Systém, ve kterém není srdce, je nefunkčním aparátem

Napsal jste dopis kritizující některé Bělobrádkovy argumenty v jeho odpovědi na petici. Proč pro vás bylo důležité na jeho odpověď zareagovat?

Panu Bělobrádkovi a stylu politiky KDU-ČSL pod jeho vedením velmi fandím. Možná právě o to víc mě mrzelo, když jsem z jeho odpovědi vnímal jednak jakési ublíženectví, ale především když jsem tam opakovaně narážel na to, že jeho kritiky vycházely z očividně nepřesných či neúplných informací o tom, co navrhují lidé kolem Platformy. Až později, z jeho dalších komentářů, jsem pochopil, že tu petici vnímal opravdu jako velmi neférový útok na něj osobně, což mu pak asi znemožnilo reagovat věcně a nepoužívat nefér argumenty. A když si přitom představím, že by se v této oblasti dali dohromady lidé jako Pavel Bělobrádek a Štěpán Ripka, tak by z toho muselo vylézt něco hodně dobrého. Zkrátka mě mrzelo, že si lidé, kterých si vážím a jde jim o dobrou věc, takhle hází klacky pod nohy.

Proč vám z jeho strany vadilo používání, jak píšete, „křesťanských a biblických klišé“ v diskuzi o sociálním bydlení?

Vážím si jeho poctivé snahy čerpat z Bible pro svůj osobní život. Ale pokud začne používat nějaké biblické argumenty v kontextu reflexe sociálních skutečností, měl by, dle mého, vycházet z výkladů, které se nějak solidně popraly s otázkou tehdejšího kontextu a tehdejšího poselství textu, a z toho se pak teprve snažit najít nějakou relevanci těchto textů pro dnešek. To mi u některých jeho vyjádření chybělo. Myslím, že to pak ve veřejném prostoru shazuje křesťanskou argumentaci obecně, což je škoda.

Co vás vedlo k rozhodnutí podpořit iniciativu Mít svůj domov (www.mitsvujdomov.cz)?

Již delší dobu jsem mohl alespoň zpovzdálí sledovat iniciativy Platformy pro sociální bydlení a to především prostřednictvím Štěpána Ripky, se kterým jsem se mohl nějaký čas setkávat, když s rodinou pracovně před pár lety pobýval v Chebu. Iniciativě Mít svůj domov pro mě dodala důvěryhodnost právě jeho osobnost a dosavadní práce. Také jsem trochu sledoval experiment, který podle mě s principem „housing first“ přinesl dost dobré výsledky. A za třetí, aniž bych byl samozřejmě schopný vnímat všechny související otázky, samotný princip, ze kterého iniciativa „Mít svůj domov“ vychází, velmi odpovídá jak mé zkušenosti s lidmi, kteří se ocitli bez střechy nad hlavou, tak i mému přesvědčení o člověku jako takovém. Ten je dle mého schopný velkých výkonů a velkých změn, pokud je někde pevně zakotvený. Pro mě je onou prvotní zakotveností samozřejmě zakotvení ve vztahu s Bohem, který mi nikdo nemůže vzít. Ale právě „domov“ chápu jako jeden z nejhlubších „reálných symbolů“ této zakotvenosti, které pak, jestliže jej najde, člověku mohou usnadnit zvládat i ostatní oblasti jeho života. A nevidím v tom nic, co by se mělo rozehrávat nějak stranicko-politicky či „pravo-levě“.

Působíte ve farnosti v Chebu. Odráží se ve vašich názorech na sociální bydlení také zkušenost z chudšího regionu? (Např. průměrná hrubá mzda v Karlovarském kraji patří k nejnižší v ČR.)

Je pravda, že tuto potřebu jsem tolik nevnímal, když jsem jako jáhen a pak novokněz působil po dva roky v Klatovech. Naopak při svém pětiletém působení v Chodově u Karlových Varů a nyní již víc jak dvanáctiletém působení v Chebu se mě otázka vykořeněnosti dotýká hluboce. A to jak vykořeněnosti materiální (život na ulici), tak také sociální (do různých vzájemně se příliš neprolínajících „světů“ rozvrstvená společnost), historická (vykořeněnost většiny zdejších obyvatel přišlých sem do kraje po vyhnání místních Němců) či duchovní (právě ono ne-zakoušení většiny lidí onoho domova u Boha, jenž je pro nás Otcem i Matkou a je pro nás na tomto světě Domovem, který nám nikdo vzít nemůže).

S chebskými mladými pracujete i v rámci dobrovolnického centra. Proč je podle vás důležité zapojovat mladé lidi jako dobrovolníky?

