Restituce jako šance (3): Chebská farnost

Odpověď PRF Cheb na Osobní list biskupa všem věřícím plzeňské diecéze (zkrácená verze)

• Kompletní text: "Budeš mít poklad v nebi..." aneb Restituce jako šance.pdf

V Chebu 30. 1. 2014

Milý otče biskupe,

rádi bychom tímto dopisem za naši chebskou farnost reagovali na Váš osobní dopis, který jste na podzim zaslal všem věřícím plzeňské diecéze. Dovolte nám, abychom nejprve (I.) načrtli způsob, jak jsme se ve farnosti poprali s Vaším přáním ze závěru Vašeho dopisu, abychom ve farnostech uspořádali shromáždění všech, které tato otázka zajímá, a vypracovali pak pro vás společnou reakci a návrhy. Poté se (II.) pokusíme alespoň stručně shrnout pohledy a zkušenosti přítomné v naší farnosti v oné první oblasti, která Vám leží na srdci, v oblasti hlásání evangelia. Nakonec se pak (III.) budeme již podrobněji věnovat tomu, co vnímáme ve Vašich otázkách jako nejurgentnější, oblasti financování církve v naší diecézi v „porestituční době“.

I. JAK JSME SE S VAŠÍM DOPISEM VE FARNOSTI POPRALI ANEB „MÁME VÁS MOC RÁDI!“

Když jsme v neděli 3. 11. v kostele naslouchali Vašemu „Pastýřskému listu o evangelizaci k zahájení diskuze o budoucnosti naší diecéze“ a když jsme při odchodu z kostela každý dostávali přímo do ruky Váš dopis, jen velmi mlhavě jsme tušili, že zde asi jde o něco u nás zatím neslýchaného. Až když jsme si Váš dopis četli v klidu svých domovů, začalo některým z nás docházet, že tady nejspíše nejde o nějaké řečnické otázky, jejichž jediným úkolem je připravit nás na vyslechnutí si již předem daných odpovědí. Najednou jsme měli před očima biskupa – pastýře – který se s námi, prostými věřícími, dělí o své nejistoty, hledání a obavy a skutečně nám chce naslouchat zcela osobně.

Když jsme se potom nad Vaším dopisem sešli spolu s asi dvaceti farníky a farnicemi za dva týdny při našich farních dnech, v první části setkání jsme se dělili právě o tyto naše první osobní reakce při četbě Vašeho dopisu. Při tomto sdílení se zde vícekrát opakovala slova jako „potěšení“, „radost z projevené důvěry“, „naléhavost“, „smutek“, či dokonce „slzy“. Konkrétně zde lidé vyjadřovali např. potěšení z do nás kladené zodpovědnosti spojené s obavou, zda toho jsme schopni dostát; smutek, že se připravujete na odchod ze služby, spojený s hlubokým, slzami provázeným dojetím nad Vaším „Mám Vás opravdu, a každého osobně moc rád!“; dojem, že si nevíte rady, že se trápíte, ale že máte důvěru v lidi, a z toho plynoucí radost a naděje; hluboká zasaženost Vaším trápením, která motivuje ke hledání odpovědí spolu s Vámi; očekávání, co z toho vyleze, spojené se skepsí, že takovýchto snah o konzultace už tady bylo a „skutek utek“; pocit velké důležitosti, radost nad jasností vyjádření, dojem hluboké moudrosti, která si nehraje na to, že všechno ví nejlépe; pocit zahanbení, že jsme se o něco nesnažili již dříve; očekávání úkolu; obavy z lhostejnosti širšího okruhu lidí; potřeba i Vám napsat: „Máme Vás také moc rádi!“

Bylo ale jasné, že nelze zůstat jen u pocitů a prvních reakcí, ale že především očekáváte konkrétní návrhy konkrétních řešení. (…) Narychlo byl tedy přizpůsoben program setkání pastorační rady (21. 11.) a část programu farních dní (23. 11.) (…) a byli jsme povzbuzováni, abychom Vám do konce roku také napsali své osobní reakce. (…) Na leden jsme naplánovali druhé kolečko společných reflexí nad Vaším dopisem, a to při Pastoračním fóru farnosti (17. 1.) a následném setkání pastorační rady (23. 1.). Na tomto setkání pak naše pastorační rada doporučila, aby farář s využitím výsledků těchto tříměsíčních farních konzultací vytvořil návrh společného dopisu, který pak byl v následujících dnech dotvořen a odsouhlasen všemi členy pastorační rady.

(…) I přesto, že Vy sám, jak ve svém dopise píšete, od nás očekáváte především „pomoc při hledání řešení“ a „konkrétní nápady“, rádi bychom, než se do těch svých „nápadů“ pustíme, zdůraznili, že jsme hluboce vděčni, že pro těch posledních 20 let k biskupské službě v naší diecézi dobrý Bůh povolal právě Vás – vklad, který Bůh skrze Vaši pokoru, lidskost a lásku vložil do dětských a mládežnických let naší diecéze, je něčím, na čem bude případný Váš nástupce s velikou vděčností dále stavět jako na velmi dobrých a hutných základech.

I my Vám proto chceme říct, že jsme za Vás Bohu velmi vděčni a že Vás také máme opravdu velmi upřímně rádi! J

II. CO VIDÍME ZA DŮLEŽITÉ PRO HLÁSÁNÍ RADOSTNÉ ZVĚSTI ANEB „RADOST EVANGELIA“

V první části svého dopisu věnované tématu hlásání radostné zvěsti kladete, otče biskupe, hodně konkrétních otázek (napočítali jsme jich dvanáct), o kterých již bylo u nás ve farnosti či v diecézi „mnohokrát a mnohými způsoby“ J diskutováno. Stejnými otázkami se přeci před časem zaobíraly např. skupinky Plenárního sněmu, předloni pak u nás v diecézi tyto otázky kladlo „Fórum laiků“. Bylo shromážděno hodně praktických zkušeností, bylo navrženo hodně zaručených „receptů“ či „řešení“, a to i při výše zmíněných setkáních u nás ve farnosti v průběhu tohoto konzultačního procesu (spolu s podněty z naší přípravy na Fórum laiků přikládáme pro zajímavost v příloze tohoto dopisu i zápisy z těchto posledních setkání). Kdybychom i zde tyto otázky začali zodpovídat jednu po druhé, obáváme se, že jen rozšíříme seznam zajímavých nápadů, aniž by to jakkoli přispělo ke sdílení evangelia v diecézi. Proto nás potěšilo, že svoji sérii otázek uvozujete zásadním konstatováním: „Zda u nás církev bude, je jedna věc, ale já se Vás chci zeptat na jádro problému a na hledání jeho řešení.“

