Světlo svítící v temnotě…

(kázání z 2. neděle po Narození Páně 2009)

„To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila… On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle… Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ (Jan 1,5.8.11)

Na začátku nového roku stojí za to začít nějak nově. Třeba tím, že proti svým zvyklostem budu dnešní kázání číst z listu, což nemám právě často ve zvyku. Ale berte to třeba ne jako kázání, ale jako jakýsi „spolufarářský pastýřský list“ ;-) na téma výše uvedených tří vět z dnešního evangelia.

Krize: „To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila…“ (Jan 1,5)

Jiným slovem pro „temnotu“ by dnes mohlo být slovo „krize“, dnes skloňované ve všech pádech. Krize politiky, globální finanční krize, krize kněžství, krize manželství, krize důvěry…

Z toho běhá mráz po zádech. Ale jak říká hlavní hrdinka sci-fi filmu „Když se zastavila Země“: „Lidstvo se přeci jen může změnit, ale asi jen tváří v tvář blížící se katastrofě.“

(Pozn.: Hlavní pointa filmu je v tom, že odkudsi na Zemi přiletivší mimozemšťané chtějí zachránit Zemi před samotným lidstvem, které žije způsobem, jenž bude mít jinak za následek zničení celé zeměkoule. Když se pak již světem šíří globální katastrofa ničící všechno živé, hlavní hrdinka – jeden z lidí – konečně přesvědčí hlavního hrdinu – zástupce mimozemšťanů – že se lidstvo přeci jen může změnit – a to právě teď, tváří tvář blížící se katastrofě.)

Dokonalý mimozemšťan konečně zahlédne i onu druhou stránku nedokonalých lidských bytostí – schopnost toužit, milovat a učit se z chyb. Celosvětová krize se najednou stává jedinečnou šancí k záchraně. V poselství filmu jako by bylo zakódované ono čínské slovo pro „krizi“, které se skládá ze dvou písmen: jedno vyjadřuje „nebezpečí“ a druhé „šanci“ – „krize“ je „šance zrozená z nebezpečí“. Jako by zde zaznívala i ozvěna dnešního evangelia: „To světlo“ i v temnotě velkých krizí „svítí a temnota ho nepohltila“ a nepohltí…

Co asi přinese závěr desetiletí nám osobně a naší farnosti? Tuším, že po těch pár letech víceméně uměle „regulovaného růstu“, se budeme muset učit mnohem spontánněji a citlivěji než doposud využívat různé přicházející příležitosti, šance a možná i krize. Tuším, že poté, co jsme se učili slavit, sloužit a svědčit a co jsme odkrývali společenství, schopnost spolupráce a cesty ke svatosti, se nyní budou hlásit o slovo otázky důvěry:

Je to opravdu to, co chceme?
Myslí to ti druzí vůbec dobře?
Nehrají si tady s námi na něco?
Nese celý tenhle farní podnik nějaké plody pro můj osobní život a život mé rodiny?
Je na druhé spoleh?
Budu se na ně moci spolehnout i v době, kdy něco nebudu zvládat nebo zcela selžu?

Svědek: „On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle…“ (Jan 1,8)

Možná, že nám při těchto otázkách po možnostech a limitech důvěry může pomoci další věta z dnešního evangelia: „On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle…“

Jan Křtitel od sebe ukazoval na Ježíše, pravé světlo, které nemůže nikdy zklamat. Jako by nám dnešní vánoční evangelium chtělo položit na srdce: Nevkládejte své poslední a absolutní naděje do člověka. Ani do kněze, ani do nějakého charismatického vůdce, ani do sebeobětavějšího služebníka Kristova, ani do partnera, ani do dětí…

Kněz ani jakýkoli jiný služebník Boží opravdu není nějaký nadčlověk. I on či ona potřebují být nejen pro druhé, ale také s druhými. Sám své kněžství toužím žít komunitně, ne jako nějaký osamělý voják v poli, ke kterému někteří vzhlíží s nepřiměřenou úctou, aby jej pak jiní zatratili jako příčinu jakéhokoli stínu na jejich vlastní duši.

Dovolte mi pro dokreslení této potřeby zmínit jeden velmi osobní příběh.

Šimon: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali…“ (Jan 1,11)

Je to příběh člověka, kterého znám velmi dobře a který je také knězem. Musel jsem ho sice trochu přemlouvat, ale nakonec jsme se domluvili, že se o jeho příběh s vámi mohu podělit. Z důvodu zachování jisté anonymity budu svému příteli říkat přezdívkou Šimon.

Své kněžské povolání přijal Šimon velmi nadšeně a radikálně. Ježíš byl tehdy pro něj vším a církev (či diecéze nebo farnost) pak v jeho světě zaujala místo, jaké bývá v manželství vyhrazeno milovanému partnerovi. V prvních letech kněžství jej navíc čekala spousta práce a byla to práce všestranně plodná.

Postupně však přicházela větší a větší prázdnota. Šimonovo prvotní nadšení a zamilování se do Krista vyprchalo, postupně se zklamával v druhých, ve farnosti, v oficiální církvi, v některých spolubratřích kněžích, dokonce svým způsobem i v biskupovi. Jako by tehdy prožíval další z ozvěn dnešního evangelia: „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali…“ Nakonec se pak začal zklamávat i v sobě samotném a jistým způsobem i v Bohu…

Zároveň, jak to v takových situacích často bývá, úplně nově v sobě začal objevovat nový rozměr vztahu k ženě, a to ke konkrétní ženě, která tehdy najednou jakoby „spadla z nebe“ a začala zaplňovat ona prázdná místa… až byl Šimon tohoto vztahu plný až po okraj – a šťastný.

