V souvislosti s probíhajícím majetkovým vyrovnáním a s ním související přípravě církví na nový způsob financování bych rádi chebské farníky (série článků byla psána původně pro Zpravodaj chebské farnosti) postupně seznámil s nejdůležitějšími informacemi, které se tohoto procesu týkají. V této první části se podíváme na nejširší rovinu tématu, na vztah mezi státem a církvemi. V části druhé se budeme věnovat informacím o plánovaných změnách financování na rovině plzeňské diecéze a nakonec ve třetím pokračováním této série přineseme podněty, ke kterým chebská pastorační rada dospěla při reflexi dopisu biskupa Františka na téma svědectví evangelia a financování církve.
Edit z února 2014: K tématu doporučuji rozhovor s biskupem Františkem v MFDnes z úterý 7. ledna 2014 nazvaný Nezbohatneme, případně se můžete mrknout také na web Služba veřejnosti, Církevní narovnání v praxi či poznámku Josefa Hurta.
Současný právní stav
Vloni v listopadu byl po dlouhých odkladech těsnou většinou v Poslanecké sněmovně schválen Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č. 428 / 2012 Sb., který „upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem (registrovaným) církvím a náboženským společnostem v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi“ (viz par. 1 Zákona).
Podle schváleného zákona mají církve a náboženské společnosti právo od státu žádat nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard korun (např. lesy v rozloze odpovídající 4% rozlohy České republiky), na který má doklad, že v rozhodném období patřil církvi a který dnes je v majetku státu (tedy netýká se to současného majetku obcí, měst, krajů či soukromých osob).
Během 30 let stát církvím vyplatí také celkem 59 miliard korun finančních náhrad (1,97 mld. Kč ročně, tj. 0,17% plánovaných rozpočtových výdajů státu) za část majetku, která nemůže být vrácena, přičemž částka bude navýšena o inflaci. Zároveň se po třech letech začne postupně až na nulu snižovat (během 14 let každý rok o 5%) současný příspěvek, který doposud stát vyplácel církvím (cca 1,5 miliardy ročně). Tímto zákonem tedy také končí doposud platná, ale velmi bídně plněná povinnost státu financovat platy duchovních a udržovat církevní stavby.
Platnost tohoto zákona byla některými poslanci napadena u Ústavního soudu, který však jeho platnost potvrdil, přičemž ze zákona vypustil slovo „spravedlivé“ ve formulaci, že majetkovými křivdami jsou: „znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení spravedlivé náhrady“. Na základě tohoto zákona pak byly uzavřeny smlouvy o majetkovém vyrovnání mezi jednotlivými registrovanými církvemi a státem.
Ohodnocení majetku a náhrad
Celková hodnota nárokovatelného církevního majetku (134 mld. Kč) byla vypočtena ve spolupráci ministerstev kultury, financí a zemědělství s mezinárodní auditorskou firmou Ernst & Young a Národohospodářskou fakultou VŠE v Praze již v době Topolánkovy vlády a byla tehdy jako východisko přijata parlamentní komisí (tzv. „Kasalova komise“), která tehdy v této věci dosáhla většinové shody i se zástupci opozice (10 hlasů pro a 1 proti). Z celkového objemu restitucí vyplacených lidem i organizacím od roku 1989 (2,5 bilionu korun) tvoří církevní vyrovnání pouhých 5% (podrobněji viz např. ZDE a ZDE).
Většina (98%) naturálně vraceného majetku (celkem o hodnotě 75 mld.) bude vracena katolické církvi jako jejímu původnímu vlastníkovi (přesněji řečeno rozmanitým právním subjektům katolické církve, jako např. farnosti, biskupství, kapituly, řeholní řády apod., které k majetku mají plné dispoziční právo a majetek se tak nestává majetkem „cizí mocnosti Vatikánu“ – je zde jen vnitrocírkevní kontrolní mechanismus, podle kterého prodej majetku, jehož cena převyšuje 1,5 milionu eur, podléhá schválení příslušné kongregace Svatého stolce). Rozdělení finančních náhrad mezi jednotlivé církve bylo učiněno na základě dohody mezi církvemi, přičemž se ve prospěch ostatních katolická církev zřekla cca 20% toho, co by si mohla nárokovat sama (z 59 mld. náhrad na ní připadne 47,2 mld. Kč). Takto mohou být součástí majetkového vyrovnání i ty církve, které v rozhodném období žádný majetek nevlastnily. (Podrobněji viz např. ZDE.)