Spíše než na „jádro problému“ bychom se ale chtěli pokusit ukázat přímo na „jádro řešení“, které jste Vy sám jasně načrtnul již ve svém „Pastýřskému listu o evangelizaci k zahájení diskuze o budoucnosti naší diecéze“ (přičemž do vlastního osobního dopisu se toto již tak jasně nedostalo): „Řešení spočívá v obnovení elánu pro duchovní život, v zavedení živých společenství a v misijní činnosti, která se týká všech oblastí života…“

Na podzimním setkání pastorační rady, když jsme prvně společně přemýšleli o Vašem dopise, jsme si tyto tři linie přeformulovali ve světle naší vlastní již před lety zformulované pastorační vize farnosti takto:

• prohloubení spirituality (farnost jako „koinonia“ – podíl na Božích darech, farnost jako „mystérium“ či „eucharistie“; směr do hloubky, ukotvení v Kristu, v duchovním životě)
• vytváření malých společenství (farnost jako „ekklésia“ – svolání do jednoho společenství, farnost jako „communio“, směr k sobě, vzájemná solidarita uvnitř farní obce, důležitost rozmanitosti společenství, která budou lákavá pro různé typy lidí, kteří jsou přitahováni)
• rozvoj misijního poslání (farnost jako „parochia“ – rozptýlení po celém území, farnost jako „missio“ – poslání ke všem, směr ven, křesťanský život, svědectví a služba nejpotřebnějším v prostorech, kde běžně lidé žijí a křesťanská služba za nimi vycházející)

K podobnému závěru jsme pak došli zcela nezávisle na těchto spíše odborných kategoriích, když jsme se na lednovém setkání pastorační rady v tiché reflexi ptali, co je „srdcem dobrého správcovství materiálních darů ve farnosti“, co je pro hospodaření farnosti to nejdůležitější. Nechali jsme pak každý ze svého srdce do naší mysli při modlitbě vystupovat různá slova, obrazy či pocity, které se nám pak, když jsme je sepsali vedle sebe, opět krásně seskupily do stejné „srdcové trojky“ (navíc jsme vše doplnili o „klíčové postoje nezbytné pro předávání víry“, na kterých jsme se shodli o pár dní dříve na pastoračním fóru farnosti):

• zakořenění farnosti v hloubce vztahu s trojjediným Bohem (milující správce Ježíš, radostná víra, naděje a láska, evangelium, „Nebojte se!“, pokora, vnímavost, opravdovost, svatost, spiritualita, modlitba, charismata, osobní i společné napojení se na Ježíše Krista…)
• vzájemná důvěra, podpora a otevřené osobní vztahy uvnitř farnosti (sounáležitost, rodinnost, bezpečí, příslušnost, osobní vztahy, domov, otevřenost, prostá lidskost, setkávání se tváří v tvář…)
• vycházení farnosti do širší společnosti a směrem k chudým tohoto světa (štědrost, svoboda, odvaha, prostor k životu, nepovyšování se, radost, dobré dílo, normálnost, vyjití ze sebe, hledání nových cest, solidarita s nejchudšími, odvaha ke svědectví…)

Přesně tutéž „trojici“ pak najdeme i v Evangelii gaudium (EG), v článku 28, kde papež František mluví o farnosti, této „církvi, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer“, jako o

• svatyni, kam žíznící přicházejí pít;
• společenství menších komunit;
• centru neustálého misijního poslání.

Povzbuzeni papežem Františkem i na základě dlouhodobé zkušenosti z naší farnosti jsme přesvědčeni, že zde nepomohou jen nějaké kosmetické úpravy či „zjednodušení administrativy“ (EG 25), ale že je třeba, aby vše v diecézi, všechny „zvyklosti, styly, rozvrhy, slovník i každá církevní struktura“ (EG čl. 27) na biskupství, ve farnostech, hnutích či komunitách (srov. EG čl. 28 – 31), aby toto vše bylo s odvážnou „misijní tvárností a tvořivostí pastýře i společenství“ (EG čl. 28) přizpůsobeno podpoře rozvoje církve, která je (1) hluboce spirituální, (2) intenzivně komunitní, (3) široce misijní.

Ve světle této „srdcové trojky“ je pak třeba, aby probíhalo poctivé pastorační rozlišování zahrnující jak výběr pastoračních spolupracovníků, tak jejich přípravu a trvalou formaci, tak rozlišování konkrétních celodiecézních i lokálních pastoračních vizí a priorit, na to navazující přizpůsobování podpůrných struktur a v neposlední řadě samozřejmě i samotné hledání nových způsobů financování a hospodaření diecéze i farností.

Tři klíčová kroky k podpoře hlásání evangelia

Pokud bychom přeci jen měli přijít s nějakým konkrétním návrhem, jak proces rozvoje diecéze a farností tímto směrem podpořit, dovolíme si navrhnout tři podpůrné nástroje:

1.  Organizace kurzu Radost evangelia: Celodiecézně v jednotlivých farnostech i centrálně organizovaný, podpořený a doprovázený kurz pro všechny pastorační spolupracovníky (biskupa, kurii, kněze, jáhny, členy pastoračních rad, zaměstnance farností, pastorační asistenty a pomocníky, dobrovolníky a vážné zájemce z řad věřících) vycházející z papežovy exhortace Evangelii gaudium, vedoucí posléze k praktické pastorační reflexi konkrétní situace ve světle v této exhortaci obsažených podnětů a k trpělivému doprovázení z toho plynoucí dlouhodobé pastorační proměny.

2.  Poskytování pastoračního poradenství, podpory a supervize: I když by kurz Radost evangelia mohl být dobrým základem, nezbytná je také trvalá pastoračně-evangelizační formace, poradenství, podpora a supervize poskytovaná přímo v terénu a šitá na míru potřebám a možnostem jednotlivých pastoračních pracovníků, pastoračních rad, týmů, společenství a farností. Proto doporučujeme posílit tímto směrem služby biskupství, aby farnostem i v pastorační oblasti poskytovalo podobný podpůrný servis, jaký se již dnes snaží poskytovat např. v oblasti ekonomické či právní.

3.  Podpora vzniku funkčních, misijně a diakonicky zaměřených pastoračních rad ve všech farnostech a podpora procesů rozlišení pastoračních vizí a priorit jednotlivých farností, které jsou – ruku v ruce s procesem formulace celodiecézní pastorační vize a priorit – nezbytným předpokladem dobré evangelijní správy majetku na farní i diecézní rovině. Toto by mohlo být jedním z konkrétních cílů a později i nástrojů výše zmíněného pastoračního poradenství a podpory. 

