Photo by Nicolas Gaborit on Unsplash
Úvodník k oběžníku plzeňské diecéze ACEP 3 / 2024
Moji milí,
když jsem v úterý večer dumal nad tím, co se mě za poslední měsíc hlouběji dotklo a o co bych se rád s vámi podělil v tomto předvelikonočním čísle ACEPu, honily se mi hlavou mnohé vzpomínky. Od velmi osobních a těžko sdělitelných pocitů souvisejících s mým postním ptaním se po autentičnosti mého života a služby, až po úlek, který mě zaskočil při katedrální bohoslužbě s modlitbou za Ukrajinu, když jsem si uvědomil, jak jsem si za ty dva roky zvykl, že za rohem „je válka“.
Moc jsem toužil přijít na něco, čím bych vás mohl povzbudit, pohladit, říct „nevzdávejte to“. Vypíchnout některou z těch praktických maličkostí, které mě poslední dobou drží na cestě, když ty velké včerejší cíle se zdají být ve světle velkých bolestí dnešního světa a dnešní církve spíš jen velkou chimérou.
A pak jsem si vzpomněl, jak hluboce se mě nedávno dotknul jeden minipříběh, o který se se svými přáteli na sítích podělil můj kolega Ludvík, dominikánský kněz a spirituál plzeňského církevního gymnázia. S jeho svolením vám tento příběh posílám jako malý dárek a přání k Velikonocům:
Když před sedmi lety tragicky zahynul můj nejmladší bráška Viktor, byl to rozhodně nejhorší zážitek mého života. A zároveň taky příležitost k jednomu ze zážitků nejkrásnějších a nejsilnějších. Právě tehdy, v oněch jinak hrozných dnech, jsem učinil jednu z nejlepších zkušeností s křesťanstvím. Tolik lidí mi prokazovalo účast, snažilo se mi pomoci svou blízkostí a modlitbou. A to svorně křesťané všech názorových orientací a preferencí. Od těch, kteří mají mši rádi, pokud možno v latině a podle starých zaprášených knih, po ty, kdo si myslí, že by se církev měla měnit o sto šest. Bratři kněží, kteří by se jinak těžko sešli u jednoho stolu, mi soucitně kondolovali a sloužili za Vikiho mše. Mí spolubratři, kteří se někdy mohli jen těžko vystát, mě při zádušní mši svorně obklopili u oltáře. Mnohé velmi milé projevy účasti jsem tehdy přijal od LGBTQ+ věřících, byť ví (či alespoň tuší), že v některých jejich požadavcích je podporuji a v jiných ne tak docela. Dokonce i ze zámoří mi dorazily projevy účasti od voličů obou jinak znesvářených stran. Tenhle zážitek jednoty a svornosti se mi vryl do paměti jakožto velmi vzácný. A zpětně si říkám, nemohli bychom se někdy pokusit se tak k sobě chovat, i když nám nikdo neumře? Či spíše, teologicky řečeno, právě proto, že Kristus umřel za nás všechny, neměli bychom se tak snažit chovat každý den? |
Díky, Ludvíku!
Petr Hruška