Rozhovor o synodě s generálním vikářem Petrem Hruškou

„Diecézní synoda je valčík, tanec tří kroků, při kterých se budeme ptát: Kde jsme? Kam máme jít? Kudy půjdeme?“ říká v rozhovoru generální vikář Petr Hruška. A dodává: "Těším se, že synoda bude prostorem pro obnovování vzájemné důvěry."

Zdroj a další podrobnosti: synoda.bip.cz

Začala diecézní synoda plzeňské diecéze. Její přípravu měl na starost úzký tým, jehož motorem byl generální vikář Petr Hruška. Na konci roku jsme se ho proto zeptali, jak přípravy probíhaly a co on osobně od právě zahájené diecézní synody očekává.

Synoda – cizí slovo, které se posledních několik let objevuje ve veřejném prostoru v souvislosti se synodou o Amazonii, celosvětovou Synodou o synodalitě a teď i u nás v plzeňské diecézi v souvislosti s dicecézní synodou. Možná se ale člověk toho pojmu i po těch letech trochu zalekne a neví, co přesně si pod ním představit. Jaká je vaše definice a vysvětlení pojmu synoda?

Rád se vracím k řeckým kořenům toho slova -  syn hodos znamená společná cesta. Společná cesta ve smyslu společenství srdcí, společná cesta jako dovednost jít společně a také cesta jako struktura, tedy všechny ty patníky, asfalt, kameny… Když se ovšem dnes řekne synoda v církvi, tak je tím míněna společná porada na cestě církve. V nějaké zásadní, důležité, možná krizové chvíli se církev setkává na jednom místě, aby se poradila o budoucnosti.

Proč podle vás plzeňská diecéze synodu potřebuje? Je tedy v krizi?

Je mi blízké vysvětlení slova krize vycházející ze dvou znaků, které se v čínštině společně používají pro vyjádření situace krize – jeden z nich znamená nebezpečí a ten druhý příležitost. Myslím si, že hrozí, že plzeňská diecéze ustrne v nějakých strukturách a zvycích, které už nejsou funkční, a že se příliš soustředíme na všechna ta nebezpečí, která nás ohrožují. A že pak neuvidíme tu příležitost – šanci, která je s těmito nebezpečími úzce spojená. A synoda je pro mě nadějí, že budeme moci zahlédnout právě i tu šanci. Šanci k růstu něčeho, co ještě nevidíme.

My tento rozhovor, který vychází v lednovém čísle Zpravodaje plzeňské diecéze, natáčíme v prosinci, tedy ještě před samotným zahájením diecézní synody. Jak probíhala příprava?

Jsem rád, že se ta příprava už chýlí ke konci. Bylo třeba vyřešit spoustu strukturálních, administrativních, právních věcí. Protože chceme, abychom se pohybovali v mantinelech, které jsou dnes v církvi dané. Vyžadovalo to např. vytvořit organizační řád synody, volební pravidla, která by přesně definovala, kdo, jak a kým může být zvolený jako synodní delegát (který bude mít hlasovací právo při velkých generálních shromážděních). Zároveň je třeba, aby nastavená pravidla byla funkční. Aby vytvářela prostor pro život a překvapení, aby nás nesvazovala. To je asi největší dilema té přípravy – jak nastavit struktury, aby byly podpůrné, a ne svazující.

Jak dlouho příprava trvala a kolik lidí se na ní podílelo?

Vlastní příprava začala už někdy v létě, když biskup Tomáš tento proces inicioval. Začali jsme se radit s úzkým okruhem lidí, s kněžskou i s diecézní pastorační radou. Na té vlastní přípravě se s Tomášem podíleli tři lidé, které jmenoval jako přípravný tým. Později se ta skupinka rozrostla na současných šest členů a začlenila se do tzv. synodní rady, která už je velmi reprezentativní. Jde o dvaadvacet lidí, kteří mají po dvojicích na starost určité oblasti, jako jsou liturgie, právo, teologie apod. Důležitá je rovněž spiritualita, aby synoda byla dobře doprovázená duchovně, či potřeba být spojeni s historií diecéze skrze pamětníky schopné zprostředkovat zkušenost dosavadní cesty. Členové synodní rady jsou zároveň lidé širokého duchovního, teologického i církevního spektra, abychom už teď, v přípravné fázi, zahrnuli různé proudy v církvi. Aby všichni věděli, že nejsou vyloučeni, že mají v diecézní synodě své místo.

Diecézní synoda bude trvat zhruba tři roky, což je poměrně dlouhý proces. Jak bude ten proces probíhat, jaké jsou jeho fáze?

Je to takový trojkrok – jakýsi valčík. Tanec tří kroků. Nejprve se podíváme na to, kde jsme, v jaké jsme situaci. Chceme to popsat a přijmout. Druhý rok se chceme dívat dopředu, a to ve světle Synody o synodalitě, která, doufáme, nám k tomu řekne podstatné věci. Chceme se ptát, kam chceme jít, jaký je náš cíl. Třetí krok má pak směřovat k praxi – co to pro nás konkrétně znamená, jaké konkrétní kroky chceme udělat v nejbližších letech, aby se naše diecéze mohla dobře rozvíjet a sloužit evangeliem lidem v ní žijícím.