III. CO POVAŽUJEME ZA DŮLEŽITÉ V OBLASTI FINANCOVÁNÍ CÍRKVE ANEB „BLAHOSLAVENÍ DĚLÍCÍ SE“

Jako druhou oblast ve svém dopise, otče biskupe, otevíráte „otázku ekonomiky“, kterou podle nás velmi vhodně přeznačujete na otázku „životaschopnosti církve v době restitucí“. Děkujeme za Vaše otevřené a odvážné uvedení do základních předpokladů hospodaření diecéze. (…)

Rádi bychom dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také Vám

Při farních setkáních jsme se snažili naše diskuze doprovázet společnou modlitbou a nasloucháním Božímu slovu. Pastorační fórum farnosti např. zrovna vyšlo na den památky sv. Antonína, velkého to egyptského poustevníka, který nám svým životem i evangeliem, které se četlo (Mt 19,16-22), připomněl pravé bohatství církve: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (v. 21). Velmi bychom byli neradi, kdyby se naše církev nakonec nechala zatlačit do podobného postoje, do jakého se nechal lapit onen mladík: „Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku“ (v. 22). Byl by to pravý protiklad toho, k čemu dnešní církev ve své touze po šíření „radosti evangelia“ vede papež František – který si přeje „církev chudou a pro chudé“, církev, která „přijala rozhodnutí pro chudé jako specifickou a prvořadou formu prokazování křesťanské lásky“ (Benedikt XVI.), protože „v Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že se On sám ‚stal chudým‘ (srov. 2 Kor 8,9)“ (EG 197 – 198).

Proto jsme také na posledním setkání pastorační rady rozjímali i toto papežem citované silné svědectví apoštola Pavla (2 Kor 8 – 9), ze kterého nám před očima jasně vyvstala následující linie:

Linie, jejíž nádherným shrnutím je nakonec i ono slovo, které jste vybral pro diecézi na tento rok: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33).

A tak bychom chtěli ještě před tím, než na vás nahrneme konkrétní podněty pro oblast hospodaření církve v naší diecézi, vyjádřit svoji ochotu přijmout za svou onu Pavlovu … výzvu, kterou vnímáme jako srdce celých jeho úvah o „korintsko-jeruzalémské ekonomice“: „Překonali všechno naše očekávání: dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám“ (2 Kor 8,5). Ano, rádi bychom i my dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také Vám.

Nevíme, jestli jsme schopni překonat i všechno Vaše očekávání. Ale rádi bychom Vás ujistili, že se budeme snažit „darovat především Pánu“ a že i Vám jsme pro dílo lásky v naší diecézi k dispozici.

Jako jeden ze svých vkladů se tedy nyní pokusíme shrnout některé z podnětů k otázce, jak v diecézi hospodařit tak, aby i toto hospodaření bylo jednou z jasně rozpoznatelných známek církve, která „má poklad v nebi“: „církve svědčící“, „církve chudé“ a „církve pro chudé“.

Představení Koncepce správcovství Řk farnosti Cheb Blahoslavení dělící se

Na posledním setkání naší pastorační rady, kde jsme reflektovali celý dosavadní proces konzultací ve farnosti na téma Vašeho dopisu, jsme na podnět faráře po předchozí domácí přípravě také diskutovali o dokumentu, který se tohoto tématu velmi úzce dotýká a který před šesti lety zpracovala naše tehdejší pastorační rada. Dokument se jmenuje „Blahoslavení dělící se: Koncepce správcovství Řk farnosti Cheb“.

Většina z nás, kteří jsme se na přípravě tohoto dokumentu tehdy nepodíleli, docela žasla, jak důležité principy a prakticky použitelné podněty jakoby nasměrované do dnešní situace zde lze nalézt.

Za důležité považujeme např. celkovou strukturu koncepce (popis současné situace – principy a vize rozvoje – praktické kroky) či rozdělení na tři perspektivy: „správcovství farníků“ (tj. zacházení s penězi u jednotlivých farníků, rodin či malých společenství), „správcovství farního týmu“ (tj. zacházení s penězi a majetkem farnosti u okruhu pravidelných spolupracovníků) a „správcovství farnosti“ (tj. hospodaření farnosti jakožto organizace). Jestliže Vy ve svých úvahách máte nejspíše na mysli především onen třetí, organizační, pohled, jsme přesvědčeni, že bez systematické – farní i diecézní – podpory rozvoje oněch prvních dvou pohledů (tj. pohledu osobního a týmového) to nepůjde. (…)

Spolu s konstatováním vhodnosti a použitelnosti této koncepce (samozřejmě po její aktualizaci) jsme však také museli hledat příčiny toho, proč mnohé z v ní navržených kroků jsme zatím ve farnosti nerealizovali. Zatímco se nám, myslíme, podařilo ujít dlouhý kus cesty v oblasti rozvoje správcovství v jeho organizační a týmové rovině, co se týče osobní roviny, tam musíme uznat, že jsme příliš nepokročili. (…)

V následující části bychom rádi shrnuli některé konkrétní praktické podněty, které v této oblasti vzešly z farních setkání a obnovené četby naší farní koncepce správcovství.

Konkrétní podněty vzešlé z farních setkání a obnovené četby koncepce

Tyto podněty jsme pro přehlednost rozdělili do čtyř oddílů. První se týká celkového organizačního prostředí, ve kterém diecéze / farnosti hospodaří. Druhý se věnuje oblastem, ve kterých vidíme možnost finančních úspor. Třetí rozvíjí úvahy o možnosti nových finančních zdrojů. Čtvrtý pak formuluje některé konkrétní praktické kroky v rámci celého procesu rozvoje správcovství ve farnosti.

Při našich farních setkáváních zaznělo mnoho konkrétních připomínek a návrhů, z nichž pak některé při jejich reflexi ve světle naší správcovské koncepce a ve světle první části tohoto našeho dopisu (poslání ke svědectví evangelia) ukazovaly na potřebu hlubších, systémových, vzájemně provázaných změn v celém prostředí, ve kterém církev u nás v diecézi žije, svědčí, slouží, slaví a hospodaří. Níže uvádíme několik oblastí, kterých by se dle našeho názoru tyto systémové změny měly také týkat:

• Trvalá formace farníků: Aby byli farníci časem schopni nejen větší, ale především zodpovědnější a pro jejich vlastní život požehnanější finanční spoluúčasti na poslání farnosti / diecéze, je nezbytné, aby součástí a pastorační péče a duchovního doprovázení ve farnostech byla také oblasti zacházení s finančními zdroji a jejich sdílení jako součásti křesťanského stylu života, jako podílu na společném poslání farnosti (spolu s dárcovstvím času, schopností či naturálií) a jako jednoho z prostředků spoluutváření jejich domova, rodiny, zázemí, solidarity či životního prostoru ve farnosti. (…)
• Nástroje komunitního rozměru života farnosti: Zde ovšem nestačí jen formace a vzdělávání jednotlivých farníků, ale aby farníci byli ochotni a schopni se spolu s dalšími dělit i o vlastní finanční prostředky a spolupodílet se na společném poslání farnosti, je třeba, aby ve farnostech byly rozvíjeny konkrétní nástroje a prostředky tohoto komunitního a solidárního rozměru života farnosti. (…) Např. služba farních charit by měla být integrována do života farnosti a chápána především jako nástroj vzájemné podpory farníků, který napomůže směřovat k farnosti, kde jsme doma nejen „duchovně“ (tj. kde dostáváme duchovní pokrm a rosteme ke svatosti), ale také společensky a materiálně (tj. kde je postaráno o naše děti, kam se obracíme, když se ocitneme v nouzi, kde je k dispozici různá forma podpory či výpomoci v různých krizových situacích jednotlivců i rodin apod.). (…) Stejně tak je nezbytná podpora možností scházení se farníků i mimo bohoslužby, a to jak v prostorách fary, tak v malých bytových společenstvích, které mohou být nejen „školou modlitby“, ale také „školou solidarity, štědrosti a služby“.
• Formulace vize, poslání a priorit: Aby farnosti jen nezůstaly sice příjemnými, ale do sebe uzavřenými zbožnými společenstvími (koinonie), ale také se stávaly společenstvími misionářskými, je třeba, aby měly ujasněnou pastorační vizi, poslání a priority zahrnující všechny ostatní základní dimenze poslání církve: svědectví (martyrie), služba (diakonie), slavení (liturgie). To je pak také nezbytné jak k tomu, aby farnosti (…) mohly zodpovědně rozlišovat, na co potřebují finance a co mohou oželet, tak k tomu, aby dárcům na všech rovinách bylo jasné, na co své peníze věnují. (…)
• Stabilita pastýřské služby: Aby toto bylo uskutečnitelné, je nezbytné, aby v každé farnosti byla v rámci daných možností zajištěna dostatečná stabilita pastýřské služby, tj. především dlouhodobá služba faráře podpořená trvalou službou stálého jáhna a doprovázená stabilní podporou alespoň malého týmu spolupracovníků a pastorační rady. Jen takto může farnost postupně a trpělivě „nabývat velmi odlišných forem, které vyžadují misijní tvárnost a tvořivost pastýře i společenství“, a tak se stávat „církví, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer“, „společenstvím komunit“, „svatyní, kam žíznící přicházejí pít, aby mohli dál putovat“, a „centrem neustálého misijního poslání“ (EG čl. 28). Doporučujeme, aby zamýšlenou výměnu faráře biskup vždy včas a v duchu poctivého pastoračního rozlišování konzultoval s pastorační radou farnosti.
• Systém odměňování: O této změně píšete, otče biskupe, ve svém dopise, a zvažujete, že by součástí odměny pastoračních pracovníků včetně kněží mohla být také „osobní odměna podle výkonu“, tj. jakási větší pohyblivá složka platu. Toto je podle našeho názoru velmi dobrý směr uvažování, který je ale realizovatelný právě jen tehdy, pokud se budou dařit ve farnostech rozvíjet výše zmíněné body a poroste tak vědomí společného poslání, vyjasní se kritéria dobré pastorační služby a prohloubí se vzájemná důvěra mezi věřícími a pastoračními pracovníky. Potom bude jistě vhodné, aby biskupství dle svých priorit určilo kritéria, podle jakých bude z centrálních prostředků zcela zajišťovat či částečně podporovat ten který typ pastoračních služeb. Stabilní v každé farnosti by nejspíše měla být pastýřská služba faráře, diakonická služba stálého jáhna či ředitele farní charity a správcovská služba farního správce/sekretářky/manažera. Zde by biskupství mělo zajistit určitou základní část platu a farnost by pak doplácela zbytek podle konkrétních možností a potřeb. Zároveň by si pak farnost mezi sebou vybírala peníze na další pastorační či diakonické služby, pokud by je nebylo možné zajistit dobrovolnicky. Pro dobrovolnické služby, zvláště ty, kde se předpokládá zapojení i širší veřejnosti, je pak vhodné např. v rámci farní charity zřídit dobrovolnické programy, které jsou schopné na základě akreditace tyto dobrovolníky pojistit, poskytnout jim supervizi a zajistit jejich bezpečnost.
• Transparentnost financí: V této oblasti bude třeba udělat některé podstatné kroky jak na rovině biskupství a diecézních projektů kategoriální pastorace, tak podobné kroky podpořit na rovině farností a v pastoraci působících řeholí či komunit. Mnoho lidí a možná časem i větších sponzorů (či „patronů“) může vrůst do větší finanční spoluúčasti skrze růst důvěry ke svým pastýřům či skrze svoji ochotu podílet se na jasném společném poslání. Toto je ale vždy třeba doplnit co největší průhledností a srozumitelností, jak je s těmito dary (ale i s výnosy z finančních náhrad a restituovaného majetku!) zacházeno. Proto je nezbytné důsledněji využívat (a požadovat jejich využívání) běžně osvědčených nástrojů, jako např. povinné výroční zprávy diecéze i farností, letáčky a webové stránky s posláním farnosti a s ním souvisejícími dary, osobní kontakt s farníky, jasná vykazatelnost sbírek, častější využití účelových sbírek, funkční pastorační a ekonomické rady pomáhající tvořit koncepci, komunikovat farní hospodaření navenek a kontrolovat je zevnitř apod. Navíc je pak třeba zvážit i různé nové či nezvyklé nástroje, jako např. zavedení účelově vázaných fondů určených na podporu konkrétních projektů, služeb či platů konkrétních pracovníků, dárcovské webové brány propojené na tyto účelové fondy, komunikace o financích v malých společenství i na shromáždění celé farnosti apod. (…)
• Ovlivnitelnost finančních toků: Takováto transparentnost velmi prohlubuje důvěryhodnost příjemců darů a důvěru dárců. Avšak ochota ke spoluzodpovědnosti za společné poslání církve poroste také v té míře, v jaké budou moci lidé nejen kontrolovat, ale také účinně ovlivnit, jak bude s jejich dary naloženo. To se samozřejmě děje především jejich intenzivní spoluprací na „Boží vinici“, ale tuto spolupráci, vědomí společného poslání a pocit sounáležitosti právě mohou účinně podpořit také některé nástroje umožňující farníkům ovlivnit či společně s farářem rozhodnout o některých základních finančních tocích. Základem je zde funkční pastorační rada pomáhající faráři rozhodnout koncepční pastorační záležitosti – včetně financí s nimi souvisejících, a funkční ekonomická rada kontrolující faráře, zda hospodaří legálně, efektivně a průhledně. (…) Možná by bylo dobré zvážit vhodnost zřízení pozice „farního správce“ či „správcovského týmu“ s úkolem zajistit ve spolupráci s farářem celkové hospodaření farnosti a správu majetku. (…)

