Jiří Zajíc: Vzít vážně realitu

Jiří Zajíc: Vzít vážně realitu

Proč česká společnost nechápe majetkové narovnání s církvemi?

1. V té debatě se prolíná několik rovin, z nichž každá by vyžadovala specifický přístup ze strany církví. Pokud se to nerozlišuje, snadno se stane to, co jsme právě viděli tentokrát: vedle sebe v jedné linii jako „parťáci“ se ocitli Antonín Vaněk, předseda občanského sdružení Humanističtí ateisté, pro kterého je církev jen banda zlodějů a lhářů, a psycholog Jeroným Klimeš, který by za jiných okolností určitě proti Vaňkovým názorům ostře vystoupil, a sem se dostal proto, že přijetím tohoto zákona se (nejen podle něj) dál zhoršuje postavení církví ve společnosti. Takže v dalším se pokusím ty roviny rozplést.

2. Nevzdělanost současné české společnosti zejménaoblasti humanitních věd, příkladně historie. Dobře to dokumentovala jedna žena z publika, která svůj útok na církev podložila příznačným argumentem: „Vždyť každý přece něco známe z dějepisu.“ Ano, právě, že „známe“ – co se týče úlohy církve v dějinách (ale nejen církve) ve skutečnosti běžný Čech dneska neví skoro nic. V komunisty řízené škole se toho víc dozvěděl o starověkém Egyptu, než o tom, jaká byla cesta církve (církví) dějinami. O tom by se dalo psát dlouho (například na téma naší novodobé historie), ale teď o tomhle přímo psát dál nebudu, protože mi mnohem víc leží na srdci ten bod třetí.

3. Ti, kteří na veřejnosti hájí církev (přesnější by bylo „církve“, ale reálně se to všechno vztahuje v drtivé většině na mou církev římskokatolickou, a proto se nadále budu věnovat jen jí) proti útokůmsouvislosti s tímhle zákonem, neberou příliš vážně reálnou situaci, v jaké tohle všechno skutečně probíhá. Tedy že dlouhodobě se důvěra v církev pohybuje pod 30%, že v souvislosti s „navrácením majetku“ je podpora ve společnosti ještě nižší, že tenhle zákon je – bohužel právem – spojován s nejvíce nenáviděnou vládou, kterou jsme tu měli a která ho protlačila i hlasy poslance Pekárka, krátce nato obviněného z masivních podvodů. A to všechno v kontextu oné výše zmíněné nevzdělanosti. Zkrátka v téhle výchozí pozici nemůže automaticky obstát ani tak silný obhájce, jakým bezesporu Tomáš Holub je.

Hlavní roviny sporu

V následujícím tedy projdu ty hlavní roviny sporu a pokusím se ukázat, čím by mohli obhájci katolické církve přispět k tomu, aby se zvýšila pravděpodobnost lepšího přijetí nejen té nešťastné záležitosti „restituční“, ale i samotné katolické církve v naší společnosti. Samozřejmě, že si za to nejspíš vysloužím kritiku těch, kteří jsou přesvědčeni, že je správné, aby nás „svět nenáviděl“, protože kromě nás jsou vlastně všichni peklu propadlí. Já přitom nikterak nezpochybňuji, že jsou hodnoty, které musíme hájit zcela neochvějně, a situace, kdy tak musíme činit i za cenu „nenávisti světa“. Jen jsem přesvědčený, že v souvislosti s majetkem musíme být zvlášť opatrní, abychom si tu nenávist nevysloužili právem.

