Tato výzva je reakcí na Osobní list biskupa všem věřícím Plzeňské diecéze a byla sepsána v rámci mé přípravy na setkání pastorační rady farnosti, na kterém bude list projednáván a budou hledány cesty k pastoračně-ekonomické transformaci diecéze probíhající pod tlakem majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi.

 

Biskup František Radkovský
Náměstí Republiky 35
301 00 Plzeň

POSLEDNÍ ŠANCE aneb "Polovinu svého majetku dejme chudým!"

Vážený pane biskupe,

osobně si na základě mně dostupných zdrojů myslím, že majetkové narovnání mezi státem a církvemi, tak, jak bylo dohodnuto a schváleno, víceméně odpovídá jak spravedlnosti, tak momentální politicko-ekonomicko-společenské situaci, a v žádném případě to není jakýsi "do nebe volající tunel", "nespravedlnost nejvyššího kalibru", "předání českého zlata cizí mocnosti Vatikánu", "plnění kapes už tak bohatých prelátů" či jiné bláboly ozývající se v médiích.

Na druhé straně si myslím, že církve v České republice by dobře zvládly plnit své poslání i bez tohoto narovnání, a to i s postupným odstřižením (se) od přímé státní podpory. A i když je zákon již schválen, moc bych si já osobně (a vím, že spolu s mnoha dalšími křesťany) přál, kdybyste se vy biskupové ještě na poslední chvíli shodli a přijali (Sobotkovu? Ježíšovu? Františkovu?) výzvu ke zřeknutí se části (právem) navraceného majetku či financí. Už tady nemusíme křičet "Co je ukradeno, musí být vráceno!" Alespoň část vrácena už je. Proto je nyní možné říct: "Děkujeme vám za to. A protože vnímáme, že i přesto, že na to máme právo, zříkáme se části toho, co jsme dostali. Jednak proto, že téma církevního majetku je už tak zatížené, že jej nelze žádným rychlým způsobem očistit, ale hlavně proto, že za tím vnímáme Ježíšovu výzvu k provokující evangelijní chudobě..."

Jak víme, i kdyby se majetkové narovnání nakonec uskutečnilo v současném zákonném rámci a bez tohoto zřeknutí se, tak bude v každém případě třeba počítat s mnohem větší spoluúčastí samotných farností, než tomu bylo doposud. Tato spoluúčast by v případě zřeknutí se části nárokovaného majetku musela být o trochu větší, ale mnohem větší by pak byl také kredit, důvěryhodnost a svoboda církve pro její evangelizační a pastorační působení do budoucna. I když si nakonec (jak se obávám) vydupeme to, co nám náleží, tak (jak doufám) získat si onen kredit zpět časem také zvládneme. Jen to bude o hodně, hodně těžší.

Nakonec mě při myšlence na Zachea (srov. Lk 19,6: „Polovinu svého majetku dám chudým“), o kterém jste se zmiňoval ve svém nedávném pastýřském listě Credidimus caritati, napadá ještě jedna prorocká alternativa ke "zřeknutí se" (či spíše v tomto případě "nasměrování") části finančních náhrad či výnosů z restitucí:

Možná, že by bylo stejně účinné a stejně pro společnost srozumitelné a úctyhodné se veřejně zavázat (a vytvořit k tomu nějaký konkrétní nástroj), že polovina z náhrad a polovina výnosů z restitucí skutečně půjde na charitativní službu církve. Tím se na za prvé předejde námitce zastánců restitucí, že když se to nechá státu, tak že ten to nehospodárně rozfrcá, za druhé se tím naplní sliby různých církevních mluvčí, které jsou i dnes znovu a znovu v médiích opakované, že církev z vráceného majetku bude sloužit potřebným, a za třetí to skutečně bude možná stejně účinné, ne-li účinnější gesto, jako kdybychom se náhrad či restitucí zcela zřekli. 

Já vím, je to ohromně náročné a vážné rozhodnutí a i ta cesta po něm by nebyla jednoduchá. Ale Vy sám ve výše zmíněném pastýřském listě říkáte, že setkání s laskavým a odpouštějícím Ježíšem u Zachea způsobilo "radikální proměnu", a pokračujete: "Měli bychom Ježíše následovat, s láskou se dívat na lidi kolem nás a nebát se je oslovit, povšimnout si jejich starostí. Jejich slabosti a hříchy by pro nás neměly být překážkou. Možná, že sami na to nemáme, ale Duch svatý, i přes naši chudobu, si nás může použít, aby vynikla síla evangelia."

Prosím, velmi snažně Vás, otče biskupe prosím, mějte důvěru k těmto vlastním slovům a zvažte ještě jednou, jestli před naší církví, ano, před vámi biskupy, jako jejími představiteli, právě nyní nestojí výzva k tomu, abychom využili „poslední šance“ v tomto už příliš dlouhém příběhu snahy o navrácení církevního majetku a udělali gesto, za které vás bude mnoho lidí uvnitř církví odsuzovat, ale nad kterým bude mnohem více jiných lidí obdivně žasnout a nebesa se budou radovat.

Já vím a chci věřit tomu, že když církev víceméně se ctí přežila poslední dvě totality, tak nejspíše víceméně se ctí přežije i tuto "totalitu“ za každou cenu vydupaného majetku. Ale nebylo by lepší místo pouhého „přežívání reality se ctí“ zkusit zároveň také odvážně „žít evangelium s odvahou“?

V úctě,

Petr Hruška
farář Řk farnosti Cheb

Jiná vyjádření k tématu:

Některé hlasy zaznívající či prameny používané v debatě o restitucích církevního majetku:

- návrh kardinála Miloslava Vlka na odložení splácení finančního odškodnění církvím

- provolání 39 osobností kulturního a veřejného života podporující navrhovaný model vypořádání (např. Lucie Bílá, Dagmar Havlová, Jiří Strach, Ivan Trojan, Jaroslav Šerých, Naděžda Kavalírová, Adolf Born, Jiří Pavlica atd.)

- výzva 30 osobností z různých křesťanských církví vyzývající k odmítnutí navrhovaného modelu vypořádání (např. Pavel Čižinský, Dan Drápal, Jiří Hoblík, Jeroným Klimeš, Jiří G. Kohl, Filip Outrata, Martin C. Putna, Jana Šilerová, Ivan Štampach, Tomáš Tožička, Tomáš Trusina, Petr Žaloudek apod.)

- názor Tomáše Halíka opatrně podporující současný model narovnání

- názor Vojtěcha Kodeta jednoznačně podporující současný model narovnání

- zajímavý "fiktivní příběh s církevního superúterý"

- několik provokativních slov faráře Církev bratrské v Říčanech

- kritické slovo evangelického faráře a teologa Miloše Rejchrta Církev, o tom, že má-li být církev věrohodná, musí být nezajištěná, odkázaná na nevymahatelné dobrovolné přispívání

- jeden ze zajímavých pohledů na vztah současného vedení katolické církve, jehož nedílnou součástí je i otázka majetkového vyrovnání s církvemi