Schválené "restituce" aneb Je mi z toho trochu ouzko

Budiž - k tomuto nikdo neměl odvahu. Je tedy třeba se nyní poprat i s tímto "danajským darem". A doluji z hloubi svého srdce křehkou důvěru, že když církev přežila komunismus, přežije i takto postavené restituce. Bude to sice možná větší fuška, než ten můj výše načrtnutý scénář, ale přežije. Pokud se ovšem nadšení kritici restitucí s jejich nadšenými zastánci nyní v církvi tak nerozhádají, že zapomenou, že kolem sebe mají obyčejné lidi, kteří čekají spíš na povzbudivé slovo evangelia, odvážnou spolupráci v občanské společnosti a vytrvalou službu nejpotřebnějším.

PS: V tom svém "vysněném" modelu samozřejmě předpokládám i zřeknutí se (či postupné umenšování až k nule) finanční závislosti na platech pro duchovní od státu s předpokladem hledání možností farářských "vedlejšáků" tam, kde to je možné a vhodné (školství, sociální služby, supervize apod.)... Což myslím, že se ukáže jako dobrá, ne-li nutná možnost i za současné situace, až nám stát, kraje a města zavřou všechny dotační kohoutky s tím, že si tedy to své školství a charitu máme dělat z těch svých (často velmi zdevastovaných) vrácených majetků...

Petr Hruška
Zdroj: FCB autora

Připojuji výběr z debaty, která se rozvinula pod tímto postem na mém facebooku:

• Už teď se stala celá věc břemenem, které brání , nikoli nástrojem, který slouží. Mnoho naděje na změnu do budoucna nevidím. Dále je smutné, že v rámci církve neexistovala (není mi alespoň známo) široká debata nad různými možnostmi řešení tohoto mnohaletého problému (včetně např. zvážení Petrem H. zmíněné alternativy), resp. že se nevytvořila platforma odborníků, kteří by církevní i mimocírkevní veřejnost systematicky informovali o výhodách a nevýhodách různých modelů a kteří by jasně vysvětlili, proč volí právě tento. Církev dokonce nemá ani mediálně únosnou tvář, která by dokázala vyvrátit nejběžněji tradované bludy. Působilo až trapně, když tuto únavnou úlohu muselo opakovaně substituovat těch několik lidí zcela jiného zaměření a zájmu, kteří jsou schopni veřejně promluvit (T. Halík, Marek Vácha) a kteří se alespoň bránili tím, že je to vlastně vůbec nezajímá. Navíc: Pachuť z toho, že hladoví mafiánští vlci touží po restitucích ještě více než církev, tu stále zůstává.
• Já už jsem k tomu řekl dost a teď mi zbývají jen modlitby. Schválení pekl premiér dokud pec žhnula, pozítří by už nemuselo být zatopeno... Na druhou stranu, styl schválení je ponižující. Zákon nedomrlý, myšlenka potřebná. Vysvětlení a práce se spoluobčany minimální až žádné. Pantátové v církvích s narostlým kohoutkem, ale často plní šílených představ. Takže mi zbude ta modlitba a úkoly, které mám od Pána. Držte se, bratři.
• V zásadě bych souhlasil, jen mě mrzí,že nezmiňujete a neberete v úvahu morální rozměr nikoliv restitucí ( tento zavádějící název podsouvají odpůrci narovnání) ale narovnání vztahů. Domnívám se, že souhlasit s nevracením a nevyplácením by bylo prázdné a neoceněné gesto. Asi by Církev měla hledět i na morální rozměr shrnutý v hesle : co bylo ukradeno, musí být vráceno. V tomto světle by ale odmítnutí vyrovnání bylo vlastně požehnáním zlodějských praktik. Pravda, se způsobem a dobou prosazení zákona ani s jeho podobou nejsem nadšen, vzhledem k nedostatkům jsem doufal že neprojde, ale myslím,že je potřeba brát v úvahu všechny jeho aspekty, i morálně pedagogický. Nu což, nyní už jen Pomáhej nám Bůh.
