Společně na cestě k otevřené a neklidné církvi

Buďme společně na cestě otevřenou a neklidnou církví

• Papež František k italským koordinátorů synodního procesu (EN, FR, IT, PT)

Drazí bratři a drahé sestry, dobré ráno a vítejte!

Zdravím vás všechny, biskupové, spolu s diecézními referenty, výborem a předsednictvem tohoto shromáždění: děkuji vám, že jste zde.

Toto setkání se koná uprostřed synodního procesu, který se dotýká celé církve a v jejím rámci i místních církví, v jehož rámci se konaly synodní workshopy jako krásná zkušenost naslouchání Duchu a konfrontace různých hlasů křesťanských společenství. To vyvolalo zapojení mnoha lidí, zejména do některých otázek, které uznáváte jako zásadní a prioritní pro současnost i budoucnost. Jedná se o jedinečnou duchovní zkušenost obrácení a obnovy, která může vaše církevní společenství učinit misionářštějšími a lépe připravenými na evangelizaci v dnešním světě. Tato cesta začala před 60 lety, kdy si svatý Pavel VI. na konci koncilu uvědomil, že církev na Západě ztratila synodalitu. Vytvořil Sekretariát pro biskupskou synodu. V posledních letech se synoda koná každé čtyři roky; v padesátém roce byl vytvořen dokument o synodalitě - tento dokument je důležitý -; a pak jsme v posledních deseti letech pokročili a nyní se koná synoda, která má říci, co je synodalita, což, jak víme, není jen o zjišťování názorů lidí nebo dokonce o snaze o dohodu se všemi, synoda je něco jiného.

Chtěl bych vás proto vyzvat, abyste na této cestě pokračovali s odvahou a odhodláním, a to především posílením potenciálu přítomného ve farnostech a různých křesťanských společenstvích. Prosím, to je důležité. Protože se zároveň po dvouletém období věnovaném naslouchání chystáte vstoupit do takzvané "sapienciální fáze", s úmyslem nerozptýlit to, co bylo shromážděno, a zahájit církevní rozlišování, rád bych vás pověřil některými úkoly. Pokusím se jimi alespoň částečně odpovědět na otázky, které mi poslal výbor, týkající se priorit církve ve vztahu ke společnosti, způsobů překonávání odporu a obav, zapojení kněží a laiků a zkušeností s marginalizací.

Zde je tedy první doporučení: pokračujme v cestě. Je třeba to udělat. Když sklízíte první ovoce, pokud jde o otázky a problémy, které se objevily, jste vyzváni, abyste se nezastavovali. Křesťanský život je cesta. Pokračujte v chůzi a nechte se vést Duchem. Na církevním shromáždění ve Florencii jsem poukázal na tři rysy, které musí charakterizovat tvář církve, tvář vašich společenství, a to pokoru, nezištnost a blahoslavenství. Pokora, nezištnost a blahoslavenství. Synodální církev je taková, protože si je živě vědoma toho, že kráčí dějinami ve společnosti Zmrtvýchvstalého, a stará se nikoli o ochranu sebe a svých zájmů, ale o službu evangeliu ve stylu darování se a péče, pěstuje svobodu a tvořivost vlastní těm, kdo vydávají svědectví o radostné zvěsti Boží lásky, a přitom zůstává zakořeněna v tom, co je podstatné. Církev zatížená strukturami, byrokracií a formalismem bude mít potíže kráčet v dějinách v souladu s Duchem, zůstane stát na místě a nebude schopna jít vstříc mužům a ženám naší doby.

Druhé doporučení je toto: buďme církví společně. Je to požadavek, který dnes, šedesát let po skončení II. vatikánského koncilu, cítíme jako naléhavý. Pokušení oddělit několik "kvalifikovaných aktérů", kteří vykonávají pastorační činnost, zatímco zbytek věřícího lidu by byl "pouze receptivní složkou jejich působení" (Evangelii gaudium, čl. 120), totiž stále číhá. Ve farnosti jsou pak "hlavy", které táhnou a určují všechny věci a lid pouze přijímá jejich rozhodnutí. Církev je ale svatý věřící lid Boží a v ní se "na základě přijatého křtu každý člen [...] stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání" (tamtéž). Díky tomuto vědomí musí stále více růst styl církevní spoluzodpovědnosti: každý pokřtěný je povolán k aktivní účasti na životě a poslání církve, přičemž vychází ze specifické povahy svého vlastního povolání, a to ve vztahu k ostatním a k ostatním charismatům, daným Duchem pro dobro všech. Potřebujeme křesťanská společenství, v nichž se rozšiřuje prostor, kde se každý může cítit jako doma, jejichž pastorační struktury a prostředky by nepodporovaly jen vytváření nějakých malých (izolovaných) skupinek, ale posilovaly radost z pocitu spoluzodpovědnosti.

V tomto smyslu musíme prosit Ducha svatého, aby nám dal pochopit a zakusit, jak být ordinovanými služebníky a jak vykonávat (ordinovanou) službu v této době a v této církvi: nikdy bez těch Ostatních s velkým "O", nikdy bez druhých, s nimiž bychom mohli sdílet cestu. To platí pro biskupy, jejichž služba se neobejde bez služby presbyterů a jáhnů, a platí to také pro samotné presbytery a jáhny, kteří jsou povoláni k tomu, aby vyjadřovali svou službu v rámci většího "my", kterým je presbyterium. Platí to však také pro celé společenství pokřtěných, v němž každý kráčí s ostatními bratry a sestrami ve škole jednoho evangelia a ve světle Ducha.

Třetí doporučení: buďme otevřenou církví. Znovuobjevení spoluzodpovědnosti v církvi není totéž jako uplatňování světské logiky distribuce moci, ale znamená to pěstovat touhu rozpoznat druhého v bohatství jeho charismat a jedinečnosti. Tímto způsobem lze najít místo pro ty, kteří stále bojují o uznání své přítomnosti v církvi, pro ty, jejichž hlasy jsou potlačeny, ne-li umlčeny nebo ignorovány, pro ty, kteří v církvi necítí přijetí, třeba proto, že mají obtížnou nebo složitou životní cestu. Někdy jsou a priori "exkomunikováni". Pamatujme však: církev musí nechat zazářit Boží srdce: srdce otevřené všem a pro všechny. Nezapomínejme prosím na Ježíšovo podobenství o nepovedené svatební hostině, kdy onen pán, když nepřišel žádný host, co říká? "Jděte na rozcestí a pozvěte všechny, které najdete" (srov. Mt 22,9). Všechny: nemocné, zdravé, spravedlivé, hříšníky, všechny, všechny pozvěte dovnitř.

Měli bychom si položit otázku, kolik prostoru dáváme a nakolik v našich společenstvích skutečně nasloucháme hlasům mladých lidí, žen, chudých, zklamaných, těch, kteří byli v životě zraněni a jsou na církev naštvaní. Dokud jejich přítomnost zůstane v církevním životě jako celku sporadickou, nebude církev synodální, bude církví elitářskou. Pamatujte na to, volejte všechny: spravedlivé, hříšníky, zdravé, nemocné, všechny, všechny.

Někdy má člověk dojem, že řeholní společenství, kurie, farnosti jsou stále ještě příliš sebereferenční, příliš se zabývající samy sebou. A sebereferenčnost je trochu jako teologie zrcadla: podívej se do zrcadla, nalíčím se, dobře se učešu... Je to krásná nemoc, tato krásná nemoc, kterou církev má: Zdá se, že se do ní vkrádá, poněkud skrytě, jakýsi "obranný neoklerikalismus". Klerikalismus je zvrácenost, a klerikální biskup, klerikální kněz je zvrácený, ale klerikální laik či laička jsou ještě zvrácenější: když klerikalismus nakazí laiky, je to strašné! Defenzivní neoklerikalismus, který vzniká ze strachu, ze stížností na svět, který "nám už nerozumí", kde "mladí lidé jsou ztraceni", který vzniká z potřeby stále znovu dávat najevo svůj vliv a stavět se do středu pozornosti - "ale já to udělám, nechte to už na mě...".

Synoda nás vyzývá, abychom se stali církví, která v této naší době kráčí radostně, pokorně a tvořivě s vědomím, že jsme všichni zranitelní a potřebujeme se navzájem. A já bych si přál, abychom na synodální cestě brali toto slovo "zranitelnost" vážně a mluvili o něm se smyslem pro společenství, o zranitelnosti církve. A dodal bych: abychom šli ve snaze vytvářet život, rozmnožovat radost, nehasit ohně, které Duch zapaluje v srdcích. P. Primo Mazzolari napsal: "Jaký kontrast, když náš život uhasí život duší! Kněží, kteří dusí život. Místo abychom zapalovali věčnost, hasíme život". Jsme posláni, abychom nezhasínali, ale abychom zapalovali srdce našich bratří a sester a nechali se na oplátku osvítit září jejich svědomí, které hledá pravdu.

V této souvislosti mě zaujala otázka kaplana jedné italské věznice, který se mě zeptal, jak zajistit, aby na synodální zkušenost prožitou ve vězení bylo možné následně navázat v komunitách. Na tuto otázku bych navázal posledním doporučením: buďme "neklidnou" církví v neklidu naší doby. Jsme povoláni k tomu, abychom se ztotožnili s úzkostmi dějin a nechali se jimi zpochybnit, abychom je přinesli před Boha a ponořili je do Kristovy paschy. Velkým nepřítelem této cesty je strach: "Bojím se, buď opatrný..."

Vytvářet synodní skupiny ve věznicích znamená naslouchat zraněnému lidstvu, které zároveň potřebuje vykoupení. Ve Španělsku je jedna věznice, která má dobrého kaplana, který mě průběžně informuje, takže mám přehled o tom, co se tam děje... A vězni z této věznice jsou v permanentní synodě! Je zajímavé sledovat, jak v nich tento kaplan probouzí to nejlepší zevnitř, aby to promítl do budoucnosti. Pro vězně se výkon trestu může stát příležitostí zakusit milosrdnou Boží tvář, a začít tak nový život. A křesťanské společenství je vyprovokováno k tomu, aby vyšlo ze svých předsudků, vyhledalo ty, kteří prožili léta ve vězení, setkalo se s nimi, vyslechlo jejich svědectví a lámalo s nimi chléb Božího slova. To je příklad dobrého neklidu, na který jste mě přivedli; a mohl bych uvést mnoho dalších: zkušenosti církve, která přijímá výzvy naší doby, která umí vyjít vstříc všem a hlásat radost evangelia.

Drazí bratři a sestry, pokračujme v této cestě společně, s velkou důvěrou v dílo, které koná Duch svatý. On je protagonistou synodálního procesu, On, ne my! Je to On, kdo otevírá jednotlivce a společenství k naslouchání; je to On, kdo činí dialog autentickým a plodným; je to On, kdo osvětluje rozlišování; je to On, kdo vede volby a rozhodnutí. Je to především On, kdo vytváří harmonii, společenství v církvi. Líbí se mi, jak ho definuje svatý Basil: On je harmonie. Nedělejme si iluze, že provádíme synodu, ne. Synoda bude pokračovat, pokud budeme otevření pro Toho, který je jejím protagonistou. Lumen gentium potvrzuje: On - Duch svatý - "uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22)" (Lumen gentium, čl. 4).

Děkujeme vám za dílo, které konáte. Když jsem přišel, jeden z vás mi řekl velmi argentinský výraz, který nebudu opakovat, ale který má pěkný překlad do italštiny, který to snad také vyjádří... Je to označení pro věc, která se zdá být neuspořádaná... Vzpomeňte si na to náročné ráno, které prožívali apoštolové o Letnicích: to ráno bylo velmi zmatené. Totálním chaos! A ten, kdo způsobil tenhle zmatek, byl Duch: on umí dělat takové věci, uvést zmatek, rozrušit... Ale tentýž Duch, který způsobil tento chaos, způsobil i harmonii. Obojí dělá tentýž Duch, on je protagonista, on je ten, kdo tyto věci dělá. Nesmíme se bát, když nastanou nepokoje vyprovokované Duchem; ale bojte se, když nastanou nepokoje vyvolané naším vlastním sobectvím nebo duchem zla. Svěřme se Duchu svatému. On je harmonie. On to všechno vytváří, i zmatek. Ale On je schopen vytvořit také harmonii, což je něco úplně jiného než řád, který bychom mohli vytvořit sami.

Ať vám Pán žehná a Panna Maria vás ochraňuje. A nezapomeňte se prosím modlit za mě. Děkuji vám.

Zdroj: vatican.va

Jako základ překladu byl použit
deepl.com/translator