V souvislosti s probíhajícím majetkovým vyrovnáním a s ním související přípravě církví na nový způsob financování bych rádi chebské farníky (série článků byla psána původně pro Zpravodaj chebské farnosti) postupně seznámil s nejdůležitějšími informacemi, které se tohoto procesu týkají. V první části jsme se podívali na nejširší rovinu tématu, na vztah mezi státem a církvemi. V této druhé části se nyní budeme věnovat informacím o plánovaných změnách financování na rovině plzeňské diecéze. Ve třetím pokračování této série pak budeme prezentovat podněty, ke kterým chebská pastorační rada dospěla při reflexi dopisu biskupa Františka na téma svědectví evangelia a financování církve.

Edit z února 2014: K tématu doporučuji rozhovor s biskupem Františkem v MFDnes z úterý 7. ledna 2014 nazvaný Nezbohatneme, případně se můžete mrknout také na web Služba veřejnosti, Církevní narovnání v praxi či poznámku Josefa Hurta.

Situace diecéze

Plzeňská diecéze, která vloni oslavila 20 let své existence, se rozkládá na území Plzeňského a Karlovarského kraje. Na jejím území žije 800 tisíc obyvatel, z toho se asi 200 tisíc hlásí ke katolické víře, ale pravidelně v neděli do kostela chodí jen asi 9 tisíc z nich. Naše diecéze je tedy po diecézi Opavsko-ostravské druhou nejmladší diecézí v ČR, rozlohou, počtem kostelů a počtem věřících je pak diecézí nejmenší. Proto také na naši diecézi připadne jen necelých 7 procent z finančních náhrad z celé republiky a díky svému mládí nemá diecéze jako taková žádný historický majetek, o který by žádala. Žádat o navrácení takovýchto majetků budou tedy především farnosti na území diecéze, které jsou samostatnými právnickými osobami a ekonomickými jednotkami. Na území diecéze samozřejmě působí i historické řeholní řády (u nás na západě především premonstráti a křižovníci), jejichž ekonomickou situací se zde ale kvůli její značné specifičnosti nebudu zabývat.

Farnosti plzeňské diecéze mají v současnosti v majetku celkem cca 400 kostelů, z nichž cca 30 – 50 je v havarijním stavu. Řádná péče o kostel (dle velikosti) vyjde (i se započítáním dlouhodobých nákladů) na cca 200 – 300 tis. Kč ročně. Tato péče je většinou zatím zanedbávána, tj. vzniká prohlubující se vnitřní dluh na údržbě církevních nemovitostí. Na opravy památek zatím diecéze čerpá 80 – 90% z různých dotací, zbytek z vlastních financí

V diecézi (tj. ve farnostech i na biskupství) je v současnosti v přepočtu na plné úvazky 177 zaměstnanců, z toho něco málo přes 90 kněží a jáhnů, ostatní jsou pastorační či administrativní pracovníci.

Současné příjmy a výdaje

Příjmy v diecézi se v posledních letech pohybují přibližně kolem těchto hodnot (přehled vychází z roku 2012):

  • dotace ročně cca 57 mil. biskupství (státní příspěvek na platy), 31 mil. farnosti (především dotace na opravy církevních památek)
  • dary, sbírky, příspěvky (např. od německých diecézí) cca 6 mil. biskupství, 30 mil. farnosti
  • ostatní příjmy cca 7 mil. biskupství, 19 mil. farnosti (např. z nájemného)
  • Celkem příjmy: cca 70 mil. biskupství, 80 mil. farnosti (celkem cca 150 mil.)

Výdaje v diecézi se v posledních letech pohybují přibližně kolem těchto hodnot (přehled vychází z roku 2012):

  • mzdové náklady včetně odvodů cca 55 mil. biskupství (sem jsou ovšem započteny i platy kněží pracujících ve farnostech), cca 0,5 mil. farnosti
  • opravy a režie cca 9 mil. biskupství, cca 62 mil. farnosti
  • odpisy, vyřazení cca 7 mil. biskupství, cca 5 mil. farnosti
  • daně, ostatní náklady cca 2 mil. biskupství, cca 11 mil. farnosti
  • Celkem výdaje: cca 73 mil. biskupství, cca 78,5 mil. farnosti (celkem 151,5 mil.)