• S tím morálně-pedagogickým rozměrem bych souhlasil, pokud by to byla klasická "restituce" (čili návrat do nějakého dřívějšího stavu), nebo "náhrada" (tj. za ukradené věci je vráceno majiteli něco jiného). Ten zákon ale není ani jedno, ani druhé, řeší se jím zároveň i další fungování církví, a to i církví, kterým nic ukradeno nebylo... Jen tak teď ale "nahlas" přemýšlím - možná, že jsou morálně-pedagogicky odůvodnitelné situace, kdy se okradený zřekne oprávněné (a jasně pojmenované) "náhrady způsobené škody", a to tehdy, když by tuto náhradu musel vyplácet vlastně někdo, kdo tu škodu nezavinil. Neříkali bychom (morálně relativisticky) "dobrá, my na to vlastně asi právo nemáme" nebo "staré křivdy není třeba nijak pojmenovat či napravovat". Řekli bychom něco jako "to a to stále považujeme za křivdu a nespravedlnost, ale jsme si vědomi, že trváním na jejím napravení bychom zatížili ty, kteří jí nezpůsobili, a proto se nápravy této křivdy zříkáme"... Nebylo by toto dostatečně "morálně-pedagogicky" srozumitelné i malému dítěti?
• Ano,takhle by to šlo,ale to právě vyžaduje - ze strany státu,ale napříč pol.spektrem - to jasné pojmenování. Umím si představit zákon,který by pojmenoval rozsah škod a jasně řekl že Církev má nárok na náhradu a pak by odmítnutí bylo ok. Vedle toho by druhý´zákon řešil odluku. Bohužel nejsme zákonodárci...
• Nebo tak, jak na své zdi píše můj kolega, evangelický farář z Chrástu, Karel Šimr:
  "Přiznám se, že na zprávu o restitucích jsem dnes také reagoval pocitem zklamání. Dilema zda ano či ne chápu jako dilema mezi spravedlností a logikou evangelia. Chápu, že usilovat o spravedlivé vztahy je...potřebné, ale jako bychom jako křesťané zapomněli na 'božskou' cestu evangelijních rad, blahoslavenství, Kristovy chudoby apod. Myslím, že každopáně pro plnění poslání církve to výchozí pozici nezlepšuje, ale velmi ztěžuje... Na konventu naší církve minulou sobotu zazněl zajímavý návrh: Restituce 'spravedlivě' přijmout pro narovnání vztahů a pak dobrovolně vrátit..."
• A další pohled, nyní od nedávno zvoleného biskupa CČH Filipa Michaela Štojdla: Přijetí zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi je důležitý a správný krok k odluce církví a státu. Jsem také rád, že laciné brnkání na strunu závisti a lidské malosti nezvítězilo. Druhý krok je, aby se příslušníci církví důsledně a pečlivě zajímali o hospodaření a nakládání s těmito prostředky. Členům CČSH bych doporučil, aby se účastnili veřejných zasedání ústředních a diecézních rad, církevního zastupitelstva a dalších setkání, kde se bude rozhodovat o budoucím nakládání s těmito prostředky. Jednotlivé diecéze by měly už nyní pracovat na webových stránkách, kde bude každá koruna z narovnání vyúčtována a budou zde zveřejněny projekty, do kterých tyto prostředky poputují. Peníze z tohoto narovnání nás samozřejmě nespasí a věřit v to, že nás vykoupí z nedůvěry společnosti, by byla také bláhovost. Jedinou cestou je duchovní obnova, pokora a služba. To poslední je ale nutné zajistit i v té hmotné rovině. Chci-li dát hladovým jídlo, musím jej nejdřív koupit. Pokud si za peníze budou kupovat církve drahá auta a honosné paláce, nikdo už jim neuvěří a i tehdy je dobře, když se pravda ukáže. Osobně jsem velmi rád za to, že po tolika letech je vyřešeno něco, co se mohlo a mělo vyřešit už dávno. Takové to "ani ano-ani ne" je přesně ten problém dnešní doby.
• Řekli bychom něco jako "to a to stále považujeme za křivdu a nespravedlnost, ale jsme si vědomi, že trváním na jejím napravení bychom zatížili ty, kteří jí nezpůsobili, a proto se nápravy této křivdy zříkáme"... Měl jsem za to, že přesně to měl na mysli kard. Tomášek, když prohlásil, že církev nebude vznášet další majetkové nároky.
