami komunistické totality je důležité k tomu, aby se takováto zvěrstva už nikdy nemohla opakovat.
Prožití totalitních zvěrstev na vlastní kůži a jejich „preventivní“ připomínání dalším generacím nemá vést k nenávisti, zahořklosti či pasivitě, ale spíše k tvůrčímu rozvoji života. Tento rozvoj života však není možný bez odpuštění, které je dovršením cesty do svobody.
Sílu k takovémuto postoji spojení radikální kritiky veškeré totality s radikální ochotou k odpuštění lze čerpat především z láskyplných vztahů a z tvůrčího a odvážného společenství lidí dobré vůle.

A já mám radost, že takovéto společenství lidí dobré vůle je i tady.

Nenechte se odradit!

Nenechte se zastrašit!

Nenechte se zahnat do rezignace žádnou zlotřilostí, ať už by byla zleva či zprava, rudá či modrá, ateistická či církevní!

Je tady spousta další práce. Pan Sloup je jen jedna zastávka na cestě. A i kdyby přes všechnu snahu Sloup zůstal stát, tam, kde je, rozvíjejte v sobě a kolem sebe život tak, že se ze všech Sloupů stanou jen osamělé kůly v plotě.

I tak můžeme zůstat lidmi naděje a ten plot prostě obejít a ignorovat.

Protože, jak napsal Václav Havel, "naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne".

A toto dnešní setkání smysl má! Děkuji vám.

Petr Hruška
Karlovy Vary
16. ledna 2013

Na dokreslení dva citáty z knihy Luboš Hruška a zahrada jeho duše

Přijel sem na zahradu zájezd asi šestnáctiletých dívek - kadeřnic... Začal jsem jako obvykle vyprávět o tom, proč zahrada vznikla a jak jsem díky bolesti a utrpení dospěl k víře. A za chvilku jsem žasl. Přestaly štěbetat, zpozorněly a ejhle, za chvíli padaly otázky, které bych ani nečekal: "Pane Hruško, a vy jste jim odpustil?" ... "Takové hrůzy jste prodělal a tohle je zahrada smíření, odpuštění, proč?!" My všichni vězňové jsme pochopitelně komunisty nenáviděli. Když někdo do vás buší, aniž byste mu něco udělal. Když vidíte, jak v Leopoldově před vašima očima zabijí nevinného člověka, třeba tak, že mu vezmou čepičku, hodí ji na ostnatý drát a nařídí: "Koukej to sebrat!" A pak ho stráž z věže odpráskne jako psa a zapíše: "Zastřelen na útěku!". Když sami dostanete bejčákem jako ve středověku jen proto, že si dovolíte oslovit bachaře jménem nemůžete je milovat. Je přirozené, že je začnete nenávidět. TA HROZNÁ NENÁVIST PAK ČLOVĚKA NESMÍRNĚ DEFORMUJE. Když jsem se vrátil z kriminálu, věnoval jsem zahradě stovky hodin. Měl jsem při tom čas přemýšlet, modlit se, povídat si s Kristem. Docházel jsem při tom k mnoha novým závěrům. PŘESTO MI TRVALO DESET ROKŮ, NEŽ JSEM SE ZBAVIL NENÁVISTI. Ale když se mi to podařilo, věřte nebo ne, POCÍTIL JSEM OBROVSKÉ OSVOBOZENÍ DUŠE. Měl jsem dojem, že jsem se znovu narodil.

...hrozba zneužití moci stále existuje. Také proto musíme fungovat jako právní stát, to znamená, že naše jednání musíme stavět na právu. Na tom, že zákony jsou platné pro všechny. Pokud si lidé neuvědomí, že problémy je třeba řešit otevřenou diskusí, že za zločinem musí následovat trest, pokud si budou myslet, že beztrestné je jakékoliv počínání, zvláště když není vidět, pak k demokracii nedospějeme. A chceme-li spravedlivě řešit dnešní situaci, musíme se zodpovědně postavit k minulým křivdám včetně těch z 50. let. Tím nemyslím žádné rozdmýchávání starých nenávistí a msty. Nenávidět je snadné, ale zdravější je mít rád. Zbavme se nenávisti a uvolněme místo pozitivnímu přístupu k životu. Učme se odpouštět, a to i tehdy, když na druhé straně nevidíme lítost a přijatou zodpovědnost za spáchané činy. Očistěme svou mysl a doufejme, že ten druhý jednou zatouží po stejném. Je lepší, aby lidé zůstali dlužníky nám, než mi jim. Odpouštět neznamená zapomínat, ani vydávat zlo za něco jiného. Znamená to jen, že zlo už nad námi samými nemá moc a nestojí nám v cestě vlastního duchovního vývoje.