Máme-li alespoň v základních rozhodnutích a základních nástrojích nakročeno k takovémuto prostředí, které jsme se snažili načrtnout výše, je pak také možné uvažovat o některých konkrétních oblastech, ve kterých bude nutné, možné, či dokonce vhodné šetřit finanční prostředky vynakládané v jejich rámci. Níže zmiňujeme některé z nich:

• Oblast provozní: Tato oblast sice na první pohled (ve srovnání chybějících milionů v diecézi) možná nebude přinášet až tak podstatné úspory, ale v rovině symbolické (inspirace pro zodpovědné správcovství a prostý životní styl) a ekologické (investice do životního prostředí) a dlouhodobě ekonomické (investice do dlouhodobé udržitelnosti a návratnosti) je tato oblast klíčová. V tomto duchu je třeba se dlouhodobě a systematicky zaměřit např. na spotřebu energií, hospodaření s vodou, úklidový systém, odpadové hospodářství, způsoby a ekonomickou i ekologickou náročnost dopravy, na faře běžně propagované jídlo a pití apod. Velmi zde doporučujeme inspiraci např. z materiálů (…) V naší koncepci se prozatím pokoušíme některé tyto principy integrovat v rámci „správcovství farního týmu“ a „správcovství farnosti“, ale bylo by vhodné nalézat cesty, jak se tato oblast může stát samozřejmou i pro „správcovství farníků“.
• Oblast správy majetku: Zde máme na mysli otázky vlastnění a správu majetku, především historických budov, a jeho potřebnosti pro naplňování základního poslání farnosti, případně pro zajišťování financování tohoto základního poslání. I když se v této oblasti v diecézi ušlo hezký kus cesty, především co se týče nepoužívaných farních budov či investování do budov, které pak nesou další finanční prostředky, doporučujeme v tomto procesu pokračovat a zaměřit jej i na nepoužívané či nevyužitelné budovy kostelů. V této oblasti naše farnost může posloužit jak pozitivními, tak negativními zkušenostmi. Kromě vlastnění a správy budov se pak tato oblast samozřejmě týká např. také vozového parku diecéze (jeho spravování a efektivity), otázky ekonomické náročnosti bydlení ve starých farních budovách apod.
• Oblast koncepční: Ve světle celkové pastorační vize té které farnosti bude možná na místě v některých oblastech farní pastorace zvážit, zdali ten či onen projekt či službu má farnost či charita provozovat, opustit, či podpořit v této oblasti nějakou jinou organizaci či jinou církev (má-li na to své specifické dary a možnosti). Stejně tak bude třeba zvažovat, co (a z jakých prostředků) je třeba zajišťovat lokálně (jako službu farností), co už vyžaduje vyšší územní celek (schopný sdružit příslušné personální, organizační i finanční zdroje – např. vikariát či diecézi), nebo co by mělo být úkolem nějaké specifické, pro to zvlášť obdarované komunity. (…)
• Oblast personální: O této oblasti se, otče biskupe, zmiňujete ve svém dopise výslovně, a to ve smyslu šetření finančních prostředků skrze redukci počtu placených pracovních míst (nejprve u tzv. „laických“ pracovníků, později i u kněží). Toto je podle našeho názoru zcela legitimní úvaha, jen je třeba ji zasadit do širšího rámce vyjasněné pastorační koncepce a změněného systému odměňování (obojí viz výše) a nelze tuto otázku řešit izolovaně, pouze v rámci snahy o zachování současného „provozu“. Navíc je třeba úvahy o méně placených pracovních místech propojit s úvahami o systematické podpoře nejen jednorázové, ale také závazné, dlouhodobé a kvalifikované dobrovolnické služby v různých pastoračních i pomocných oblastech. Sem patří např. otázka koncepce rozvoje stálého jáhenství v diecézi, otázka možnosti zavedení „farních správců“ (správců farního majetku) s jasnými kompetencemi, případně i otázka možnosti částečné dobrovolnické práce samotného faráře, který by byl placen např. jen na půl úvazku a měl by i své „civilní“ zaměstnání spojitelné s jeho hlavním posláním, např. práce v rámci školství, sociálních služeb, zdravotnictví, vězeňství apod. Toto bylo ovšem na farních setkáních i v pastorační radě komentováno různě, od preferování, přes připouštění v nouzi až k jasnému odmítání, a to často v závislosti na různých představách o hlavním poslání faráře a v souvislosti s tím, jak by kolem faráře byla či nebyla rozvinuta týmová pastorace.

Podobně jako úspory (viz březnové číslo Zpravodaje, pozn. red.), i objevování nových zdrojů, či další rozvoj zdrojů již využívaných, může fungovat opět jen ve výše načrtnutém prostředí směřujícím skrze prohloubení duchovního, komunitního i misionářského rozměru k větší důvěryhodnosti a probouzející hlubší důvěru a vědomí spoluzodpovědnosti v dárcích. (…) Níže přinášíme několik inspirací k jednotlivým tématům vzešlých z našich farních setkání:

• Výnosy z finančních náhrad a restituovaných pozemků: Jak plyne z Vašeho dopisu, tyto zdroje se diecéze chystá zodpovědně a dlouhodobě vytvářet skrze investování a centrálně spravované hospodaření na vrácených pozemcích. (…) Zde nám leží na srdci dvě otázky:
  • Co se týče otázky hospodaření s „restitucemi“: Na jedné straně zcela podporujeme model, kdy je s bývalými farními pozemky (a samozřejmě tím spíše s finančními náhradami) hospodařeno centrálně, na straně druhé – zvláště v průběhu vlastních restitucí – je třeba dát veliký pozor na to, abychom si nějakými necitlivými centrálními rozhodnutími, sice třeba ekonomicky výhodnými, ale zcela odtrženými od pastorační reality místních farností, zbytečně nezatěžovali už tak náročné prostředí, ve kterém se zde na „základně“ pohybujeme. Opět se i zde vynořuje potřeba jakýchsi kompetenčně zdatných „farních správců“ či „správců farního majetku“, kteří by o tomto společně s farářem, jeho poradními orgány a někým pověřeným centrální správou v případě nutnosti rozhodovali.
  • Co se týče otázky „přerozdělování“ takto získaných zdrojů: V každém případě skutečnost, že výnosy z takovéhoto investování a hospodaření nebudou stačit ani na současné provozní náklady, natož pak na rozvoj dalších společností žádaných služeb, chápeme ani ne tak jako něco nepříjemného či dokonce nedobrého, ale jako spíše jako dobrou šanci, která nám zabrání v přechodu od „církve – příjemkyně státních dotací s vysokou režií“ k „církvi – podnikatelky pro Boží království s vysokou režií“. J Takto (převážně podnikatelsky) financovaná církev by se totiž okrádala o jednu velkou oblast duchovního růstu, která je právě nezbytně spojená s materiální spoluzodpovědností, štědrostí a solidaritou uvnitř církevní obce i navenek. Především z tohoto důvodu proto velmi silně doporučujeme, aby tyto výnosy z finančních náhrad a restituovaného majetku nebyly určeny jen na běžné provozní a osobní náklady biskupství a farností, ale aby jejich podstatná část byla systémově předem určena především na tzv. „misii“ v duchu Evangelii gaudium: na rozvoj charitativních, diakonických, zdravotních, vzdělávacích, evangelizačních či jiných služeb vůči širší společnosti, a to především vůči nejchudším a bezmocným – často tam, kde státní podpora běžných sociálních služeb už sahat nebude (tj. právě na to, na co je využití „restitucí“ znovu a znovu slibováno v médiích). O „provoz“ se musíme být pak schopni postarat z velké části z jiných zdrojů. Takto (alespoň částečně) dostojíme očekávání širší společnosti a zároveň umožníme solidní, i když náročný, vnitřní růst evangelijního správcovství.

• Příspěvky farníků a příjemců služeb: Ve svém dopise „kromě toho, co máme dostat od státu“, počítáte pak už jen se „sbírkou“, tj. s dary od nás, věřících, konstatujete jejich nedostatečnou výši, zmiňujete problematiku jejich získávání od nevýdělečných skupin farníků a zvažujete, zda „jít cestou biblického desátku (viz Mal 3,10), která se osvědčila v jiných církvích, případně částky menší, ale odevzdávané pravidelně“, a ptáte se, zda „k tomu vybízet naše věřící“. I když jsme přesvědčeni, že na financování církve (farnosti, charity, diecéze…) se musí podílet i další druhy finančních zdrojů, souhlasíme s tím, že osobní spoluúčast věřících je pro zdravé biblické správcovství, ale i pro hospodaření farnosti obecně, zdrojem nejpodstatnějším a klíčovým. Proto si dovolíme mu zde věnovat trochu více prostoru:
  • „Biblický desátek“? „Závazné dárcovství“! Na základě naší Koncepce správcovství jsme se již před šesti lety rozhodli ve farnosti podporovat tzv. „závazné dárcovství“ (…), tj. „pravidelně a dlouhodobě na účely podpory rozvoje Božího království osobně odevzdávaná a samotným dárcem v její výši předem svobodně určená procentuální část jeho příjmů zaměřená formou neúčelového daru na podporu života a služby jeho domovské farní obce“. Takovéto „závazné dárcovství“ může mít ovšem, kromě svého svobodného určení dárcem (např. 1% z příjmů, 3% z příjmů, 5% z příjmů, 10% z příjmů, 20% z příjmů – jak si kdo svobodně zvolí), J i řadu dalších forem: od finanční (klasické „dárcovství peněz“ na účet či do sbírky), přes naturální („dárcovství věcí“, např. jídla či materiálu), až k dobrovolnické službě („dárcovství času“ či „dárcovství schopností“ formou odborných kompetencí apod.). Tento způsob dárcovství pak doporučujeme jako jeden z podstatných kamínků do celkové mozaiky nového modelu financování církve, avšak nedoporučujeme jej zavádět jako jakýsi „povinný členský příspěvek“, ani jej nazývat „desátkem“. Jak píše Pavel: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh“ (2 Kor 9,7).
  • Motivace k „závaznému dárcovství“: Na téma takto pojatého „závazného dárcovství“ jsme intenzivně diskutovali na setkáních farnosti či pastorační rady. K našemu velkému překvapení a potěšení se téměř všichni z přítomných k tomuto pozvání vyslovovali velmi vstřícně (toto samozřejmě zmiňujeme s vědomím, že sešlost oněch cca 20 – 30 farníků není jistě reprezentativní pro farnost jako celek). Většina z přítomných sice nezastírala náročnost této cesty, ale buď už z vlastní zkušenosti, nebo s ochotou tuto zkušenost udělat, zaznívala povzbuzující slova o důvodech a motivacích, které jednotliví farníci k většímu „závaznému dárcovství“ mají či by rádi měli. Některé z nich pro ilustraci uvádíme níže, a to s tím, že jsme se právě těmito motivacemi kromě jiných systematičtějších úvah inspirovali při formulaci výše uvedených našich návrhů v oblasti přizpůsobení komunitního a organizačního prostředí:
    • farnost je můj domov, moje rodina
    • mám přeci podíl na společném díle
    • záleží na pocitu přináležitosti k té či oné farnosti a poslání, pak je to snazší
    • potřebuji prožít očekávání od farnosti, faráře, důvěru, sounáležitost, pozvání
    • dávala bych i víc, ale bylo by dobře, kdyby se mi farář více věnoval
    • léta dávám víc, než desetinu příjmů, je to normální, farnost to potřebuje
    • pokud by to bylo smysluplné a kontrolovatelné, možnost ovlivnit využití
    • rád bych kombinoval darování svých sil a času s nějakými financemi
    • desátek bych kombinovala s dobrovolnickou službou
    • dávám podle svých možností a někdy i něco navíc, různým směrem
    • dávám jakýsi minidesátek, ráda bych to určila např. na důchod faráře
    • musím své dávání přesměrovat z jiných projektů
    • potřebuji nahlédnout do situace, vidět potřebnost, jinak dávám jinam
    • rád bych ovlivňoval, jak se s penězi zachází
    • potřebuji být přesvědčen, že to má smysl a že to mohu ovlivnit
    • rád bych se více podílela, ale až po vyřešení rodinné finanční situace
  • Učednický rozměr „závazného dárcovství“: Jestliže některé z výše uvedených motivací jsme se snažili zohlednit v návrzích pro vytváření vstřícného „komunitního a organizačního prostředí“ ve farnosti, jiné motivace jsou spíše vnitřního rázu a velmi úzce souvisí s osobním duchovním zráním farníků jako Kristových učedníků, kteří zacházení se svým majetkem vnímají jako součást svého následování Krista v duchu 2 Kor 9,6: „Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ Někteří tento rozměr nazývají přechodem od „dávání na různé potřeby“ k „potřebě dávat“ (…). Je to velmi citlivá záležitost, velmi jednoduše zneužitelná a často a priori přijímaná s jakýmsi podezřením, že je to zase jen další „trik“, jak z lidí vytáhnout peníze. Velmi však i na základě zkušeností některých nás doporučujeme se tímto rozměrem křesťanského života systematicky zabývat, v diecézi pro jeho vyučování poskytovat dostatečnou podporu a zdroje a ve farnostech jeho rozvoj citlivě skrze pastorační pracovníky podporovat (…).
  • Účelové sbírky a dary: I při dobrém rozvoji „závazného dárcovství“ bude vždy třeba ve farnostech zachovat možnost nasměrovat darované finance přímo do konkrétních oblastí, služeb, platů konkrétních osob, jednorázových záměrů či dlouhodobých účelových fondů. Zde je třeba jak velká kreativita (viz např. úspěch Tříkrálové sbírky), tak maximální transparentnost (vykazatelnosti, že finance byly na ten který účel opravdu také použity). V případě účelových sbírek a darů je zde pro dárce výhoda konkrétnosti a transparentnosti, pro příjemce ovšem nevýhoda vázanosti. Tato nevýhoda ovšem může být vyvážena tím, že se takto dává dárcům jedna z možností, jak jasně ovlivnit způsob využití jejich daru, aniž by museli mít celkový přehled o všech aktivitách či nákladech farnosti či aniž by museli mít základní důvěru ve finanční vedení farnosti, že bude s jejich prostředky dobře naloženo.
  • Příspěvky příjemců služeb: Jestliže se v běžné neziskové organizaci, ale i např. v Charitou zřizovaných sociálních či zdravotních službách, bude uvažovat o „příspěvcích – či platbách – příjemců služeb“ jako o jiné kategorii příjmů, než „příjmy od vlastních členů“, v případě farnosti se tyto dva druhy příjmů díky nejasným hranicím „členstva“ víceméně prolínají. Bude vždy záležet spíše na postoji dárce, zda svůj příspěvek považuje za svoji samozřejmou spoluúčast na finančním zabezpečení poslání farnosti, za svoji vnitřní potřebu dělit se o část svých finančních či jiných zdrojů, za svůj příspěvek na nějaký později realizovaný účel, nebo za svoji „platbu“ za nějakou již realizovanou službu („na svíčky“, „na elektřinu“ či „na topení“ v kostele, „na mši“ – tzv. „mešní stipendium“, „na pohřeb“, „na křest“ či „na svatbu“ – tzv. „štolový poplatek“ na úhradu nákladů se slavením svátostí apod.). (…)