Církve jsou v lepším případě neužitečné, v horším přímo škodlivé

Tohle je stanovisko skoro dvou třetin lidí u nás (viz poslední výzkum STEM z prosince 2013). Dřív, než to paušálně odmítneme jako produkt komunismem „vymytých mozků“, bychom si měli přiznat minimálně dvě skutečnosti: že důvěra v církve poklesla v celé západní společnosti, tady i tam, kde žádný komunismus nebyl, a že jsou četné případy v dějinách působení církve, které jsou nehajitelné a za které se Jan Pavel II. právem omlouval při slavném Mea culpa o Popeleční středě roku 2000. My jsme přece schopní uznávat, že církev je nejen svatá ve své Hlavě (kterou je Kristus, nikoliv papež), ale i hříšná – v nás všech, kteří se k ní připojujeme ve své hříšnosti (minimálně každou neděli přece vyznáváme, že často hřešíme myšlením, slovy i skutky a nekonáme, co máme konat). Doplácíme prostě na to, že jsme zatím nebyli schopni z katolické pozice ono mea culpa účinně promítnout do našich vlastních českých dějin. V nich sice slovy Františka Palackého katolická církev po dobu bytu svého učinila víc dobrého než zlého, ale právě musíme mít onu poctivost a odvahu uznat i tu temnou stránku působení naší církve. Ostatně většinou na něj dopláceli samotní křesťané – ať už jiného vyznání, nebo samotní katolíci. Pokud se o tom chce někdo přesvědčit a neztrácet moc času, může si k tomu přečíst mou knížku Cena věrnosti o pozadí mučednické smrti 14 pražských františkánů.

Katolická církev nabyla majetek nespravedlivě

Ti, kteří to tvrdí, semelou kde co – pobělohorské zábory, upalování čarodějnic, strašení lidí peklem, násilí a krádeže. Ale víme my opravdu, jaký je původ toho majetku. Já jsem něco na to téma četl v publikaci O církevním majetku od bývalého ekonoma ČBK Mojmíra Kalného z roku 1993, ale to je zoufale málo. Obecně říkáme, že vznikl hlavně z darů, sbírek a patronátů. Také připomínáme, že za Josefa II. byla podstatná část církevního majetku „zestátněna“. Jenomže to, co by bylo potřeba, je skutečný výzkum alespoň nějaké reprezentativní části toho majetku, kde by se  opravdu prokázalo, jak vzniknul. To, co je kupříkladu uvedeno na stránkách zřízených ČBK a věnovaných tomuto tématu Služba veřejnosti, je bohužel naprosto nedostatečné. Zadání takového výzkumu by mělo být jednou z prvních věcí, které nyní budou uskutečněny z právě obdržené první splátky. Ostatně ve srovnání s tím, kolik každoročně platí ŘKC na opravu a údržbu památek (900 milionů Kč), by to byla naprosto zanedbatelná částka.

V únoru 1948 už církev žádný majetek nevlastnila, jen spravovala

Tady nestačí se jen odvolávat na rozhodnutí Ústavního soudu. To je sice podstatné z hlediska současného práva, ale je třeba jít namáhavější cestou, kterou naznačil v onom pořadu ekonom Církve československé husitské: Církevní majetek byl zvláštním případem majetku veřejného (protože církev byla pokládána za veřejnou právnickou osobu), který měl pro sebe určený speciální režim, jež ale nerušil samotný institut vlastnictví. Častokrát používané tvrzení, že veřejnoprávní charakter církevního majetku znamenal, že jde o majetek státní, je typický zjednodušující omyl, kdy se pomíjí existence nestátních veřejnoprávních institucí (například v SRN je výsadou uznaných církví, že mohou být považovány za veřejnoprávní korporace, aniž by to jakkoliv zpochybňovalo jejich vlastnictví a partnerství vůči sátu). Církev by se neměla drát o to, že její majetek má soukromý charakter, nýbrž by se měla docela hrdě hlásit k tomu, že má povahu majetku nestátního, ale veřejného. Vždyť právě chce jím sloužit veřejnosti.

Církev nebude schopná s tím majetkem dobře nakládat

Tady dřív, než začneme vykládat, jak díky tomu majetku zmnohonásobíme pomoc společnosti, bychom měli dát na vědomí české společnosti dvě věci:

• jak vypadá skutečné hospodaření katolické církve na úrovni státu i diecézí včetně průhledné výsledovky zahrnující všechny příjmy i vydání v členění, které je standardní pro celostátní neziskové organizace; bez toho k žádnému růstu důvěryhodnosti církve nedojde; zatím do dělají jen pražská a hradecká diecéze;
• co obsahují ony „strategické plány“, které už měly mít vypracovány všechny diecéze a které jistě obsahují jak reálnou vizi toho, čím může církev skutečně české společnosti sloužit, tak také realistické ekonomické plány, z nichž bude patrné, kde se na tuto činnost opravu vezmou prostředky; to co otevřeně nedávno sdělil svým farníkům biskup František Radkovský (a co konec konců odpovídá i mým výpočtům a úvahám), signalizuje, že to žádná sláva ve skutečnosti nebude. A to by bylo třeba vědět včas a zdokladovaně to veřejnosti nabízet.

