Finanční valčík chebské farnosti

Photo by micheile henderson on Unsplash

Rozhovor Jiřího Zajíce s Petrem Hruškou

O hospodaření farnosti a tancujícím křesťanství

PH: Jako jáhen a kněz plzeňské diecéze jsem od roku 1994 působil dva roky v Klatovech, poté pět let v Chodově. Pak jsem si na tři a půl roku odskočil do Irska na studia pastoračního vedení (All Hallows College Dublin) a duchovního života (Milltown Institute Dublin) a nyní jsem čtvrtým rokem členem společné duchovní správy v Chebu, jejímž moderátorem je kolega Petr Bauchner. A v rámci studia na Katolické teologické fakultě v Praze pracuji na doktorské práci o pastoračních radách ve farnostech.

PH: Nosnými by se dle mého názoru mohla stát především tato tři témata:

(1) zkušenost životaschopnosti církve v situaci, kdy církev neměla majetek, byla politicky pronásledovaná a tradiční způsoby její správy byly víceméně v rozkladu;

(2) zkušenost semknutosti křesťanů různých duchovních proudů a různých církví kolem podstatných témat jdoucích k jádru víry;

(3) zkušenost osobních selhání a křehkosti křesťanů ze všech církví, včetně kněží a biskupů.

PH: Malým zázrakem bych to nazýval až tehdy, když bude jasné, že to také dlouhodobě nese své ovoce. A co nás k tomu přimělo?

Nejspíše fakt, že se v jedné farnosti s poměrně velkým finančním obratem a ještě většími starostmi o to, jak se postarat o chátrající nevyužívané kostely, najednou vedle sebe ocitli dva kněží zcela odlišného osobnostního založení: jeden spíše „srdcař", rozhodující se na základě momentálního pocitu ovlivněného praktickými potřebami, druhý spíše „hlava", vyžívající se v rozumářských rozborech ve světle rozličných teorií.

Přidáte-li k nim pastoračního asistenta schopného zdravě provokativně zpochybňovat zaběhnuté koleje, farní asistentku hravě zvládající účetnictví a daně a pár farníků ochotných společně objevovat smysl pastorační rady, máte před očima onen „kotel", ve kterém náš dokument o hospodaření farnosti vznikal. Kdo by se na dokument chtěl podívat v jeho plném znění, má jej k dispozici ZDE.

PH: O celostátní úrovni nemám takový přehled, abych se k ní mohl vyjadřovat. O úrovni diecézní mám zas přehled příliš osobně zabarvený na to, abych se o ní chtěl vyjadřovat takto veřejně. Plenární sněm vnímám sice jako velmi částečný, ale přesto úctyhodný krok na cestě hledání toho, co je pro církev u nás důležité. Musím přiznat, že mě jeho závěrečný dokument v některých momentech docela mile překvapil.

Důležitým pro budoucnost by dle mého názoru mohl být například důraz na rovnováhu všech základních rozměrů poslání církve. Zmíněný dokument (viz především čl. 26-28, srov. také čl. 96, 158 a 218) tyto rozměry odborně nazývá „liturgie" (tj. slavení tajemství spásy uprostřed nás), „martyria" (tj. svědectví prostřednictvím hlásání Božího slova), „diakonie" (tj. služba lásky a spravedlnosti vůči všem potřebným) a „koinonia" (tj. utváření společenství lásky mezi křesťany navzájem i s ostatními lidmi dobré vůle).

Klíčovým pak shledávám důraz dokumentu na potřebu rozvinutí „diakonického rozměru pastorace", který patří „k podstatě původního povolání církve" (čl. 218 a 221). Tento „diakonický" (tj. služebný) rozměr církve však nemá zůstat omezen jen na tzv. „pomáhající diakonii" (často realizovanou skrze Charitu; viz čl. 219), ale měl by obsahovat i tzv. „politickou diakonii" (tj. „zodpovědnou péči o osoby, politické uspořádání a struktury, které slouží občanské společnosti"; viz čl. 220). Toto je pak dobře rozvinuté v celé druhé části dokumentu věnující se službě církve „ve světě".

