Včera Jiří Pavlík jeden text o zdanění tzv. církevních restitucí komentoval takto: "Ano, komunisti jsou komunisti a ANO, ČSSD, SPD jsou taky komunisti, právní jistota utrpěla, dokonce právní jistota v právních vztazích se státem, atd. To všechno je pravda. Ale myslím, že jsme věděli (a neříká to od začátku jen mé podvratné já, ale psal to snad i Benedikt Mohelník v Salve), že majetek může dřív nebo později někdo církvím zase ukrást. Když se to tedy začíná dít, neměli bychom se ptát, co nám tím chce Hospodin ústy faraónovými sdělit? Zbožný král Jošijáš také zahynul proto, že neposlechl Boží slovo, které mu Hospodin řekl ústy faraóna Nekóa."
Pak jsem si k tomu poslechl úvodní a závěrečné slovo kardinála Duky při svatovojtěšské mši (viz níže sdílená dvě videa) a hlavou mi začal vířit takový roj, že se mi obtížně formuloval. Ta aspoň něco z toho:
Přesně tohle, o čem se zmiňuje Jiří Pavlík na závěr své glosy - já bych to nazval čtení znamení času (či, řeknu-li to jezuitsky, "rozlišování, co se jakým duchem nese") - mi od počátku restitučních debat uvnitř církve zásadně chybí. Mediální prostor je ze strany oficiálních (ale k mému úžasu poslední dobou víc a více i ze strany jinak docela disidentských) církevních "mluvčích" zasypáván téměř výlučně argumenty typu "co bylo ukradeno, musí být vráceno", "stát na církvích po mnohá desetiletí vydělával", "majetek byl oceněn velmi vstřícně vůči státu", "stát může být rád, že už církev nebude muset platit", "za vším jsou zase ti zlí komunisti", "chudák církev dostala zase na frak / všichni ji zradili / nikdo jí nemá rád..." atd. apod.
Vrcholem tohoto obranářsky-ublíženeckého diskurzu dle mého byly ony hromy a blesky, které kardinál Duka svolával na celou českou společnost v úvodu a na závěr nedávné svatovojtěšské bohoslužby. Přiznám se, že při poslechu tohoto hromobití ve mně byla malá dušička a fakt jsem se musel sám sebe ptát, jestli chci v takovéto církvi žít a sloužit? V církvi, která dva své formou i obsahem nejvíc provokativní a nejvíc emocionálně nabité - a tudíž i nejvíc sledované - projevy svých nejvyšších představitelů (či představitelů podepřených nejvyššími představiteli) směřuje na (do klasické podoby straw-mana vykresleného) vnějšího nepřítele a dělá sama ze sebe chudinku a otlouknánka.
Kéž by takto silné hlasy byly pozdviženy na obranu obětí zneužívání v církvi. Kéž by zazněly tváří v tvář naší politické mafii mnohem dříve, než se ukáže, že kamarádění se s ní moc církvi nepomohlo. Kéž by se takto silné hlasy ozývaly proti zneužívání moci a proti despektu vůči ženám a tzv. laikům v mnoha částech naší české církve. Nebo kéž by alespoň ty politické hrátky na nejvyšší úrovni byly církevními představiteli zcela ignorovány (bez potřeby střídání pochlebování s rádoby prorockou vášnivou kritikou, když nám šlápnou na kuří oko) a my se pod jejich vedením a s jejich podporou věnovali rozvoji služby evangeliu ve všech možných oblastech...
A zároveň bychom se pak také měli čas ptát na to, "co Duch říká církvím" teď a tady, v době postrestituční, v době odhalování starých církevních kostlivců zneužívání, v době kolaborace většiny národa a části církve se státně-mafiánskou politikou, v době hloubení hlubokých vnitrocírkevních příkopů, v době vyhlašování nových křižáckých válek proti liberalismu, genderismu či Istanbulské úmluvě, v době, kdy to někteří lidé s institucionální církvi zcela zabalili i v době někdy velmi nadšenecké, ale také velmi křehké a možná naivistické "františkovské" naděje...
PS: Pavel Černý, emeritní předseda Ekumenické rady církví v ČR, to napsal moc hezky (viz ZDE): "Církve schválení zdanění nezničí. Jestli dokázaly vzdorovat totalitě tolik let, potom je zdanění jen malou epizodou v jejich životě a práci. V rovině vztahové vůči vládě a státu budou církve jistě, pokud možno, loajální. Nepředpokládám, že by vyzývaly své členy a sympatizanty, aby šli do ulic ve stylu 'žlutých vest' a rozbíjeli výlohy a zastavovali dopravu. Křesťané i v případě zdanění náhrad budou dál poctivými a státotvornými občany. Být znovu okraden, to není ostuda. Ostudou je krást a krádež znovu na denním světle opakovat. Důležitou reakcí v případě zdanění by mělo být pokračování v rozvíjení misijního poslání Kristovy církve a kooperace se státem v oblastech, kde to je možné (sociální služba, školství, kaplanské služby, morální výchova). Církev v dějinách mnohokrát zažila pronásledování a konfiskace majetku, a přece se jí často dařilo zachovat laskavou tvář."