Nejvyšší náklady jsou na platy a odvody a na opravy kulturních památek a režie. Průměrná hrubá mzda byla vloni v diecézi něco přes 18 tis. Kč (celostátně 25 tis. Kč).

Meziroční bilance příjmů a výdajů v diecézi byla za posledních několik let podobná té předloňské – tedy někde mezi 1 až 2 miliony v mínusu. Diecéze se tím sice formálně nezadlužuje, rozdíl je vyrovnáván z odpisů majetku, roste tím ale už tak velký dluh vnitřní zadluženosti na úkor oprav a nutných dlouhodobých investic (lidově řečeno – diecézní majetek takto postupně „vybydlujeme“).

Výhled do budoucna

Jaký je tedy výhled hospodaření diecéze ve světle předpokládané realizace zákona o majetkovém vyrovnání státu a církví?

  • Státní příspěvek: Po následujících 17 let bude stát nadále vyplácet příspěvek na platy duchovních, a to první tři roky ve stávající výši (55,7 mil.), poté každý rok o 5% (tj. 2,8 mil.) nižší. Od roku 2030 již tedy diecéze od státu nebude dostávat žádný pravidelný příspěvek.
  • Naturální restituce: Na území diecéze by mohlo být farnostem vráceno cca 700 ha lesů a cca 3000 ha polí. Žádosti jsou podány, v následujícím půl roce o nich musí příslušné úřady rozhodnout. Některé farnosti svůj vrácený majetek rády přenechají ke správě k tomu diecézí zřízené centrální instituci (hodně majetku bude třeba nejprve nějak smysluplně zcelit či vyměnit, další prak pronajmout), jiné budou mít třeba i chuť a kapacitu na něm hospodařit samy (ovšem stále pod přísným dohledem z diecézního centra). Výnosy z takto různým způsobem obhospodařovaného či pronajímaného majetku se ovšem odhadují na pouhých cca 2 mil. Kč ročně, přičemž i tento malý výnos bude narůstat teprve postupně.
  • Finanční náhrady: Po dobu 30 let bude plzeňská diecéze na základě rozdělení mezi jednotlivé diecéze zohledňujícím různé faktory (např. rozlohu, počet obyvatel, počet věřících či počet kostelů) každý rok dostávat finanční náhradu za nevydaný majetek ve výši 85,4 mil. Kč upravenou o inflaci. Pokud by se nic nezměnilo na výdajové stránce, pokud by se tyto náhrady používaly jen jako náhrada za postupně klesající státní příspěvky a pokud bychom nenalezli i jiné finanční zdroje, je vypočteno, že by s takovýmto přístupem k hospodaření diecéze za 30 let zbankrotovala.
  • Odvody na ČBK: Asi 1 mil. Kč ročně z finančních náhrad půjde z naší diecéze do solidárního fondu, který by měl být založen při České biskupské konferenci (ČBK) a ze kterého by se měly v případě nouze řešit krizové situace v jednotlivých diecézích. Další, zatím ne příliš jasná poměrná částka bude pravidelně odváděna na podporu některých vybraných centrálních projektů podporovaných ČBK (např. Proglas, Noe, misie, Charita apod.).

Pastorační kontext

Již jen na této ekonomické rozvaze je vidět, že nejen že diecéze díky „restitucím“ nezbohatne, ale že naopak svoji větší (a samozřejmě vítanou) nezávislost na státu bude muset „vykoupit“ nějakou poměrně radikální změnou v celkovém přístupu k hospodaření. Navíc je jasné, že v diecézi, která nechce být jen „údržbářkou“ památek a „udržovatelkou“ dosažených pozic, ale spíše služebnicí evangelia a hledačkou nových cest k dnešnímu člověku, nelze finanční strategii nadále stavět jen na snaze o vyrovnaný rozpočet nezávisle na vážném a někdy i nepříjemném ptaní se po pastoračních prioritách a „znameních doby“. V tom, jak věřím, nám velmi může pomoci kromě jiného i poslední exhortace papeže Františka Evangelii gaudium (ke stažení v .pdf).