Velmi důležitý je pak, zvlášť z pohledu naší farnosti umístěné v srdci Egerlandu, podnět k „dalšímu hledání cest k pokání a smíření na lokální úrovni", které by vedly ke „skutečnému duchovnímu uzdravení" v oblastech vysídlených po válce (viz čl. 161). Je jen škoda, zde zvláště z mého pohledu syna politického vězně padesátých let, že se podobná výzva k hledání cest k duchovnímu uzdravení neobjevila i vzhledem k selhávání a kolaboraci křesťanů a představitelů církve v době totality.

I přes jistou nesourodost dokumentu je stále za určitých podmínek naděje, že jeho podněty by mohly být důležitou orientací pro proces pastorační proměny v jednotlivých diecézích či farnostech. Těmi podmínkami jsou četba citlivá pro konkrétní pastorační situaci, systematické pastorační rozlišování diecézní či farní pastorační rady a trvalá podpora vedení diecéze či farnosti.

PH: S pastorační radou jsme po dva roky pracovali na formulaci dlouhodobé „pastorační vize farnosti". Hledali jsme společně odpovědi na otázky naší „identity" (kdo tvoří naši farnost), „historie" (čím naše farnost prošla), „kréda" (čemu věříme a jaké hodnoty ctíme), „potenciálu" (čím jsme obdarováni, jaká jsou naše omezení či slabosti), „situace" (v jakém prostředí žijeme), „poslání" (co máme především dělat) a „vize" (jak by mohla naše farnost vypadat za deset let, když bude věrná svému poslání v daném prostředí).

Tato vize nám nyní pomáhá neztratit ze zřetele celek a dlouhodobý výhled. Aby pro nás mohla být i jednoduchým „kompasem" usnadňujícím rychlou orientaci v nějakých krizových rozhodováních, vyjádřili jsme ji také stručným heslem: „Žít život sloužící Životu". Na tuto vizi pak navazovala práce na krátkodobějších „pastoračních prioritách". Zde jsme se ptali, na kterou z důležitých oblastí našeho poslání se máme ten který rok zaměřit především. Vznikl z toho dokument s názvem „Toto je třeba dělat...".

Většinou jsme se shodli, že samotný proces vzniku obou těchto dokumentů byl pro nás stejně důležitý jako jejich závěrečná formulace. Snažili jsme se držet klasického „trojkroku" pastoračního rozlišování (který jsme si u nás nazvali „pastoračním valčíkem"):

1. zkoumání konkrétní situace;

2. zhodnocení této situace ve světle Božího pohledu;

3. navrhování z toho plynoucích směrů a kroků.

Uvedu jen heslovité shrnutí těchto dokumentů (více viz pastorační vize farnosti):

Za hlavní poslání naší farnosti, kterou toužíme žít jako „obraz Trojice" uprostřed současného světa, považujeme trojici úkolů „slavení - služba - svědectví", které vyrůstají z trojice základních rozměrů farní obce „společenství - spolupráce - svatost", jejíž život a služba jsou podporovány trojicí pomocných oblastí „správa - struktury - správcovství".

Vyjádřeno trochu poetičtěji, a snad i hlouběji, naše farnost se chce snažit o toto:

Žít s těmi zde i s těmi tam

Být láskou dnešku, zítřku nadějí

Žít tím, co žije

A to, co umírá, provázet k smrti

co život otvírá.

JZ: Jako autor onoho dokumentu o hospodaření farnosti, který jsem zmínil na začátku ("Blahoslavení dělící se..."), je uváděna pastorační rada. Jak vlastně funguje a jak to je s jejím podílem na zpracovaném textu?

PH: Základní údaje o našem hospodaření jsme sbírali nejprve v úzkém týmu pastoračních pracovníků. Teprve po vyhodnocení těchto dat jsme jejich souvislosti a pastorační dopady zvažovali na několika setkáních pastorační rady, kterým předcházelo osobní studium některých odpovídajících pramenů (např. studie Charlese Zecha: Tudy vede cesta). Pastorační rada nám tak v procesu práce na tomto dokumentu zprostředkovávala praktickou moudrost a zpětnou vazbu „z terénu" a pomohla rozlišit a nastavit některé základní parametry (především v oblasti finanční spoluodpovědnosti farníků a finanční solidarity farnosti).

V dokumentu jsme se snažili zohlednit často velmi různorodé pohledy jednotlivých radních. Diskuse a společná modlitba nás pak někdy vedly k úvahám o hlubších pastoračně-teologických souvislostech. Myslím, že právě trpělivé propojování praktických otázek s tímto hlubším proudem nám umožnilo najít společný jmenovatel, a tak nakonec dosáhnout shody všech členů rady.

JZ: Z řady podnětných nápadů, které jsou v tomto dokumentu k nalezení, se zastavím aspoň u dvou kapitolek. Nejprve „Udržet vyváženost dárcovství času, schopností a financí" (část 3.1.4) - co se za tím skrývá?

Jinak řečeno: Nelze příliš dobře chtít od lidí peníze na financování farnosti, jestliže s jejím posláním nesouzní tak, že se na něm podílejí i svým časem a svými schopnostmi.

Už ne tak jasná bývá souvislost mezi vnitřní zralostí člověka a jeho schopností odpovědně a solidárně hospodařit s vlastním majetkem. Čím je člověk lidsky a křesťansky zralejší, čím hlouběji chápe, že vše, co máme, je nám Bohem svěřeno spíše do „správy", než do „vlastnictví", tím zodpovědněji a solidárněji je také schopen rozhodovat o způsobu hospodaření s vlastními financemi. A právě na obě tyto souvislosti ona kapitolka upozorňuje.

JZ: A co znamená „Začít s trvalou formací k učednickému správcovství" (část 3.1.5)?

PH: Při práci na dokumentu jsme došli k závěru, že kromě ozdravění „makroekonomiky" farnosti jako celku (dlouhodobé finanční plánování, rozpočet, fundraising, podnikání farnosti za účelem podpory pastorace, průhledné vykazování financí apod.) a kromě snahy členů farního týmu solidárně a střízlivě zacházet s vlastním i farním majetkem je také nezbytná dlouhodobá formace všech farníků, jejich chápání biblického pojetí majetku.

Téma zacházení s financemi by se u nás kněží nemělo smrsknout na neustálý pláč nad nedostatkem prostředků od státu či od farníků. V žádném případě nesmí nabýt podoby jakékoli zbožné manipulace či kupčení s prostředky spásy (včetně peněz dávaných „na mši"). Peníze jsou součástí běžného života, nakládání s nimi by se mělo stát přirozenou součástí křesťanského vyučování, katechezí a osobního doprovázení. A právě k tomu zmíněná kapitolka poskytuje některé podněty.

JZ: Váš materiál o hospodaření farnosti obsahuje i rozsáhlou teoretickou přílohu, v níž je řeč o perspektivě biblické, historické, trojiční, ekleziologické, prakticko-teologické, učednické, makroekonomické, právní a organizační. Co vás přimělo k vytvoření tak mohutného teoretického zázemí a co vám to skutečně přineslo?

PH: V první řadě to asi byla moje slabost zvaná grafomanie. Kvůli ní se moje výplody často stávají pro mé praktičtější a poctivou každodenní službou zaneprázdněné kolegy málo použitelnými. Jsem si toho vědom a zkouším s tím něco dělat.

Ale trápí mě také opačný extrém, kdy je pastorační praxe založena jen a jen na naší vlastní osobní zkušenosti, na jednom jediném správném přístupu či na jednom jediném, někdy ve zcela jiné situaci či době vzniklém „návodu k použití". Dle mého názoru je však nezbytným předpokladem jakékoli solidní pastorační práce onen výše zmíněný „pastorační valčík":

(1) vyjít z více či méně podrobného vnímání situace a současné praxe,

(2) vnímat tuto praxi ve světle Božího slova a z různých úhlů pohledu a teprve z tohoto odstupu

(3) hledat vhodné praktické postupy v té které situaci.

Tento „pastorační valčík" můžeme tančit velmi pomalu a jednotlivým fázím věnovat měsíce (jako např. při vzniku oněch dokumentů), může to ale být i pěkný „kvapík", když tento trojkrok děláme třeba tváří v tvář nějaké neodkladné potřebě. Problém není v rychlosti tance. Problém nastává, když se z valčíku stane pochod (vynechávající první takt vnímání situace) nebo jen poskakování po jedné noze (nehledající jiné než vlastní úhly pohledu). Naše teoretická příloha se tedy snaží umožnit onen druhý krok a i v oblasti hledání způsobu hospodaření tančit celý valčík.

A co nám toto teoretizování přineslo? Už při práci na dokumentu tato teoretická východiska podněcovala i opravovala naše vlastní úvahy a byla důležitým doplněním našich nutně omezených osobních zkušeností v této oblasti. Pak ovšem bylo nutné také zvážit praktickou použitelnost takovéhoto dokumentu. Naštěstí je v tomto můj současný šéf velmi důsledný. Mé teoretické výlety sice vítal, ale pod podmínkou, že je z vlastního dokumentu vyhodím a začlením do samostatné přílohy. Což se také stalo. Možná, že právě tohle je schůdná forma, která praktikům umožní zaměřit se na konkrétní výstupy a šťourům dá možnost prozkoumat i jejich teoretické pozadí.

JZ: Kdy očekáváte první plody tohoto projektu, v českých poměrech jedinečného?

PH: Jisté plody můžeme ve farnosti zaznamenat už dnes. Například nám tento přístup pomohl k projasnění si některých základních principů v oblasti správcovství majetku. Dále nám tento projekt umožňuje učit se vnímat správu majetku a financí jako sice důležitou, ale striktně podpůrnou oblast naší činnosti. Při základních ekonomických rozhodnutích se snažíme vracet k pastorační vizi a k poslání farnosti a ptát se, jak s nimi to či ono rozhodnutí souvisí či nesouvisí. Mnohem více jsme asi nyní schopni vnímat a ocenit požehnání plynoucí ze spoluúčasti pastorační a ekonomické rady (a potažmo celé farnosti) na některých klíčových rozhodnutích o správě majetku.

Mnohé je ještě před námi a mnohé bude během na dlouhou trať. Rádi bychom se například pokusili do pěti let postavit naši farnost finančně na vlastní nohy. A to tak, abychom ani při zajištění platů pro kněze a další pastorační pracovníky nebyli závislí na současných mzdových dotacích od ministerstva kultury, a abychom zároveň mohli také rozvíjet finanční solidaritu se širší církví či s neziskovým sektorem u nás, ale i v chudších zemích než je naše.

Budeme se muset ještě naučit hodně věcí. Jak v oblasti vícezdrojového financování a s tím souvisejícího hlubšího začlenění farnosti do občanské společnosti, tak v oblasti finanční spoluúčasti farníků na zabezpečení základního provozu a poslání farnosti. Tak nám držte palce a případně se s námi podělte o své vlastní zkušenosti.

Autor původního rozhovoru v Perspektivách č. 8/2008: Jiří Zajíc
Rozšířená verze: Petr Hruška

Soubory ke stažení:

• "Blahoslavení dělící se" aneb Koncepce správcovství Řk farnosti Cheb (.pdf)
• "Budeš mít poklad v nebi..." aneb Restituce jako šance (.pdf)
• Zech Charles E.: Tudy vede cesta - rozvoj správcovství ve farnosti (.pdf)
• Jiří Zajíc: Finanční valčík chebské farnosti - rozhovor s Petrem Hruškou (.pdf)
• Osobní dopis biskupa Františka všem věřícím plzeňské diecéze CREDIDIMUS CARITATI (.pdf)