• Sponzorské dary fyzických i právnických osob: Kromě výše podrobně prezentovaných zdrojů se nabízejí také různé nástroje fundraisingu (tj. cíleného získávání sponzorských darů a iniciace dárcovství u firem, živnostníků i jednotlivců) či vyhledávání adeptů na dlouhodobý patronát (tj. dlouhodobý sponzoring nějakého projektu, činnosti či organizace ze strany větších firem či mecenášů). Toto má samozřejmě větší místo v oblasti charitativních či konkrétních sociálně-zdravotních nebo sportovně-pastoračních projektů, avšak i pro farnosti bude vhodné, když se časem naučí některé z těchto nástrojů používat, a to především na pokrytí nákladů konkrétních jednorázových či časově omezených projektů.
• Vlastní hospodářská činnost: Podnikání farnosti v některých hospodářských odvětvích či službách (dle výchozích možností a kapacit např. v turismu, zemědělství či lesnictví) by mělo být biskupstvím povoleno (a pak také odborně jasně podporováno) tam, kde se na tom shodne farář s pastorační a ekonomickou radou a zároveň někdo kompetentní z biskupství to vyhodnotí jako finančně bezpečné, spojitelné s posláním církve, neodvádějící faráře od jeho vlastního pastýřského poslání a slučitelné s diecézní pastorační vizí a finanční strategií. V každém případě by tyto zdroje z hospodářské činnosti, zvláště pokud nejsou leta zaběhlé a prověřené, měly být využívány spíše jen na financování služeb, které jdou nad rámec běžné pastorace.
• Dotace z veřejných rozpočtů či nadací: Nakonec bude nejspíše i nadále pokračovat snaha o získávání financí z různých dotačních titulů, ať už státní správy, samosprávy či různých nadací, a to nejen pro služby Charity (což se dlouhodobě již celkem dařilo), ale i pro další projekty, skrze které farnost slouží širší veřejnosti. Je třeba zde ovšem vzít v potaz fakt, že přinejmenším v tomto přechodném období jsou mnozí úředníci a politici, kteří o těchto dotacích rozhodují, tak ovlivněni mediální bublinou kolem tzv. „restitucí“, že mají mnohem menší ochotu k jejich schvalování, než tomu bylo dříve. Podobně jako je tomu v případě zdrojů z hospodářské činnosti, ani na dotačních zdrojích by neměl být závislý běžný provoz a personální zabezpečení běžných pastoračních služeb, ale spíše by tyto zdroje měly být využívány na jednorázové akce a časově omezené, jednoznačně ohraničitelné či rozvojové projekty.