Katolická církev se navíc již v přípravných jednáních zřekla náhrad za část majetku, na který by měla nárok (kde jsou dnes např. sportoviště či jiné veřejné prostory), nerestituuje se ani tzv. „patronátní právo“, nepočítá se s náhradami za tzv. „ušlý zisk“, a to ani za dobu totality, ani za 24 let demokracie (experti z Národohospodářské fakulty VŠE v Praze tento ušlý zisk za léta 1948 – 2007 vyčíslili na 168,6 mld. Kč, z čehož je jasné, že to nebyl stát, který po 65 let dotoval církve, ale byly to církve, které z výnosů zabaveného majetku dotovaly stát). Částečné odškodnění se tak pohybuje pouze ve výši kolem 25 až 30 procent bývalého nemovitého a movitého majetku a dalších finančních zdrojů. (Více viz např. v tomto VIDEU.)
Prohlášení zástupců církví
V současné době pracuje expertní komise jmenovaná ČSSD a církvemi s úkolem posoudit současnou právní a smluvní úpravu a případně navrhnout některé pro stát i církve akceptovatelné úpravy. Po setkání mezi zástupci církví a ČSSD, které činnost této komise iniciovalo, vydala biskupská konference, ekumenická rada a federace židovských obcí prohlášení konstatující, že v médiích je sice kolem tzv. „restitucí“ publikována řada nepodložených informací, ale že „mnohé rány minulosti týkající se církví byly výrazně napraveny“ (obnovená struktura církví, účast církví ve veřejném sociálním a vzdělávacím systému, v armádě, policii, vězeňství, zdravotnictví, integrovaném záchranném systému apod.), což se mimo jiné projevuje i službou velkých církevních charitativních organizací (ADRA, Diakonie, Charita).
V tomto prohlášení se také uvádí, že se tímto zákonem nastoluje právní jistota dosavadních držitelů církevního majetku, který se nebude vracet (soukromé osoby, obce, města, kraje) a který má několikanásobně vyšší hodnotu než náhrady za něj vyplácené. Dále se pak zde církve veřejně přihlašují k využití majetku k obecně prospěšným účelům: „Realizací zákona se také z žádné církve nestane nezodpovědná organizace překypující majetkem. Naopak církve a náboženské společnosti zavazuje k větší citlivosti a solidaritě s celou společností. Výrazem této solidarity je správa a budování hospiců, církevních nemocnic, církevních škol a charitativních zařízení.“ (Celé prohlášení najdete ZDE.)
Plány církví do budoucna
Církve se tedy budou muset během 30 let velmi ohánět, aby dosavadní roční příjmy ze státního rozpočtu (ve výši 1,5 mld. Kč) byly alespoň z větší části nahrazeny z výnosů finančních náhrad a restituovaného majetku. Jednotlivé diecéze katolické církve se dohodly, že každá diecéze bude se svým majetkem hospodařit samostatně, podle vlastního strategického a finančního plánu, ale vytvoří jeden „solidární fond“, ze kterého by se vyrovnávaly případné rozdíly mezi pastoračními potřebami a finančními možnostmi té které diecéze. Diecéze také posílí kontrolní ekonomické mechanismy, rozvinou větší transparentnost vůči veřejnosti, budou se i vzájemně kontrolovat a v hospodaření si vypomáhat. Část finančních náhrad (rozdělených mezi jednotlivé diecéze podle složitého klíče zahrnujícího jejich rozlohu, počet obyvatel a počet praktikujících křesťanů) pravděpodobně vloží do společného investičního fondu, z něhož se pak budou čerpat a rozdělovat výnosy. (Více info viz např. ZDE.)
Vzhledem k často velmi zuboženému stavu, struktuře a náročné dislokaci vraceného majetku se jedná o obtížný úkol. Jeho naplňování neumožní církvím využívat navrácený majetek neproduktivně a neefektivně. I při odpovědném a efektivním hospodaření a při potřebě dále a s menší podporou státu rozvíjet obecně prospěšné služby církve a péči o církevní památky se počítá s tím, že církve se pro naplňování svého poslání budou muset v tomto sedmnáctiletém přechodném období zároveň s hospodařením, investováním a získáváním dotací a grantů také učit získávat sponzorské dary sociálně zodpovědných firem a především mnohem více rozvinout finanční spoluúčast vlastních členů (zaměřenou především na pokrytí běžných nákladů včetně platů duchovních a ostatních pastoračních pracovníků). (Více viz ZDE.)
Mýty a skutečnost
Z výše uvedených informací jasně vyplývá, že mnohé v médiích donekonečna opakované argumenty proti majetkovému vyrovnání jsou založeny buď na nedostatečné znalosti věci, nebo přímo na zlovolné lži. Přesto, že si lze představit (a já bych osobně velmi přivítal) i podstatně nižší míru navraceného majetku, která by byla pro českou veřejnost přijatelnější a pro hodnověrnost církví vstřícnější, v žádném případě není uzákoněná částka nějakým „tunelem“ či „nespravedlností“, ale je jen částí celkového nároku, který by byl především katolickou církví nárokovatelný. Způsob restitucí není ani nespravedlivý vůči ostatním restituentům, protože dřívější restituce vycházely z úplně jiného právně-ekonomického kontextu, než je ten dnešní (neexistovaly tržní ceny, využívalo se také naturálních náhrad apod.). Výdaje na restituce a náhrady nijakým podstatným způsobem nezatíží státní rozpočet, protože 1,97 mld. Kč ročně představuje pouze jeho 1,7 tisíciny.
V žádném případě se restitucemi nevydává majetek „Vatikánu“, protože bude patřit konkrétním církevním právnickým osobám se sídlem a působností v naší republice. Podstatná část výnosů restitucí podpoří rozvoj veřejně prospěšných služeb církví a ani ty části výnosů, které budou určené pro zajištění vnitřního života církví, jistě nepůjdou „do kapes tučných prelátů“, ale budou sloužit k zajištění podpory života, bez kterého by nemohla existovat ani žádná služba veřejnosti. Nakonec je také jasné, že restitucemi ani církve jako celek nezbohatnou, ba naopak se budou muset učit hospodařit mnohem lépe a mnohem více rozvinout také finanční spoluzodpovědnost vlastních členů. (Podrobněji k "restitučním mýtům" viz např. ZDE či ZDE.)
Církev chudá a sloužící
Paradoxně tak tzv. „restituce“ mohou přispět k realizaci dnes tak často i politiky vzývané vize církve „chudé a sloužící“. Jak počátkem tohoto roku napsali naši biskupové v pastýřském listě k majetkovému narovnání:
„Církev nezbohatne, jak si někteří myslí. Přibude nám starostí a budeme žít ještě skromněji než dnes, ale budeme svobodní. Poneseme velkou zodpovědnost, ale nepochybujeme o tom, že mezi věřícími je dost poctivých a zdatných odborníků, kteří nám pomohou. Diecéze budou spolupracovat v rámci České biskupské konference, ale každá bude hospodařit samostatně a všechny budou počítat s aktivním zapojením farností, které ponesou svůj podíl nejen na financování provozu, ale i na platech kněží. (…) Můžeme říct, že naše církev je už dnes společenství s největším počtem dobrovolníků, kteří s láskou pracují pro Boha, církev i společnost. Rozvíjení a prohlubování vztahu ke Kristu, který se celý daroval pro naši spásu, bude pak nejlepší zárukou životaschopnosti církve a její užitečnosti pro společnost, která čeká na svůj podíl na Božích darech, jimiž jsme zahrnováni.“ (Celý pastýřský list najdete ZDE, více pak např. ZDE.)
Jak si s tímto vším poradí naše plzeňská diecéze a co to znamená pro naši chebskou farnost? Na to se pokusím odpovědět v dalších pokračováních této série článků.
Petr Hruška