Tedy: Kde jsme? Kam máme jít? Kudy půjdeme?

Synodní proces určitě vyvolává v lidech mnohá očekávání. Co bude synoda řešit a co řešit naopak nebude?

Rádi bychom se ptali na to, jak v naší diecézi můžeme žít a jakými způsoby můžeme přispět k tomu, aby se co nejvíce lidí setkalo s Kristem. Zadruhé jak uspořádat pastoraci a slábnoucí síly v diecézi, jak územně, tak v rámci různých rolí a kompetencí, aby se toto poslání pomáhat lidem setkat se s Kristem mohlo dobře naplňovat. Zatřetí jakým způsobem budeme toto vše financovat.

To jsou otázky už mnohokrát diskutované, prezentované, zveřejněné. Možná bych k tomu dodal ještě svůj osobní pohled – myslím, nebo spíš doufám, že kromě těch praktických otázek synoda umožní také růst vzájemné důvěry. Protože v naší diecézi dlouhodobě cítím velký deficit vzájemné důvěry přes hranice různých skupin, vztahů, zaměření, či spiritualit. Jako by si každý šel po svém a říkal si, že jeho cesta je nejlepší a ty ostatní jsou mimo. Doufám, že v rámci té společné synodní cesty bychom mohli nacházet způsoby, jak obnovovat důvěru, že to ti druzí myslí dobře, abychom si začali naslouchat. Těším se tedy, že synoda bude prostorem pro obnovování vzájemné důvěry.

Je podle vás synoda důsledkem nějakých změn uvnitř církve? Zažíváme třeba částečný odklon od striktně hierarchické struktury k většímu zapojení všech věřících do rozhodovacích procesů?

Já to nevidím jako odklon od hierarchické struktury církve, ale jako prohloubené pochopení toho, čím hierarchická struktura církve ve své hloubce je. Už na 2. vatikánském koncilu před téměř 60 lety se mluvilo o svátostném kněžství jako o službě všem věřícím, kteří jsou nositeli všeobecného kněžství. Kněz je služebníkem té široké komunity, na kterou se dnes dává důraz. Jde o společnou cestu všech. Synodalita mluví o společenství, o vztazích, o komunitě. Ale podstatou synodality je zároveň služebná role svátostného kněžství pro všechny lidi. Tak doufám, že během synody se naučíme téhle vyváženosti. Že nejsme schopni žít jako Boží lid, aniž bychom si naslouchali navzájem, aniž by biskupové, kněží a jáhnové opravdu radikálně sloužili ostatním věřícím, a nesnažili se nad jejich vírou či nad jejich životy panovat.

Hovoříte o tom, že je potřeba naslouchat, že se těšíte na to, že lidé budou moci v rámci synody vyjádřit své názory. Jak bude probíhat rozlišování, kterým těm názorům budete řekněme více naslouchat? Bude se hlasovat, nebo to bude na biskupově zvážení?

Chceme se inspirovat procesy ze světové synody, kdy v první fázi se naslouchalo velmi široce, sbíraly se všechny možné podněty, v rámci malých a větších skupin i dalších celků. Tak chceme postupovat v první části každé z těch tří etap, z čehož vznikne pracovní materiál k tématům tří základních otázek (misie, uspořádání a hospodaření). Tento materiál pak bude pokaždé přinesen na třídenní setkání všech zvolených delegátů, kde se budeme nad získanými podněty společně modlit a společně rozlišovat, co je pro diecézi opravdu důležité. Delegáti budou mít také možnost o závěrečných doporučeních hlasovat a biskup Tomáš už prohlásil, že si přeje, aby se o důležitých otázkách hlasovalo dvoutřetinovou většinou. Tato doporučení budou předložena biskupovi, který ovšem bude také součástí prvotního rozlišování. Bude tak připraven naslouchat těmto doporučením a přijmout je za svá. Samozřejmě s výjimkou záležitostí, která by před Bohem rozlišil jako záležitosti, které odporují evangeliu.

Nechci, abyste předjímal výstupy synody. Ale co vy osobně od synody očekáváte?

Jak už jsem říkal, pro mě je - kromě praktických odpovědí na ty tři základní otázky - velmi důležité obnovení důvěry. Bez ní můžeme mít všechno perfektně manažersky naplánované, ale nic stejně nebude fungovat, protože to nebude mít čas k růstu. Doufám také v obnovení chuti jít společně dál i přes hranice všech možných rozdělení. A moc se těším na to, že na té společné cestě nám ani ty nejpalčivější problémy nezabrání vidět, kde “bydlí Mistr“, a z toho čerpat společnou naději. Vždyť k tomu nás vede i motto tohoto roku: „Mistře, kde bydlíš? – Pojďte a uvidíte!“

Ptal se Pavel Říha

Další podrobnosti: