Vánoce jsou svátky radikální chudoby

Foto: Deník/ Václava Simeonová

Vánoce jsou svátky klidu a míru - říká se. Ne vždy je však nevěřící chápou správně. Jak svátky prožívá duchovní? A jaké fámy o Vánocích mezi lidmi kolují? I na to Chebský Deník ptal chebského faráře Petra Hrušky.

Pane faráři, jak trávíte svátky vy jako duchovní?

Na Štědrý večer absolvuji tři štědrovečerní bohoslužby. Zúčastním se také dvou štědrovečerních večeří, a to pro osamělé lidi z farnosti a večeře pro lidi bez přístřeší v Nízkoprahovém denním centru. A také se tradičně chodím po půlnoční proběhnout na Komorní hůrku. Na Boží hod vánoční se pak konají hlavní vánoční ranní i večerní bohoslužby a naplánovaný mám také oběd u přátel. Na Štěpána pokračuji v návštěvách nemocných, za kterými jsem nestačil zajít před Vánoci. Také se koná bohoslužba v Léčebně dlouhodobě nemocných.

Myslím si, že existuje mezi lidmi mnoho fám o Vánocích. Například zpívání vánočních koled o narození Krista před Štědrým dnem…

To s těmi koledami máte pravdu. Bylo by krásné, kdyby během adventní doby zaznívaly především rorátní zpěvy, jako třeba 'Ejhle, Hospodin přijde…' a další staročeské a latinské zpěvy vyjadřující očekávání příchodu Mesiáše. Ale je to, jak to je, děti pak odfrčí na prázdniny, tak proč by si těch koled nemohly užít i pár dní před Vánocemi.

Za největší vánoční mýtus ale považuji to, že se Vánoce dnes často chápou jako svátky konzumu, a ony jsou zatím svátky radikální chudoby. Chudoby Boží, kdy se Bůh zříká své vlastní nebeské slávy a stává se obyčejným, křehkým, na smrt vydaným lidským dítětem. Ale i chudoby lidské, kdy jen chudý, prostý, své vlastní křehkosti si vědomý člověk je schopný tento Boží dar s vděčností přijmout.

Nepřeceňuje se podle vás v dnešní době role dárků?

Myslím, že roli jakýchkoli darů lze jen těžko přecenit. Dar, pokud je skutečně darem, je vždy nádherným vyjádřením něčeho člověku hluboce vlastního, i když v něm často také hluboko zakopaného: touhy stát se bezpodmínečnou láskou. Za největší vánoční zlozvyk proto považuji to, že dětem často říkáme: „Letos nic pod stromeček nedostaneš, protože jsi nebyl hodný.“ Své vánoční dárky tak podmiňujeme 'hodností' jejich příjemce. Zatímco onen první vánoční dar, to, že se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu, je čistě darem zcela bezpodmínečné Boží lásky k člověku. Ke každému člověku. Darovaným bez jakýchkoli předchozích podmínek. Myslím, že je škoda, když vánoční dárky někdy zneužíváme jako 'výchovné prostředky' vůči našim dětem, a ne jako nástroje k tomu, abychom se na nich my sami učili být alespoň 'stínem' - když už ne 'odrazem' - oné bezpodmínečné Boží lásky k člověku. Tím samozřejmě nepodceňuji důležitost stavění hranic lidskému sobectví, omezenosti, lenosti či lajdáctví, ale tyto hranice je třeba stavět jinak, než že z vánočních dárků uděláme odměny.

Nemohu se nezeptat - jaké byly ty vaše nejhezčí Vánoce?

Nejhezčí Vánoce? Možná jako malý kluk u nás na zahradě, když jsme s tátou vždycky nazdobili veliký stříbrný smrk lojem pro sýkorky a pak jsme si k němu o půlnoci udělali procházku s celou rodinou? Nebo když jsme s partou romských dětí z Chodova při jedné vánoční výpravě v noci putovali v hlubokém sněhu, na kopci pod smrkem objevili u jedné hořící svíčky jesličky udělané z roští a sena a já jsem mohl pozorovat ty hluboké černé žasnoucí dětské oči? Nebo tehdy, když jsme se koncem listopadu rozloučili s mamkou, já jsem seděl s vážně nemocným tátou s vědomím, že to jsou asi i jeho poslední Vánoce na tomto světě a po dlouhé době jsem se mu odvážil říct „Mám tě rád, tati“ a on se slzami v očích odpověděl „Já tebe taky, kluku!“? Nebo vloni, když jsem hlubokým sněhem po půlnoční běžel na Komorní hůrku a byl jsem tak nádherně sám, a přesto ne osamocený?