Mnozí mladí, a to i zde na Chebsku, jsou opravdu skvělí. Vždycky se mi ježí veškerá srst, když někoho slyším, jak si stěžuje na „tu dnešní mládež“, která si „ničeho neváží“ a jenom se „honí za požitkem“. Právě tady na Chebsku jsem poznal dost takových, kteří se o to, co mají, dovedou dělit s druhými. A často to dělají právě formou nějaké dobrovolnické služby. Ať už zprostředkované přes naše charitní dobrovolnické centrum, místní vyšší odbornou školu či chebský mobilní hospic. A právě v hospici, jehož mottem je „Doma je doma… až do posledního okamžiku“, mi velmi rezonuje i ona iniciativa „Mít svůj domov“. Jestliže se (pomalu, ale přece) v celé společnosti učíme, jak klíčová je pro umírajícího člověka možnost zůstat doma, v okruhu svých nejbližších, možná nás čeká ještě dosti trnitá cesta k tomu, abychom pochopili, že toto je stejně klíčové pro člověka, který „umírá“ sociálně. A co se týče oněch dobrovolníků (což nemusí být jen mladí, ale často to jsou i „mladí důchodci“ či hospicové sestry dělající věci daleko nad rámec svých povinností), někdy si říkám, jestli dávají, nebo spíše přijímají. Mám tu zkušenost s některými z nich, že nakonec to, co se nedostává doma jim (např. bezpodmínečné přijetí jejich rodiči nebo podpora jejich okolí), nakonec nacházejí skrze své dobrovolničení u těch nebo pro ty, kteří z tohoto světa již pomalu odcházejí. Zažít pocit, že je mu někdo za něco upřímně vděčný, že jej ocení, že pláče, když se s ním loučí… to je pro mladého člověka něčím, co mu může aspoň částečně nahradit jeho vlastní, často velmi rozbitý, domov. A věřím, že mnozí mladí by se při dobře podpořeném a rozvinutém systému „housing first“ zapojili i jako průvodci těchto ze sociální „smrti“ se vracejících rodin či jednotlivců.

Myslíte si, že se mladých týká sociální ohrožení? Jak?

Kromě mladých pocházejících ze sociálně vyloučených rodin, kde si často nemohou okoukat nějaké rozvinutější návyky, si myslím, že jsou dneska ohroženi i ti, kteří se ve svých sociálních sítích uzavírají do svých „bublin“, ve kterých jsou pak už jen dál a dál utvrzováni ve svých jedině správných a jedině možných názorech na tento svět. Nevedou běžnou věcně-argumentační diskuzi, natož aby ovládali umění do druhého se hluboce vciťujícího dialogu tváří v tvář. Důsledkem pak není jen větší a větší polarizace, ale také izolace velkých politických segmentů, politika ve stylu „vítěz – poražený“ a neschopnost řešit věcné problémy tohoto světa ve spolupráci s lidmi za hranicemi našich „bublin“. Pak do toho naskočí nějaký politický Zachránce či duchovní Guru a takovýto izolovaně myslící a izolovaně komunikující lidé pak následují kohokoli. I kdyby neměl daleko k Hitlerovi na straně jedné, nebo Stalinovi na straně druhé. A to je potom průšvih.

Nepůsobíte pouze jako kněz, ale věnujete se řadě dalších aktivit, za což jste dokonce v roce 2014 dostal Cenu Celestýna Opitze, jež se uděluje za péči o nemocné a potřebné. Jakou roli církve vnímáte v sociální politice dnes, když většinu převzal a zajišťuje stát?

Před časem mě oslovila věta jednoho z přednášejících konference „Diakonie bez IČO“, kterou před lety pořádal evangelický Korandův sbor v mé rodné Plzni. Ten dotyčný tam řekl něco v tomto smyslu: „Rolí církví, farností a sborů v dnešním společnosti je jít tam, kam se nikomu jinému nechce.“ Možná proto jsme se před třemi lety také odvážili s naší farní charitou a pár skvělými lidmi dobré vůle podpořit vznik mobilního Hospice Sv. Jiří. Tato oblast mobilních služeb umírajícím byla dlouho oblastí, do které se „nikomu moc nechtělo“, protože nebyla podporovaná systémem veřejného zdravotního pojištění a finance se pro ní musely, a většinou stále ještě musejí, shánět všude možně a nemožně. Teď, když je na obzoru lepší finanční zajištění mobilních hospicových služeb ze strany VZP, najednou vznikají mobilní hospice jako houby po dešti. Možná, že to je znamení pro církve, aby se začaly věnovat něčemu, co zatím není příliš uchyceno v řádném systému sociální či zdravotní péče. Možná, že to bude mít něco společného s „housing first“.

Jak tuto roli uskutečňujete v Chebu?