To, co Šimonovi nejvíce pomohlo touto krizí projít a co z ní udělalo zároveň i šanci k proměně, bylo pár lidí, kteří o všem věděli, a přesto jej neodsoudili. Spíše vznášeli otázky, rozvíjeli možnosti, upozorňovali na důsledky různých kroků… Pár lidí, o kterých Šimon věděl, že s ním budou, ať se rozhodne jakkoli… Pár lidí, kteří jím někdy velmi nepříjemně zacloumali, jindy zas prostě mlčky objali… Pár lidí, kteří s ním tiše nesli jeho štěstí z nově objevovaných rozměrů jeho člověčenství i jeho zmatek vyvolaný nutností se rozhodnout…

Kromě toho si byl Šimon jistý, že i Bůh, ať se už rozhodne jakkoli, s ním půjde dál, i když s ním třeba nebude souhlasit. Že mu Bůh zůstane věrný, i když je on nevěrný, protože nemůže zapřít sám sebe. Že bude s ním, ať se třeba bude stavět na hlavu… Věděl ale také, že pokud udělá nějaké nevratné kroky směrem k manželství, automaticky tím ztrácí pověření k výkonu kněžské služby a přinejmenším po několik let, ne-li natrvalo, nebude moci ani přijímat eucharistii a pravděpodobně ani zastávat jakoukoli veřejnou či vůdčí službu v církvi.

Nakonec se Šimon po dlouhém váhání rozhodl v kněžské službě zůstat – vyhořelý, zklamaný, pomalu se nadechující, pomalu se rozhlížející… Těžko prý říci, proč se tak vlastně rozhodl:

Možná ze strachu přiznat si sám před sebou, že se v mládí spletl?
Možná z obavy, aby nezklamal rodiče, kteří do něj vkládali velké naděje?
Možná si nakonec nedůvěřoval, že by po tolika letech staromládenectví ještě zvládnul manželský život?
Možná proto, že mu jednou ta jeho, říkejme jí třeba Anička, řekla: „Víš, Šimone, manželství s tebou si představit dovedu. Ale nejsem si jistá, jestli bych zvládla žít trvale někde na okraji církve, bez eucharistie…“

On sám prý dodnes přesně neví, proč se tehdy rozhodl tak, jak se rozhodl. A nevidí v tom žádnou svoji zásluhu, že se rozhodl zůstat. Vím od něj, že teď ale velmi rozumí každému, kdo se v podobné situaci – ať už v kněžství či manželství – nakonec rozhodne jinak.

Prožil si, že ztráta důvěry a trvale destruktivní vztahy mohou člověka tak vykolejit, že vděčně sáhne po každé podané ruce – či náruči – a ještě v tom vidí náruč či ruku Boží. A hrozně ho rozčilujou lidi, kteří si poslechnou pár lidových zkazek o tom, jak to tihle manželé či ten který kněz nezvládají, a hned je jim všechno jasné: „Jó, paní Vomáčková, já vám to hned říkala! Vona se mi hned vod začátku nelíbila! Tvářila se pořád jako svatoušek – a teď to má.“

Navíc si Šimon prý dodnes ani není úplně jistý, jestli se nakonec rozhodl dobře. Jestli to tehdy nebyl prostě vhodný čas přehodit životní výhybku… Možná, že by nakonec nemusel se svou Aničkou být někde na okraji církve, ale – po nějaké době pokání – zpátky v jejím srdci. Možná stále bez přijímání, ale třeba by mohl pomáhat těm nejvíce trpícím – sám přetavený novou životní zkušeností pokory a citlivosti, která roste z utrpení.

Ať už to je jakkoli, jedním si je Šimon jistý: To, co mu nejvíc pomohlo, a i dál pomáhá, jsou především dvě věci:

Zkušenost Bohem věrným až do prolití krve.
A vědomí, že existuje pár lidí, kteří jej neodsoudili a byli mu nablízku i přesto, že nesouhlasili s tím, co dělá.

Znovu: „To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila…“ (Jan 1,5)

Chtěl jsem vám dneska vyprávět Šimonův příběh také proto, abych i do téhle farnosti zavolal:

„Prosím, nenechávejte nás faráře v tom samotné! Zvlášť vy, starší a moudřejší, nenechávejte nás samotné ani tehdy, když někdy jdeme špatným směrem. Včas se ozvěte, nakopněte, podržte.“

„Ale podržte nejenom nás, faráře. Šimonův příběh je jen příkladem desítek příběhů, které se znovu a znovu v těle Kristově – i v této farnosti – odehrávají. Nenechávejte, prosím, samotného nikoho, kdo vám třeba právem připadá, že jde špatnou cestou. Možná, že máte pravdu, ale tím spíš takový člověk potřebuje vaši blízkost a podporu!“

Paní doktorka Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v Čechách, často prohlašuje:

„Dnešní medicína má prostředky, že nikdo nemusí umírat v nesnesitelných bolestech.“

A dodává: „A také nikdo nemusí umírat sám.“ Pak se na vás vždy podívá a řekne: „Ale aby lidé neumírali sami, to už není na medicíně. To už je jen a jen na vás.“

Podobně jsem přesvědčen, že i křesťanství má prostředky dost mocné k tomu, že nikdo nemusí nesnesitelně trpět důsledky svých hříchů či pochybení. Vždyť i dneska přeci platí:

„To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila.“

A také zde platí i to druhé:

Nikdo v těle Kristově se svým vnitřním trápením nemusí zůstat sám. A i to už je na vás – na nás všech.

Kostel sv. Václava v Chebu
4. ledna 2009
Petr Hruška