• No, pane faráři, musím říct, že z Vašeho příspěvku rozhodně nadšen nejsem - snad budete nadšen Vy, že s Vámi tu nesouhlasí úplně všichni. Zajímavé, je to, co píšete: "... hledání možností farářských "vedlejšáků" tam, kde to je možné a vhodné (školství, sociální služby, supervize apod.)" Ne tuším, ale vím, že faráři z toho, co jste jmenoval, jsou kvalifikovaní jen pro výuku náboženství ve školách. Takže ono to bude s těmi "vedlejšáky" dost komplikované... "Církev bez majetku" a "jádro služby" - takto byl osloven i Carlo Carretto, proč prý Vatikán má tolik peněz a bohatství ukrytého ve svých sbírkách. Návrh byl to dát na chudé. "Bez majetku" skutečně znamená i bez uměleckých předmětů a sakrálních prostor. Ano, bylo by možné se vrátit k "jádru služby" a slavit mše sv. třeba na louce a scházet se třeba na nádraží. Pokud je možné převzít finanční odpovědnost za projekty v budoucnu samými věřícími, tak nechápu, co brání tomu, aby to učinili již dnes. Např. výnosy Tříkrálové sbírky jsou jen nepatrným zlomkem nákladů charitativních projektů.
• Jj, jsem opravdu potěšen, už jsem se bál, že tady se mnou budou všichni souhlasit.  A určitě je možné mluvit o rizikách či nedomyšlenostech jakéhokoli přístupu - vždy nějaké budou. To, co mě ale trochu děsí, je buď to, že se u nás v církvi - alespoň na nějaké solidnější platformě - tato diskuze vážně nevedla (nebo o ní nevím, a z toho je mi také "ouzko"), nebo pokud se někde vedla, tak se argumentovalo mimoběžně - tak jako (aspoň jak ti rozumím z toho krátkého, co jsi napsal) to děláš ty (nikde jsem třeba nemluvil o "církvi bez majetku"  ).
• Jen ještě pro upřesnění - v mé glose (neodvážil bych se to nazvat "článkem", byla to jen první rychlá reakce na zprávu o schválení zákona a na pár reakcí na ni na FB) - jsem chtěl položit důraz především na ten poslední odstavec. Pokud se to ještě někde nezadrhne (prezident, ústavní soud), pak půjde, dle mého, především o toto. Ale je fakt, že se to ještě může zadrhnout, a pak by bylo dobře být připravený na všechno. A nebo je také pravda, že i po přiznání majetku by se mohla církev pochlapit a zříci se jej (nebo části z něj). Ale to zas - jak tu někdo už výše napsal, zdá se, že (bohužel) "nehrozí"...
• Dobře, narážel jsem na Vaše "Církev bez majetku přežila a svým způsobem posílila i za komunistické totality, a tak bez majetku přežije i současnou neoliberální, či budoucí neosocialistickou vládu a ekonomiku." To pro objasnění. Ovšem zajímavá je další Vámi nadhozená otázka, tj. diskuse. Jak by ona platforma, o které hovoříte, měla vypadat a kdo by se jí měl účastnit? Mám za to, že jistá diskusní platforma zde již kdysi existovala a říkalo se jí Plenární sněm Katolické církve v ČR. Nijak podrobně jsem nesledoval, co se s ním stalo a jak se realizují jeho závěry na úrovni diecézí, ale zaznamenal jsem nespokojenost některých členů sněmovních kroužků, že jejich připomínky vůbec nebyly brány v potaz. Omlouvám se, že můj příspěvek do diskuse zde nebude delší, z dlouhých příspěvků a zvláště řečí, např. homilií, se mi dělá poněkud mdlo. 
• Jj, koukám, že máte pravdu (omlouvám se za to tykání, nějak jsem nabyl dojmu, že jsme si tykali), ve své glose jsem o "církvi bez majetku" psal. Ovšem - dle kontextu - jsem to použil jako jistou zkratku pro "církev bez takového majetku, na jaký si dělá - či dokonce možná na jaký má - historické právo". I za komunismu přeci církev vlastnila a dodnes vlastní  kostely a umělecké předměty... Ale to asi teď není klíčové. Zajímavé téma je pro mě ale třeba toto, co píšete: "Ano, bylo by možné se vrátit k 'jádru služby' a slavit mše sv. třeba na louce a scházet se třeba na nádraží. Pokud je možné převzít finanční odpovědnost za projekty v budoucnu samými věřícími, tak nechápu, co brání tomu, aby to učinili již dnes. Např. výnosy Tříkrálové sbírky jsou jen nepatrným zlomkem nákladů charitativních projektů." (Bohužel na komplexní problematiku neumím reagovat heslovitě, a tak se omlouvám zas já, když se vám z délky příspěvku - jak avizujete výše - udělá mdlo). K tomu prvnímu tedy poznamenávám - ano, pokud to řekneme takto vyhroceně, tak ano. Kostel si křesťané stavěli většinou tam, kde toho byla za prvé potřeba a za druhé zdroje. Věřím tomu, že tam, kde i v církvi bez "restitučního majetku" bude potřeba a budou zdroje, tam si farnost bude pečovat i o svůj kostel. Kde potřeba (tak velké a tak na provoz, údržbu a správu náročné budovy) nebude, tam, myslím, bude i dnes církev dostatečně kreativní, aby našla či vytvořila důstojné místo ke slavení nedělní eucharistie z prostředků, které k dispozici jsou. Včetně třeba slavení eucharistie v domácnostech. Nebo v pronajatých sálech. Nebo... nebo... A k té druhé poznámce o finanční spoluzodpovědnosti věřících - ano, i s tím souhlasím. Když přemýšlím o tom, co tomu zatím brání, tak mě napadá, že kromě naší (farářské) nejistoty ohledně otázek "chceme to?" a "jak na to?" tomu také už po celá desetiletí brání neustále "čekání na Godota", tj. čekání na restituce, které (jak mi bylo znovu a znovu z různých míst předhazováno při podobných pokusech) to prý všechno vyřeší. A proto nic v tomto směru rozvíjet nemusíme. A z vlastní zkušenosti vím, že pokoušet se o něco takového jen izolovaně na úrovni pár farností, bez podpory z centra, je ohromně obtížné.