Církev má být chudá

Pokud se podaří to, co jsem napsal v předchozích řádcích, bude se i mnohem lépe čelit licoměrným výtkám, že zatímco papež František vyzývá k tomu, aby církev byla chudá pro chudé, my se u nás dereme o majetky. Na podkladě toho se účelněji povede debata, co to v našich poměrech znamená. Zda to, že církevní „zaměstnanci“ budou chudí – tedy podprůměrně placení? To je už nyní standard. Že nebude na personál ve školách, nemocnicích, charitách a hospicech? To si opravdu někdo přeje? Nebo že nebude na údržbu památek, kostelů far a jiných objektů, které církev využívá ke službě ostatním? Tam je totiž ono hlavní břemeno, zatížené dluhem mnoha desetiletí chátrání, které by vyžadovalo každoroční několikamiliardové dotace, nemá-li trvale docházet k jeho ničení.

Jako člen rodiny sv. Františka z Assisi jsem pro chudou církev všemi deseti. Ale musíme si otevřeně říct, co taková chudoba bude znamenat. Zatím se o tom takhle nedebatuje, jen se to z jedné strany používá jako klacek proti církvi a z druhé se to odráží tím, že církev ke službě společnosti majetek potřebuje. Když budou na stole jasná čísla, bude se ta služba společnosti i reálná chudoba církve prokazovat mnohem přesvědčivěji.

Jiří Zajíc
publicista a pedagog

Zdroj: Christnet
drobné autorské opravy

Na doplnění připojuji část diskuze z FCB skupiny Svatováclavská výzva z ledna / února 2014 vyvolané pořadem Máte slovo:

• Bohužel jak mám Tomáše rád, tak mi v některých momentech připadal jako kdyby měl upito a musím říct, že jeho způsob vystupování byl pro mě jedním velkým zklamáním. Jiným tématem by byla obsahová stránka jeho argumentace, která mě ale také nijak nenadchla. Církev jako poskytovatelka sociální péče MÍSTO státu? Církev, která VŠE dělá lépe než stát? Církev, která MÁ 100% hospiců v České republice? Církev, která VŠECHEN svůj majetek získala čestným způsobem? VŠECHNA historická fakta, kromě těchto lží, mluví v náš prospěch? Církev, která chce za výtěžek z restitucí PŘEDEVŠÍM sloužit veřejnosti formou hospiců, nemocnic a škol (když náš biskup pořád opakuje, že z výtěžku restitucí tak tak zvládneme základní provoz)? Církev, která své sociální služby ZNĚKOLIKANÁSOBÍ? Myslím, že takovýmto vystupováním si nikoho nezískáme a takovýmito argumenty, které se časem ukážou jako "kázání vody", si zaděláváme na další pěkný problém. Ach jo.
• Jeroným Klimeš mi tam občas mluvil z duše - myslím, že kdyby ti dva (Tomáš a Jeroným) byli schopni svoje argumentace dát dohromady a najít nějakou hloubkovou syntézu, byla by to dobrá dvojka... Ale takhle, když se tam Tomáš na všechny povýšeně usmívá, každého hned utře a Jeronýmovu argumentaci ani nepochopí??? 
• Já to neviděla, ale mámu to "monsignorovo" vystupování tak rozčílilo, že prý snad zítra pojede na kardinálovu mši do Brandýsa a řekne mu to.
• Přetrpěl jsem už 40 minut a můj průběžný pocit je tento: Nehájím paušálně T.Holuba, ale připadá mi, že (díky "sociální inteligenci") spoznal, že se ocitl v hospodě 5.cenové skupiny, a prostě nasadil adekvátní persónu, aby nebyl ušlapán. (Slovo do pranice, vím...)
• Výborní byli husiti v závěru. dost zapůsobili a krapet odbourali argumenty tradiční proti majetku církve.
• ad "Nehájím paušálně T.Holuba, ale připadá mi, že (díky "sociální inteligenci") spoznal, že se ocitl v hospodě 5.cenové skupiny, a prostě nasadil adekvátní persónu, aby nebyl ušlapán.": Je to možné, že to byla úmyslně nasazená persóna. Když tam Tomášovi řekla jedna paní z publika: "Chováte se trošku tak, jak by se člověk neměl chovat…", tak tam Tomáš reagoval: "Jo, to je typem toho televizního pořadu…" Ale na druhou stranu si myslím, že i tak velký kus pravdy měla Jílková, když na to dodala: "Ten pořad dělají i ti účastníci…" A Tomáš atmosféru tohoto pořadu velmi podstatně tentokrát určoval. A to nejen množstvím slov a skákáním do řeči druhým (v míře mnohem větším než kdokoli z nich), ale především - aspoň to byl můj dojem - pohrdlivým postojem vůči názorům oponentů (tak trochu v duchu staré dogmatiky od Otta, ze které za Wolfa také studoval: "Námitky odpůrců jsou směšné"...
• OK, ale atmosféru pořadu dělá i jeho kontinuita a pověst. T. se zjevně rozhodl, že se nenechá vláčet za vozem, ale že vezme otěže aspoň trochu do ruky.
• Tomáš měl u některých lidí dobrý ohlas, já bych také viděl nějaké ty plusy. Má výhodu zkušenosti vojenského kaplana, výcviků atd. Hodně by mě zajímalo motivaci jít do pořadu.
• OK, ještě tedy k obsahu - vyjímám několik perel: "Církev se musí postarat o ty, o které se za 30 let nebude stát schopný postarat…" Opravdu chce církev nahrazovat stát v sociálních službách? "Máme 16 hospiců – 100 % v ČR…" "Přinese to požehnání těm, kteří budou moci umírat v hospicích, které nikdy jiný, než církev nemá…" To přeci není pravda (viz Seznam lůžkových hospiců v Česku na Wikipedii). Jílková: "Církev získala všechno (z kontextu míněno v historii) čestným způsobem?" TH: "Ano" Opravdu? Jílková: V tom lidé spatřují potřebnost církve... umírající, těžce postižení… O kolik to naroste, ty vaše sociální služby...? "Tyto věci zněkolikanásobíme." Hm, dost velké plány... Rád bych, kdyby to byla pravda.
• Jistě, toto všechno byly momenty, při nichž jsem se jaksi otřásl. Nejen řekněme nepravdy, ale taky ono samozřejmé ztotožnění s ideologií některých proudů ("o které se za 30 let nebude stát schopný postarat").
• VŠECHNY TYHLE (rádoby) diskuse trpí zásadním nedostatkem - míchaj se fakta, názory, přání, populismus. Pak to prostě nejde z místa...