Chebská katolická farnost je početně poměrně malá a věkově již spíše „zralejšího“ průměru, a tak nemáme příliš velké kapacity na vlastní služby. Velký potenciál ale vidím právě v již zmíněné nabídce určitého zázemí pro spolupráci všech lidí dobré vůle ať už v oblasti dobrovolnictví nebo péče o nemocné a umírající. Kromě toho se díky mému kolegovi farnímu vikáři, který má velmi široké srdce pro často velmi rozbité lidi, také již nějaký čas daří poskytovat každou neděli v bývalé kapli kostela sv. Václava jednoduché teplé obědy pro skupinu asi patnácti lidí z ulice, kteří tady kromě toho nacházejí určité minimální zázemí, vztahy, kontakty pro další pomoc apod. Jsou to lidé, kteří se z nejrůznějších důvodů zcela propadnou onou záchytnou sítí profesionálních sociálních služeb, co nutně musí splňovat nejrůznější standardy a pravidla. Ne, že bychom tady na pravidla nedbali, ale nemusíme to nějak podpapírovávat, vykazovat, účtovat… Je to vše především o důvěře a o srdci než o systému a plánech osobního rozvoje. Tím neříkám, že tyto systém, plány a vykazování jsou špatné. Ale bez vztahů a srdcí, které je možná i takto doplní, by se staly jen dalším nefunkčním (státním, charitním, diakonickým…) aparátem. Šanci církví v této oblasti vidím v tom, že by možná mohly být schopné navzdory všemu trvat na tom, že člověk vždy zůstává člověkem a nikdy se nesmí stát pouhým číslem v sociální statistice.

Studoval jste pastorační teologii jak v Česku, tak v zahraniční. Co vám dalo zahraniční studium?

Zkušenost partnerského vztahu mezi profesory a studenty, zkušenost vzájemně spolupracující a učící se komunity nejrůznějšího věku, profesí a politického i duchovního zaměření, zkušenost ohromné rozmanitosti kultur a výzvu a možná i některé nástroje k sociálně-teologické reflexi procesů v dnešní společnosti a kultuře (více o studiích v Irsku ZDE; pozn. PH)..

Čím se liší přístup církve k sociálním otázkám v Irsku?

V Irsku jsem se setkal jak s velmi inspirujícími ponory místních farností, řeholí či jiných komunit do prostředí velmi sociálně narušeného (drogy, domácí násilí, bezdomovectví) či sociálně-politicky angažovaného (otázka smíření po období politického terorismu v Severním Irsku), tak s tendencemi, které mířily zcela opačným směrem – tendence k tradičnímu triumfalismu na straně jedné a rezignace mnohých po tehdy právě propuknuvších aférách v oblasti zneužívání dětí v církevních institucích na straně druhé. Ještě stále velmi „lidovou“ církev v Irsku nejspíše teprve čeká něco z toho, co prožíváme dnes u nás. Možná, že pak se zas irští studenti budou jezdit učit k nám, jak „být církví bez triumfalismu“ a „diakonií bez IČO“.

Váš otec, Luboš Hruška, byl politický vězeň a odpůrce komunismu. Proslavil se vytvořením Meditační zahrady v Plzni, kde je i Památník obětem zla. Dnes již nežijeme v totalitě, ale má oběti i naše doba?

Ano, můj táta mě velmi formoval v mých názorech na komunismus a už jej vidím, jak by mu vstávaly vlasy na hlavě a uvažoval by o emigraci při čtení oněch nedávných zvěstí o tom, že špičky ČSSD již nepovažují spolupráci s KSČM na vládní úrovni za nemožnou. A přiznám se, že to také nechápu a považuji to za zásadní principiální chybu. Ale na druhou stranu rozumím hlasům, které nevidí hlavní nebezpečí dnešní české politiky v komunismu, jako spíše v bezbřehém populismu, mafiánství a pragmatismu. Tady se pak generují ony oběti, na které se ptáte: Lidé zcela znechucení, lidé okradení o ochotu (a časem i schopnost) sdílet alespoň nějakou spoluodpovědnost za společné dobro, lidé utíkající do vlastních ghett a lidé, jak říkává papež František, „skartovaní“ těmi takzvaně „úspěšnými“.

Přesto, že tento rozhovor není o vašem otci, bych ráda citovala úryvek, který jste napsal o jeho životě: „Prožití totalitních zvěrstev na vlastní kůži a jejich ‚preventivní‘ připomínání dalším generacím nemusí a nemá vést k nenávisti, zahořklosti či pasivitě, ale spíše k tvůrčímu rozvoji života. Tento rozvoj života však (kromě jasného pojmenování, případně i potrestání viny) není možný bez odpuštění, které je dovršením cesty do svobody.“ Formoval vás odkaz otce právě v životní cestě? Jak to souvisí s vaším farářstvím a sociální službou druhým?

Něco z toho jsem už naznačil výše. To se týkalo spíše onoho „NE“ (ne komunismu). To veliké „ano“ k lidské svobodě, ke které dozráváme skrze odpuštění a bezpodmínečné přijetí druhého člověka jakožto člověka v jeho lidství (i kdyby to bylo lidství sebevíc zraněné, sebevíc rudé či sebevíc pragmatické), to mi táta ukázal jak svým životem, tak nepřímo svým svědectvím o Zdroji, ze kterého pro tento život (také díky své milované manželce) čerpal. Když umíral, byl jsem u jeho lůžka. A to ráno, když jsem se prvně probudil bez něj, jako bych slyšel: „Tak teď je to, kluku, na tobě!“ Tak se možná od té doby o něco malého v tomto duchu snažím.

Petra Hrušky se ptala
Terezie Kosíková