• Abych nepominul vaší poznámku k tématu vedené či nevedené diskuze o problematice restitucí: - Ano, plenární sněm chápu jako (z více důvodů) nevyužitou šanci k rozvinutí solidní systematické pastoračně-teologické reflexe otázky financování a majetku církve a potažmo i restitucí. - Na druhé straně ve výsledném textu sněmu (Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě) lze najít několikero sice roztroušených, ale přesto inspirujících poznámek na toto téma (viz např. články č. 30, 160, 238, 260, 292, 299, 300, 347). Za klíčový pro naše úvahy pak považuji článek č. 238: "238 Máme šanci, abychom nabídli celkový životní nový styl zahrnující spiritualitu, kvalitní hodnotovou orientaci, metodu účinné výchovy a hodnotné trávení volného času. Nejprve je však třeba znovu získat důvěru většího počtu občanů. A k tomu může pomoci sebereflexe minulých let a stanovení priorit: ŠANCE NA PŘIJETÍ MÁ JEN CÍRKEV CHUDÁ A SLOUŽÍCÍ." To nenapsal Helder Camara nebo Carlo Carreto, to schválili na Plenárním sněmu všichni čeští biskupové jako východisko pro další rozvoj církve u nás. Aby nebylo třeba tolik listovat uvádím zde několik z dalších zmínek: "160 Pro zajištění pastorační péče a evangelizačního působení v chudých farnostech (oblastech) je třeba dále budovat mechanismy vnitrodiecézní i mezidiecézní solidarity, která se nebude ani tak zabývat zajištěním prostředků na opravy, ale především bude získávat prostředky na dlouhodobé vzdělávání osob činných v pastoraci a na pastorační projekty." "299 Neřešení problémů s financováním života církve a z nich plynoucího klimatu nedůvěry až nepřátelství mezi většinovou společností a církvemi, zvláště římskokatolickou, výrazně ztěžuje církvi její vlastní evangelizační poslání. Česká společnost má navíc pocit, že katolická církev je 'bohatá' a že s bohatými dosud drží. Tento stav, který určitým skupinám v naší společnosti vyhovuje, nevyvolává ani u většiny věřících-laiků odpovídající patřičný pocit odpovědnosti za církev. To se projevuje nízkou finanční podporou církve z jejich strany." "300 Významnou roli přitom jistě hraje také to, že v církvích a jejích strukturách s právní subjektivitou zatím není naprostou samozřejmostí - na rozdíl od mnoha obdobných institucí s neziskovým hospodařením - vydávat výroční zprávu s dostatečně podrobnou a průkaznou hospodářskou částí."
• Koukám, že tam byla ještě jedna glosa ohledně těch "vedlejšáků", kde pravíte, že faráři jsou z toho, co jsem jmenoval, kvalifikovaní jen pro výuku náboženství ve školách. Jasně, není to obecná věc, spíš jsem myslel na situace - které se ale mohou systematicky připravovat - kdy farář má ještě druhou kvalifikaci (ať už vzniklou před studiem teologie, při něm nebo třeba i ještě během kněžské služby). K tomu není nemožné dlouhodobě směřovat. A pak jsou také možnosti toho rázu jako třeba ráno roznášet noviny (něco si vydělat a ještě při tom udělat něco pro svou fyzičku)...  Určitě to není jednoduché řešení na vše, ale jako kamínek do celkové mozaiky to, myslím, stojí za úvahu...