• Pokud přijmu realitu Jílkové, že si lid si to žádá tak mohu přemýšlet o motivech hlavních diskuterů, např. že voják se nevzdává atd. Zajímavou analýzou by mohlo vidět složení účastníků a jejich motivů. A poslouchat kritiky, jestli mění rétoriku. Nejvíc mě překvapil J. Klimeš svojí emotivní rétorikou, které chyběla solidnost a nadhled, který bych čekal u psychologa, který se těší dobré pověsti a hodně publikuje atd.
• Řekl bych, že by bylo aspoň poctivé, kdyby preláti zcela odkryli karty a řekli: ten majetek je NÁŠ, nikoli církve ve smyslu "členstva". Chápu, že to říct nemohou, protože by možná jejich kauzu přestalo podporovat množství členů, kteří by si konečně uvědomili pravdu. Pokud jde o majetek, "členstvo" s ním nemá vůbec nic společného. (Kromě toho, že může být přinuceno přispívat na jeho zmnožení. :-)) Je to jeden z důvodů, proč tento spor prostě nejsem ochoten považovat za svůj. Je to věc konkrétních prelátů. Když jsem si toto před nějakou dobou uvědomil, bylo to dost osvobozující.
• No, nevím, jestli "členstvo" vaší farnosti nemá "nic společného" s církevním majetkem, pak asi žiju v jiné církvi, než ty. Samozřejmě je zde otázka, kdo, jak a podle jakých pravidel s tímto majetkem nakládá, ale pokud napíšeš "nemá nic společného", pak jsi fakt asi z Marsu a těžko věcně diskutovat mezi dvěma světy... 
• Jestliže ekonomická rada farnosti nedisponuje s majetkem farnosti, ale je pouze poradním orgánem faráře, a jestliže si zároveň farnost nevolí faráře a jestliže sám farář potřebuje k nakládání s nemovitým majetkem farnosti (a od určité výše i s finančním majetkem) souhlas biskupství, pak je vlastnictví prelátů možná nadsázkou, ale hovořit o "vlastnictví členstva" je prostě nepravda, nebo komunistický trik podobně jako "společenské vlastnictví výrobních prostředků".
• Já jsem nikde o "vlastnictví členstva" nehovořil, jen jsem přejal předřečníkovu rétoriku. Existují církevní právnické osoby a tzv. "církevní majetek" prostě patří těmto "církevním právnickým osobám" (které nejsou totožné s "preláty", ale často nemají ani žádné jasně definované "členstvo"). Jde mi o to, že vykřikovat, že církevní majetek patří "prelátům" je podle mého názoru ničemu (možná s výjimkou komunistů) nesloužící demagogie. Stejně jako by byla demagogie hlásat, že existuje jasně definované "členstvo" farností, které může za jasně definovaných podmínek s majetkem farností nakládat. Je tady hodně věcí k řešení (zvlášť v oblasti majetkových kompetencí ekonomických a pastoračních rad), ale přiznám se, že mě docela uráží, když mi někdo pořád podsouvá, že majetek farnosti, kterou spravuji, této farnosti nepatří a patří nějakým imaginárním "prelátům".
• Kdo tedy disponuje "majetkem farnosti"? Mám na mysli toto: Kdo by ho mohl třeba celý prodat? A zároveň: Může někdo z lidí z farnosti (abychom už nemluvili o členech) takovému prodeji zabránit? (Myslím přímo a účinně, nikoli lobbingem atd.)
• Disponuje jím statutární zástupce, tj. farář, za jasně stanovených podmínek, které na právní rovině zatím u nás v Česku nemají žádné použitelné nástroje pro farníky, aby do toho mluvili. Pokud je pak pro tebe "možnost disponovat" totéž, co "vlastnit", pak ti rozumím, že se necítíš "vlastníkem". Pak ovšem těžko doufat, že budeš nějak spolupracovat na tom, co zmiňoval další diskutující, že "Asi hodně záleží na hlasu lidu, jak bude pomáhat statutárním zástupcům nezapomínat a popř. prohlubovat 'ekleziologické vlastnictví' v duchu evangelia i CIC"... 
• Kdybych patřil k zakladatelům nějaké církevní obce, pak bych snad trochu stál o to, abych se mohl podílet i na správě majetku, který bych spolu-dával dohromady pro nutný provoz. (Takhle mě ale jaksi vůbec neláká přebírat břemeno majetků, které přišly odkudsi z dávnověku. A o nichž dobře vím, že zdaleka ne vždy byly získány eticky čistým způsobem...)
• Teď mne zaujala ta analogie se "společenským vlastnictvím výrobních prostředků". Taky nepatřily papalášům, ale oni měli k disponování s nimi nejblíže. A když si je dělník, kterému vlastně skoro oficiálně patřily, odnesl domů, tak to bylo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Ta analogie mne fascinuje hlavně proto, že uvažuju, jak nepravicovější biskup a nejrozhodnější bojovník proti komunismu vlastně možná způsobil komunistickou situaci uvnitř církve. Říkám si to už dlouho. Oponujete, ať vidím, jak dalece je ta analogie přesná.
• Tady by už musela nastoupit ekleziologie a vysvětlit např. rozdíl mezi episkopálním, synodálním a kongregačním zřízením církve... Farnosti prostě nejsou zcela samostatné jednotky církve, ale jsou součástí místní církve, tj. diecéze... Jinak se odpojuji s diskuze, musím běžet spravovat církevní majetek... 
• Domnívám se, že ekleziologické struktury nesouvisejí nutně se způsobem správy majetku. To, že faráře jmenuje (a platí) biskup, nemusí znamenat nutně, že farář (a biskup) rozhoduje o majetku farnosti. I když je fakt, že v církvi je tak nějak zažito, že kdo má svěcení, stává se odborníkem na všechno od české gramatiky po gynekologii a porodnictví.  A vždycky je přece nejlepší, přenechat správu majetku odborníkům. 
• Myslím, že je čas kamení házení a čas kamení sbírání. Já jsem si už nějaké ty kritické kameny na nakonec přijaté řešení naházel, a když jsem zjistil, že to až tak k ničemu nebylo, řekl jsem si, že by asi bylo na čase kameny zase začít sbírat. A začít spolupracovat na tomto již podle mě nevratném řešení. A ta diskutovaná debata mi přišla, že k tomuto právě moc nenapomohla. Vložil jsem ji sem, abych si ověřil, je-li to jen můj pocit. Po pročtení téhle diskuze mám už chladnější hlavu a chápu, že ne každý to musí vidět tak kriticky. Ale jsem rád, že o tom dosti kriticky nakonec přemýšlí i Tomáš Holub - viz jeho vyjádření v Katolickém týdeníku.
• Musím se přiznat, že já jsem si ten pořad zatím nepustil. Jednak mne restituce vlastně už nezajímají, jednak jsem zatím nenašel čas hodinu koukat na nějaký pořad, z kterého bych si odnesl maximálně dojmy o jednotlivých diskutujících (nejsem jejich mediální poradce, abych se jimi musel zabývat). Ale tvrdě se o těchto věcech pohádat zde, pokládám za přínosné. Probral jsem to dost ostře s jedním českým knězem a teologem a s jedním česko-německým morálním teologem a laikem při 1,5 hodinové cestě autem. Výsledek byl, že jsme navzájem porozuměli argumentům protistrany. Za sebe mohu říct, že jsem uznal, že restituce byly v tomto dějinném okamžiku jediným realistickým modelem odluky. Zároveň snad můžu říct, že jsme se všichni shodli, že byly politicky provedeny snad nejhorším možným způsobem, po kterém zůstalo spousta škody. Současný úkol církve jsme pojmenovali jako snaha o minimalizaci dalších škod (konkrétně mj. zaplatit Holubovi mediálního poradce a trenéra, na čemž jsme se mimochodem shodli dávno před tímhle "Máte slovo")... atd. Na závěr poznamenávám, že můj názorový posun, který jsem právě přiznal, neznamená, že nebudu už nikdy hájit radikálnější antirestituční stanoviska, protože si stále myslím, že mají právo zaznívat jako příspěvek do eklesiologické debaty uvnitř církve.
• Ad Tomášova sebereflexe: problémem ale nebyla zdaleka jen "neúprosná pravidla daného vysílacího formátu", ale taky to, že on prostě (abych to řekl uhlazeně) vícekrát nemluvil úplně pravdu. Což ale Tomáš zjevně není s to si připustit, a to je hlavní problém, mnohem závažnější než "modus".
• Tak se mi zdá, že vy ordinovaní si asi pořád myslíte, že Duch svatý člověka připraví sám. Ale je to jinak. Já si všechny své důležité "projevy" nechám oponovat manželkou a manželka mnou. Skuteční političtí profesionálové mají profesionální poradce, kterých se ptají a které poslouchají. Ale církevníci všemu rozumí sami nejlépe. Sami si udělají analýzu pořadu ("šílený diskusní program"), sami si nastudují profil a historii vystupování moderátora a spoludiskutujících, sami si vytipují jejich slabá místa, dohledají jejich minulé výroky, sami se rozhodnou, čeho chtějí vystoupením v pořadu dosáhnout, sami zvolí strategii, jak toho dosáhnout, sami si posoudí, jsou-li jejich cíle a prostředky v souladu s profilem instituce, kterou zastupují, sami si to zahrají a nacvičí, aby se pak sami "k vlastnímu překvapení docela rádi nechali navzdory svým předsevzetím zatáhnout do překřikovací vřavy." To je církev orpavdu tak chudá, že neinvestuje pěťák do své mediální prezentace?