Přechod na nový model financování na rovině farnosti musí být úzce provázán s diecézní rovinou a odtud také jasně podpořen a prakticky doprovázen. Zde vybíráme alespoň některé z klíčových kroků v rámci tohoto procesu (…):

• Proces formulace pastorační vize (…) doprovázený pastorační radou farnosti, započatý a zakončený shromážděním celé farnosti – jeho účelem není především samotná formulace (i když ta je také důležitá), ale spíše celý průběh tohoto procesu na základě spolupráce a dialogu jednotlivců a skupin ve farnosti slouží k rozlišení a přivlastnění si společného pastoračního směru farnosti důležitého pro jakékoli další finanční rozhodování. Na něj navazuje stanovení konkrétních kroků směřujících k přechodu na nový finanční model.
• Podpora provázanosti dárcovství času, schopností, naturálií a financí: Nejhlubší ovoce správcovství, proměněné způsoby vnímání, proměněné postoje a proměněné životy, neuzraje, jestliže farníci nejsou vyzýváni, aby zhodnotili užívání svého času a schopností, stejně jako užívání svého majetku a financí. Pro podporu této provázanosti mohou především ve větších farnostech sloužit nástroje jako „veletrh času a schopností“, „katalog služeb farnosti“ či osobní svědectví farníků (…).
• Trvalá formace k učednickému správcovství: Semináře, katecheze, tematická kázání, osobní doprovázení a poradenství ve finančních krizích, propojení s liturgickým slavením, vyhledávání farníků s darem štědrosti, výuka k dárcovství.
• Vytvoření nástrojů závazného a účelového dárcovství: Zavedení příležitostí k registraci rozhodnutí se k závaznému dárcovství, informace o různých způsobech jeho praktické realizace (sbírka, převod na účet), vytvoření smysluplného systému účelového dárcovství a fondů (…).
• Prohloubení správcovství pastoračního týmu farnosti: Prohloubit hospodárnost a ekologičnost provozu fary a dalších služeb farnosti (doprava, odpady, energie, potraviny, kopírka, telefony…), rozvinout komunitnější sdílení materiálních statků mezi nejbližšími spolupracovníky farnosti (jídlo, bydlení, dopravní prostředky…) a učit se být modelem pro ostatní farníky (prostota či chudoba, závazné dárcovství, štědrá solidarita).
• Prohloubení nadfarnostní solidarity: Postupně (částečně i experimentálně) by měly být zavedeny systémy účinné komunikace a finanční solidarity s okolními farnostmi a Charitami na úrovni vikariátu, s dalšími farnostmi či evangelizačními, pastoračními, sociálními či diakonickými projekty na úrovni diecéze, s jinými církvemi či neziskovkami a s ústředím biskupství, které správcovství farnosti pomohou zasadit do širšího celku a v rámci tohoto celku jej dolaďovat.
• Zavedení či zfunkčnění základních ekonomických nástrojů, jako je např. ekonomická rada farnosti, střednědobá finanční strategie, roční finanční plánování („rozpočet“) pro farnost, střediska, služby i projekty, fundraisingový plán, finanční výkaznictví (účetnictví, inventář, uzávěrka, finanční zpráva, výroční zpráva).
• Personální zabezpečení správcovství farnosti: Výše naznačené pojetí správcovství ve farnosti není možné ve středních a větších farnostech doprovázet jen skrze faráře, ale musí to být týmová práce. Součástí takovéhoto týmu by měli být především:
  • farář má zde svoji nenahraditelnou vůdcovskou a pastýřskou roli, skrze které udává směr a doprovází spolupracovníky
  • jáhen, resp. ředitel farní charity zabezpečuje úzké propojení správcovství s liturgií a misií a dbá, aby správcovství nikdy neztratilo rozměr solidarity s nejchudšími a bezmocnými
  • správce farního majetku, ve větších farnostech ve spolupráci s dalšími, většinou dobrovolnickými členy správcovského týmu či externími odborníky (jáhen, ekonom, účetní, údržbář, fundraiser, kostelník) je zodpovědný za celkovou správu majetku, rozvoj zdravého správcovství farnosti a prohlubování učednického a služebného osobního správcovství a dárcovství farníků
  • pastorační rada farnosti je prostorem pro misijně orientované pastorační rozlišování a spoluutváření zásadních, koncepčních či dlouhodobých rozhodnutí ve farnosti, přičemž jí mohou být svěřeny konkrétní úkoly jako spolupráce na tvorbě a schvalování rozpočtu či dlouhodobého finančního plánu, případně schvalování finančních rozhodnutí nad daný limit
  • ekonomická rada farnosti, kvůli své hodnověrnosti nejlépe složená pouze ze členů navržených či schválených pastorační radou, pomáhá faráři / správci farního majetku účinnou kontrolou farního hospodaření (kontrolní role) a průhlednou komunikací s farností a veřejností (komunikační role), přičemž by jí měly být svěřeny jasné konzultační či schvalovací pravomoci v případě finančních či majetkových transakcí nad určený limit
• Trpělivost na cestě: Přechod na nový model financování farnosti inspirovaný biblickými modely správcovství je dlouhý a nelehký proces. Proto si dovolujeme zakončit tyto úvahy povzbuzením převzatým ze závěru studie Charlese E. Zecha „Tudy vede cesta“:

Po shrnutí „Tří klíčových kroků k podpoře rozvoje správcovství ve farnosti“ (tj. 1. zavedení výkonných správců farního majetku v každé farnosti; 2. poskytování poradenství, podpory a supervize farnostem ze strany biskupství v oblasti správcovství; 3. podpora vzniku funkčních, odborně zdatných a správcovsky citlivých ekonomických rad ve všech farnostech) svůj dopis biskupovi Františkovi naše pastorační rada zakončila těmito slovy:

Na závěr chceme znovu vyjádřit vděčnost za toto Vaše odvážné a pokorné pozvání k dialogu. Jsme rádi, že jsme si i my sami pro sebe mohli takto ujasnit, co je pro nás a pro naši farnost důležité tváří v tvář oné podivné porestituční atmosféře nejistoty a zmatku. Nevíme, jestli tato forma našeho dopisu, který nám, mrška, postupně narostl v malou studii, bude k něčemu dobrá i Vám. Pokud ano, budeme vděčni, když nám dáte vědět.

V modlitbě s Vámi i se svým farářem
spojeni členové a členky
chebské pastorační rady

Biskup František se v odpovědi na tuto naši reakci zatím předběžně v e-mailu z 31. 1. 2014 vyjádřil takto:

Milý Petře, milí chebští farníci,

zatím Vám děkuji za důkladné dílo, jakmile budu moci (teď finišuji s věcmi ad limina) budu ho studovat.

Radkovský

Soubory ke stažení:

• "Blahoslavení dělící se" aneb Koncepce správcovství Řk farnosti Cheb (.pdf)
• "Budeš mít poklad v nebi..." aneb Restituce jako šance (.pdf)
• Zech Charles E.: Tudy vede cesta - rozvoj správcovství ve farnosti (.pdf)
• Jiří Zajíc: Finanční valčík chebské farnosti - rozhovor s Petrem Hruškou (.pdf)
• Osobní dopis biskupa Františka všem věřícím plzeňské diecéze CREDIDIMUS CARITATI (.pdf)