Nejde přeci především o to, jak zaplatit kněze, jak zajistit, aby nám kostely nespadly na hlavu a jak na to investováním, podnikáním a zvyšováním finanční spoluúčasti věřících vydělat! Je třeba se také ptát, k čemu jsme především jako křesťané povoláni a posláni (svědectví o Kristu, služba lásky a spravedlnosti, slavení Božího tajemství, společenství v Duchu svatém) a jakými osvědčenými či novými cestami a způsoby máme toto své poslání plnit (na rovině farností, komunit, hnutí, kategoriální pastorace – školství, vězeňství, zdravotnictví, sociální služby, charita…) apod.

Zároveň je třeba uvažovat také o mnohem větší diferenciaci pastorační služby, např. skrze zatím ne příliš rozvinutou službu stálých (ženatých) jáhnů (ať už dobrovolnickou, částečněúvazkovou či plnoúvazkovou), kteří by biskupovi ve spolupráci s kněžími měli ve farnostech, vikariátech či diecézi jako celku pomáhat rozvíjet diakonický rozměr poslání církve (rozměr zdůrazňující prostou sloužící lásku vůči lidem chudým a jakkoli marginalizovaným).

Stejně tak je třeba mnohem intenzivněji hledat cesty k týmové spolupráci, při které vše nevisí jen na faráři, ale ve které se farář stává spíše průvodcem, rádcem a služebníkem ostatních pastoračních spolupracovníků a dobrovolníků ve farnosti.

Nakonec je třeba se také samozřejmě ptát i na to, jakou roli má biskupství vůči farnostem: Je např. biskupská kurie spíše servisním, služebným nástrojem pro farnosti, nebo spíše nástrojem kontrolním a nařizujícím? Jakou a jak silnou roli v hledání nových cest v pastoraci i ekonomice hrají samotní farníci: Jsou jen vykonavateli moudrých pokynů biskupa a potažmo faráře, nebo jsou především spolupoutníky na cestě evangelia přispívající svými nenahraditelnými odbornostmi, zkušenostmi a charismaty? Co to vše znamená pro pochopení role pastoračních a ekonomických rad ve farnostech a v diecézi?

O těchto a mnoha dalších otázkách se sice zatím na diecézní rovině nijak systematicky, dlouhodobě a důsledně nepřemýšlí, ale je možné, že v rámci procesu, který nastartoval pan biskup svým osobním dopisem všem věřícím v diecézi, se na ně také dostane a najdou se způsoby, jak o první (evangelizační) a druhé (ekonomické) části dopisu bude možné uvažovat jako o dvou stranách jedné mince. A doufejme, že bude u vedení diecéze více odvahy než u předchozích mnoha nedotažených pokusů některé z nalezených odpovědí také uvést do praxe. Protože právě a jen v tomto pastoračním kontextu má smysl také uvažovat o ekonomických řešeních.

Zvažovaná ekonomická řešení

I když, zdá se, diecéze zatím o své ekonomice uvažuje spíše „údržbářsky“ či „krizově“, bez hlubšího propojení s pastorační vizí, prioritami a výše naznačenými otázkami, je třeba na druhé straně přivítat, že některé z těchto zvažovaných ekonomických nástrojů byly alespoň pojmenovány a dány k úvaze věřícím – a to jak v oblasti úspor, tak v oblasti nových zdrojů.