• Nebyl bych tak přísný, ale mohlo to také tak vypadat. Téma PR v církvi asi skloňuje málokdo. DD se určitě snaží o rozvoj PR, ale nevím jakou známku by dostal od odborníků. Jinak to vypadá ve Vatikánu. Tam se asi mění poměry a řada odborníků na PR si klade otázku po úspěchu pp Františka. Zda je za tím velmi kvalitní PR atd
• Jestliže je podle DD rozpočet církve v ČR 8 miliard, z čehož 3 miliardy dělá Charita (a není jasné, zda tyto 3 mld. jsou od státu dle Zákona o sociálních službách, nebo z darů – státní rozpočet na příspevky dle Zákona o sociálních službách dělá 20 mld. tak je to stejně skoro jedno, jestli jsou ty církevní 3 mld. z toho, nebo navíc), pak je nějakých plusmínus 100 mld. za 30 let stejně jen na to, aby se udělal trochu větší mejdan (a pak se znovu natáhne ruka ke státu – co víš křesťane / občane, co bude za 30 let).
•  ROFL  Paradox, jak se na jednu stranu argumentuje, že 59 mld. za 30 let je ve státním rozpočtu úplný p*d, a na druhou stranu se slibuje, že za těch 59 mld. se církev postará o celý národ po kolapsu sociálního státu.
• Řekl bych, že problémem církevních dokumentů na sociální témata je příliš časté zaměňování / nerozlišování příčin a symptomů. Představa, že by charita mohla suplovat soc. stát je matení přesně tohoto druhu. Pastýřský list o nezaměstnanosti tím trpí taky a proto působí tak povrchně. Z Františkovy exhortace jsem byl nadšený právě proto, že jde dál (jakkoli to není sociální encyklika, v tom má Duka pravdu): např. výraz "skartační kultura" je skvělý a trefný. To, že církvi chybí myšlení tohoto druhu, žádná charita (byť potřebná, účinná a dobře dělaná) nenahradí.
• Ano. Hájit církevní restituce především tím, že církev dělá charitu je hloupé. Jednak proto, že řada necírkevních organizací dělá totéž stejně (hůře i lépe). Nemohu si pomoci, ale v prvé řadě jde o uplatnění práva (a právní stát). Pokud by stát dnes majetek znárodnil, jednalo by se o bezpráví. Zdůvodňování významu církve charitou je ústupek, který jen vyvolá další agresivitu a mate lidi představou, že církve mají význam jako charitativní organizace a ne v péči o duchovní rozměr člověka. Předsunutí charitativního důvodu činí nevěrohodným právní nárok: "kdyby to bylo správné, nepotřebují se zaštiťovat charitou. V léčbě závislostí velmi úspěšná terapeutická organizace Teen Challenge nepředhazuje, že dělá charitu, neschovává se za ni, ale přivádí lidi k Bohu. A kupodivu to jejich donátorům nevadí.
• Ještě akademicky: Právě před listopadem 89 jsem četl Cicerona, který se na jednom místě zabývá otázkou restitucí majetku zabaveného při proskripcích za Sullovy diktatury (asi to bylo někde v Tuscullských hovorech, ale nechce se mi to po čtvrt století dohledávat, byť by někdo mohl říct, že hledat to je má profese ). Pokud si dobře pamatuju, zastává názor, že majetek zabavený před 35 lety zavražděným se restituovat nemá, protože jeho původní majitelé jsou po smrti a nyní ho drží na základě dědického práva potomci těch, kdo se ho zmocnili. Restitucí by se bezpráví vyvažovalo novým bezprávím... V případě českých restitucí znárodněného majetku šlo jistě o jiný případ, protože lupičem i novým majitelem byl stát a protože ve vzduchu je zásadní politická otázka, má-li stát něco vlastnit (na kterou si odpovíme různě, ale asi se shodneme, že stát nemá vlastnit úplně všechno). Tato otázka se ovšem vrací také v případě církve a je paradox, že extrémně pravicový DD tady zastává komunistické stanovisko (církevní vlastnictví není analogií soukromého vlastnictví, nýbrž společenského).
• Velmi Vám rozumím. V neděli jsem absolvoval na toto téma debatu s pár spolufarníky a je smutné, že nás toto téma dokáže rozdělovat i v poměrně blízkém kruhu. Což o to, zvládneme to, ale jen za vynaložení velké tolerance. Váš příspěvek dokládá, že se totéž děje i v "makrocírkevním" pohledu a je to důsledek problematické vnitřní komunikace. Popravdě, taky nevím, jak na to. Ovšem líbil se mi článek Jiřího Zajíce na Christnetu Vzít vážně realitu, který shrnuje některé nedostatky v církevní argumentaci. Ne všechny, ale je to dobrý začátek, řekl bych. Asi jste ho už všichni četli.