Oblasti úspor

  • Pracovní úvazky: Uvažuje se o nutnosti omezit počet klasických plných úvazků, a to např. systematičtějším rozvojem dobrovolnických služeb ve farnostech i tam, kde byly doposud placené úvazky laických pracovníků či kněží v důchodu, vyjasněním, jaké pastorační služby jsou součástí diecézní farní či kategoriální pastorace a jaké jsou spíše součástí poslání (a tudíž i financování) různých řeholních společenství, či zvážením možnosti vedlejšího pracovního úvazku některých kněží, který by nějak souvisel s jejich pastoračním posláním (např. práce v rámci školství, sociálních služeb, zdravotnictví, vězeňství apod.), případně by pro ně byl formou jakési fyzické relaxace, která by navíc třeba umožnila přiblížení se lidem.
  • Systém odměňování: Zvažuje se změna systému odměňování pastoračních pracovníků (včetně kněží), kdy by např. byla stanovena nějaká základní částka pro všechny a zbytek platu by byl (na základě nějakých zatím ne příliš jasných kritérií) pohyblivý a získávaný z různých zdrojů.
  • Správa budov: Bude muset (ve světle sdílené pastorační vize) pokračovat zodpovědný proces rozlišování, které budovy (kostely, fary) diecéze a farnosti ke svému poslání skutečně potřebují a které mohou darovat, prodat či pronajmout.
  • Energie a služby: Již dnes se experimentuje v oblasti nákupu energií pro biskupství a farnosti a využívají se různá - i nepovinná - výběrová řízení pro výběr např. stavebních firem. Toto know-how umožňující získávat v konkurenčním prostředí lepší cenu se bude - spolu s nutným důrazem na hospodárné využití těchto energií - nejspíše i nadále rozvíjet.

Oblasti zdrojů

  • Investování: Finanční náhrady se nebudou spotřebovávat, ale budou se hledat cesty k jejich rozumnému investování, které by mělo být dostatečně diverzifikované (investiční fondy, lesy, domy, byty apod.).
  • Finanční spoluúčast farností: Zvažují se různé možnosti, kdy farnosti se budou ve větší míře, či jiným způsobem, než tomu bylo doposud, podílet na finanční podpoře služeb ústředí (tj. biskupské kurie) a na platech svých administrativních i pastoračních pracovníků (pravděpodobně i včetně kněží), přičemž by pak ovšem také mohly mít farnosti možnost spolurozhodovat o výši pohyblivé složky těchto platů.
  • Předpoklady spoluúčasti věřících: Začínají se rozvíjet také úvahy o způsobech, předpokladech a podmínkách finanční spoluúčasti věřících, přičemž si je biskup ovšem vědom faktu, že mezi lidmi pravidelně chodícími do kostela je jen kolem jedné třetiny osob výdělečně činných. Na druhé straně je jasné, že ve většině místních církvích je spoluúčast věřících na jejich financování mnohem vyšší, než u nás, kde jsme si za léta komunistické almužny zvykli, že „to vlastně platí ten stát“. Na druhé straně tato vyšší finanční spoluúčast věřících také samozřejmě předpokládá jasné vědomí společného poslání farnosti, jasnou spoluzodpovědnost za toto poslání, použitelné nástroje umožňující farníkům společně s farářem a pod jeho vedením rozlišovat a ovlivňovat celkové směřování farnosti a velkou transparentnost a vykazatelnost využití takto získaných prostředků.
  • Různé formy dárcovství: Nadále se bude jistě počítat s příjmy z pravidelných liturgických sbírek. Průměrně dnes do běžných nedělních sbírek v diecézi přispívá jeden věřící částkou 100 Kč měsíčně. K tomu se v některých farnostech uvažuje např. o rozvinutí systém tzv. „účelových sbírek“ (přičemž se vybírá na konkrétní účel, který je jasný a srozumitelný), „účelových fondů“ (totéž, ale nejde o jednorázovou sbírku, ale o trvalou možnost např. převodem z účtu s nějakým variabilním symbolem přispívat na nějakou oblast pastorace či charity či na nějaký konkrétní plat) či „závazného dárcovství“ (kdy se farníci rozhodnou nějakou konkrétní část svých příjmů (nap. 1%, 5%, 10% apod.) trvale či dlouhodobě (např. převodem na účet, místo vhozením do nedělní sbírky) přesměrovávat na podporu života a služby farnosti či nějakého pastoračního nebo charitativního projektu). S tím nakonec souvisí i ona možnost tzv. „biblického desátku“, případně částky menší, ale odevzdávané pravidelně, na kterou se biskup také ptá ve svém dopise věřícím. Pomineme-li onen historicky nešťastně zatížený pojem „desátku“, je to jistě myšlenka stojící za poctivé prozkoumání, se kterou mají dobrou zkušenost jak evangelikální církve, tak i katolické farnosti v anglosaském světě.
  • Mešní stipendia a štolové poplatky: V rámci snahy o větší transparentnost a důvěryhodnost církevních financí bude nejspíše zapotřebí projasnit a sjednotit dosavadní systém přijímání tzv. "mešních stipendií" (tj. finančních darů spojených s přáním dárce, aby byla sloužena mše svatá na konkrétní úmysl). Ke zvážení se nabízí především možnost nepřijímat mešní stipendia vůbec, věřícím doporučit případný jejich dar nasměrovat do sbírky, a tím zcela zamezit jakémukoli "zdání obchodu nebo spekulace" (viz kán. 947 CIC Kodexu kanonického práva). Pokud by se tento "církevní zvyk" (viz kán. 945 CIC) měl přeci jen zachovat, pak bude třeba jasně deklarovat a v systému odměňování kněží (např. oproti jáhnům a dalším pastoračním pracovníkům) zohlednit to, co říká církevní právo (kán. 946 CIC): "Když křesťané dávají stipendium, aby na jejich úmysl kněz určil užitky mše, přispívají k prospěchu církve a podílejí se tímto darem na péči o vydržování služebníků a na jejich činnostech." Totéž platí i o tzv. "štolových poplatcích" (tj. příspěvcích věřících v souvislosti s konáním některých církevních obřadů jako křest, svatba, pohřeb), u nichž, pokud mají být zachovány, musí být vyjasněn jejich příjemce (farnost, ne kněz osobně), charakter (dobrovolnost) a účel (příspěvek na náklady spojené s konáním církevního úkonu).
  • Vlastní podnikání farností: Jak už bylo zmíněno, kromě centrálního podnikání na úrovni diecéze bude nejspíše v jasně podložených a kontrolovatelných případech jednotlivým farnostem umožněno vydělávat finance na zajištění své služby, případně i na zajištění dalších služeb ve vikariátu či v diecézi, vlastním podnikáním (např. lesy, pole, turistický ruch apod.). Tady bude teprve třeba opatrně, ale zároveň odvážně získávat zkušenosti.
  • Fundraising a patronáty: I využití různých metod fundraisingu (tj. cíleného získávání sponzorských darů a iniciace dárcovství u firem, živnostníků i jednotlivců) či patronátu (dlouhodobý sponzoring nějakého projektu, činnosti či organizace) má nejspíše větší místo v oblasti Charity či konkrétních sociálně-zdravotních nebo sportovně-pastoračních projektů, nejspíše i farnosti se budou muset časem učit některé z těchto nástrojů využívat a na některé své konkrétní projekty získávat peníze i tímto způsobem.
  • Dotace: Nakonec dál bude pokračovat snaha o získávání financí z různých dotačních titulů, ať už státní správy, samosprávy či různých nadací, a to nejen pro služby Charity (což se dlouhodobě již celkem dařilo), ale i pro další projekty, skrze které farnost slouží širší veřejnosti. Je třeba zde ovšem vzít v potaz fakt, že přinejmenším v tomto přechodném období jsou mnozí úředníci a politici, kteří o těchto dotacích rozhodují, tak ovlivněni mediální bublinou kolem tzv. „restitucí“, že mají mnohem menší ochotu k jejich schvalování, než tomu bylo dříve. 

Závěr

Z uvedeného náčrtu situace v plzeňské diecézi je vidět, že diecéze v mnohém již ušla velký kus cesty, mnohem větší kus je ještě před ní a především mnoho otazníků této cesty je řešitelných jedině v otevřeném a vytrvalém dialogu diecézního celku se situací v konkrétních farnostech. Čím do toho dialogu může přispět naše chebská farnost, o tom budeme přemýšlet příště.

Petr Hruška